Božena Němcová

Všechny dosud vydané slovníky spisovatelů a encyklopedie uvádějí, že Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila 4. února 1820 ve Vídni jako dcera rakouského kočího Johanna Pankla a české služky Terezie Novotné. O jejím původu a především o datu jejího narození vznikly již dříve pochybnosti, které se však teprve v poslední době dostaly do širšího povědomí veřejnosti. Objevují se úvahy, zda Božena Němcová nebyla dcerou mladší sestry kněžny Zaháňské, znalci se přou o to, zda jejím skutečným rokem narození byl rok 1816 nebo 1817.

Jednotné názory nejsou ani na její pozdější život. Nepochybné je, že Božena Němcová vyrůstala v Ratibořicích u České Skalice a v blízkých Chvalkovicích. V mladém věku byla provdána za úředníka Josefa Němce. Manželství s ním nebylo šťastné, snad pro velký věkový rozdíl, snad pro naprosto rozdílné povahy obou manželů. Pro své vlastenecké přesvědčení byl J.Němec neustále překládán z místa na místo po celých Čechách, i na Slovensko a do Uher. Časté změny pobytu a neutěšená materiální situace byly jistě pro rodinu s dětmi velmi nepříjemné. Bez toho však by se zřejmě Božena Němcová nestala tím, čím pro nás je – největší českou spisovatelkou 19. století.

Její vstup do literatury ovlivnily styky s českými vlasteneckými kruhy za pobytu v Praze počátkem čtyřicátých let. Jejím prvním zveřejněným příspěvkem v časopise Květy byla vlastenecká báseň Ženám českým. Pobyt v různých krajích Čech, zejména na Chodsku, byl zdrojem pro sepsání Národních báchorek a pověstí, pobyt na Slovensku pro vydání Slovenských pohádek a pověstí. Ze svých pobytů na venkově čerpala Němcová i náměty pro cestopisné a národopisné obrázky a později pro své povídky a novely.

Počátkem padesátých let se poměry v rodině Němcových výrazně zhoršily. Oba manželé byli za aktivní činnosti v revolučních událostech roku 1848 pronásledováni úřady, byli pod stálým dohledem, Josef Němec byl vyšetřován a nakonec zbaven služby. Rodina žila z nepatrných honorářů Němcové a z příležitostných podpor. Rozpory mezi manželi se prohloubily. Přidala se nemoc dětí i Boženy Němcové samotné. Pak přišla největší rána osudu, zemřel syn Hynek, kterého Božena Němcová měla ze všech dětí nejraději a do kterého vkládala velké naděje pro budoucnost. A právě v této době vzniklo její nejznámější dílo – Babička. Babičku psala Božena Němcová, jak se sama vyznala v dopisech přátelům, pro potěšení své duše. Před drsnou realitou se utíkala do vzpomínek na dětství a na milovanou babičku. Jejím cílem však nebylo napsat životopisný román, ale ukázat harmonický život prostých venkovských lidí i s jejich zvyky a pověrami. Proto je, podobně jako v jejích dalších povídkách, skutečnost do značné míry zidealizována. Víra v dobrého člověka, ve vítězství dobra nad zlem a šťastná zakončení všech příběhů jsou pro Boženu Němcovou charakteristické, a snad proto je nám její dílo blízké i dnes.

 

V životě Boženy Němcové však na rozdíl od jejích pohádek a povídek šťastné zakončení chybí. Koncem padesátých let se rozpory mezi ní a manželem natolik vyostřily, že od něho s dětmi odešla. V r. 1861 odjela do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. Její zdravotní stav se však natolik zhoršil, že nebyla schopna pokračovat v práci a těžce nemocná se ocitla zcela bez prostředků. Před Vánocemi jí manžel na upozornění přátel odvezl zpět do Prahy, kde 21. ledna 1862 zemřela.