Cesta ke koruně – seriál ČNB o vzniku československé měny

Dne 25. února 1919 předložila vláda v Revolučním národním shromáždění dva zákony, které znamenaly, že Československo získalo téměř po čtyřech měsících od svého zrodu vlastní měnu. Oba zákony v odpoledních hodinách představil poslanec a předseda finančního výboru prof. Cyril Horáček a po výkladu ministra financí Aloise Rašína byly oba schváleny. Prvním z nich, zákonem č. 84/1919 Sb. z. a n., jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky, se Československo definitivně osamostatnilo od dřívější rakousko-uherské koruny. Druhý zákon č. 88/1919 Sb. z. a n., o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách, pak sloužil k tomu, aby nově deklarovaná československá měna, o jejímž názvu se mělo rozhodnout později, byla od svého počátku stabilní a mohla se opírat o hodnotné krytí.

Počáteční čtyři měsíce mladého Československa byly nabity událostmi a kroky, jimiž se československá politická a ekonomická reprezentace připravovala na hospodářské osamostatnění, o němž všem bylo jasné, že jej není možné uspěchat. V případě neuváženého postupu totiž Československo mohlo velmi snadno upadnout do hospodářského chaosu. V této době bylo několik osob, které obezřetně promýšlely každý krok, aby bylo možné konečně vytvořit československou měnu. Vedle Aloise Rašína to byli zejména Vilém Pospíšil, Karel Engliš, Jaroslav Preiss, Augustin Novák, Karel Kučera, Emil Roos a Karel Leopold.

Jejich úsilí o československou hospodářskou samostatnost a aktivní zapojení do převratných události té doby dokládá řada dokumentů z Archivu České národní banky. Ty vyprávějí příběh mimořádné a obtížné cesty, již bylo třeba vykonat, než bylo možné předložit oba uvedené zákony ke schválení veřejnosti a tímto způsobem konstituovat samostatnou československou měnu.

Již od roku 1816 působila nejprve v Rakousku a později Rakousko-Uhersku cedulová banka, nejdříve pod názvem Privilegovaná Rakouská národní banka a od roku 1878 pod názvem Rakousko-uherská banka. V roce 1818 si v Praze a Brně zřídila směnárny, popř. směnné pokladny (Verwechslungsanstalt, popř. Bank-Filial-Casse), jejichž úkolem bylo vyměňovat kovové peníze za bankovky nového cedulového ústavu a spolupůsobit při poukázkovém obchodu. V roce 1847 byla na základě panovnického rozhodnutí ze dne 7. září 1846 k pražské směnárně přičleněna další část, jež se měla věnovat eskontním obchodům (Filial-Escompte-Anstalt). Tím vznikla vůbec první filiálka Privilegované rakouské národní banky, která se stala vzorem pro další ústavy tohoto typu v habsburské monarchii.

Po vytvoření pražské filiálky následovaly teprve až za čtyři roky další, a to nejprve v roce 1851 v Pešti a v roce 1852 v Linci. Význam českých zemí pro monarchii si banka dobře uvědomovala, a proto z prvních deseti filiálek se čtyři nalézaly právě na tomto teritoriu (Praha, Brno, Olomouc, Opava). Vnímání hospodářské důležitosti českých zemí přetrvalo z hlediska politiky cedulové banky až do konce monarchie. Proto se nacházelo v českých zemích v roce 1918 25 filiálek (nepočítaje Bílsko) a na území celého pozdějšího Československa (včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi) pak 31. V celé Rakousko-uherské monarchii měla Rakousko-uherská banka celkem 104 filiálek, téměř jedna třetina jich tedy připadala na území nově vzniklé ČSR.

Po vyhlášení samostatného Československa panovala značná nejistota ohledně toho, co se stane s filiálkami Rakousko-uherské banky na jeho území a nakolik zde bude moci nadále vykonávat své emisní privilegium. Zejména socialistické strany předkládaly návrhy požadující, aby co nejdříve vznikla nová československá cedulová banka. Ve snaze vyjít vstříc předpokládaným českým národním požadavkům přistoupila banka na doporučení vedení pražské filiálky k jazykovým úpravám ve svém úřadování.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menninger z 31. 10. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Překlad textu dopisu

Se zřetelem na naši zprávu z dne 29. tohoto měsíce sdělujeme, že vývoj nové situace v Čechách a obzvláště zde v Praze postupuje rychlým krokem. Národnímu výboru se podřídily všechny úřady a je pravděpodobné, že příště vejde ve styk s Rakousko-uherskou bankou, případně ji postaví svým dozorčím orgánům, jak se to stalo u státních úřadů. Očekává se návrat Dr. Preisse, který s jinými delegovanými odcestoval do Švýcarska a jenž má mít připraveny návrhy pro řízení valutových záležitostí. Jinak se proslýchá, že socialisté zastoupení v Národním výboru požadují okamžité konstituování nové státní cedulové instituce. Včera se uskutečnilo v Zemské bance shromáždění všech českých bank, ke kterému byl pozván také náš představený. Sešlo se z rozkazu Národního výboru, aby se zabývalo otázkou, jak by se dalo odpomoci kritickému nedostatku bankovek. Bylo dohodnuto vydat výzvu obyvatelstvu, v němž se bude poukazovat na škodlivost zadržování bankovek a doporučí bezodkladně ukládat bankovky u spořitelen, občanských záložen a raiffeisenek. Že by bylo možné teď zřídit vlastní cedulovou banku, pokládáme za vyloučené. Věříme, že Rakousko-uherská banka ještě dlouho po oddělení jednotlivých států bude tvořit pojítko mezi nimi.

Vídeňský vyslanec československého státu Tusar bude mít záhy příležitost jednat s bankovním vedením, zvláště když československý stát neuzná dohodu mezi bankou a rakouskou vládou a určí si sám vztah. Pokládáme za oportunní, aby ještě před tím, než Národní výbor vykoná nějakou ingerenci:

1. dosavadní německo-české nápisy se změnily na česko-německé,
2. tam, kde se jedná o firmování českých dokumentů, aby se užívala razítka v češtině,
3. zástavní listy a jiná potvrzení, která dosud byla jen v německém jazyce, byla vyhotovena i v českém jazyce.

