2. Česká národní banka a její role v ekonomice

Česká národní banka je ústřední (centrální) bankou České republiky. Je zřízena Ústavou ČR a začala fungovat k 1. lednu 1993 společně se vznikem České republiky. Podle článku 98 Ústavy – a v souladu s primárním právem EU – je hlavním cílem činnosti ČNB péče o cenovou stabilitu. Ústava dále stanoví, že do činnosti ČNB lze zasahovat pouze na základě zákona.

Od svého vzniku byla ČNB jedním z orgánů dohledu nad finančním sektorem. V roce 2006 došlo k integraci všech dohledových institucí do ČNB. Ta tak vedle svého hlavního úkolu v podobě zajišťování cenové stability nově začala pečovat o stabilitu a bezpečný rozvoj celého finančního systému ČR.

Svou činnost ČNB vyvíjí na základě zákona o České národní bance (zákon č. 6/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a dalších právních předpisů. Zákon o ČNB zakotvuje její roli jako orgánu vykonávajícího dohled nad finančním trhem a orgánu příslušného k řešení krize na finančním trhu. Svou činnost ČNB vykonává prostřednictvím ústředí v Praze a zastoupení v některých regionech.

Nejvyšším řídicím orgánem ČNB je bankovní rada, která má sedm členů. Jejími členy jsou guvernér, dva viceguvernéři a čtyři další členové bankovní rady. Všechny členy bankovní rady jmenuje prezident republiky na nejvýše dvě šestiletá období.

ČNB je od přistoupení České republiky k EU součástí Evropského systému centrálních bank (ESCB), který se skládá z ECB a národních centrálních bank všech členských států EU. Guvernér ČNB je členem Generální rady ECB, která se skládá z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech členských států EU. Jako orgán dohledu nad finančním trhem se ČNB prostřednictvím svého členství v mnoha evropských orgánech a institucích podílí na vytváření jednotného evropského trhu finančních služeb. Kromě toho se ČNB aktivně zapojuje do činnosti mezinárodních organizací, což jí umožňuje ovlivňovat tvorbu celosvětových standardů v oblasti regulace a dohledu nad finančním trhem. Je součástí Evropského systému finančního dohledu (ESFS) a přímo se podílí na činnosti Evropské rady pro systémová rizika (ESRB).

Více podrobností obsahují stránky O ČNB.

Mandát ČNB vychází ze znění zákona o České národní bance (zákon č. 6/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Hlavním cílem ČNB je péče o cenovou stabilitu. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, ČNB podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu.

V souladu se svým hlavním cílem ČNB:

• určuje měnovou politiku, kterou zajišťuje cenovou stabilitu,
• pečuje o finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému v ČR,
• vydává bankovky a mince,
• řídí peněžní oběh a zúčtování bank a podílí se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních systémů a na jejich rozvoji,
• vykonává dohled nad osobami působícími na finančním trhu
• a provádí další činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů.

Jako ústřední banka státu poskytuje ČNB bankovní služby státu a veřejnému sektoru. Vede účty organizacím a osobám s přímým napojením na státní rozpočet. Na základě dohody s MF ČR provádí ČNB v souladu s rozpočtovými pravidly operace spojené s emisemi státních dluhopisů a investicemi na finančních trzích.

Inflace znamená nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice. Pokles inflace (tedy zpomalování tempa růstu cenové hladiny) je označován jako dezinflace. Pokud cenová hladina zboží a služeb v ekonomice klesá, tedy inflace je záporná, pak hovoříme o deflaci. Inflaci lze jinými slovy také definovat jako pokles reálné hodnoty (tj. kupní síly) peněz.

