12. Devizové rezervy a devizové intervence

Devizové rezervy jsou pro centrální banky jednou z hlavních položek aktiv. Rezervy v zahraniční měně slouží jako pojistka pro zajištění vnějších potřeb státu v nepříznivých situacích. Kromě toho je lze využívat jako nástroj k ovlivňování kurzu v rámci provádění měnové politiky. Centrální banky fixující kurz domácí měny k měně zahraniční průběžně používají devizové rezervy tak, aby vyrovnávaly nesoulad mezi poptávkou a nabídkou po domácí měně, který vzniká při fixním kurzu. V ekonomikách s plovoucím kurzem se tento nesoulad samovolně vyrovnává změnou ceny dané měny na trhu, tedy změnou kurzu. Některé centrální banky však i při plovoucím kurzu občas intervenují na devizovém trhu, například aby zabránily nadměrným kurzovým výkyvům, jež by mohly ohrozit cenovou stabilitu, konkurenceschopnost ekonomiky či finanční stabilitu. Tento režim se pak nazývá řízený plovoucí kurz.

Česká národní banka pracuje od května 1997 v režimu řízeného plovoucího kurzu, k intervencím se však uchyluje jen výjimečně. Důvodem je to, že v režimu cílování inflace využívá přednostně jako svůj hlavní nástroj měnové politiky změny úrokových sazeb. Specifickým okamžikem pro použití devizových intervencí (ať již verbálních nebo faktických) je situace, kdy úrokové sazby centrální banky dosáhnou nulové úrovně, přičemž ekonomický vývoj vyžaduje další uvolnění měnové politiky. Taková chvíle nastala v České republice na konci roku 2013. V případě České republiky, jakožto malé otevřené ekonomiky s přebytkem likvidity, jsou v takové situaci devizové intervence vedoucí k oslabení kurzu vhodným nástrojem pro potřebné uvolnění měnové politiky.

V prostředí liberalizovaných kapitálových toků je schopnost centrální banky intervencemi ovlivnit kurz domácí měny asymetrická. Centrální banky mají z definice prakticky neomezený prostor při intervencích ve směru oslabení vlastní měny, naopak ve směru proti jejímu znehodnocení určuje intervenční sílu centrální banky poměr jejích devizových rezerv k objemu devizových obchodů. V případě ČNB byla většina devizových rezerv získána nejprve udržováním fixního kurzu v prostředí silného přílivu kapitálu v 90. letech, poté intervencemi proti nadměrnému posilování koruny a odkupem privatizačních příjmů státu a v letech 2013-2017 intervencemi na oslabení kurzu při nulových úrokových sazbách.

Devizové rezervy neleží v ČNB ladem, ale jsou investovány na zahraničních trzích. Při správě devizových rezerv ČNB usiluje o dosažení maximálního možného výnosu při dodržení přísných požadavků na bezpečnost a likviditu. Po nárůstu devizových rezerv v důsledku udržování kurzového závazku ČNB byla v roce 2017 jejich část vyčleněna pro dlouhodobější investice. Devizové rezervy ČNB jsou tedy rozděleny na dvě velká portfolia, tzv. tranše – likviditní a investiční. Likviditní část je složena z eur a amerických dolarů investovaných do krátkodobých nástrojů (např. pokladničních poukázek s vysokým ratingem a krátkodobých repo a depozitních operací s centrálními bankami, které lze snadno převést do peněžní formy). V investiční části jsou vedle eur a dolarů zastoupeny také kanadský a australský dolar a švédská koruna a nástroje nesoucí sice vyšší riziko, ale zároveň také vyšší výnos, tj. například akcie.  Očekávaným dopadem tohoto rozdělení je celkově vyšší očekávaný výnos. Investiční horizont investiční tranše je střednědobý, v případě poklesu trhu je tak možné počkat, než na trhu dojde opět k oživení, a realizovat vyšší výnos než v případě krátkodobých investic. Jedná se o koncept, který byl motivován růstem devizových rezerv ve velké části světa. Tranšování proto postupně zavádějí i jiné centrální banky.

Devizové rezervy jsou součástí bilance ČNB a jejich korunová hodnota závisí na kurzovém vývoji. Pokud kurz koruny posílí, sníží se tím korunová hodnota devizových rezerv, a ČNB tak vzniká kurzová ztráta. Pokud kurz koruny naopak oslabí, korunová hodnota vzroste a ČNB vzniká kurzový zisk. Zisk či ztráta plynoucí pro ČNB z držby devizových rezerv však nemá vliv na její rozhodování v oblasti měnové politiky a její schopnost dosahovat cílů měnové politiky.

Nominální kurz koruny má dlouhodobě tendenci spíše posilovat. Důvodem je, že postupně dochází k přibližování domácí ekonomické úrovně a následně i cenové hladiny k hodnotám běžným ve vyspělých zemích. V naší ekonomice je přitom zpravidla udržována srovnatelně nízká inflace jako např. v eurozóně či v USA, a potom přirozené cenové přibližování probíhá spíše skrze posilování nominálního měnového kurzu vůči euru či dolaru. ČNB tak z držby devizových rezerv realizuje spíše ztráty nežli zisky. Kurzová ztráta je tak nákladem snahy ČNB udržet cenovou stabilitu.

Kurzové ztráty se z velké části podepsaly na vysoké celkové kumulované ztrátě ČNB. Tato ztráta však neznamená pro český stát žádné finanční zatížení, neboť bude uhrazena z budoucích zisků ČNB. Zatímco posilování koruny postupně vyprchává s tím, jak se výkonnost české ekonomiky přibližuje eurozóně, výnosy z neúročených závazků ČNB v podobě oběživa (tzv. ražebné) budou spíše narůstat. Tyto výnosy budou ČNB plynout i v případě, že v budoucnu Česká republika přijme euro. Je tedy pouze otázkou času, kdy kumulovaná ztráta bude uhrazena výnosy z ražebného.