Národní výbor jistě tato opatření vydá, jakmile bude zde česká řeč určena za úřední řeč a mohlo by být pro naši banku výhodou, kdyby jim předešla.

Naše nouze o bankovky se nedá popsat. Potřebovali bychom pro vyplacení žirových zůstatků 140 milionů a jsou nároky i mimo žirový styk, které bychom odhadli na 50 milionů. Prosíme obchodní správu, aby nám byla nápomocna, abychom se dostali z této prekérní situace.

Na základě zpráv z pražské filiálky Rakousko-uherské banky usoudilo její vedení, že bude výhodné ukázat vůči Československu dobrou vůli v oblasti měnové. Proto se pražská filiálka jménem všech českých filiálek banky v Čechách (Mladá Boleslav, Kolín, Pardubice, Hradec Králové, Dvůr Králové, Budějovice a Plzeň) přihlásila k práci pro nový stát, resp. Národní výbor československý. Jako tradičně pražská filiálka mluvila jen za filiálky z Čech a zároveň jen ty v jazykově českém prostředí. Kvůli vytvoření čtyř německých provincií v českých zemích (Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenland, Böhmerwaldgau), jež se přihlásily k Německému Rakousku, nebylo možné až do prosince 1918 filiálky cedulového ústavu na tomto území jakkoliv kontrolovat. Československé ministerstvo financí nejprve odmítlo vyjednávat s Rakousko-uherskou bankou, pokud by zpochybňovala jednotu československého státního území, a následně se Aloisi Rašínovi podařilo vymoci si na ní příslib, že pokud by snad do těchto oblastí zasílala nové bankovky, bude ji o tom neprodleně informovat. Díky tomu získalo ministerstvo financí přehled o hospodářské situaci v německých provinciích.

Zásadním problémem, se kterým se v této době potýkalo nové československé hospodářství, byl nedostatek hotovosti. Důvody pro to byly především dva, na jedné straně tezaurace bankovek ze strany obyvatelstva, jež se obávalo o osud svých prostředků v peněžních ústavech, a na druhé nedostatečné zásobování ze strany Rakousko-uherské banky. Ta totiž měla obavy, že v poválečné chaotické situaci by mohlo dojít k jejich zcizení na cestě. Z toho důvodu se české filiálky Rakousko-uherské banky uchýlily v souladu s pokyny Národního výboru k omezení vyplácení bankovek téměř výhradně pro mzdy dělnictva důležitých závodů, dále vojsko a úředníky státní a komunálních korporací.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na Národní výbor čsl. státu z 6. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Krátce po vzniku Československa bylo nutné opatřit si finanční prostředky na krytí státních výdajů. Přestože podle tzv. recepčního zákona (č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého) zůstával v platnosti také dosavadní výkon finanční správy, nebylo jednoduché realizovat výběr daní v popřevratové době. Východiskem se proto stala státní půjčka.

Již dne 2. listopadu 1918 se proto v pražském Obecním domě sešel Poradní sbor českého peněžnictví pro státně úvěrní věci, jehož členy byly nacionálně české banky a někteří ekonomové jmenovaní Národním výborem (např. JUDr. Karel Engliš). Jeho úkolem bylo připravit vypsání 4% státní půjčky, tzv. „půjčky národní svobody“. Z jednání vzešla dohoda o podobě půjčky. Ta měla být krátkodobá, splatná v roce 1922 a ve výši jedné miliardy korun. Úrok byl stanoven s ohledem na předpokládané budoucí úvěrové poměry ve výši 4 % a prodejní cena byla 1 % nad nominální hodnotou. Titry, tj. jednotlivé úpisy, měly znít na obnosy po 100 K, 500 K, 1000 K, 5000 K, 10 000 K a 50 000 K.

Půjčka byla koncipována jako veřejná, aby si ji mohly upsat co nejširší vrstvy obyvatel. Její distribuce se ujaly banky sdružené ve Svazu českých bank, v němž se vytvořilo pro tento účel konsorcium bank (později doplněné ještě o tzv. veřejnoprávní banky, zemské a hypoteční). Je obzvláště pozoruhodné, že se bankovní ústavy zřekly nároku na zisk z takovéhoto typu operace a obdržely od Národního výboru pouze odměnu ve výši ¾ %, která jim měla krýt náklady na režii spojenou s prováděním úpisu, zejména výrobu a distribuci upisovacích formulářů.

Dne 5. listopadu 1918 vystoupila před Národní výbor pětice mužů října Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár s návrhem zákona o půjčce Národní svobody. Tento byl přijat a později uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 27. Následně dne 8. listopadu 1918 uzavřely sdružené banky s Národním výborem dohodu o půjčce národní svobody. Právě české banky, jež si ji mezi sebou dle svého hospodářského významu rozdělily, se významně zasloužily o subskripci celého obnosu, jež probíhala od 18. do 30. listopadu 1918. Díky jejich aktivitě se podařilo pro státní správu opatřit celkem 1 048 451 600,- K.

Smlouva mezi předsednictvem Národního výboru Československého státu s bankami z 8. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Živnostenská banka, ŽB/146/3

Již v době před 28. říjnem 1918 se konaly diskuse zástupců politiky a českého peněžnictví o otázkách budoucí úpravy měny a likvidaci válečných půjček. Jeden z takových přístupů dokládá např. osnova tzv. Zákona hospodářského, který vypracoval Jaroslav Preiss.

Na tyto první představy navázala Komise pro přechodné hospodářství, resp. její finanční odbor. Tato instituce vznikla záhy po převratu, když Národní výbor československý zmocnil k jejímu vytvoření prezidium Obchodní a živnostenské komory v Praze. Ve finančním odboru došlo k dohodě, že se má uspořádat anketa odborníků na finanční a měnové záležitosti, na jejímž základě se mají přijmout konkrétní kroky. Na přípravě textu dotazníku se podílelo pětičlenné redakční komité: Dr. Gustav Heidler, prof. Dr. Cyril Horáček, prof. Dr. Jan Krčmář, Dr. Vilém Pospíšil a Dr. Jaroslav Preiss.