Nejznámější a nejsledovanější je inflace v oblasti spotřebitelských cen (spotřebitelská inflace), měřená jako přírůstek tzv. indexu spotřebitelských cen (CPI – Consumer Price Index). Kromě tohoto indexu však existují a sledují se i další indexy, např. index cen průmyslových výrobců, index cen zemědělských výrobců nebo deflátor hrubého domácího produktu. V rámci spotřebitelské inflace se sleduje také vývoj cen jednotlivých skupin zboží či služeb, např. cen potravin, cen dopravy, cen stravování a ubytování a další. V ČR inflaci měří a pravidelně každý měsíc zveřejňuje Český statistický úřad (ČSÚ). ČSÚ zveřejňuje také inflaci vybraných skupin obyvatel, například domácností důchodců.

Při mezinárodním srovnání inflace je třeba vycházet z dat publikovaných evropským statistickým úřadem (Eurostatem). Eurostat publikuje inflaci HICP, tedy přírůstek harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. Od inflace CPI publikované ČSÚ se může lišit, protože tyto dva indexy mimo jiné odlišně přistupují k tzv. imputovanému nájemnému, které odráží náklady na vlastnické bydlení a částečně tedy i vývoj cen nemovitostí. Zatímco v českém národním konceptu (CPI) tvoří imputované nájemné více než 10 % spotřebního koše, v rámci HICP tato položka není. Metodologické rozdíly mezi těmito dvěma způsoby měření cenové hladiny podrobněji rozebírá článek ze Zprávy o měnové politice (podzim 2021).

Růst či pokles cen neboli změnu cenové hladiny za určité časové období udává míra inflace, která se počítá jako procentní přírůstek indexu spotřebitelských cen. Ve zkratce se však často pro míru inflace používá pouze výraz „inflace“. Vždy je důležité, za jaké období je míra inflace uváděna a k jakému základu se dané období porovnává. Nejčastěji se uvádějí následující míry inflace:

• meziměsíční inflace, tj. míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k předchozímu měsíci (např. červen 2024 proti květnu 2024), která nejlépe svědčí o aktuálním vývoji cenové hladiny;
• meziroční inflace, tj. míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku (např. červen 2024 proti červnu 2023), což je nejčastěji citovaná míra inflace spotřebitelských cen a využívá se např. při propočtu reálné úrokové míry, reálného zvýšení cen majetku, valorizací apod.;
• průměrná roční míra inflace, tj. míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen, která vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti průměru 12 předchozích měsíců. Bere se v úvahu zejména při propočtech reálných mezd, důchodů apod. a obvykle se také objevuje v nájemních či jiných dlouhodobých obchodních smlouvách. Zohledňuje vývoj cen v průběhu celého roku a je nejméně náchylná k náhlým výkyvům.

ČNB při provádění měnové politiky reaguje na tzv. měnověpolitickou inflaci, která je definována jako celková inflace očištěná o primární dopady změn nepřímých daní, tedy například DPH nebo spotřebních daní. Změny výše a struktury sazeb nepřímých daní jsou totiž specifickým typem vnějšího (exogenního) šoku, na který ČNB uplatňuje tzv. výjimku z plnění inflačního cíle. ČNB reaguje tzv. vpředhledícně a dbá, aby se měnověpolitická inflace na horizontu měnové politiky (tedy za zhruba 12–18 měsíců) pohybovala v blízkosti 2% inflačního cíle.

K potřebě uplatňovat výjimky z plnění inflačního cíle vede názor, že není ekonomicky optimální reagovat na přímé dopady nárazových změn faktorů mimo vliv centrální banky. Jedná se často o dopady administrativních či regulatorních opatření či o šoky na straně nabídky (např. změny cen surovin), které jsou zcela či ve značné míře mimo dosah měnové politiky. Snaha centrální banky udržet inflaci na cíli by za těchto okolností vedla k nežádoucím výkyvům ekonomického vývoje a zaměstnanosti, přitom potenciál ovlivnit minulou inflaci by již neměla. ČNB proto na primární dopady takových jednorázových výkyvů nereaguje (takzvaně je „výjimkuje“). Pokud by však tato překvapení zvyšovala inflační očekávání subjektů, bude ČNB reagovat změnou měnověpolitického nastavení.

