Výstava v Návštěvnickém centru ČNB

Dne 1. ledna 1993 nahradily dvě nové centrální banky někdejší Státní banku československou, která zanikla společně s Českou a Slovenskou Federativní Republikou. V České republice se stala centrální bankou na základě Ústavy České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) Česká národní banka. V její šesté hlavě  se uvádělo, že „Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.“ Podrobně se pak její organizaci a činnosti věnoval zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance.

Česká národní banka, stejně tak jako na Slovensku Národní banka Slovenska, navázala na tradice československého centrálního bankovnictví, jehož počátky náleží do doby krátce po vzniku československé měny, kdy vznikl Bankovní úřad ministerstva financí. V roce 1926 začala plnit úkoly centrální banky Národní banka Československá, kterou v roce 1950 nahradila nově ustavená Státní banka československá. Ta až do roku 1990 působila nejen jako centrální banka, ale i banka komerční, neboť po vzoru Sovětského svazu byl zrušen standardní dvoustupňový bankovní systém. Teprve 1. ledna 1990 se SBČS stala opět „jen“ centrální bankou a až v roce 1992 byla obnovena jako její nejvyšší řídící orgán bankovní rada.

Obrázek – Úvodní stránka z Pamětní knihy České národní banky, 1993, Archiv ČNB

Pokračující rozhovory mezi ODS a HZDS ohledně budoucí podoby Československa a o jeho možném rozdělení podnítily i v rámci Státní banky československé diskuse o osudu nejen centrální banky, ale i měny. Očekávalo se, že v případě vzniku dvou samostatných států bude třeba rozdělit i československou měnu. Z tohoto důvodu guvernér SBČS již v červenci 1992 schválil přípravu a výrobu kolků, které měly sloužit k označení bankovek budoucí České republiky. Dne 30. července 1992 pak odešel z ministerstva financí dopis na firmu Thomas De La Rue s objednávkou na výrobu 160 milionů kolků (100 Kč – 70 milionů ks, 500 Kč – 50 milionů ks a 1000 Kč – 40 milionů ks).

Návrh kolků vytvořil ředitel peněžního odboru Leopold Surga. Pojal je sice velmi jednoduše, avšak s jasnou myšlenkou. Každý kolek měl mít uprostřed označení nominální hodnoty v arabských číslicích (100, 500 a 1000) a v rozích římským číslem (C, D a M). Kolky o velikosti 25 x 21 mm byly dále šrafovány. Nebyla opomenuta ani jejich ochrana, přičemž tisk byl proveden v hlubotisku a pro podtisk byla užita UV barva.

S ohledem na utajení vyrobila firma Thomas De La Rue kolky ve svém závodu v Bogotě a odtud byly od konce srpna 1992 letecky přepravovány do Československa. Uzavřených 400 beden plných kolků, každá o váze přibližně 36 kg, pak čekalo na své použití v trezoru Hlavní pokladny Státní banky československé. Kolkování zde bylo zahájeno již v prosinci 1992 z podnětu ministra financí České republiky Ivana Kočárníka. Rozhodující část kolkování byla ale započata až 4. ledna 1993, a to na provozech Komerční banky.

Obrázek – Dopis ministra financí České republiky Ivana Kočárníka na guvernéra SBČS Josefa Tošovského ohledně zahájení technických a organizačních příprav oddělení české měny, 30. 11. 1992, Archiv ČNB

Dne 8. ledna 1993 se sešel ke svému prvnímu jednání Měnový výbor. Jednalo se o instituci, která vznikla pro řízení československé měny po zániku československé federace a na niž přenesly obě nové centrální banky kompetence v oblasti správy československé měny. Byl ustaven na základě smlouvy o měnovém uspořádání mezi Českou a Slovenskou republikou, kterou podepsali 29. října 1992 premiéři obou budoucích republik Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Podrobnosti ohledně jeho činnosti pak upravovaly „Podmínky Měnového výboru, kterými se stanoví předpoklady fungování společné měny“, na nichž se obě banky shodly v rámci prvního zasedání.