Výsledky ankety později shrnul prof. Dr. Karel Engliš ve spise „Měnový a finanční problém Československého státu. Výsledky písemné ankety o úpravě měny a likvidaci válečných břemen, uspořádané komisí pro přechodné hospodářství při obchodní a živnostenské komoře v Praze“. Myšlenky v něm obsažené se později staly předmětem diskusí o charakteru cedulové banky v roce 1920 v souvislosti s přípravou cedulového zákona (pozdějšího zákona č. 347/1920 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové).

Osnova dopisu Viléma Pospíšila s nabídkou účasti na odborné anketě o čs. měně z 22. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/1

Problémy s nedostatkem bankovek Rakousko-uherské banky se staly předmětem řady jednání československých politiků a národohospodářů. Možné řešení se objevilo již 30. října 1918, kdy na poradě zástupců českých peněžních ústavů v Zemské bance království Českého vrchní ředitel Ústřední banky českých spořitelen Antonín Weinzettl doporučoval, aby bylo vydání nových bankovek svěřeno Zemské bance a drobné bankovky vydaly spořitelny.

Jen o deset dní později (9. listopadu 1918) představil Karel Engliš na schůzi Národního výboru návrh zákona řešícího tuto problematiku, který byl o deset dní později schválen. Zákon č. 49/1918 Sb. z. a n., o zavedení obchodních platidel, zmocnil Zemskou banku království Českého vydávat bezúročné poukázky na vlastní bankovní pokladnu, jež měly být směnitelné v bankovkách Rakousko-uherské banky. Tyto nově emitované „peníze“ měly mít obchodní krytí a byl jim přiřčen zákonný oběh.

Vedení Zemské banky se obrátilo na nejvýznamnějšího českého umělce Alfonse Muchu, který je ztvárnil na konci roku 1918. Návrhy, jež vznikly ve spěchu, obsahovaly figurální a ornamentální motivy a svým charakterem vycházely z uměleckého cítění 19. století. Poukázky se nakonec neuplatnily, neboť důvody pro jejich vydání pominuly. Vyrobeno jich bylo přes 12,5 milionu kusů (10 K a 20 K), jež byly následně zničeny.

Z hlediska Rakousko-uherské banky se jednalo o důležité porušení emisního privilegia, a proto se snažila ministra financí Aloise Rašína přimět, aby zákon nebyl nikdy uveden do praxe.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera z 29. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/886/1

Překlad textu dopisu

Dovolujeme si Vám dát na vědomost doslovný překlad zákona z 19. listopadu 1918:

Zákon z 19. listopadu 1918 o zavedení obchodních platidel

1./ Zemská banka království Českého v Praze se zmocňuje k výdeji poukázek na vlastní bankovní pokladnu, jež budou zníti na zaokrouhlenou částku, budou bezúročné a směnitelné v bankovkách Rakousko-uherské banky na předložení u Zemské banky království Českého, anebo u jiných bank Zemskou bankou k tomu filiálně určených. Poukázek těchto nelze amortisovati a nelze o nich vymoci ani záznamu ani zápovědi.

2./ Poukázky v § 1 zmíněné bude vydávati banka v soukromém obchodě na krátkodobé zápůjčky, nejvýše 90tidenní, a to buď eskontem nebo na lombard. Zápůjčky státu jsou vyloučeny.
K eskontu mohou býti připuštěny směnky znějící na korunovou měnu, opatřené podpisem alespoň dvou k placení způsobilých dlužníků a pokladní poukázky Rakousko-uherské banky.
Lombardní zápůjčky jsou přípustny na základě cizozemských platidel, neraženého zlata a stříbra, dospělých pohledávek za Rakousko-uherskou bankou a cenných papírů, požívajících sirotčí jistoty, aneb i jiných cenných papírů, znamenaných na pražské burse, a to při cizozemských platidlech, neraženém kovu a pupilárních cenných papírech do 75 % tržní ceny, pokud se týče kursovní hodnoty, při ostatních cenných papírech do 60 % kursovní hodnoty, nejvýše však do výše hodnoty jmenovité, při pohledávkách za Rakousko-uherskou bankou do výše jich hodnoty. Vyloučeny jsou z lombardu cenné papíry, jichž kupony jsou splatny mimo hranice Československého státu.

3./ K směnování poukázek chovati bude Zemská banka hotovost bankovek Rakousko-uherské banky, po případě drobných mincí korunové měny (reservu). První hotovost se zřídí vkladem Československého státu ve výši 25,000.000 K, zúročitelných sazbou o 1/4 % nižší, nežli bude činiti diskont zápůjček uvedených v § 2.

4./ Úhrnný výdej všech poukázek nesmí přesahovati čtyřnásobnou reservu (§ 3.) bankovek Rakousko-uherské banky a drobných mincí měny korunové. Nařízením úřadu pro správu finanční, vydaným v dohodě s úřadem pro správu průmyslu, obchodu a živností, jakož i úřadem pro správu zemědělství, může býti kdykoliv výdej bankovek pod tuto hranici omezen neb úplně zastaven.

5./ Ku provádění obchodu dle tohoto zákona zřídí Zemská banka zvláštní oddělení od ostatních odvětví jejich obchodu účetně a bilančně přísně oddělené, jež bude státi pod stálým dozorem komisaře Československého státu. O stavu oběhu poukázek a jich krytí jest uveřejňovati zprávu každého 10. a 20. a posledního dne v měsíci.

6./ Zisk, plynoucí z výdeje těchto poukázek, rozdělovati se bude mezi Zemskou banku a Československý stát v tomto poměru: roční zisk do jednoho milionu se rozdělí mezi banku a stát v poměru 1:2. Roční zisk přes jeden až do dvou milionů rozdělí se v poměru 1:3. Každý další milionový stupeň se dělí v poměru ve prospěch státu o jednotku vyšším (1:4, 1:5, 1:6 atd.).

7./ Poukázky v § 1 zmíněné budou v území Československého státu zákonným platidlem jako bankovky Rakousko-uherské banky a budou bez obmezení přijímány u všech veřejných pokladen.

8./ Bude-li zastaven výdej poukázek, jest úřad pro správu finanční v dohodě s úřadem pro správu průmyslu, obchodu a živností a s úřadem pro správu zemědělství oprávněn stanoviti lhůtu, do které jest Zemská banka povinna poukázky směňovati a po uplynutí této lhůty odejmouti řečeným poukázkám povahu zákonného platidla.

