Finanční instituce musí důsledně řídit rizika

Vyjádření ředitele sekce regulace a mezinárodní spolupráce ČNB Vojtěcha Bellinga k článku Dominika Stroukala ze dne 4. dubna 2023 uveřejněnému na serveru e15.cz „Poslední banka ruší účty kryptofirmám. Přitom k tomu není žádný důvod“.

Podle článku Dominika Stroukala, který obsahuje řadu pozoruhodných a spekulativních tvrzení, se mimo jiné banky údajně bojí ČNB, která prý „neuměla nastavit pravidla tak, aby se banky nebály tyto lidi skrze kryptoměnové firmy a jejich účty obsloužit“. Ve skutečnosti však pravidla proti praní špinavých peněz a financování terorismu (AML/CFT) nenastavuje ČNB, ale evropští a tuzemští zákonodárci a mezinárodní organizace, jako je FATF (Financial Action Task Force – Finanční akční výbor). ČNB tato pravidla pouze v detailech provádí vyhláškami a dohlíží na jejich dodržování.

Problém se navíc nezdá být v pravidlech samotných. Žádnou banku nelze – až na zákonem stanovené výjimky, které se na oblast poskytovatelů služeb spojených s kryptoaktivy nevztahují – donutit k tomu, aby vstupovala do smluvního vztahu, pokud z jakéhokoliv důvodu nechce. Důvodem takového neuzavření smluvního vztahu přitom nemusí být jen obava z dodržování AML/CFT požadavků protistranou (byť i tato obava může být oprávněná), ale i jakýkoli jiný důvod, včetně například toho, že v důsledku uzavření takové smlouvy mohou například jiné, zahraniční banky s takovou bankou vypovědět korespondenční vztahy, které jsou nezbytné pro přeshraniční platební styk a pro banky jsou zcela zásadní. Těmto obavám ČNB rozumí a „nastavením pravidel“ je nemůže nijak eliminovat. Zároveň dodáváme, že co se týče klientského portfolia finančních institucí, ČNB nezakazuje přijímat ani nenařizuje vypovídat určité skupiny klientů či konkrétní klienty. Finanční instituce však musí důsledně řídit rizika, která její klienti představují. Toto v praxi znamená, že čím je rizikovější klient, tím robustnější systém na řízení rizik musí finanční instituce vybudovat, tedy mít i adekvátní expertízu a zdroje. Přístup k jednotlivým klientům a způsob řízení rizik je rovněž často vázán skupinovou politikou. Obecně je však definován na úrovni finanční instituce či skupiny, a nelze tedy předpokládat, že by byl stejný přístup aplikován napříč celým finančním sektorem.

Pan Stroukal ve svém textu dále bez jakéhokoliv dokladování tvrdí, že (v případě poskytovatelů služeb spojených s kryptoaktivy) jde o „firmy, které dělají vše, co po nich zákon chce“. Aniž by ČNB chtěla spekulovat o tom, u kolika subjektů tento závěr platí (i s ohledem na to, že na jejich činnost nijak nedohlíží), ukazují zahraniční zkušenosti jen omezenou připravenost firem nabízejících služby spojené s kryptoaktivy požadavky AML/CFT při jejich podnikání dostatečně dodržovat. Z 260 dosud z hlediska AML postupů posouzených žádostí britských kryptospolečností, které obdržel tamní orgán dohledu FCA, jich jako adekvátní schválil jen 41 (cca 15 %). V Singapuru své žádosti o licenci pro nedostatečné AML procesy stáhla většina (přes 100 ze 170) společností, licenci dosud obdrželo jen 18 společností. Bylo by překvapivé, kdyby se v tomto tuzemské firmy výrazně odlišovaly od těch britských a singapurských. Nízká ochota bank takovým společnostem poskytovat své služby není tedy nijak překvapivá a ČNB rozhodně nad rámec stávající zákonné úpravy nehodlá, a ani nemůže vstupovat do rozhodování bank o tom, s kým mají uzavírat své smlouvy.