Měnový výbor, jenž měl paritní složení, tj. zasedali v něm tři zástupci za ČNB a tři za NBS (za každou stranu guvernér a dva jím jmenovaní zástupci), rozhodoval o všech otázkách souvisejících s fungováním společné měny a zabezpečením její stability. Rozhodoval tedy o emisi bankovek (obě banky jím byly pověřeny výkonem pro své území), rozsahu obchodů, rozsahu úvěrů a jejich formě, minimální výši likvidních prostředků, pravidlech likvidity, základních otázkách peněžního oběhu, platebního styku a zúčtování bank a poboček. Dále usměrňoval platební styk se zahraničím, koordinoval podmínky pro hospodaření s měnovými rezervami ve zlatě i devizových prostředcích a stanovil minimální úrokové sazby.

Obrázek – Pozvánka na jednání Měnového výboru zaslaná guvernérem ČNB Josefem Tošovským viceguvernérovi pověřenému řízení NBS Mariánu Tkáčovi, 4. 1. 1993, Archiv ČNB

První česká mince, padesátikoruna, byla vyražena v Hamburku v Hamburgische Münze (Hamburské mincovně) 13. ledna 1993 v 9.00. Do oběhu se dílo, jehož autorem je Ladislav Kozák, dostalo 7. dubna 1993.

České mince vznikaly již ve druhé polovině roku 1992, kdy došlo k obnovení prací na emisi nových mincí. Ta totiž, ještě jako československá, byla v červnu roku 1992 zastavena v souvislosti s předpokládanými státoprávními úpravami. V září 1992 bylo s ohledem na čas osloveno šest výtvarníků (Jarmila Truhlíková-Spěváková, Jaroslav Bejvl, Ladislav Kozák, Vladimír Oppl, Jiří Prádler a Josef Uprka), aby podali návrhy na jednokorunovou minci. Součástí zadání bylo, aby autoři zaslali čtyři alternativní řešení lícní strany a rubové strany s číslem 1, které doplní volný motiv ze strany autora.

Ve dnech 15. a 16. října 1992 posoudili přizvaní experti návrhy došlé do Státní banky československé a vybrali práci Jarmily Truhlíkové-Spěvákové. Ta na rubové straně akcentovala vedle hodnotového čísla zjednodušenou svatováclavskou korunu. Po určitých úpravách bylo rozhodnuto o realizaci jejího návrhu. Následně byly ostatní nominály českých mincí zadány přímo jednotlivým výtvarníkům. Ražbu provedla v Hamburku Deutsche Nickel ze Schweerte v Hamburgische Münze a Royal Canadian Mint v Ottawě v závodech ve Winnipegu. V průběhu druhé poloviny roku 1993 se do výroby zapojila i nová mincovna Bižuterie a.s. v Jablonci nad Nisou.

Obrázek – Obálka materiálu pro bankovní radu Státní banky československé z 1. října 1992 „Návrh postupu při vydávání soustavy mincí České republiky“, 1. 10. 1992, Archiv ČNB

Již v průběhu druhé poloviny roku 1992 se ukazovaly některé negativní jevy provázející existující měnové uspořádání. Zejména se jednalo o pokles devizových rezerv Státní banky československé v důsledku jejich čerpání komerčními bankami. Tento proces se ještě prohloubil hned na počátku roku 1993 tím, jak se zvyšovala nedůvěra mezinárodních finančních trhů vůči československé měnové unii.

Úbytek devizových rezerv zejména ze strany České národní banky neustále narůstal, ke 14. lednu 1993, tedy za pouhých čtrnáct dní existence samostatné České národní banky, činil již 43 % celkových devizových rezerv, které zdědila po Státní bance československé. Nebezpečí, že se všechny devizové rezervy rozplynou, podnítilo Josefa Tošovského k zaslání dopisu na předsedu vlády Václava Klause, v němž varoval před dalším negativním vývojem a vyjádřil obavy z příliš vysokých nákladů spojených s dalším pokračováním československé měnové unie. Pravděpodobně především na základě tohoto dopisu byly zahájeny politické diskuse mezi českými a slovenskými vrcholnými politiky s cílem provést v nejkratším možném termínu rozdělení československé měny.