9./ Veškeré knihy a zápisky oddělení Zemské banky vydávajícího poukázky (§ 5), jakož i listiny jím vydané, dále listiny za účelem zajištění zápůjček (§ 2) vydané jsou osvobozeny od kolků a poplatků.

10./ Zákonem tímto se mění, pokud se týče doplňují platné stanovy Zemské banky království Českého v Praze.

11./ Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášky.

12./ Provedením tohoto zákona pověřuje se úřad pro správu finanční v dohodě s úřadem pro správu průmyslu, obchodu a živností a s úřadem pro správu zemědělství.

(překlad vychází z oficiálního textu zákona uveřejněného ve Sbírce zákonů a nařízení za rok 1918)

Víra Rakousko-uherské banky, že se jí podaří uhájit emisní privilegium na celém území bývalého Rakousko-Uherska, tedy i Československa, kterou vydatně přiživoval i přednosta její pražské filiálky Rudolf Drda, vyústila v několik zásadních kroků. Nejprve uznala svrchovanost československého ministerstva financí, dále začala připravovat reorganizaci banky a později se dokonce podvolila některým rozhodnutím ministra financí Aloise Rašína o zákazu či omezení provádění některých svých obchodů (lombard válečných půjček, výplata žira).

Jedním z prvních ústupků Rakousko-uherské banky ve prospěch ČSR bylo rozhodnutí generální rady, po valné hromadě nejdůležitějšího orgánu instituce, ze dne 28. listopadu 1918, kterým došlo k přetvoření pražské filiálky na hlavní ústav. Tento měl nyní získat pro oblast Československa všechny pravomoci, jež měly dosavadní hlavní ústavy ve Vídni a Budapešti. Její přednosta Rudolf Drda byl pak jmenován sekretářem, a zároveň i členem bankovní správy (Geschäftsleitung), jednoho z nejvyšších úřednických orgánů instituce.

Vedle toho československá vláda získala právo vysílat svého vládního komisaře do schůzí statutárních orgánů Rakousko-uherské banky, zejména generální rady. Tuto funkci zastával některý z odborových přednostů ministerstva financí, zprvu Dr. Vladimír Valníček a později JUDr. Josef Hladký.

Dopis generálního sekretáře Rakousko-uherské banky Friedricha Schmida von Dassatiela na hlavní ústav Rakousko-uherské banky v Praze z 2. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Na počátku prosince 19198 Rakousko-uherská banka věřila, že se jí podařilo normalizovat vztahy s Československou republikou. Zůstávala však nejasnost ohledně řízení devizového obchodu, který od roku 1916 obstarávala devizová ústředna. Ta sídlila ve Vídni a byla přičleněna k Rakousko-uherské bance. Jejím úkolem bylo soustřeďovat veškeré devizové prostředky monarchie, jež následně přidělovala podle potřeb válčícího státu.

Vzhledem k tomu, že Rakousko-uherská banka získávala přebytky nerozdělených deviz, jež byly součástí zákonného krytí bankovek, měla zájem také na zachování devizového monopolu, a to tím spíše, že dříve poskytovala ze svého devizy, pokud se jich pro obchod se zahraničím nedostávalo. Proto na počátku prosince vyslala do Československa jednoho z vedoucích představitelů devizové ústředny vrchního inspektora Philippa Sztankovicse, který zde měl vyjednávat o zachování po dva roky panující praxe, tj. aby i československé devizové subjekty byly povinny odvádět získané valuty a devizy do Vídně.

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na hlavní ústav Rakousko-uherské banky v Praze z 11. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/2281/1

Překlad textu dopisu

Vážený pane sekretáři!

Je velice potěšitelné, že se vedení banky naskytla díky Vašemu jmenování do obchodní správy možnost využít Vaší pomoci při projednávání obtížných otázek. Obracím se na Vás o to klidnější, že jste dosud významně přispěl k řešení takových otázek.

Velice naléhavé je s ohledem na zachování kreditu naší měny – koruny – v zahraničí a odpovídající vypořádání zahraničních platebních závazků tak jako měnověpolitické racionální činnosti našeho domácího hospodářství oproti zahraničí udržet v chodu onen aparát, který jsme dosud měli v činnosti jako devizovou ústřednu a s ní související zařízení. I když novými státoprávními útvary, které vznikly na území dřívějšího Rakouského císařství, pojmy zahraničí, vlast a domácí státoprávně získaly jiný význam, než tomu dosud bylo, tak není zpochybnitelné, že jednotlivé státy ve stejné míře jsou dotčeny kreditem, jsou na něm závislé, kterému se těší naše koruna v zahraničí, dokud máme spravovat tuto měnu. Je proto nutné zachovat dosavadní zařízení a případně je změnit, bez toho, aby došlo k jejich poškození. Žádám Vás v těchto směrech vstoupit do jednání s ministerstvem financí česko-slovenského státu, přikládám zápis, který obsahuje tyto body, o kterých se hovořilo. Doručitel těchto řádků pan vrchní inspektor Sztankovits je již roky ve vedení devizové centrály a dá Vám potřebnou informaci. Zprávou z 29. minulého měsíce jste sdělil obchodní správě překlad zákona z 19. tohoto měsíce číslo 231 ohledně zavedení obchodních platidel. Není otázkou, že provedení tohoto zákona by znamenalo prolomení privilegia Rakousko-uherské banky. Stalo se to, neboť v Praze byl citelný nedostatek platidel a nebylo zřejmé vyjasnění poměrů. Poté, co ministerstvo financí vstoupilo do bezprostředního vztahu s naší bankou a ministr financí má prostřednictvím jmenování vládního komisaře možnost, že budou zaručeny jeho zájmy, lze očekávat, že ministerstvo financí ustoupí od provedení zákona, jak je mu v zákoně vyhrazeno. Bylo by žádané, kdyby si pan sekretář obstaral v této věci od ministra financí výslovné ujištění.