Ceny hrají v tržní ekonomice velmi důležitou roli. Jsou výsledkem vzájemného působení velkého počtu poptávajících a nabízejících na mnoha trzích. Podávají srozumitelné informace o tom, o které zboží či služby je zájem, a zároveň jak je které z nich pro firmy nákladné na trh dodat. Ceny tak umožňují efektivní interakci mezi poptávkou a nabídkou. Je-li cenová hladina v ekonomice relativně stabilní, na změny cen jednotlivého zboží či služby mohou firmy pružně a bez větších problémů reagovat přesunem dostupných zdrojů k výrobě žádanějšího zboží a služeb nebo naopak omezením nabídky toho, co je méně poptáváno.

Dochází-li však k častému a výraznému nárůstu cen většiny zboží a služeb, tj. k vysoké inflaci, je pro firmy i domácnosti obtížnější nalézt optimální využití dostupných zdrojů. Vysoká a proměnlivá inflace také firmám a domácnostem znesnadňuje finanční plánování, neboť měřítko hodnoty se neustále mění a budoucí změny jsou obtížně předvídatelné. Dochází tak k častějším chybám při plánování a samotná nejistota o budoucí hodnotě peněz je vnímána negativně.

Vysoká inflace navíc do ekonomiky vnáší další pokřivení. Firmám přináší náklady v podobě častých změn cen. Má tendenci deformovat daňový systém, neboť mnohé daně jsou stanoveny paušálně a nikoliv proporcionálně k cenové hladině. Vyšší inflace vede k přerozdělení bohatství od věřitelů k dlužníkům, od držitelů hotovosti k držitelům reálných aktiv, od lidí s fixními příjmy k lidem s flexibilními příjmy a podobně. V extrémních případech pak vysoká inflace vede k používání zahraniční neinflační (rezervní) měny, nárůstu obliby držby zlata nebo příklonu k tzv. barterovému obchodu (výměna zboží za zboží bez použití peněz).

Obecně bývá vysoká inflace proměnlivější a tedy obtížněji předvídatelná. Za tuto nejistotu požadují investoři kompenzaci v podobě vyšší rizikové prémie, což má za následek vyšší reálnou úrokovou míru. Výsledkem je pokles investic do dlouhodobých projektů, což jsou právě ty projekty, které obvykle nejvíce přispívají k dlouhodobému růstu ekonomiky.

Deflace je pojem označující pokles většiny cen v ekonomice. Jedná se tedy o opak inflace. O nežádoucí situaci se jedná zejména v případě, kdy ceny plošně klesají z důvodu nedostatečné poptávky. V důsledku poklesu cen roste reálná hodnota hotovosti a krátkodobých vkladů a obojí se tak stává výnosným aktivem. Výnosy dlouhodobějších investic se naopak stávají nejistými. Zvyšuje se tak motivace k držení hotovosti. V očekávání dalšího poklesu cen mohou spotřebitelé odkládat své spotřební a investiční výdaje. Tím se snižuje koupěschopná poptávka v ekonomice, což dále tlačí ceny dolů, zpomaluje ekonomiku a dochází k růstu nezaměstnanosti.

Podobně firmy raději odkládají investice do nových projektů a zařízení, protože očekávají nižší poptávku a tím i nižší návratnost investic. Klesající ceny vedou k poklesu mezd, což dále snižuje agregátní poptávku a tlačí ceny ještě níže a snižuje ekonomickou aktivitu. Vytváří se takzvaná deflačně-recesní spirála. Funguje zde totiž tzv. peněžní iluze, při které si lidé pokles svých mezd přímo nespojují s poklesem cenové hladiny, ale posuzují ho jako velmi negativní jev, kvůli kterému snižují své výdaje.

Při vzniku deflační spirály je pro centrální banky obtížná stabilizace a ovlivňování ekonomiky, protože standardní nástroje měnové politiky, jako jsou úrokové sazby, mohou při snižování narazit na svou spodní hranici. Tím centrální banka přichází o svůj hlavní nástroj a musí hledat nástroje nestandardní.