Obrázek – Dopis guvernéra Josefa Tošovského na předsedu vlády Václava Klause ohledně vývoje devizových rezerv ČNB, 14. 1. 1993, Archiv ČNB

Již na konci roku 1992 byly zahájeny dílčí kroky k možnému oddělení české měny od československé. Přestože existovala smlouva o měnovém uspořádání, panovaly obavy, že by se před uvažovaným 30. červnem 1993 mohla vyvinout nepříznivá situace, jež by si vyžádala rychlé řešení, tzn. oddělení měny. Tehdy také vznikla ještě formálně neukotvená řídící komise pod vedením Pavla Kysilky, jež měla zpracovat plán kolkování.

S tím, jak se negativně vyvíjela situace kolem devizové pozice obou centrálních bank a zároveň se ukazovaly i likviditní problémy slovenských bank, se sešla vládní skupina, skládající se z premiéra, tří vicepremiérů, ministrů hospodářství, průmyslu, vnitra, generálních ředitelů Komerční banky a České spořitelny, guvernéra a viceguvernéra ČNB a ředitele peněžního odboru. Ta se shodla na tom, že je třeba provést odluku koordinovaně se slovenskou stranou, a to ve čtyřech dnech, připravit platební styk se Slovenskem a uzavřít hranice, aby se zabránilo přílivu hotovosti do České republiky. Ještě ten den premiér Václav Klaus zamířil do Piešťan za premiérem Vladimírem Mečiarem, aby s ním projednal termín odluky.

Poté byl guvernérem ČNB Josefem Tošovským jmenován Pavel Kysilka předsedou ústřední řídící komise pro přípravu a realizaci měnové odluky a spolu s ním byli jmenováni i členové této komise. Paradoxem je, že de iure komise vznikla teprve až na přelomu 2. a 3. února 1993 v návaznosti na schválení zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny, Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a jeho následné publikování.

Obrázek – Jmenování ředitelů poboček ČNB komisaři pro řízení komisí pro měnovou odluku, 29. 1. 1993, Archiv ČNB

Po vzniku České národní banky dne 1. ledna 1993 stanul v jejím čele dosavadní guvernér Státní banky československé Josef Tošovský, který tento post zastával od roku 1992 a předtím byl jejím předsedou. Vedle něho pak ve vedení banky prozatímně působily osobnosti, jež za českou stranu zasedaly v bankovní radě Státní banky československé – Jan Vít (viceguvernér SBČS), Miroslav Kerouš (viceguvernér SBČS pověřený řízením ústředí SBČS pro Českou republiku) a Pavel Kysilka (zástupce viceguvernéra SBČS pověřeného řízením ústředí SBČS pro Českou republiku).

Až 20. ledna 1993 byl Josef Tošovský jmenován guvernérem České národní banky. Vzhledem k tomu, že v té době ještě Česká republika neměla zvoleného prezidenta, obdržel jmenovací dekret od předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Milana Uhdeho.

Další členové bankovní rady byli jmenováni 12. února 1993, tentokrát však již prvním prezidentem České republiky Václavem Havlem. Viceguvernéry se stali Jan Vít a Pavel Kysilka, dalšími členy bankovní rady s titulem vrchního ředitele pak Ota Kaftan, Miroslav Kučera a Jiří Pospíšil.

Obrázek – Záznam v Pamětní knize ČNB o jmenování guvernéra ČNB Josefa Tošovského a dalších členů bankovní rady, 1993, Archiv ČNB

Měnový výbor, který měl na starosti správu československé měny po zániku České a Slovenské Federativní Republiky, se sešel pouze dvakrát. Poprvé se tak stalo 8. ledna 1993 v Brně a podruhé a zároveň naposledy 25. ledna 1993 ve slovenských Smolenicích. Jeho nejdůležitějším výsledkem bylo vzájemné odsouhlasení textu Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o zániku Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o měnovém uspořádání, která měla být předložena k podepsání oběma premiérům, a dále návrh mezivládních dohod o platebním styku.

Když se Smlouva o měnovém uspořádání koncipovala, měla vedle základních ustanovení a jednacího řádu také zvláštní ujednání. V něm byly uvedeny čtyři podmínky, na jejichž základě mohly obě strany odstoupit od smlouvy. Jednalo se o přílišný pokles devizových rezerv některého ze států, spekulativní přesuny kapitálu mezi zeměmi, více než 10% deficit státního rozpočtu a neschopnost shodnout se na zásadních měnových otázkách. V průběhu prvních lednových týdnů se právě první dva body naplnily.

