1. Podstata peněz a role centrálních bank

Po staletí nechávali panovníci a později i vlády razit mince z drahých kovů (např. ze zlata), což určovalo jejich hodnotu. Ještě v minulém století, v dobách tzv. zlatého standardu, byly centrální banky zavázány na požádání směnit peníze za zlato ve fixním poměru. Zlato bylo často bezpečně uloženo v trezorech bank, zatímco jeho vlastníci se měnili s tím, jak se peníze („poukázky“ na zlato) přesouvaly z ruky do ruky. Dnes tomu tak již není. Mince a papírové peníze, jak je známe v současnosti, se v anglosaském světě nazývají „fiat money“. Vhodný a přesný český ekvivalent chybí, nicméně latinské slovo „fiat“ znamená „budiž“ (jako např. v biblickém „fiat lux“, tedy „budiž světlo“) a v angličtině se používá v přeneseném smyslu pro „nařízení autority“. Výraz „fiat money“ pak značí peníze, jež vznikly rozhodnutím („budiž peníze“) centrální autority a jejichž všeobecné přijímání je touto autoritou vynuceno. Hotovostní peníze jsou v dnešní době kryty zejména cennými papíry a jinými aktivy ve vlastnictví centrálních bank.

V drtivé většině zemí vydává oběživo jediná centrální autorita, výjimky jsou spíše kuriozitou. Např. ve Skotsku a Severním Irsku má několik soukromých bank právo emitovat bankovky, které však musí být kryty finančními prostředky uloženými na účtu v Bank of England či bankovkami Bank of England. K tomuto účelu vydává Bank of England speciální bankovky s velmi vysokou hodnotou (například jeden milion liber, tzv. Giants, a 100 milionů liber, tzv. Titans), avšak mimo bankovní systém se s nimi nesetkáme.

Z minulosti známe případy tzv. volného bankovnictví a oběhu soukromých bankovek, například ve Spojených státech okolo poloviny 19. století. V americké ekonomice tehdy obíhaly odlišné bankovky stovek různých soukromých bank. Ačkoli všechny banky pochopitelně tvrdily, že jejich bankovky jsou „jako zlato“, bankovky vydané bankami, jež byly vnímány jako rizikovější, se obchodovaly za nižší než svou nominální hodnotu, případně se mohly stát zcela bezcennými kusy papíru. Tato éra se často nazývá „wildcat banking“, kde slovo „wildcat“ angličtina přeneseně používá k označení finanční nespolehlivosti. Traduje se, že tomuto výrazu dala vzniknout skutečnost, že některé michiganské banky ve 30. letech 19. století zakládaly pobočky na odlehlých nepřístupných místech, kde se potulovaly divoké kočky („wildcats“). Tím měl bankám vznikat zisk, protože držitelům svých bankovek znesnadňovaly jejich výměnu za zlato a mohly si dovolit držet ho v rezervách méně. Naproti tomu někteří moderní historikové přicházejí s tvrzením, že tento systém byl méně problémový, než se dlouhou dobu uvádělo.

I dnes existuje nepříliš početná skupinka ekonomů, kteří prosazují myšlenku volného bankovnictví a soukromých peněz. Argumentují například tím, že i státy, potažmo centrální banky, v minulosti nejednou zneužily své privilegium emitovat peníze. Nicméně názory většiny ekonomů stejně jako praxe všude ve světě svědčí spíše o tom, že by takovéto uspořádání nebylo optimální. Dnes mají vyspělé země nastavený takový systém pravidel, který riziko zneužití pravomoci emitovat peníze minimalizuje. Především se jedná o centrální banku nezávislou na vládě a s pověřením pečovat o cenovou stabilitu. To je v tuzemsku přímo zakotveno v Ústavě České republiky.