Cílování inflace je v současnosti jeden z nejčastěji používaných měnověpolitických režimů, v jehož rámci je prováděna měnová politika vyspělých centrálních bank. Významnými rysy cílování inflace jsou veřejně vyhlášený inflační cíl, používání makroekonomické prognózy a otevřená komunikace centrální banky s veřejností.

Měnověpolitický režim cílování inflace dává rozhodování o měnové politice určitou strukturu, která usnadňuje samotné rozhodování, ale především interpretaci tohoto rozhodování veřejností. Kromě režimu cílování inflace existuje například režim s implicitní nominální kotvou (kdy centrální banka cíluje určitou veličinu přijatou interně v rámci centrální banky, aniž by došlo k jejímu veřejnému vyhlášení), režim cílování měnové zásoby, nebo režim cílování měnového kurzu. Více informací k jednotlivým měnověpolitickým režimům je k dispozici na stránce „Jaké jsou režimy měnové politiky?“.

ČNB provádí svou měnovou politiku v režimu cílování inflace od roku 1998. Tento režim byl zvolen poté, co byla ČNB nucena v květnu 1997 opustit fixní měnový kurz. Do té doby používané cílování peněžní zásoby nebylo schopné ukotvit inflační očekávání rozjitřená tehdejšími měnovými turbulencemi. (Více podrobností je k dispozici na stránkách Historie ČNB – Cílování inflace.) Cílování inflace v té době využívalo jen několik centrálních bank, navíc jen po poměrně krátkou dobu – první zemí, která režim cílování inflace zavedla, byl na konci 80. let Nový Zéland. Česká republika byla první transformující se zemí, jež přijala tento režim za účelem snížení inflace a její stabilizace na nízkých úrovních.

Při cílování inflace jsou centrální banky, tedy i ČNB, takzvaně vpředhledící. Při nastavování měnové politiky totiž centrální banky nereagují na současnou inflaci, ale na budoucí inflaci (resp. její prognózu) a na identifikované inflační tlaky, které tuto budoucí inflaci budou ovlivňovat. Vzdálenost do budoucnosti, na kterou se centrální banky zaměřují, je dána časovou prodlevou dopadů v současnosti provedených opatření měnové politiky na vývoj inflace. Toto období, kdy budou mít současná opatření měnové politiky největší dopad, se nazývá horizont měnové politiky. V případě ČNB je tento horizont vzdálen zhruba 12–18 měsíců od současnosti.

Režim cílování inflace prováděný ČNB se označuje jako flexibilní cílování inflace. Jde souhrnně o to, že inflačního cíle není dosahováno za každou cenu a v každém okamžiku, ale s přihlédnutím k reálnému ekonomickému vývoji tak, aby měnová politika nevyvolávala nežádoucí výkyvy ekonomické aktivity a zaměstnanosti. Inflace se totiž může od inflačního cíle odchýlit mj. v důsledku nepředvídatelných šoků, které ekonomiku průběžně zasahují (např. živelních pohrom, prudkého růstu energií), případně v důsledku administrativních a regulatorních opatření (např. změn nepřímých daní). Pokud by se centrální banka snažila o dosažení inflačního cíle za všech okolností, jednalo by se o tzv. striktní cílování inflace. Ve skutečnosti však žádná centrální banka na světě nepřistupuje ke svému inflačnímu cíli zcela striktně, ale více či méně pružně.

Režim cílování inflace ČNB se v čase vyvíjí, k významným změnám dochází zejména v oblasti tvorby prognóz a komunikace měnové politiky. Od července roku 2002 ČNB jako jedna z prvních bank na světě ve svých prognózách upustila od předpokladu neměnných úrokových sazeb (tedy přešla na tzv. nepodmíněnou prognózu). V roce 2008 ČNB nahradila původní jádrový model QPM (semistrukturální čtvrtletní predikční model) dynamickým stochastickým strukturálním modelem všeobecné rovnováhy označovaným jako g3. V roce 2019 byl tento model přepracován na základě poznatků z jeho využívání a aktuálních trendů v makroekonomickém modelování a nazván g3+. V roce 2024 byl model g3+ dále inovován, čímž ČNB reflektovala zejména mimořádný ekonomický vývoj v předchozích několika letech a dosavadní prognostickou zkušenost od zavedení modelu g3+ do praxe. V témže roce ČNB navíc nechala provést – podobně jako řada dalších centrálních bank – externí posouzení analytického a modelového rámce své měnové politiky. ČNB tak neustále drží krok s nejnovějšími trendy v používání modelového aparátu na podporu měnověpolitického rozhodování.