Na jednání Měnového výboru se projednával i termín možného oddělení měn. Ze strany přítomného slovenského ministra financí se dokonce objevil názor, že by se termín, tedy 8. únor 1992, měl promítnout i do návrhů zákonů v ČR a SR. Po zásahu Jiřího Weigla, který na jednání reprezentoval předsedu vlády Václava Klause, však byla tato představa odmítnuta s odkazem na to, že stanovení termínu je vyhrazeno premiérům. Finálně tak byl termín stanoven až na nočním jednání z 27. na 28. ledna 1993.

Obrázek – Úvodní strana zápisu ze zasedání Měnového výboru ve Smolenicích, 25. 1. 1993, Archiv ČNB

V noci z 27. na 28. ledna 1993 byla konečně uzavřena dohoda mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o zániku Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o měnovém uspořádání. Došlo k tomu na jednání, jež se protáhlo až do pěti hodin ráno a zúčastnili se ho předsedové vlád České republiky a Slovenské republiky Václav Klaus a Vladimír Mečiar a dále ministr financí Ivan Kočárník a zástupci ČNB. Celé jednání bylo utajováno před veřejností, stejně tak jako celý proces přípravy odluky.

V polovině ledna krátce po rozhodnutí, že je nutné provést měnovou odluku, začal v tisku rezonovat rozhovor s Vladimírem Mečiarem, který v něm v návaznosti na telefonáty s předsedou vlády Václavem Klausem z 13. a 14. ledna 1993 prohlásil: „Například my jsme se s Čechy domluvili tak, že společné peníze budeme mít přinejmenším šest měsíců. Dnes a včera jsem mluvil s představiteli v Čechách, a pro ně už je to moc. Už nechtějí víc než měsíc.“ Následovala oficiální dementi, a to jak ze strany české vlády, tak i ČNB a posléze i slovenské vlády, neboť bylo třeba zklidnit situaci a získat čas na přípravu, aniž by došlo ke znejistění veřejnosti. Václav Klaus se tehdy dokonce snažil vážný stav zlehčit výrokem: „Jestliže všichni napíšete, že zítra bude měnová odluka, tak skutečně bude, protože ji budeme muset udělat.“ Na druhou stranu je však třeba dodat, že samotné kolkování, tedy lepení kolků, zastíráno nebylo a veřejnost byla pravidelně informována o množství bankovek, jež již nesly kolky.

K dalšímu utajovanému setkání mezi oběma předsedy vlád došlo 19. ledna 1993. Tehdy se po schůzi české vlády, na níž byl dojednán postup odluky, Václav Klaus setkal s Vladimírem Mečiarem v Piešťanech. Zde jednali vedle dělení majetku federace i o odluce a údajně předběžně dohadovali i možný rámec termínu. I po tomto datu však zůstávala všechna jednání tajná, neboť jak posléze konstatoval ministr financí Ivan Kočárník, „… každá měnová odluka, která se v různých zemích připravovala, byla utajována. … Proto i my jsme se snažili udržet v jisté důvěrnosti termín a některé principy měnové odluky“.

Pokud pomineme, že o blížící se odluce nechtěně a nepřímo opět informoval Vladimír Mečiar, když 24. ledna 1993 apeloval v televizi na slovenské občany, aby si do konce ledna uložili své finanční prostředky do bank, tak v podstatě tisk získal informace o realizaci přípravy odluky až 29. ledna 1993, kdy informoval o tajném příletu Vladimíra Mečiara do Prahy 27. ledna a následném tajném nočním jednání. Ve stejné době ČNB dokončovala hlavní body své informační kampaně, kterou jen o několik dní později odstartovala. Tehdy, tedy v pravou chvíli, měli totiž již mít všichni občané všechny potřebné informace k dispozici.

Obrázek – Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o zániku Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o měnovém uspořádání, 27. 1. 1993, Archiv ČNB

Po uzavření dohody o ukončení Smlouvy o měnovém uspořádání bylo možné zahájit legislativní proces vztahující se k měnové odluce. Hned 28. ledna 1993 se uskutečnila schůze předsedů koaličních stran za přítomnosti ministra financí Ivana Kočárníka, na níž byl projednán postup předložení zákona o měnové odluce.