Novodobá snaha o vytvoření alternativy k penězům centrálních bank vedla ke vzniku digitálních kryptoaktiv (např. bitcoin, ethereum). Z pohledu ČNB se však jedná o investiční nástroje, nikoli měny. Nesplňují totiž klasické charakteristiky měn (funkce účetní jednotky, prostředku směny a uchovatele hodnoty). Jsou využívány spíše jako riziková investice přepočítávaná do jednotek konvenčních měn a vzhledem k prudkému kolísání jejich cen neplní ani funkci uchovatele hodnoty. Za jejich slabinu lze označit i to, že se jejich cena neodvíjí od ekonomických fundamentů, jako je tomu v případě klasických měn.

Hlavní funkcí peněz je zprostředkování směny zboží a služeb. Další, související funkcí peněz je, že jsou používány jako zúčtovací jednotka pro oceňování nejen zboží a služeb, ale třeba i práce, kapitálu, závazků, daní atd. V neposlední řadě peníze slouží k uchování hodnoty.

Společnost je od nepaměti založena na výměně zboží a služeb. Nikdo z nás není schopen být zcela soběstačný a vyrobit svými silami a prostředky vše, co spotřebováváme, od rohlíku po automobil. Proto od raných etap lidského vývoje docházelo ke specializaci a ke směně výrobků a služeb. Tato směna nejprve probíhala ve fyzické podobě, kdy například kovář vyměnil jednu sekeru za deset slepic. Taková směna je nazývána barter. Ukázalo se ale, že fyzická směna není příliš efektivní a že je snazší používat všeobecně přijímané platidlo. To by mělo být ideálně dělitelné, co nejlépe skladné, vzácné a stabilní ve své hodnotě. Všechny tyto požadavky dnešní peníze splňují.

S tím, jak se ekonomiky a peněžní systémy vyvíjely, docházelo k využívání sofistikovanějších transakcí, jako jsou půjčky a daně, a spolu s tím se začalo používat účetnictví. Peníze tak dnes slouží nejen ke směně, ale i k oceňování aktiv a pasiv, hospodářských výsledků, daňových povinností atd.

Peníze se od nepaměti používaly k uchování hodnoty. Jelikož bývají skladné a jejich hodnota bývá v čase stabilní, lze do nich uložit relativně značné jmění a to uschovat „na horší časy“. I dnes existují domácnosti, které hromadí značný objem hotovosti doma ve skrýši nebo v bezpečnostním sejfu. Naprostá většina z nás ale dnes již používá jiné způsoby uložení peněz, které jsou bezpečnější a přináší určitý výnos. Většina peněz je dnes bezhotovostních, a jsou uloženy buď na spořicích a termínovaných účtech, nebo jsou investovány do aktiv, jako jsou dluhopisy, akcie či jiné cenné papíry a instrumenty finančního trhu.

Peníze se v ekonomice vyskytují v několika formách. První, tradiční formou je oběživo (hotovost), tedy bankovky a mince vydávané centrální bankou. Moderní formou jsou bezhotovostní peníze, čili peníze ve formě záznamů na účtech v bankách. Peníze v širším slova smyslu jsou pak tzv. peněžní agregáty, do kterých jsou řazeny například i dluhopisy se splatností do dvou let.

Peníze v současnosti vznikají bezhotovostně tehdy, když komerční banka připíše určitou částku na účet klienta, aniž by od něj přijala hotovost či aniž by tatáž nebo jiná banka zároveň odepsala stejnou částku z jiného účtu. Nejčastěji se tak děje při poskytování úvěrů, ale stejný důsledek má například nákup cenných papírů nebo cizí měny komerční bankou od klienta. Následná konverze části peněz do hotovostní formy poté již neovlivňuje celkovou výši peněz v oběhu, ale pouze jejich strukturu – klesá objem peněz na bankovních účtech a roste objem hotovosti. ČNB se stará o hladký oběh bankovek a mincí. Oběživo ale představuje v dnešní době pouze menší část peněz – jejich převážnou většinu tvoří peníze uložené na účtech v bankách (bezhotovostní peníze).

Množství peněz v ekonomice se počítá pomocí tzv. peněžních agregátů. V České republice rozlišujeme tři agregáty, které označujeme M1, M2 a M3.