Souběžně se zdokonalováním predikčních technik se zvyšuje i otevřenost ČNB. Od počátku roku 2008 začala ČNB zveřejňovat v číselné podobě trajektorii sazeb konzistentní s prognózou a jmenovité hlasování členů bankovní rady o změně úrokových sazeb. Od počátku roku 2009 začala ČNB zveřejňovat také trajektorii nominálního kurzu koruny k euru konzistentní s prognózou. Od února 2020 ČNB ve svých záznamech z měnových jednání bankovní rady zveřejňuje jmenovité argumenty členů a od června 2022 zveřejňuje i jmenovité argumenty členů bankovní rady z jednání o finanční stabilitě. ČNB tak patří mezi nejvíce transparentní centrální banky na světě.

Od zahájení cílování inflace v roce 1998 se inflační cíle ČNB postupně přizpůsobovaly potřebám transformující se ekonomiky. V prvních letech byly cíle stanoveny pro tzv. čistou inflaci, tedy index spotřebitelských cen očištěný o vliv regulovaných cen a změn nepřímých daní. Inflační cíle byly intervalové a jejich plnění bylo vyhodnocováno pouze k poslednímu měsíci v roce.

Počínaje rokem 2002 přešla ČNB k cílování celkové inflace. Inflační cíle tedy začaly být stanovovány v podobě meziročního přírůstku indexu spotřebitelských cen, který je pro veřejnost uchopitelnější a může lépe ukotvovat inflační očekávání. Mezi roky 2002 až 2005 byl cíl stanoven v podobě lineárně klesajícího pásma. V lednu 2002 mělo toto pásmo šířku 3–5 % a následně se postupně snižovalo až na úroveň předpokládané cenové stability (2–4 %), které mělo být dosaženo v prosinci 2005.

Byl také vyhlášen okruh tzv. výjimek z plnění inflačního cíle, zahrnující exogenní a nepředvídatelné faktory (změny světových ceny surovin, energií a komodit, nefundamentální vývoj kurzu, živelní situace apod.), které leží úplně či v převažující míře mimo dosah opatření měnové politiky a opravňují ČNB k tomu, aby měnovou politikou bezprostředně nereagovala na zmíněné nárazy.

Od roku 2006 byl inflační cíl stanoven jako jeden bod, a to zpočátku na úrovni 3 %, tedy ve středu předchozího cílového pásma. Současně se ČNB zavázala, že bude reagovat svou měnovou politikou tak, aby se inflace od tohoto cíle neodchýlila o více než jeden procentní bod oběma směry. Naměřená inflace se totiž od inflačního cíle odchyluje mj. v důsledku nepředvídatelných šoků, které ekonomiku průběžně zasahují. Pro centrální banku není možné ani makroekonomicky smysluplné, aby okamžitě a neustále vracela inflaci k cíli. Inflace tedy kolem cíle mírně kolísá.

Od roku 2010 byl inflační cíl snížen na současnou úroveň 2 %. Aktuální inflační cíl ČNB odpovídá praxi centrálních bank vyspělých ekonomik. 

Graf – Historie inflačních cílů

Inflační cíl ČNB je od roku 2010 stanoven na úrovni 2 %, což odpovídá praxi centrálních bank vyspělých ekonomik. Proč však mezi vyspělými zeměmi existuje shoda, že by centrální banky neměly mířit na nulovou inflaci? Inflační cíl kolem 0 % vypadá na první pohled lákavě a měnovou politikou je v principu dosažitelný, avšak v praxi skrývá řadu komplikací.

