6. Měnová politika je vpředhledící

Změna v nastavení úrokových sazeb skrze několik transmisních kanálů ovlivňuje ekonomiku a zejména vývoj cen. Ani jeden z těchto kanálů ale nefunguje bez určitého zpoždění. U každého z nich trvá určitou dobu, než se změna úrokových sazeb plně projeví v cenách zboží a služeb. Nejkratší zpoždění je obvykle u tzv. přímého kurzového kanálu, kde činí přibližně jedno čtvrtletí, a nejdelší naopak u kanálu jdoucího přes poptávku v ekonomice, kde činí řádově jeden až dva roky. 

Centrální banky jsou proto ve své snaze o stabilní cenový vývoj často přirovnávány ke kormidelníkovi těžkého tankeru. Když kormidelník pohne kormidlem, trvá značnou dobu, než se tanker otočí do požadovaného směru. Kormidelník proto musí sledovat moře ve značné vzdálenosti před sebou tak, aby se včas dokázal vyhnout případným překážkám. Také centrální banka musí být vpředhledící. Geografické vzdálenosti v případě tankeru přitom analogicky odpovídá časová prodleva dopadů měnové politiky na vývoj inflace. Mezi centrálními bankéři se budoucímu období, kam nejvíce dopadne současné opatření měnové politiky, říká horizont měnové politiky. V případě ČNB je vzdálen zhruba 12–18 měsíců od současnosti. Namísto dalekohledu pak centrální banky používají své prognózy, v nichž odhadují budoucí ekonomický vývoj tak, aby byly schopny již dnes reagovat na případná nebezpečí na horizontu měnové politiky.

V minulosti se většina centrálních bank řídila prognózami, které předpokládaly neměnné nastavení úrokových sazeb. Tyto prognózy pak dávaly odpověď na otázku, co se stane při stávajícím nastavení měnové politiky, resp. zda bude v budoucnu dosaženo cenové stability. V lodní terminologii by otázka zněla, kam loď popluje, pokud nyní přivážeme kormidlo (a následně se třeba ukáže, že hrozí náraz na útes). V praxi platilo, že pokud prognóza inflace mířila v horizontu měnové politiky nad inflační cíl, centrální banka musela zvýšit úrokové sazby. Pokud naopak prognóza mířila pod cíl, banka sazby snižovala.

Tento předpoklad však většina centrálních bank vyspělých zemí již před lety opustila a používá prognózy, které předpokládají, že měnová politika bude úrokové sazby měnit tak, aby na horizontu měnové politiky bylo dosaženo cenové stability. Výsledkem takovéto prognózy je doporučení, jak se má kormidelník chovat, aby loď nenarazila. Prognóza obvykle poskytuje celou trajektorii budoucích úrokových sazeb, která je zapotřebí k tomu, aby se inflace počínaje horizontem měnové politiky udržela v blízkosti inflačního cíle.

Bohužel, na rozdíl od viditelných překážek na moři, jsou ty ekonomické mnohem méně předvídatelné. Většina ekonomických šoků přichází naprosto nečekaně a vyhnout se jim je nemožné. V takové situaci je snahou centrálních bank minimalizovat možné škody a i přes případný náraz zachovat plavidlo nad vodou a v takovém stavu, aby bylo možno pokračovat v plavbě v původním kurzu. Pokud například dojde k neočekávanému a prudkému výkyvu cen ropy, centrální banka prakticky nemůže zabránit krátkodobému vybočení inflace mimo inflační cíl. Musí však reagovat tak, aby se inflace v budoucnu začala k cíli vracet. 

V tomto jejím úsilí ji napomáhá to, že i ostatní subjekty v ekonomice – domácnosti a podniky – jsou vpředhledící. V našem námořním přirovnání lze hovořit o víře lodní posádky v to, že loď zdárně dopluje do cíle. Každý z nás se při svém rozhodování, vědomě či nevědomě, řídí očekáváním o budoucím vývoji. Pokud například očekáváme, že náš plat v budoucnu poroste vysokým tempem, jsme ochotni se dnes zadlužit mnohem více než v případě, že nám hrozí ztráta zaměstnání. Podobně pokud očekáváme, že ceny námi nakupovaného zboží a služeb v budoucnu výrazně vzrostou, a pokud jsme schopni se předzásobit, nakoupíme jich mnohem více než v případě, že očekáváme do budoucna pokles cen. Očekávání ohledně budoucího vývoje se nepromítá pouze do našeho nákupního chování, ale i do námi uzavíraných smluvních vztahů. V případě vysoké budoucí inflace tak například zaměstnanci požadují vyšší růst mezd než v situaci, kdy jsou ceny stabilní.

Očekávání jsou pro ekonomiku velmi důležitá. Mají totiž tendenci se sama naplňovat. Když posádka očekává, že se loď potopí, vyskáče z lodi, která je pak vydána napospas mořským proudům a větru, a je vysoce pravděpodobné, že se dříve či později skutečně potopí. Čím více lidí očekává, že ekonomika sklouzne do recese, tím je pravděpodobnější, že k recesi skutečně dojde. Pokud totiž lidé očekávají recesi, začnou méně utrácet a více spořit a uspořené peníze budou ukládat do bezpečných investic. Důsledkem je pokles výdajů domácností, který se okamžitě projeví nižším ekonomickým růstem a v krajním případě ekonomika může skutečně sklouznout do recese. Podobně se naplňují i očekávání o budoucí inflaci. Pokud se lidé začnou domnívat, že ceny budou prudce růst, budou požadovat o to vyšší růst svých mezd. Vyšší mzdy se promítnou do vyšších nákladů výrobců, kteří zareagují zvýšením cen. Inflace se tak skutečně zvýší. 

Přirozenou snahou centrální banky je ukotvit očekávání tak, aby nevytvářela výše popsané tlaky vedoucí k recesi či k vysoké inflaci. Schopnost inflačního cíle ukotvit inflační očekávání lze považovat za jednu z největších výhod provádění měnové politiky pomocí cílování inflace.