• Peněžní agregát M1 jsou takzvané „úzké peníze“, které zahrnují oběživo, tedy bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. jednodenní vklady.
• „Střední peníze“, neboli agregát M2, zahrnují úzké peníze (tedy M1) a navíc vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců.
• „Široké peníze“, neboli agregát M3, zahrnují agregát M2 a navíc obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí.

Centrální banky v podobě, jak je známe dnes, vznikly relativně nedávno, většinou ve 20. století. Na jeho počátku centrální banky existovaly pouze ve třetině zemí světa. Za nejstarší centrální banku se považuje švédská centrální banka, Sveriges Riksbank, založená v roce 1668. Hlavním důvodem pro vznik centrálních bank ve 20. století byl rozvoj mezinárodního finančního trhu a snaha zemí získat zahraniční kapitál. Ten přitom upřednostňoval země s centrální bankou, nejlépe pak země fungující v režimu tzv. zlatého standardu.

Zlatý standard byl základem pro mezinárodní měnový systém s krátkými přestávkami od konce 19. století až do počátku 70. let 20. století. Tento systém byl založen na zlatém krytí měny, kdy zpočátku byly všechny dolary, franky, libry, či jiné zlaté měny kryty adekvátním množstvím zlata v trezoru centrální banky. Poměr zlatého krytí pak určoval směnné kurzy mezi měnami zlatého standardu.

K opuštění zlatého standardu došlo po Velké depresi 30. let 20. století, po 2. světové válce však byl znovuzaveden v podobě tzv. brettonwoodského systému. Podstatou tohoto systému bylo zlaté krytí amerického dolaru a napojení všech ostatních měn na dolar. Postupem času se ale ukázalo, že fixní kurzy nejsou dlouhodobě udržitelné a v roce 1971 došlo k rozpadu brettonwoodského systému. Tak začala éra pohyblivých směnných kurzů, která trvá dodnes.

Hlavním úkolem centrálních bank vyspělých zemí dnes obvykle není udržovat fixní kurz měny, ale udržovat cenovou stabilitu. Ta je interpretována jako udržování nízké a stabilní inflace, většinou ve výši 2 %. Mnohé centrální banky plní i další úkoly, jako je finanční stabilita, dohled nad finančním trhem, emise oběživa, mezibankovní platební styk a další.

Centrální banky jsou současně v moderním bankovním systému tzv. „bankou bank“. To znamená, že pokud se komerční banky dostanou do problémů s nedostatkem likvidity, centrální banka jim poskytne půjčku. Tato možnost umožňuje předcházet tzv. „runům“ na banky a šíření problémů jedné finanční instituce napříč celým finančním systémem. K takovým situacím dochází velmi zřídka, neboť současné centrální banky svými regulatorními a dohledovými nástroji aktivně předcházejí vzniku krizových situací jak na úrovni dané finanční instituce, tak na úrovni finančního trhu jako celku.

Více o historii a vzniku České národní banky naleznete na stránce Historie ČNB.

V moderním peněžním systému peníze v ekonomice nevznikají vytištěním bankovek a mincí, ale připsáním peněžních prostředků na účet klienta banky v momentě, kdy například banka klientovi poskytne úvěr. Tato banka přitom nemusí disponovat novými vklady, které by odpovídaly novému úvěru. Ve skutečnosti banka při poskytnutí úvěru vytvoří „tahem pera“ či ťuknutím do klávesnice peníze zcela nové, které v ekonomice dosud neobíhaly. Tím se banky zásadně liší od tzv. nebankovních poskytovatelů půjček, a proto také banky tradičně podléhají mnohem přísnějším pravidlům.

V dnešním peněžním systému peníze vznikají úvahou konkrétního ekonomického aktéra (domácnosti, podniku, vlády), zda je pro něj potřebné a výhodné si pořídit nemovitost, investovat do své výroby nebo v případě státu se zadlužit třeba za účelem výstavby dálniční sítě. V těchto úvahách hraje významnou roli očekávaný budoucí příjem domácnosti, resp. ziskovost podniku. Klíčovou roli v rozhodování hraje také cena, kterou žadatel musí zaplatit za poskytnutý úvěr – úroková sazba. Zájem o úvěry je vyšší v situaci, kdy jsou úrokové sazby nízké, a naopak. Takto, nepřímo skrze výši úrokových sazeb, je centrální banka schopna ovlivňovat množství komerčními bankami nově vytvářených peněz v ekonomice.