Jedním z důvodů je samotné měření inflace. Naměřená inflace je vždy a všude zatížena určitou chybou. Chyby měření sice mohou působit oběma směry, ale v případě inflace existují důvody, kvůli nimž je dlouhodobě spíše nadhodnocena (tj. oficiálně vykazované číslo je o něco větší, než kolik činí „skutečná“ inflace). Tyto důvody souvisejí s obtížemi při hodnocení změn kvality spotřebních statků. Jako příklad může posloužit stoupající cena nových mobilních telefonů, která však bývá spojena s růstem jejich kvality. Mnoho ekonomů se snažilo tuto systematickou výchylku ve směru nadhodnocení inflace určit alespoň přibližně. Jejich odhady se pohybují kolem 1 procentního bodu ročně, ale u některých zemí je to i podstatně více. Dalším zdrojem nadhodnocení měřené inflace je, že indexy spotřebitelských cen obvykle předpokládají neměnnost spotřebního chování při změnách cen. Ve skutečnosti však spotřebitelé při odlišném růstu jednotlivých cen upřednostňují nákup zboží a služeb s menším cenovým nárůstem, takže naměřená inflace je poněkud vyšší, než je skutečná změna životních nákladů typického spotřebitele. Vezmeme-li tyto faktory v potaz, lze i naměřenou mírnou inflaci považovat fakticky za cenovou stabilitu.

Dalším důvodem pro cílování inflace ve výši 2 % je to, že mírný růst cen usnadňuje změnu takzvaných relativních cen zboží a služeb a umožňuje tak například lepší přizpůsobení změnám poptávky. Pokud vzroste poptávka po určitém výrobku (například novém modelu telefonu), je snadnější jeho relativní cenu (tj. cenu v poměru k cenám jiných produktů) zvýšit prostřednictvím jeho zdražení, nikoli prostřednictvím poklesu cen všech ostatních, méně poptávaných výrobků.

Mírná inflace může také zmírnit nárůst nezaměstnanosti při slabším výkonu ekonomiky, neboť při nezměněných nominálních mzdách dochází k mírnému poklesu mezd reálných. Firmám v momentálních potížích to umožňuje snížit reálné náklady, aniž by docházelo ke snížení nominálních mezd, které jsou tzv. nepružné směrem dolů, neboli jejich snižování je pro odbory či samotné zaměstnance zpravidla obtížně přijatelné.

Samotným centrálním bankám pak mírná inflace usnadňuje provádění měnové politiky. Ekonomika, která dlouhodobě funguje s inflací kolem nuly, bude totiž také nutně mít relativně nízké úrokové sazby. To ale znamená, že se podstatně zvyšuje pravděpodobnost, že v dobách recesí měnová politika narazí na spodní hranici úrokových sazeb a tím přijde o svůj hlavní nástroj. V takových případech potom musejí centrální banky sahat po nestandardních měnověpolitických nástrojích, což je spojeno s dalšími náklady. Vedle toho poskytuje mírně kladný inflační cíl určitý polštář proti deflaci a jejím negativním důsledkům.

Centrální banka je nezávislá, pokud se při svém rozhodování nemusí ohlížet na krátkodobé politické tlaky a může se soustředit na dosahování svých dlouhodobých cílů, což je v případě ČNB zejména cenová a finanční stabilita. Tyto hodnoty jsou dlouhodobě prospěšné pro ekonomiku, nicméně krátkodobě mohou mít své náklady. Pokud by se náklady měnové politiky měly začít projevovat během politického cyklu zrovna v nepříznivý moment pro vládu, vláda by se mohla snažit kroky centrální banky ovlivnit. Nezávislost centrální banky je proto důležitá, neboť jí pomáhá čelit politickým tlakům.

Pokud by centrální banka nebyla nezávislá, mohla by být pod politickým tlakem, aby uvolnila měnovou politiku s určitým předstihem před volbami a podpořila tak ekonomický růst, snížila nezaměstnanost a tím přihrála vládnoucím stranám politické body. Problém je, že takováto politika má své krátkodobé přínosy, ale v dlouhém období se projeví její náklady v podobě vyšší inflace. Ještě horší pak je, když se tato vyšší inflace začne zapracovávat do očekávání firem, spotřebitelů a všech ekonomických aktérů. Jakmile se inflace zabuduje do očekávání, je velmi setrvalá a její překonání je velmi nákladné.

