3. Nezávislost centrální banky

Po staletí používali obyvatelé souostroví Yap v tichomořské Mikronésii k uskutečnění některých obchodů poněkud nezvyklé peníze. Byly jimi obrovské kameny nazývané „rai“ a na ostrovech je můžeme nalézt dodnes. Mají kruhový tvar a uprostřed otvor tak, aby se jimi dala prostrčit dřevěná kláda. To usnadňovalo jejich přesun, ke kterému bylo často zapotřebí mnoha mužů, neboť některé měly průměr přes 3 metry a vážily více než tunu. Vápenec, z nějž jsou tyto peníze vyrobeny, se však na tomto souostroví nenachází přirozeně. Domorodí obyvatelé ho těžili a z něj vytesané peníze dováželi z bezmála 500 km vzdáleného souostroví Palau. Často to byla strastiplná cesta a nejeden muž ji zaplatil životem. Čím pohnutější byly okolnosti vzniku a přepravy daného kamene, tím větší měl hodnotu. Odhaduje se, že až 400 mužů, tedy přes 10 % dospělé mužské populace, mohlo ve druhé polovině 19. století pracovat v tomto „peněžním průmyslu“.

Proč takové úsilí a riskování životů? Minimálně jeden důvod by se našel. Náročnost výroby těchto peněz zaručovala, že růst peněžní zásoby bude omezený. Těžba kamene na vzdálených ostrovech za účelem výroby peněz tak byla v principu podobná těžbě zlata na výrobu mincí či ke zvýšení papírového oběživa v dobách zlatého standardu. To znemožňovalo, aby někdo vyráběl peníze ve velkém, inkasoval snadno tzv. ražebné (zjednodušeně zisk z výroby peněz) a ukrajoval tak z kupní síly zbytku populace. Na konci 19. století však na ostrovy připluli západní obchodníci a začali dovážet kameny z Palau, aby za ně nakupovali kokosovou moučku a mořské sumýše. Primitivní nástroje domorodců byly nahrazeny nástroji ze železa a kánoe velkými loděmi. To dále usnadnilo výrobu a převoz peněz a netrvalo dlouho a ostrovy byly posety kamennými penězi. Yapští obyvatelé se však nenechali ošálit a proti zdecimování svých úspor se intuitivně bránili rozlišováním peněz na staré a nové. Jednotlivé staré kameny totiž bylo možné identifikovat, mnohé z nich dokonce nesly jméno po náčelníkovi výpravy, která je přivezla. A tak staré těžce nabyté kameny na své kupní síle mnoho neztratily, zatímco ty nově přivezené měly pro domorodce mnohem nižší hodnotu a výsledná inflace se vztahovala především na ně.

V relativně vyspělých zemích to v dobách minulých nebylo o mnoho lepší, spíše naopak.  Když panovníci zjistili, že mohou pro své útraty získat více peněz kažením mincí (snižováním obsahu drahého kovu), obyvatelstvo se mnoho bránit nemohlo. I kdyby je totiž okamžitě rozpoznalo, měly tyto mince (na rozdíl od yapských kamenů) danou nominální hodnotu a jejich přijímání bez rozdílu vynucoval zákon. Ještě jednodušší je dnes tisknout nekryté papírové peníze. To je, či v minulosti byla, oblíbená kratochvíle vládců v některých rozvojových zemích. Například v Zimbabwe dosáhla inflace v polovině roku 2009 hodnot až stovek miliónů procent se zdrcujícím dopadem na tamní ekonomiku.

Podobné snahy se ovšem vyskytují i v některých vyspělých zemích, kde by vládní instituce rády financovaly svůj dluh půjčkami (vlastně novými penězi) od centrální banky. Krom toho existuje zájem vládnoucích politiků využít schopnosti měnové politiky krátkodobě dotlačit ekonomiku nad hranici jejích dlouhodobých možností a pro voliče tak vykázat vyšší hospodářský růst a zaměstnanost. To se ovšem s určitým zpožděním projeví zvýšením inflace. V rámci politického cyklu mají vládnoucí politici zájem, aby vyšší růst a zaměstnanost nastaly před volbami a inflace až po nich. Pokud ovšem mají tuto možnost, veřejnost bude předpokládat, že ji využijí (i kdyby politici slibovali, že ne), a podle toho upraví svá očekávání (např. při mzdovém vyjednávání). Výsledkem bude dlouhodobě vyšší inflace, zatímco HDP a zaměstnanost nebudou vyšší, než by byly při absenci těchto politických zásahů. Jedním z řešení výše uvedených problémů je ustavení nezávislé centrální banky, jejíž představitelé jsou chráněni před krátkozrakými politickými tlaky.

Česká národní banka je takto nezávislou centrální bankou, a to s péčí o cenovou stabilitu jako svým zákonem stanoveným hlavním cílem. Zákon o České národní bance (pdf, 381 kB) zakazuje financovat veřejný sektor. Členy bankovní rady na 6 let jmenuje a za striktně vymezených podmínek odvolává prezident republiky bez asistence vlády či parlamentu. Členové bankovní rady nesmějí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, vlády, parlamentu, správních úřadů ani jiného subjektu. Tato imunita centrální banky před zásahy politické moci však musí být kompenzována informační otevřeností a "skládáním účtů" veřejnosti.

Požadavek na nezávislost centrálních bank členských zemí EU nalezneme i v evropské legislativě. Rozsah nezávislosti se může v jednotlivých zemích mírně lišit, nicméně princip zůstává – zamezit možnosti krátkozrakých opatření, jež by ekonomice dlouhodobě uškodila. Např. ČNB stanovuje inflační cíl sama, zatímco například v případě Bank of England cíl určuje vláda. Ani ČNB, ani Bank of England však od vládních institucí nemohou přijímat instrukce, jak daných cílů dosáhnout. Koneckonců nezávislou centrální banku má dnes nepřímo i v úvodu zmíněný ostrov Yap. Ač tam na kamenné peníze při některých obchodech stále nezanevřeli, oficiálně jsou dolarizovanou ekonomikou a centrální bankou je pro ně tedy americký Fed.