Předpokládejme, že ekonomický aktér (řekněme domácnost) se rozhodl zažádat o úvěr na bydlení. Komerční banky pochopitelně neakceptují každou žádost o úvěr, nýbrž důkladně posuzují, zda konkrétnímu žadateli poskytnou požadovaný úvěr na jím deklarovaný účel. Důležitými parametry přitom jsou úvěrová historie a rizikovost klienta, jeho příjmy či schopnost splácet a záruky, které může klient dát. Pokud žadatel tímto procesem schvalování úvěru úspěšně projde a pokud splňuje další regulatorní požadavky, které stanovuje ČNB, komerční banka mu připíše peníze na daný účet. Tím vzniknou nové peníze, kterými může kupující uhradit pořízení bytu.

Řekněme, že předchozí majitel bytu má účet v jiné bance, než je banka kupujícího. Speciální oddělení úvěrující banky, které se zabývá řízením aktiv a pasiv, musí zajistit, aby bylo možno převod peněz provést, čili aby tato banka měla dostatek vkladů u banky centrální, pomocí nichž se převod provede, tzv. likvidity. Pokud je likvidity dost, transakce proběhne a prostředky se v bilanci centrální banky převedou z účtu této banky na účet banky prodávajícího. Pokud úvěrující banka dost likvidity nemá, musí si ji sama vypůjčit, a to na domácím mezibankovním trhu. Fakticky tak banka, do které peníze klientovi přijdou, půjčí přebytek likvidity bance s odlivem prostředků. Aby byla tato vypořádání plynulá, řídí centrální banka tzv. clearingový platební systém.

Centrální banka nastavením svých měnověpolitických sazeb ovlivňuje, za jakou úrokovou sazbu si komerční banky mezi sebou likviditu navzájem půjčují. Od mezibankovní úrokové sazby se poté odvíjí úrokové sazby klientů bank z úvěrů i vkladů. Prostřednictvím nastavení úrokových sazeb tak centrální banka realizuje měnovou politiku. Pokud chce centrální banka podpořit agregátní poptávku, snižuje úrokové sazby, které následně podporují tvorbu úvěrů a vznik nových peněz. Nižší atraktivita spoření také motivuje domácnosti k posílení spotřebních výdajů.

Centrální banka množství peněz v oběhu přímo nekontroluje. Toto množství se pružně přizpůsobuje potřebám ekonomiky. Nastavením úrokových sazeb však centrální banka nepřímo množství peněz a rychlost jejich oběhu v ekonomice ovlivňuje tak, aby dlouhodobě dosahovala svého 2% inflačního cíle. Současně ČNB svými regulatorními opatřeními a dohledem dozírá na to, že se banky chovají při poskytování úvěrů obezřetně a na pokrytí případných budoucích ztrát mají vytvořen dostatek vlastního kapitálu. A svými makroobezřetnostními nástroji cílí ČNB na to, aby výše popsaný systém nevytvářel rizika pro celkovou finanční stabilitu.

Postupem času kupující nemovitosti splácí bance svůj úvěr. Tím dochází k přesně opačnému procesu snižování množství peněz v ekonomice.

Centrální banka přímo nestanovuje ani množství bankovek a mincí v oběhu, na jejichž emisi má ze zákona výhradní monopol. I tato část peněžní zásoby se vyvíjí dle potřeb ekonomiky. Prodávající nemovitosti, za kterou obdržel peníze na účet, totiž může chtít tyto peníze vybrat v hotovosti. Pak musí jeho banka pokrýt tuto potřebu svého klienta, resp. v součtu všech svých klientů, kteří chtějí v daném období své vklady zrovna vybrat. Nemá-li tato banka dost hotovostních peněz v pokladnách na svých pobočkách, musí poslat do centrální banky opancéřované auto s žádostí o hotovost. Má-li tam komerční banka dostatek likvidity, centrální banka „pustí“ hotovostní peníze do oběhu v množství a struktuře, které si vyžádala komerční banka, resp. její klienti.