Platí, že chápání nezávislosti a její institucionální podoba se v čase mění a odráží také tradici té které země. Princip nicméně zůstává: zamezit možnosti krátkozrakých opatření, jež by ekonomice dlouhodobě uškodila. Pro nezávislost jsou obvykle považovány za podstatné čtyři následující okruhy: nezávislost funkční, institucionální, personální a finanční.

Funkční nezávislost znamená, že centrální banka rozhoduje samostatně o nastavení svých cílů, tj. sama určuje, jaká hodnota inflace odpovídá cenové stabilitě, a také o volbě konkrétních nástrojů k dosažení těchto cílů (např. měnověpolitické úrokové sazby, operace na volném trhu). V případě ČNB platí, že si stanovuje inflační cíl sama, zatímco například centrální bance Velké Británie (Bank of England) cíl určuje vláda (konkrétně ministr financí). Ani ČNB, ani Bank of England však od vládních institucí nepřijímají instrukce, jak daných cílů dosáhnout.

Institucionální nezávislost znamená, že vláda ani jiné orgány státu nemohou centrální bance přímo udělovat pokyny – mimo jiné proto, že by to ohrožovalo funkční nezávislost centrální banky a mohlo by to být v rozporu s jejím hlavním cílem. Povinnosti centrální banky vůči vládě a dalším politickým institucím by měly být přiměřené. V případě ČNB platí, že vláda ani Parlament ČR nemohou ČNB přímo úkolovat a ČNB je povinna je pouze informovat o své činnosti. ČNB musí nejméně dvakrát ročně předkládat Poslanecké sněmovně PČR zprávu o měnovém vývoji (což je nyní Zpráva o měnové politice), a jednou ročně předkládat Zprávu o finanční stabilitě, Zprávu o výkonu dohledu nad finančním trhem a Zprávu o výsledku hospodaření.

Personální nezávislost znamená, že jsou přesně dány podmínky, které eliminují možný „neformální“ nátlak politiků vedoucí k omezování zejména funkční nezávislosti centrální banky. Zejména je důležité, aby funkční období členů rozhodovacího měnověpolitického orgánu banky bylo delší než volební období politické reprezentace a také aby byl okruh podmínek pro jejich odvolání přesně definovaný. V případě ČNB platí, že členové bankovní rady ČNB jsou jmenováni a odvoláváni nikoli vládou, ale prezidentem ČR na šestileté funkční období. Člena bankovní rady ČNB může prezident odvolat pouze tehdy, pokud přestal splňovat podmínky požadované k výkonu mandátu (jde např. o ztrátu způsobilosti k právním úkonům nebo ztrátu bezúhonnosti) nebo pokud se dopustil tzv. vážného pochybení.

Finanční nezávislost znamená, že centrální banka by (i) svůj rozpočet měla sestavovat a schvalovat sama a (ii) neměla být nucena financovat vládu. Ve většině vyspělých zemí je zakázáno tzv. měnové financování, tedy přímé i nepřímé financování vlády ze strany centrální banky. V případě ČNB platí, že ČNB nemůže financovat potřeby vlády ČR či jiných státních institucí a svůj rozpočet si sestavuje sama. Poslanecké sněmovně PČR pak podává o svém hospodaření jednou ročně zprávu (ve formě Zprávy o výsledku hospodaření za uplynulý rok).

ČNB si je vědoma toho, že její nezávislost s sebou nese velkou odpovědnost a je nezbytné ji vyvažovat informační otevřeností a „skládáním účtů“. Jen tak je možné přesvědčit veřejnost a instituce o tom, že nezávislost ČNB je uplatňována v rámci zákona, je smysluplná a v souladu s demokratickými principy.