V průběhu listopadu a prosince 1918 vyslala Rakousko-uherská banka do ČSR dvě delegace svých vrcholných úředníků, které měly projednat s československými politiky vzájemné vztahy a zároveň intervenovat za zachování měnové unie. Jako první se v Praze objevil 17. listopadu Dr. Karl Wallach, ředitel hypotečního oddělení a člen obchodní správy. Z pamětí sekčního přednosty na ministerstvu financí Karla Leopolda a zpráv Karla Wallacha víme, že mu Alois Rašín představil celou sérii požadavků, z nichž nejzásadnější byly vytvoření hlavního ústavu banky v Praze, volba československých zástupců v generální radě, dosazení československého vládního komisaře do Rakousko-uherské banky ve Vídni a československého vládního komisaře k pražské filiálce cedulového ústavu.

Návštěva Sztankovicse v prosinci byla naopak zaměřena na oblast devizové ústředny. V tomto případě se nepodařilo dosáhnout zásadní dohody. Po svém návratu do Vídně však Sztankovics 22. prosince 1918 připravil mimořádně významný dokument nazvaný jako „Bericht“, jenž byl označen za tajný. V něm poměrně nevybíravě popisoval jednotlivé politické osobnosti Československa, které se podílely na řešení měnových otázek a zároveň odkrýval skutečné názory vedení Rakousko-uherské banky na další „přátelské“ kontakty. Českým úředníkům vídeňského ústředí Rakousko-uherské banky se podařilo tuto písemnost získat, tajně opsat a zaslat do Československa. Adresátem byl některý z ředitelů Živnostenské banky, buď Dr. Jaroslav Preiss, nebo pravděpodobněji Dr. Josef Horák, kteří úzce spolupracovali s Aloisem Rašínem. Právě díky těmto úředníkům byla česká politická reprezentace poměrně přesně informována o událostech v Rakousko-uherské bance a nebyla tak při přípravě hospodářského osamostatnění odkázána pouze na oficiální informace.

Dopis úředníka Rakousko-uherské banky Milana Křepelky na vedení Živnostenské banky z 3. 1. 1919
(ohledně zprávy Sztankovicse z 22. 12. 1919)

Zdroj: AČNB, arch. fond Živnostenská banka, ŽB/275/3

Problémy ohledně devizové ústředny se v průběhu prosince dále prohlubovaly, neboť se stále častěji objevovaly případy odpírání odvodu valut a deviz do Vídně, a to i přesto, že Rakousko-uherská banka si vymohla na československé politické reprezentaci s ohledem na tzv. recepční zákon (č. 11/1918 Sb. z. a n.) potvrzení dosavadních povinností.

V případě odpírání odvodů deviz se však nejednalo jen o ojedinělé případy, ale dalo se v podstatě hovořit o organizované akci. V jejím čele stál nejvýznamnější nacionálně český finanční ústav – Živnostenská banka. Ta odmítla odesílat devizy firem ze svého koncernu průmyslových a obchodních podniků do Vídně, a aby svůj odpor náležitě podepřela, začala argumentovat, že se dosavadní devizové předpisy dotýkají jen její vídeňské filiálky a s ní spojených rakouských podniků.

Rakousko-uherská banka si uvědomovala prekérnost celé situace, neboť Živnostenskou banku vedl vrchní ředitel JUDr. Jaroslav Preiss, který nebyl jen významným politikem a členem Revolučního národního shromáždění, ale i hlavním poradcem ministra financí Aloise Rašína v devizových otázkách. Z tohoto důvodu připravila Rakousko-uherská banka mimo jiné rozsáhlý „Pamětní spis“, jímž doufala přesvědčit ministra financí o oprávněnosti svého názoru. Dokonce v něm přišla s návrhem na založení zvláštní samostatné československé devisové ústředny pod správou pražského hlavního ústavu banky. 

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na ministra financí Aloise Rašína z 27. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Jedním z nejvýznamnějších dokumentů v Archivu České národní banky, který popisuje události po vzniku Československé republiky, je deník JUDr. Viléma Pospíšila, pozdějšího prvního guvernéra Národní banky Československé. Zápis z konce prosince 1918 dokládá práci na přípravě okolkování bankovek již v této době.

Když dne 29. prosince projednával Vilém Pospíšil s Aloisem Rašínem plán na okolkování bankovek, zapsal si: „probíráme plán okolkování, o majetkové dávce, – napadly mi nalepované kolky.“
Přípravy oddělení měny musely následně již postupovat velmi rychle, neboť ve večerních hodinách na Silvestra, tzn. 31. prosince, již prezentoval Vilém Pospíšil v redakci Národních Listů Aloisi Rašínovi také přípravu kolků – nálepek: „Přijal nálepky – Kombinované se suchou pečetí u tisícky. Jedná již s Unií o tisku nálepek.“

Uvedená Česká grafická společnost „Unie“ měla za úkol vytisknout kolky 1 K a 10haléřové. Naopak tiskárna A. Haase později vyráběla kolky 20haléřové a 50haléřové.

Deníkový zápis Viléma Pospíšila z 31. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/4

Na počátku nového roku 1919 se Rakousko-uherská banka začala zabývat jedním z požadavků Aloise Rašína, který prezentoval na jednání s Dr. Karlem Wallachem v listopadu 1918, a to zvolení československých zástupců do generální rady Rakousko-uherské banky. Jednalo se o otázku, kterou dlouhodobě požadovala česká politická reprezentace již v prvním desetiletí 20. století. Složení generální rady, nejdůležitějšího správního orgánu banky, významně ovlivňovala valná hromada, kterou tvořili akcionáři. Proto se čeští politici a národohospodáři pokoušeli přimět české subjekty, aby nakupovali její akcie, a tak se českému národu dostalo zastoupení v tomto vrcholném orgánu. Každému pokusu však s úspěchem čelili němečtí akcionáři a zejména národnostně německé spořitelny svorně hlasovaly proti každé osobě, jež by snad mohla být nominována českou stranou.

Rakousko-uherská banka proto podle Rašínova přání začala hledat kandidáty na potenciálně až dvě místa v generální radě. Ta měla dle stanov sedmnáct členů, přičemž ji vedle guvernéra, dvou viceguvernérů a dvou jejich zástupců tvořilo dvanáct generálních radů. Vzhledem k dualismu monarchie osm z nich (viceguvernér, jeho zástupce a šest generálních radů) bylo delegováno Předlitavskou částí monarchie a osm Zalitavskou. Těchto osm osob pak vždy tvořilo ředitelství (Direction) za danou oblast.