Nejprve s ním měla být 29. ledna 1992 seznámena vláda a odtud pak měl urychleně zamířit do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Především bylo třeba, aby organizační výbor sněmovny umožnil zkrácení doby projednávání zákona z šedesáti dnů na pouhý jeden. Zákon měl odejít do výborů, kde měl získat konečnou podobu. Finální verze zákona měla být předložena 24 hodin před projednáním v plénu Poslanecké sněmovny. Vše bylo přesně načasováno.

Vše bylo realizováno podle harmonogramu. Na své schůzi dne 1. února 1992 se organizační výbor Poslanecké sněmovny usnesl na zkrácení zákonné 60denní lhůty a dále jej přikázal k projednání ústavněprávnímu výboru a hospodářskému výboru (Usnesení č. 37 organizačního výboru ze 4. schůze 1. února 1993, k žádosti předsedy vlády České republiky o upuštění od projednávání zásad zákona o oddělení měny a o zkrácení zákonné 60denní lhůty u tohoto návrhu zákona). Hned v 8.00 2. února 1993 se na společném jednání sešly ústavněprávní výbor a hospodářský výbor. Jejich členům představili ministr financí Ivan Kočárník a guvernér ČNB Josef Tošovský vládní návrh zákona o oddělení měny (tisk č. 80). Po přednesení zpravodajských zpráv obou výborů a doporučení na drobnou opravu odkazu v jednom z paragrafů byl zákon doporučen k projednání Poslanecké sněmovně (usnesení č. 7 hospodářského výboru a č. 10 ústavněprávního výboru). Jen o necelé dvě hodiny později byla vládní osnova zákona předložena na jednání pléna Poslanecké sněmovny, jehož se vedle předsedy vlády a ministra financí účastnil také guvernér ČNB Josef Tošovský. Zde byl zákon na neveřejném jednání schválen s několika navrženými úpravami, jako bylo např. zakotvení maximální doby sedm dní, po kterou si lidé nemohli vybírat vklady.

Obrázky – Obálky materiálů pro vládu České republiky a pro vládu Slovenské republiky ohledně zániku smlouvy o měnovém uspořádání, 25. 1. 1993 a 26 .1. 1993, Archiv ČNB

S tím, jak se po červnových volbách roku 1992 stále více ukazovalo, že udržení československé federace nebude možné, se i Státní banka československá začala připravovat na svůj možný konec. V průběhu srpna se již objevily první návrhy na rozdělení její bilance mezi dva nové subjekty. Začátek skutečného dělení bilance pak spadá do září téhož roku, kdy vznikla mimořádná komise pro přípravu delimitace SBČS.

V závěru roku 1992 a na počátku roku 1993 postupně začaly vznikat protokoly, které svědčily o rozdělení pohledávek a závazků SBČS mezi ČNB a NBS. Principy dělení vycházely většinou z ústavního zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku. Základní poměr dle počtu, resp. podílu obyvatel jednotlivých republik byl tedy 2:1 ve prospěch ČNB. Tento byl uplatněn například pro zlato a vlastní kapitál banky. Dalším principem byl ten územní, který se uplatnil zejména ve vztahu k tuzemským peněžním ústavům a oběma republikám původní federace nebo i nemovitostem banky. Specifický poměr byl uplatněn vůči Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a zahraničním finančním institucím, kde byl respektován poměr, jejž stanovil MMF.

K uzavření bilance Státní banky československé došlo 29. ledna 1993. Jeho výsledkem bylo rozdělení aktiv a pasiv ve výši 386 miliard korun, přičemž ČNB získala 268,1 miliardy a NBS 117,9 miliard korun. Zároveň byla vyčíslena pohledávka ČNB za NBS ve výši 26,17 miliardy korun (později se v důsledku odluky ještě zvýšila na téměř 29 miliard korun). Až do roku 2000 si ČNB na krytí této pohledávky ponechávala 4,1 tuny slovenského zlata. Situaci s pohledávkou a zlatem vyřešilo podepsání mezistátní „Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společném postupu při dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a o jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku“, kterou podepsali premiéři Miloš Zemana a Mikuláš Dzurinda 24. listopadu 1999 a jen o několik měsíců později ji ratifikovaly oba parlamenty.

