Prof. JUDr. Josef Kaizl

(10. 6. 1854 Volyně – 19. 8. 1901 Myslkovice)

Po studiu právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze si doplnil své ekonomické vzdělání na Univerzitě ve Štrasburku, kde navštěvoval mimo jiné přednášky prof. Gustava Schmollera nebo prof. Georga Friedricha Knappa. Následně se vrátil do Čech a po krátké advokátní praxi začal v roce 1879 přednášet na Karlo-Ferdinandově univerzitě. V roce 1883 byl jmenován mimořádným a v roce 1897 řádným profesorem pro obor politické ekonomie na právnické fakultě c. k. české Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze, zároveň ale také působil jako docent na c. k. české Vysoké škole technické v Praze. Již od 80. let 19. století se aktivně zapojil do politického života, v roce 1885 získal poslanecký mandát v Říšské radě a v roce 1895 i v českém Zemském sněmu. Ve svých politických názorech nejprve zastával pozice Národní strany (staročeské), od níž ale přešel k Národní straně svobodomyslné (mladočeské). V ní se hlásil k umírněnému realistickému křídlu a formuloval její etapový program. V letech 1898 až 1899 působil také jako odborník na postu ministra financí Předlitavska.

Když v roce 1881 vydal Josef Kaizl své Národní hospodářství, jednalo se o první skutečně český vědecký národohospodářský spis. O jedenáct let později (1892) pak vydal dvoudílné dílo Finanční věda. To se stalo prvním českým přehledem finanční vědy, tedy nauky o veřejných financích a státním rozpočtu, jež se tehdy ještě vyčleňovala z oboru národního hospodářství. V celém svém díle vycházel z mladší německé historické školy a tzv. katedrového socialismu, zároveň se však snažil reagovat i na nové zahraniční ekonomické směry. Zejména akcentoval vztah mezi hospodářským, právním a politickým řádem, přičemž za základní úkol státní národohospodářské politiky pokládal provedení tzv. sociální reformy, tedy dosažení kompromisu mezi požadavky radikálního liberalismu a naopak socialismu ku prospěchu celé společnosti.

Společně s prof. Albínem Bráfem se také zasadil o vytvoření českého ekonomického názvosloví, které následně užíval ve svém díle. V době svého ministerského mandátu se zasazoval o stabilní rozpočet a zároveň podporoval nárůst počtu českých úředníků na ministerstvu. Právě jejich zkušenosti posléze napomohly při budování československého ministerstva financí po převratu v roce 1918.

Josef Kaizl v rytině Karla Wolfa (1894–1966) z roku 1936.
Připravila Tiskárna bankovek Národní banky Československé v Praze.

Měnové poměry v době Josefa Kaizla

Největší část Kaizlova života obíhaly mince a papírové peníze stříbrné rakouské měny, zavedené císařským patentem z 19. září 1857 (z celní libry o 500 gramech ryzího stříbra se razilo 45 zlatých po 100 nových krejcarech, které již nebyly šedesátinou, ale setinou zlatého, čímž došlo k zavedení decimálního měnového systému). Zrušena byla císařským nařízením z 21. září 1899 k 31. prosinci 1899, poslední mince byly staženy až po zániku Rakouska-Uherska (v Československu v roce 1928). Na základě mincovní smlouvy z 24. ledna 1857 se k měnovému sjednocení Rakouska, Lichtenštejnska a států německého Celního spolku razily v letech 1857–1867 vedle zemských mincí také spolkové či jednotní tolary v hodnotě 1,5 zlatého.

Spolková (či jednotní) půlkoruna s ročníkem 1861. Zlato 900/1000, průměr 20 mm, hmotnost 5,56 g. Na líci hlava Františka Josefa I. s vavřínovým věncem a stuhou, opis s panovnickými tituly, na rubu označení mince, ryzí hmotnosti a hodnoty, dubový věnec se stuhou, hrana hladká s císařským mottem Mit vereinten Kraeften. Autor líce Johann Roth, rubu Johann Weiss, ražba k. k. Haupt-Münzamt, Wien. Tyto obchodní mince plnily funkci stabilizované jednotky pro obchod s německými státy. Nebyly vnitřní měnou a přepočítávaly se proto na zlaté. Ve stejných parametrech a obdobném výtvarném řešení se razily i v německých státech zúčastněných na měnovém sjednocení s Rakouskem a Lichtenštejnskem.

Ve správě měny se rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 projevilo po dlouhých jednáních až v roce 1878 přeměnou Rakouské národní banky na Rakousko-uherskou banku se dvěma hlavními ústavy ve Vídni a Budapešti. Její bankovky neměly obvyklou lícní a rubovou stranu, ale rovnocennou stranu rakouskou s texty německými a uherskou s texty maďarskými. Bankovky I. emise 1880 neměly označení hodnoty v jazycích dalších národů monarchie a byly proto místy přijímány s nevolí.

Bankovka Rakousko-uherské banky po 1 000 zlatých rakouské měny I. emise s datem 1. května 1880. Papír bez vodoznaku, rozměr 180×126 mm, měditisk z ruční rytiny a knihtisk. Na rakouské i uherské straně ve zdobném rámci dvě ideální ženské hlavy, levá ozdobená perlami a klasy a pravá věncem z růží, na štítku obklopeném ovocným věncovím firma banky, ženská škraboška, texty, označení hodnoty ve dvou jazycích. Návrh August Eisenmenger a Josef Storck, rytiny Johannes Sonnenleiter, tisk Österreichisch-ungarische Bank, Druckerei für Wertpapiere, Wien. Platnost od 1. září 1882 do 31. prosince 1904, výměna do 31. prosince 1910. Jde o poslední bankovku rakouské měny s jednou z nejvyšších kupních hodnot v našich dějinách. Obchodní ruch vyžadoval vysoké nominální hodnoty, neboť clearing nepokrýval širokou síť podnikatelů, kteří operativně nakupovali a prodávali za hotové. Její hodnota představovala téměř roční mzdu vedoucího pracovníka v průmyslu nebo více než tříletý plat řadového úředníka, byla za ni asi 1 tuna másla, 5 tun mouky nebo 4 000 litrů vína.