Podle dřívějších zkušeností a na základě doporučení předsedy pražské německé obchodní komory Josefa Richarda Sobitschka byli pro funkci vyhlédnuti Josef rytíř Wohanka, pražský obchodník, průmyslník a politik, Leon Bondy, průmyslník a viceprezident pražské Obchodní a průmyslové komory, a v případě jejich nesouhlasu s nominací ještě prostějovský podnikatel František Kovářík a Felix Illner, generální tajemník Jednoty záložen. Dokonce pro ně byla zajištěna podpora ze strany německých spořitelen v Rakousku a Československu. Nyní zbývalo jen potvrdit nominaci.

Podle tradice se čeští akcionáři vždy před valnou hromadou Rakousko-uherské banky scházeli na jednání České národohospodářské společnosti, proto když byla ohlášena valná hromada cedulového ústavu na 3. únor 1919, bylo na sobotu 11. ledna 1919 svoláno zasedání, následně odročené na 18. ledna. Na něm se čeští akcionáři shodli, že nikoho nominovat nebudou, a navíc pod vlivem ministra financí bylo rozhodnuto, že budou na jednání valné hromady ostře protestovat proti nezodpovědné měnové politice v době I. světové války. Nakonec se i dříve ochotný Josef rytíř Wohanka vzdal kandidatury.

Dne 3. února 1919 se uskutečnila valná hromada Rakousko-uherské banky. Namísto dvou členů generální rady, kteří rezignovali a jejichž místa byla připravena pro československé zástupce, byli nakonec zvoleni dva Rakušané. Československá účast se nakonec omezila jen na protest, který proslovil český advokát ve Vídni Dr. Emil Polešovský.

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na sekretáře hlavního ústavu Rakousko-uherské banky v Praze Rudolfa Drdu ze 7. 1. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Překlad textu dopisu

Vaše vzácné psaní z 19. m. měsíce tak jako Vaše zprávy mi prokázaly, že důvěra mnou ve Vás vložená je zcela oprávněná. Vstupuji s Vámi proto znovu do spojení a prosím, abyste stejnou pozornost věnoval mým vývodům.

Obzvláště mne uspokojilo Vaše sdělení, že pan ministr financí se vyjádřil ohledně vydání bankovek prostřednictvím Zemské banky. Těší mne, že jsem správně pochopil intence ministra financí. Jistě jste neopomněl panu ministrovi jménem banky co nejlépe poděkovat.

S vrcholným zájmem očekávám konečné rozhodnutí pana ministra financí ohledně pražské devizové centrály. Asi jste odsouhlasil naše memorandum [pamětní spis] a neopomenete, abychom jeho přičiněním došli nám příhodného vyřízení. Oproti tomu Vám asi nemohlo být možné, abyste získal vliv na otázku lombardování válečných půjček. Pokud jsou články v novinách správné, pak by se v této záležitosti pan ministr financí měl velmi nepříznivě angažovat. Bylo by ale v každém případě žádoucí, abyste i v této věci obstaral informace a ty nám oznámil. Neopomeňte při každé příležitosti zdůraznit, že vedení Rakousko-uherské banky si ve všech záležitostech klade za povinnost úplnou objektivitu vůči všem národním vládám, tedy obzvláště také oproti té česko-slovenského státu, a je jí vzdálena kterákoliv jednostrannost. Pan ministr financí to mohl srozumět například ze zastavení vydávání pokladničních poukázek.

Jsou i další záležitosti, na které musím obrátit Vaši pozornost a k nimž si vyprošuji Vaši pomoc.

Jak víte, s penzijním fondem banky je to již dlouho mrzuté. Bylo mu přikázáno cca 16 milionů korun, zatímco, jak udává pojistně-technická nutnost, kterou by si vyžádal, potřeba na krytí penzijních nároků by byla přes 103 milionů korun. Nejen v zájmu banky, nýbrž také na přání penzistů se vedení banky rozhodlo přistoupit k sanaci. Má být provedena tak, že z ročního výnosu má být přepsán chybějící obnos (cca 85 milionů korun). Toto je pouze naplnění zmíněné povinnosti příslušné správy. Protože tato povinnost po dlouhou dobu sešla z očí a prostřednictvím plánované sanace se zmenší podíl vlád na ročním zisku za rok 1918, bylo by vhodné jasným způsobem seznámit pana ministra s věcnou stránkou, aby nedošlo při rozhodování generální rady k problémům ze strany vládních komisařů.

Již jsem poukázal na to, že je to v zájmu zaměstnanců banky, tak jako ve Vašem zájmu, a očekávám odpovídající zastoupení. Připojuji dva exempláře pojistně-technického nálezu k Vašemu použití.

Pan ministr financí zmínil při návštěvě pana ředitele dr. Wallacha velmi energickými slovy požadavek na zvolení generálních radů česko-slovenské národnosti při příštím jednání valné hromady. Jak víte, odpověděla generální rada panu ministrovi, že je připravena dát k tomu pomocnou ruku, že ale tato volba je na volném rozhodnutí valné hromady. Z naší strany se proto může jednat pouze o to, udělat přípravy, aby se odstranily překážky. V osobní rovině se tentokrát nedá nic dělat, a banka by měla být vzdálena, aby se v této oblasti angažovala. Bylo by ale možné si naklonit obě národnostní strany, že by se upozornily na eminentní hospodářský význam spolupráce v bance a měnové otázce. Nelze pochybovat, že oddělené vyrovnání a organizační převod současných poměrů je nutností. Je nutné také dospět k porozumění ohledně kandidátů. Od nominace kandidáta či kandidátů bude záviset, zda se volbě budou klást ještě obtíže. Tak mohu například uvést, že pan von Wohanka se těší obecně velkým sympatiím. Dosud oznámil jeden ze šesti rakouských generálních radů svůj odchod ze zdravotních důvodů. Je tedy nutná nová volba. Jestli bude ještě další vakance, není jisté. V žádném případě nemohu přimět k odchodu druhého člena generální rady.