Obrázek – Jeden z podepsaných protokolů k rozdělení bilance Státní banky československé (rozdělení podílu v Bance pro mezinárodní platby v Basileji), 21. 1. 1993, Archiv ČNB

S vidinou termínu provedení oddělení české měny bylo možné zahájit distribuci kolkovaných bankovek po celé České republice. V období mezi 1. a 3. únorem 1993 byla platidla rozvezena do jednotlivých výměnných míst.

Přestože výměnná místa, jichž bylo cca 4 000, stála na konci celé organizační struktury, hrála v ní mimořádně významnou úlohu, neboť právě ona, respektive zaměstnanci České spořitelny a České pošty, přicházela do přímého kontaktu s občany. Zatímco výměnná místa v působnosti spořitelny byla spíše ve městech, pošta naopak působila po celém území České republiky. Specifickou úlohu plnila ještě specializovaná výměnná místa, která poskytovala službu v nemocnicích, věznicích, ústavech sociální péče a na vojenských útvarech.

Nad výměnnými středisky působily regionální a místní skupiny (také místní operativní řídící skupiny) a nad nimi na krajské úrovni tzv. regionální řídící komise. Zatímco v regionálních a místních skupinách působili zástupci samosprávy a místních institucí zapojených do odluky, v těch krajských to byli zástupci institucí, které se podílely také na činnosti ústřední řídící komise pro přípravu a realizaci měnové odluky. Klíčovou úlohu v nich zastávali komisaři – jmenovaní ředitelé poboček České národní banky. Do rukou těchto orgánů byla svěřena operativa celé akce, tedy její přímé řízení a provádění. Regionálních a místních skupin bylo celkem 75 a regionálních řídících komisí osm podle tehdejší organizace krajů, tedy sedm a Praha.

Naopak metodická činnost (příprava postupů a principů) náležela do kompetence Ústřední řídící komise pro přípravu a realizaci měnové odluky. Měla asi 50 členů, jimiž byli zástupci ČNB, České spořitelny, České pošty, Komerční banky, ministerstva vnitra, policie a armády. Klíčovou řídící úlohu v ní hrálo vedení ČNB a o spojení s jednotlivými institucemi se 24 hodin denně staral operativní štáb. Mimo jiné také organizoval a evidoval transporty peněz a koordinoval bezpečnost celé akce.

Úplně na vrcholu organizační pyramidy stála vládní skupina, která se však sešla pouze jednou 19. ledna 1993. V ní se na jednání setkali premiér, tři vicepremiéři, ministři hospodářství, průmyslu a vnitra, generální ředitelé Komerční banky a České spořitelny, guvernér a viceguvernér ČNB a ředitel peněžního odboru ČNB. Jí stanovené postupy v podstatě daly základní směr celému procesu odluky.

Obrázky – Informace pro guvernéra České národní banky Josefa Tošovského „Zpřesnění harmonogramu technického oddělení měn, doporučení k jednání s Komerční bankou“, 6. 1. 1993

Pomineme-li úvahy o rozdělení měny z let 1990 a 1991, které byly spíše akademického charakteru,  začal se termín možné odluky skloňovat hned v návaznosti na jednání Václava Klause a Vladimíra Mečiara krátce po červnových volbách. První uváděný termín, který však byl od počátku považován za nerealistický, bylo 30. září 1992. V souvislosti s přípravou rozdělení se začala jako možná data objevovat 31. prosinec 1992 nebo 30. červen 1993. S vizí druhého z termínů vznikl i na základě smlouvy o měnovém uspořádání Měnový výbor.

Záhy v lednu 1993 se však začaly uvádět termíny nové, zejména pak po rozhovoru slovenského premiéra Vladimíra Mečiara pro Rudé právo, v němž zmínil možnost ukončení měnové unie do měsíce. Tím se, i přes dementi ze strany jeho i českého premiéra Václava Klause, začaly tiskem šířit „zaručené“ zprávy o odluce a jejím termínu. Ten se odhadoval na druhou polovinu ledna nebo počátek února. Spekulace pravidelně narůstaly s vystoupeními slovenských politiků a naopak klesaly s informacemi z české strany o nepřítomnosti klíčových osob, jako guvernéra Tošovského nebo premiéra Václava Klause, v republice.

