Ema Destinnová

„Nemám talentu k správnému a trvale klidnému, šťastnému životu..."
(z autobiografického románu Dr. Casanova)

Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová, se narodila o půlnoci 26. února 1878 v Praze. Její otec, Emanuel Kittl, byl významným mecenášem českého umění. Hudební nadání však Ema zdědila zřejmě po své matce, která se jeden čas profesionálně věnovala zpěvu. Zpočátku se zdálo, že z nadaného dítěte bude houslistka. Na housle se začala Ema učit již v pěti letech a v krátké době dosáhla značné zručnosti. O devět let později ji rodiče nechali učit zpěvu u manželů Thomase Loewa a Marie Loewe-Destinn. Ema zpočátku nemohla zpívání přijít na chuť, ale díky trpělivosti svých učitelů si zpěv časem velice oblíbila.

Později začala studovat také na dramatické škole Národního divadla a její učitelka, herečka Otýlie Sklenářoyá-Malá, v ní objevila neobyčejný dramatický talent. Kromě toho projevovala Ema i nevšední talent literární, v době dospívání napsala řadu básní a divadelních her, z nichž tři byly uvedeny v pražských divadlech. Zpočátku nebylo zcela zřejmé, pro jakou dráhu se všestranně nadaná dívka rozhodne. Pak zvítězila láska ke zpěvu.

Cesta Emy Destinnové na operní jeviště však nebyla snadná. V roce 1897 se ucházela o angažmá v Národním divadle a byla odmítnuta, stejně jako později ve dvou německých divadlech. V jednom z nich jí dokonce doporučili, aby se o operu vůbec nesnažila – prý nemá žádný hlas a navíc je ošklivá. Ema se však nevzdala. Požádala o přijetí přímo v berlínské Dvorní opeře a zvítězila! Její první rolí byla v červenci r. 1898 Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Již v této první roli vystupovala pod jménem Destinnová, pod jménem, které přijala z vděčnosti ke své učitelce a s jejím souhlasem. Úspěch jejího prvního vystoupení byl obrovský a po předchozích nezdarech zcela nečekaný. Berlínské obecenstvo i pruský královský dvůr si pak zcela získala titulní rolí v Bizetově Carmen. A následovaly další role, další úspěchy, hostování v Paříži a v Londýně, který se jí na čas stal druhým hlavním působištěm. V roce 1901 vystoupila jako Carmen i v Praze. Pro své neobvyklé pojetí hrdinky byla kritikou přijata dost chladně. Přesto na Čechy nezanevřela, ke svému původu se hrdě hlásila a v rodné zemi trávila každou volnou chvíli. Její otevřené vlastenectví jí ovšem v Německu poněkud škodilo. Využila proto nabídky angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v r. 1908 vystoupila poprvé ve Verdiho Aidě. Téhož roku byla konečně doceněna i doma a u příležitosti 500. představení Prodané nevěsty se stala čestnou členkou Národního divadla. V Americe pak Destinnová sklízela stejné úspěchy jako předtím v Evropě, v mnoha rolích vystoupila po boku slavného Carusa. Spolu s Gustavem Mahlerem prosadila v Metropolitní opeře i Smetanovu Prodanou nevěstu, která se pak hrála s velkým úspěchem, zejména mezi krajany. Její velmi slavnou rolí zde byla Minnie z Pucciniho opery Děvče ze zlatého západu. V letech 1912 a 1913 znovu hostovala v Praze. Poprvé měla v repertoáru díla našich i cizích skladatelů, podruhé však již pouze díla autorů českých, zřejmě jako výraz vlastenectví v napjaté době v předvečer 1. světové války.

Válka zastihla Emu Destinnovou již opět v Americe. Na jaře r. 1916 se rozhodla vrátit zpět do vlasti a učinila tak i přes varování přátel, že by mohla být persekvována. Ema Destinnová byla nepochybně jako vlastenka zapojena do protirakouského odboje. O její činnosti však chybějí přesnější zprávy, resp. jsou zamlženy a zkresleny mnoha romantickými historkami, a k některým událostem z tohoto období jejího života existuje více verzí. Jisté je, že po návratu žila ve svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou a byla pod stálým dohledem c. k. policie. Byl jí odebrán cestovní pas a nový jí, jako osobě politicky nespolehlivé, již nebyl vydán, takže nemohla dodržet smlouvy na vystoupení, které měla uzavřeny v zámoří. To se poměrně brzy projevilo i na její finanční situaci. V průběhu války Ema Destinnová pořádala dobročinné koncerty, kde budila neobyčejné nadšení nejen svým hlasem, ale i proto, že vystupovala opásána stuhou v národních barvách. Značný ohlas, který přerostl téměř do protirakouské demonstrace, mělo také její vystoupení ve Smetanově Libuši v Národním divadle v r. 1917 a 1918. Po osvobození se Destinnová na čas vrátila do zámoří. Svět se však mezitím změnil, vyznával jiné hodnoty a jiné idoly, a tak, přestože její hlas byl stále stejně krásný a silný, nedosahovala již zdaleka takových úspěchů jako dříve.

Po r. 1921 se proto natrvalo vrátila do vlasti. Pohostinsky vystupovala v Národním divadle a zejména pořádala koncerty v Praze i na venkově. Tato vystoupení jí však neposkytovala dostatek prostředků a Destinnová se pozvolna dostávala do finanční tísně. Díky zdlouhavé úřední mašinérii a zejména díky malicherné závisti, která se, jak se bohužel zdá, v naší národní povaze často vyskytuje, se pro ni nenašla možnost získat místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři ani dostat státní penzi. Protože zájem o její pěvecká vystoupení postupně upadal, věnovala se nějaký čas literatuře. Psala libreta k operetám, hry pro loutkové divadlo, pokoušela se o poezii a napsala také dva romány. Úspěch jejích literárních pokusů však nebyl nijak oslnivý, podobně jako jejích pokusů skladatelských. Věnovala se i činnosti překladatelské, rovněž bez větší odezvy. Jejím překladům se dostalo ocenění až mnohem později. Pokoušela se i soukromě vyučovat zpěvu, také však bez valného úspěchu. V této době, kdy byla dost osamělá a značně zklamaná, se seznámila s mladým letcem Josefem Halsbachem a po krátké známosti se za něho provdala. Podobně jako její předchozí milostné vztahy, ani tento nebyl šťastný. V manželství se brzy projevily rozpory způsobené zejména dvacetiletým věkovým rozdílem, odlišností povah, vkusu a zájmů a i když se manželé trvale nerozešli, prakticky skončilo naprostým odcizením. Ema Destinnová zatrpkla a často se uzavírala do samoty na svém zámku. Zemřela náhle po záchvatu mrtvice večer 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Teprve po její smrti jakoby si kulturní veřejnost uvědomila, co v ní ztratila. V Praze jí uspořádali honosný pohřeb a pochovali ji po boku jiných slavných osobností na pražském Slavíně.