Mým přáním je, aby pan sekretář vešel ve styk s významnými osobami v místě, aby v daném směru vykonával přípravy, ale jednal při tom rozhodně. Čas tlačí, neboť valná hromada je svolána na 3. následujícího měsíce. Připojuji k Vašemu užití seznam členů generální rady. Snažím se zároveň působit ve stejném smyslu na německé členy valné hromady, k tomuto účelu má sloužit dopis na pana von Sobitschku.

Budu Vám zavázán za brzkou zprávu.

Vedle ministra financí Aloise Rašína byl nepochybně nejdůležitější osobou, která se zasloužila o vznik československé měny, Vilém Pospíšil (1873-1942), tehdy vrchní ředitel Městské spořitelny Pražské, nejvýznamnějšího nacionálně českého ústavu tohoto segmentu.

Vilém Pospíšil ve druhé polovině ledna 1919 připravil pro ministra financí Aloise Rašína, jehož nazýval českým Clemanceauem, rozsáhlý programový spis, v němž se věnoval řadě různých aspektů vzniku nové československé měny. Vedle popisu procesu kolkování a charakteru samotných kolkovaných bankovek zde také definoval hlavní principy budoucí valutové půjčky. Zaměřil se i na otázku budoucí měnové správy, již měla vykonávat dle jeho názoru v rámci ministerstva financí tzv. provisorní státní banka (označovaná P.S.B.), později realizovaná pod názvem Bankovní úřad ministerstva financí.

Pospíšilův koncept posloužil pro sepsání poměrně krátkého nařízení vlády č. 119/1919 Sb. z. a n., o úpravě poměru k Rakousko-uherské bance. Na jeho základě bylo ministerstvo financí pověřeno výkonem funkcí cedulové banky. Pro odborné zajištění této agendy si mělo zřídit Bankovní úřad ministerstva financí, o jehož správu se měly dělit „bankovní výbor při ministerstvu financí“ a „odborné obchodní vedení“. Bankovní výbor vedle ministra financí jako předsedy tvořilo dalších osm jím jmenovaných členů a jeden zvolený zástupce Národního shromáždění. Pro výkon svých funkcí Bankovní úřad zabral 11. března 1919 budovy a zařízení hlavního ústavu a filiálek Rakousko-uherské banky.

Koncept návrhu Viléma Pospíšila pro ministra financí Aloise Rašína na kolkování bankovek z druhé poloviny ledna 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Deníkové zápisy Viléma Pospíšila a stejně tak i paměti Karla Leopolda, odborového přednosty ministerstva financí, v jehož kompetenci byly záležitosti měny a úvěrního systému, svědčí o mimořádné aktivitě zúčastněných, jak se vyjádřil Alois Rašín, „spiklenců“ při přípravě kolkování bankovek a soupisu majetku pro účely majetkové dávky. Proto také některé zápisy z jednání pořízené v této době mají jen velmi heslovitý charakter.

Zápis z konference dokládá, jaký význam Alois Rašín přikládal právě soupisu majetku jako podkladu pro připravované mimořádné dávky, pozdější dávku z majetku a dávku z přírůstku majetku. Zatímco dávka z majetku se měla odvíjet od hodnoty čistého jmění ke dni 1. března 1919, tak v druhém případě se jednalo o navýšení čistého jmění za dobu od 1. ledna 1914 do 1. března 1919 v „obecné prodejní ceně“. Cílem obou dávek bylo odčerpání přebytečné kupní síly, tj. proplacení obíhajících státovek, pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky a obnosů na u ní vedených žirových účtech, ale také „potrestání“ válečných spekulantů.

Přestože byl v době kolkování bankovek prováděn soupis majetku, ke schválení zákona o obou dávkách (č. 309/1920 Sb. z. a n., o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku) došlo až v dubnu 1920.

Zápis z jednání („konference“) ohledně přípravy oddělení měny z 22. 1. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Kolkování rakousko-uherských bankovek na Slovensku se také tajně připravovalo v rámci ministerstva financí v Praze, nicméně v průběhu ledna 1919 si začal okruh „zasvěcených“ do příprav shromažďovat též údaje o slovenských peněžních ústavech, jež by se pod vedením hlavních státních komisariátů mohly chopit spoluorganizování akce. Stejně tak na základě kontaktů z doby ještě předválečné byly nominovány osoby, které měly garantovat hladký průběh kolkování na Slovensku.

Do současné doby se bohužel nedochovala příloha dopisu, která měla obsahovat jména čtyř významných slovenských finančních odborníků vhodných pro řízení kolkovací akce na Slovensku. Tyto doporučil ředitel bursovního oddělení Živnostenské banky Rudolf Pilát, jinak osobnost úzce zapojená do protirakouského odboje. Zůstalo známé pouze jediné, Dr. Ľudovít Medvecký, který v této době působil jako poradce pro finance úřadu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska. Nepochybně jeho význam při kolkování na Slovensku a zároveň i postavení ve slovenském peněžním systému byly důvodem, proč se v roce 1926 stal jako zástupce slovenských hospodářských kruhů kooptovaným členem bankovní rady Národní banky Československé. V této pozici působil až do roku 1930.

Dopis Ladislava Františka Dvořáka na Viléma Pospíšila z 30. 1. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Druhým zásahem do emisního privilegia Rakousko-uherské banky po oprávnění Zemské banky vydávat obchodní poukázky, jež měly státem přiznaný nucený oběh, bylo zřízení Československé devisové ústředny. Dříve dlouho diskutovaná otázka odvodu devizových prostředků do vídeňské devizové ústředny byla vyřešena nařízením ministra financí č. 47/1919 Sb. z. a n., o zřízení Československé devisové ústředny, ze dne 30. ledna 1919. Jejími úkoly byla o čtyři dny později (3. února 1919) pověřena Pražská súčtovací banka, peněžní ústav, který si vytvořily československé banky pro vyrovnávání pohledávek a závazků vzniklých na základě obchodů na Pražské burze pro zboží a cenné papíry.

Zřízení Československé devisové ústředny se však nevztahovalo jen k budoucnosti, nýbrž mělo velký význam i pro dřívější devizové pohledávky Rakousko-uherské banky v Československu, neboť ty, které československé subjekty dosud neodvedly do Vídně, měla převzít československá ústředna. Proti takovémuto postupu mohla Rakousko-uherská banka pouze podat zásadní ohrazení, což nakonec učinila.