Přestože přípravy odluky se v druhé polovině ledna výrazně zintenzivnily, o konkrétním termínu dlouho nepadlo rozhodnutí. Dokonce navržený 8. únor při jednání Měnového výboru 25. ledna 1993 byl Jiřím Weiglem odmítnut s odkazem na to, že se jedná o politické rozhodnutí vyhrazené premiérům a zmíněné datum může být uvažováno jen v doporučující rovině. Zákon o odluce připravený na české straně, stejně jako ten na slovenské, proto neměl nést žádné konkrétní datum.

Zdá se, že finální rozhodnutí o datu 8. února padlo až v rámci nočních jednání o ukončení smlouvy o měnovém uspořádání 27. a 28. ledna 1993. Jen o den později je i přes maximální možné utajení začaly přinášet velké české deníky. S datem 8. února se skutečně v té době pracovalo, nicméně až do vyhlášení odluky se mohlo udát cokoliv, a proto teprve až když 2. února 1993 ve 20.07 v České televizi se svým projevem vystoupil český premiér Václav Klaus, mohli si všichni účastníci příprav vydechnout, neboť datum bylo definitivní. Tehdejší komisař Ústřední řídící komise k hledání termínu jen o několik dní později dodal: „… jistotu jsem měl až v období po Klausově návratu z Davosu. O podpisu jsem věděl hned. Ještě jsem si ale říkal, že to není úplně stvrzené. V úterý dopoledne tento týden se schvaloval zákon, to bylo pro mě první oddychnutí. Druhé oddychnutí, to bylo, když jsem se dozvěděl, že je natočený Klausův televizní projev, který se pak v úterý večer vysílal. Do té doby jsem neměl stoprocentní jistotu. Papír byl sice podepsaný, ale ten se může strčit do šuplíku. Bylo to sice nepravděpodobné, ale podle mě jisté je teprve to, co se řekne natvrdo, veřejně.“

Obrázky – Text projevu předsedy vlády Václava Klause u příležitosti vyhlášení oddělení české měny, 2. 2. 1993, Archiv ĆNB

Pro provedení oddělení měny byla klíčová rychlá návaznost jednotlivých kroků. Jedním z nich bylo publikování příslušné legislativy ve Sbírce zákonů, jímž nabyla účinnosti.

V rámci Sbírky zákonů, konkrétně částky č. 18/1993, vyšly celkem čtyři předpisy, které se věnovaly vzniku české měny. Vedle zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny, který poskytoval základní legislativní rámec odluky, to bylo nařízení vlády č. 61/1993 Sb., k provedení zákona o oddělení měny, vyhláška České národní banky č. 62/1993 Sb. kterou se provádí zákon č. 60/1993 Sb., o oddělení měny, a konečně vyhláška České národní banky č. 63/1993 Sb., o vydání bankovek po 200 Kč.

Z hlediska obsahu nařízení vlády jen specifikovalo datum provedení výměny kolkovaných bankovek občanům, cizincům a právnickým osobám a určovalo rozsah omezení výběrů hotovosti z bank v době krátce po odluce. Naopak všechny detaily odluky podrobně probírala vyhláška ČNB. Poslední vyhláška ČNB pak obsahovala jen podrobný popis nové dvousetkorunové bankovky.

Obrázky – Sbírka zákonů České republiky obsahující předpisy k oddělení měny, 3. 2. 1993, Archiv ČNB

Ve čtvrtek 4. února 1993 se v deset hodin otevřelo více než 3 800 výměnných míst, z toho 800 ve spořitelnách a zbytek na poštách. Občanům starším 15 let, kteří se dostavili k výměně, byly po předložení občanského průkazu vyměněny bankovky do celkové hodnoty 4 000 Kč. Zároveň pak mohli čerpat dalších 1 000 Kč na každé dítě do 15 let. Za své dřívější bankovky v hodnotě 1000 Kčs, 500 Kčs a 100 Kčs obdrželi kolkované bankovky stejných hodnot a případně zbrusu nové bankovky 200 Kč. Ostatní bankovky v hodnotě 10 Kčs, 20 Kčs a 50 Kčs zůstaly nadále v oběhu, tedy bez kolku. Výměna byla po provedení stvrzena otiskem razítka do občanského průkazu. V případě, že někdo přinesl větší částku v bankovkách, měl možnost si je na poště prostřednictvím poštovní poukázky poslat na svou adresu a následně po provedení odluky vybrat nebo na ně mohl obdržet speciální depozitní certifikáty.