Ačkoliv některá digitální kryptoaktiva lze použít i k platbám (např. bitcoin, ethereum), nejedná se o peníze. Nesplňují totiž základní požadavek na jakoukoliv měnu, a tím je stabilita její hodnoty. Hodnota kryptoaktiv je velmi kolísavá, období růstu jsou střídána obdobími prudkých poklesů. Zatímco v květnu 2010 bylo možné koupit pizzu za 5000 bitcoinů, dnes ji koupíte za zhruba 0,00005 bitcoinu, tj. stomiliónkrát levněji. K penězům jsou blíže tzv. „stablecoins“, což jsou kryptoaktiva se stabilizačním mechanismem, která usilují o udržení stabilní hodnoty navázáním na měnu či několik měn, které jsou zákonným platidlem. Nejčastěji má stabilizační mechanismus udržovat jejich hodnotu neměnnou vůči americkému dolaru (např. kryptoaktiva Tether, USD Coin, Binance USD), což je typicky zajišťováno plným krytím emitovaných stablecoins aktivy v dané měně. Ani u těchto měn však nelze vyloučit prudký pád, jak se ukázalo v roce 2022 na příkladu TerraUSD.

Kredibilitu digitálních peněz může zvýšit regulace ze strany centrálních bank, případně přímo emise digitálních peněz centrálními bankami. Čím dál více bank na světě tak uvažuje o vydávání tzv. Central Bank Digital Currencies (CBDC), některé centrální banky již s emisí začaly. Jednalo by se o oficiální digitální formu národní měny, kterou emituje a spravuje centrální banka. CBDC by byly zákonným platidlem a byly by směnitelné za jiné formy peněz (hotovost, bankovní depozita) v poměru jedna ku jedné.

Jako důvody pro zavedení CBDC jsou obvykle uváděny následující možné přínosy: udržení měnové suverenity při konkurenci nových forem soukromých digitálních peněz, zlepšení a zefektivnění platebního styku, zejména přeshraničního, vytvoření platformy podporující inovace včetně digitalizace a průmyslu, zvýšení odolnosti elektronických plateb a zlepšení jejich dostupnosti (finanční inkluze), snížení nákladů na zajištění oběhu hotovosti a prevence jejího padělání a zlepšení transmise měnové politiky.

CBDC ale vedle možných výhod přinášejí mnohá rizika. Zavedení CBDC by mohlo znamenat podstatnou změnu fungování centrální banky i komerčních bank v daném státě a mohlo by eventuálně mít významné dopady na provádění měnové politiky a přinášet potenciálně dalekosáhlá rizika pro finanční stabilitu. CBDC by mohly odejmout bankovnímu sektoru významný objem bankovních vkladů, neboť střadatelé by upřednostňovali uložení peněz do centrální banky. To by mohlo ohrozit základní funkci bank, kterou je poskytování úvěrů, a tedy vytváření peněz, či přinejmenším úvěry zdražit. V době krize by existence digitálních peněz centrální banky mohla usnadnit tzv. „runy“ na banky, tedy rychlý úprk vkladatelů z banky v problémech přeměnou bankovních vkladů na CBDC. CBDC by rovněž bylo nezbytné dostatečně zabezpečit před kybernetickou kriminalitou. Otevřenou otázkou je i míra a způsob zajištění ochrany soukromí uživatelů.

V současnosti neexistuje konsensus, zda možné přínosy zavedení CBDC převažují nad jejich náklady. Centrální banky jsou proto v jejich zavádění opatrné a podstupují pilotní projekty k testování jejich užitečnosti.

Česká národní banka sleduje problematiku digitálních peněz centrálních bank od roku 2016. V listopadu 2022 vydala první ucelený materiál zabývající se problematikou digitálních peněz centrálních bank. Cílem publikace je zlepšení obecného povědomí o konceptu CBDC a přispění do veřejné diskuse o tomto tématu.