V případě Československé devisové ústředny se v podstatě jednalo o první československou instituci, která byla pověřena správou měnové agendy. K jejímu zrušení došlo 16. prosince 1919, kdy její agenda přešla na Bankovní úřad ministerstva financí (dle nařízení vlády 644/1919 Sb. z. a n., o zrušení Československé devisové ústředny a částečném uvolnění obchodu cizími platidly).

Dopis hlavního ústavu Rakousko-uherské banky v Praze na Rakousko-uherskou banku ve Vídni z 6. 2. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/2281/1

Překlad textu dopisu

Předkládáme znění ministerského nařízení, jež je právě teď v tisku, ohledně zřízení samostatné československé devizové ústředny. Jak jsme již písemně, telefonicky a také osobně informovali, snažili jsme se všemi silami získat od ministerstva financí ústupek, aby valuty, k nimž se exportéři ještě před vznikem československé devizové ústředny zavázali, byly odvedeny naší bance. Jak vyplývá z par. 4 přiloženého nařízení, bylo všechno naše úsilí bezúspěšné a podařilo se nám jen od ministerstva financí obdržet slib, že v přechodné době budou připuštěna určitá ulehčení na odvod valut na staré závazky u Rakousko-uherské banky. Jednací řád pro novou devizovou ústřednu není ještě vyhotoven. Ohledně povolení vývozu korun do dřívější ciziny nám bylo naznačeno, že ve smyslu par. 2 musí být nyní udělena povolení od československé devizové ústředny.

Doporučovali bychom otisk přiloženého nařízení okamžitě zaslat na všechny filiálky v československém státě a tyto pověřit, aby ukončily povolování vývozu korun. Je zřejmé, že naše devizová ústředna nyní nebude přidělovat zahraniční valuty pro firmy v československém státě.

Jak bylo naznačeno našemu představenému v generálním sekretariátu odd. III., byly již bankovní ústavy v československém státě pověřeny sestavením výkazu, z něhož lze zjistit, kolik zahraničních valut je ještě splatných. Náš hlavní ústav tento dekret dosud neobdržel a doporučovalo by se urychlit jeho zaslání.

Jakmile se objeví jednací řád devizové ústředny, okamžitě jej zašleme do Vídně.

Vedle přípravy zmocňovacího zákona o kolkování rakousko-uherských bankovek a o majetkové dávce pracoval Vilém Pospíšil na osnově předpisu, který měl zajistit nové měně hodnotné krytí, a to v podobě zlata, stříbra a zahraničních papírových platidel. Namísto původně zamýšlené vyhlášky byl nakonec vydán zákon, který schválilo revoluční národní shromáždění společně se zmocňovacím zákonem 25. února 1919. Ve Sbírce zákonů a nařízení se objevil pod číslem 88 jako zákon „o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách“.

Na základě zákona byla vláda zmocněna vypsat 4% půjčku ve zlatě, stříbře a cizozemských papírových penězích. Úrok byl stanoven tak, že 3,5 % obdržel upisovatel (vkladatel) a 0,5 % spořitelna, jejímž prostřednictvím došlo k subskripci. Jasným lákadlem pro upisovatele byl příslib, že vyplacení úroku a samotné částky bude provedeno ve složené měně či kovu. Stejně tak jim byly zaručeny výhody v daňové oblasti, přičemž byly tyto hodnoty osvobozeny od dávky z majetku a úroky od daně důchodové. I díky těmto pobídkám skončila půjčka velkým úspěchem, neboť na ni bylo upsáno v pozdějším přepočtu cca 400 milionů korun.

Půjčka byla nevypověditelná po dobu čtyř let. Po jejich uplynutí mohl majitel půjčky požádat o její vyplacení, včetně úroku za celou dobu. Vzhledem ke specifickému charakteru půjčky nebyly na ni vydávány jinak běžné cenné papíry, ale obnosy byly evidovány na vkladních knížkách. K prvním výpovědím docházelo po 1. září 1923 a státní správa ji nakonec plně vypověděla k 15. listopadu 1926.

Koncept vyhlášky o valutové půjčce od Viléma Pospíšila, s.d.

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Předložení a schválení zákona č. 84/1919, Sb. z. a n., jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky, vyvolalo téměř okamžitou reakci ze strany Rakousko-uherské banky. Hned druhý den došlo na stůl ministra financí Aloise Rašína její ohrazení podepsané viceguvernérem Ignácem Gruberem von Menningerem. V něm předběžně odmítla rozhodnutí o oddělení měny a zároveň československou vládu informovala, že ji činí odpovědnou za jakoukoliv újmu, která by snad z tohoto kroku vzešla akcionářům.

Na Gruberův telegram ostře odpověděl ještě téhož dne Alois Rašín. Prohlásil: „Nebéřu na vědomí, poněvadž Rakousko-uherská banka, jak jsem měl několikráte příležitost konstatovati, nesplnila svých povinností podle statutu jí uložených, půjčovala státům vzniklým na území bývalého Rakousko-Uherska proti zřejmým ustanovením statutu a proti úmluvě uzavřené s Československou republikou.“ Na tuto reakci došlo od Grubera ještě další ohrazení 28. února 1919 a následně i protest generální rady Rakousko-uherské banky z 6. března 1919. Ani jeden z nich však již nemohl zvrátit skutečnost, že 25. února 1919 vznikla československá měna.

Československá měnová jednotka, resp. československá koruna (označená Kč) však de iure existovala teprve až na základě zákona ze dne 10. dubna 1919 č. 187/1919 Sb. z. a n., jímž se upravuje oběh a správa platidel v československém státě a doplňuje zmocnění ministerstva financí dané zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84/1919 Sb. z. a n. Nadále se ale o ní hovořilo jen jako o prozatímní, neboť se zvažovalo, že vedle měny kryté státním dluhem (československé koruny) vznikne také měna krytá zlatem (frank či československý frank). Původní úvahy o dvou paralelních měnách ukončilo až přijetí novely zákona č. 347/1920 Sb. z. a n. ze dne 23. dubna 1925 (č. 102/1925 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové).

Telegram viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na A. Rašína z 26. 2. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1