V případě, že někdo ztratil občanský průkaz, mohl přijít k výměně i s dokladem o ztrátě občanského průkazu. Jeden člověk mohl dokonce přijít i s více občanskými průkazy svých blízkých či známých. ČNB k tomu i nabádala, neboť se tím mohlo omezit množství lidí čekajících ve frontě.

Když se ve druhé polovině roku 1992 přemýšlelo o způsobu provedení odluky, uvažovalo se, že by s ohledem na zjednodušení celého procesu a zásobování výměnných míst probíhala výměna podle místa bydliště. Od tohoto principu se nakonec upustilo a každý si mohl sám zvolit místo, kam chtěl se svými bankovkami dojít.

Při výměně se počítalo i s cizinci. Pokud měli zelenou kartu, pak pro ně platila stejná pravidla jako pro české občany. Jestliže měli jen krátkodobý pobyt, mohli si bankovky měnit až mezi 7. a 9. únorem a navíc se museli prokázat odpočtem, tzn. dokladem o provedené výměně bankovek. Ve stejném termínu si v bankách měnili bankovky podnikatelé.

Přestože výměna skončila 9. února 1993, do kdy měli tuto možnost podnikatelé, ve skutečnosti probíhala ještě po dalších šest měsíců. Během této doby směli občané ze závažných důvodů, jako byla nemoc nebo dlouhodobý pobyt, požádat o dodatečnou výměnu. Nakonec se takovýchto žádostí v České národní bance sešlo na 160 000.

Obrázky – Výběr dobových článků výstřižkového archivu odboru veřejných informací, únor 1993, Archiv ČNB

S prvními údery hodin se o půlnoci ze 7. na 8. února konečně zrodila česká koruna. Proces, na jehož konci bylo oddělení české měny od československé, přitom začal již v polovině roku 1992. V průběhu podzimu se ale ladily nejen všechny podrobnosti organizačního a technického charakteru odluky, ale řešily se i podmínky budoucí československé měnové unie. Na jednu stranu tedy byla snaha pokračovat s dosavadní společnou měnou i za nového státoprávního uspořádání, neboť ekonomové vnímali pozitiva dosavadního ekonomického společenství České republiky a Slovenské republiky, ale na druhou se v utajení pracovalo na přípravě podmínek k rychlému a bezproblémovému přechodu na existenci dvou samostatných měn v případě, že by se to ukázalo jako potřebné.

Zásluhu na klidném rozdělení československé měny si připsali tehdejší čeští a slovenští politici, zejména Václav Klaus a Vladimír Mečiar, kteří na společných jednáních nejprve připravili prostor pro společné fungování československé měny a následně pro práci na jejím rozdělení. Zasloužili se o něj ale také vrcholní představitelé centrálních bank, jako byl Josef Tošovský nebo Marián Tkáč, a další zaměstnanci České národní banky a Národní banky Slovenska, kteří dokázali realizovat vše potřebné nejprve pro zajištění existence československé měny v nové době a poté i pro úspěšný start měn obou zemí. Není možné opomenout dalších přibližně 40 000 lidí, kteří se v bankách, na poště, ale i v armádě nebo policii přímo či nepřímo stali součástí vzniku obou měn.

Z úspěšného oddělení obou měn se mohly těšit nejen obě nové centrální banky, ale především občané obou republik, neboť celý proces proběhl v klidu, bez obtíží a z jejich pohledu zejména bez újmy na majetku. Tento úspěch je však třeba vnímat i dlouhodobě, neboť i z něho plynula důvěra v národní měnu v následujících třiceti letech.

Obrázky – Úvodník guvernéra Josefa Tošovského ke vzniku české koruny v časopisu Bankovnictví, únor 1993, Archiv ČNB