Povinností ČNB je nejméně dvakrát ročně předkládat Poslanecké sněmovně PČR zprávu o měnovém vývoji (dnes Zprávu o měnové politice) a jednou ročně předkládat Zprávu o finanční stabilitě, Zprávu o výkonu dohledu nad finančním trhem a Zprávu o výsledku hospodaření. Zároveň je ČNB povinna informovat nejméně jednou za tři měsíce o měnovém vývoji veřejnost, což vykonává zveřejňováním čtvrtletní Zprávy o měnové politice na svých webových stránkách.

Informační otevřenost ČNB je nicméně mnohem větší, než jí ukládá zákon. Od počátku roku 2008 začala ČNB zveřejňovat v číselné podobě trajektorii sazeb konzistentní s prognózou a také jmenovité hlasování členů bankovní rady o změně úrokových sazeb. Od počátku roku 2009 začala ČNB zveřejňovat trajektorii kurzu konzistentní s prognózou. Od února 2020 ČNB ve svých záznamech z měnových jednání bankovní rady zveřejňuje jmenovité argumenty členů a od června 2022 zveřejňuje i jmenovité argumenty členů bankovní rady z jednání o finanční stabilitě.

Vysoká informační otevřenost centrální banky je navíc přirozený způsob, jak lze ovlivňovat a u inflačního cíle ukotvovat očekávání podniků a domácností ohledně budoucího cenového vývoje. ČNB se v oblasti komunikace pohybuje na špici mezi ostatními centrálními bankami, za což získala již několik ocenění (například v roce 2015 nebo v roce 2022). Veřejnost má možnost se seznámit se všemi klíčovými podklady a na nich založenými rozhodnutími ČNB. Klíčovou publikací ČNB je Zpráva o měnové politice, která je vydávána čtvrtletně a obsahuje nejnovější ekonomickou prognózu ČNB a popis posledního měnověpolitického rozhodnutí bankovní rady. Prognóza je podrobně popsána včetně číselných hodnot predikce klíčových ekonomických ukazatelů. Další důležitou publikací je Výroční zpráva, která shrnuje činnost ČNB v uplynulém roce v oblastech měnové politiky, finanční stability, dohledu nad finančním trhem, emise oběživa a dalších. Vedle těchto publikací ČNB vydává mnoho dalších pravidelných i nepravidelných publikací.

Po skončení každého měnověpolitického jednání bankovní rady je pořádána tisková konference, na které guvernér (nebo v případě nepřítomnosti guvernéra jej zastupující viceguvernér) vysvětluje přijatá rozhodnutí. Zpravidla osm dní po skončení zasedání bankovní rady je zveřejněn záznam z jednání bankovní rady včetně jmenovitého hlasování jejích jednotlivých členů. Po šesti letech je pak zveřejněn úplný zápis z jednání (tzv. protokol) a podkladové materiály pro rozhodnutí bankovní rady.

V mezidobí mezi jednáními bankovní rady její členové a experti ČNB poskytují autorské články a rozhovory médiím a vystupují s přednáškami či jinými projevy. Jedinou výjimkou z této otevřenosti je tzv. mediální karanténa, která je vymezena dobou jednoho týdne před měnověpolitickým zasedáním bankovní rady a následným zveřejněním záznamu z tohoto zasedání. V této době členové rady nemohou vyjadřovat své individuální názory na měnovou politiku. Důvodem pro toto opatření je snaha, aby v období okolo jednání bankovní rady nebyla případná nejednotná komunikace jednotlivých členů zdrojem nežádoucích tržních reakcí.

Tvůrce makroekonomické prognózy, kterým je sekce měnová, pak na pravidelných seminářích organizovaných krátce po zveřejnění rozhodnutí o nastavení měnové politiky seznamuje analytiky komerčních bank s detaily nejnovější prognózy a spolu s přítomným členem bankovní rady odpovídá na dotazy analytiků ohledně prognózy a přijatého rozhodnutí. Poté, co ČSÚ zveřejní aktuální údaje o vývoji inflace a HDP, poskytuje sekce měnová komentář k těmto novým údajům.