Bude u nás (aspoň digitální) euro? Pohled pod maastrichtskou pokličku
- Článek vyšel také v Hospodářských novinách (externí odkaz)
Začátkem léta vydaly Evropská komise (EK) a Evropská centrální banka (ECB) tradiční dvojici konvergenčních zpráv. Ve dvouletých intervalech v nich vždy hodnotí pokrok při plnění závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie u těch členských států EU, které se zavázaly přijmout euro a dosud tak neučinily. Letos se tak konvergenční zprávy zaměřily na Bulharsko, Českou republiku, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko.
Plnění konvergenčních kritérií se Česká národní banka a Ministerstvo financí pravidelně věnují ve svém společném dokumentu se složitým názvem Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou. ČNB jej kromě toho doprovází ještě takzvanými Analýzami sladěnosti, které jsou nabité tematickými analýzami na téma euro. Aktuálně jsme přibližně v polovině procesu přípravy jejich vydání s datem 2024, takže laskavého čtenáře se zájmem o toto téma odkážeme na web ČNB, kde najde zprávy pro rok 2023.
Řekněme jen tolik, že podle Evropské komise nyní neplní podmínky pro přijetí eura žádná ze zmiňovaných zemí. Tím většina diskuzí a komentářů končí. Přitom letos je mimořádně zajímavé podívat se i na pár vybraných detailů, kterým se moc pozornosti nevěnuje. I když jsou kriticky důležité.
Outliers aneb jak se vůbec stanovují referenční hodnoty a proč to každý dělá jinak
Maastrichtská kritéria odrecituje v noci po vzbuzení každý student prvního ročníku ekonomie, ale málokdo již ví, že samotná kvantifikace je někdy velikou magií. Letos došlo k dosud nevídané situaci, kdy ECB a EK došla k různým referenčním hodnotám u jednoho ze stěžejních ukazatelů, a to u kritéria cenové stability. Referenční hodnotu pro průměrnou míru inflace stanovila EK na 4,1 %, zatímco ECB pouze na 3,3 %. Jak k tomu může dojít a proč je rozdíl tak veliký?
Odpověď je v identifikaci tzv. "outliers", tedy zemí, které na základě rozhodnutí orgány z výpočtu prostě vyloučí, neboť by dle jejich úvah zahrnutí těchto zemí referenční hodnotu nežádoucím způsobem zkreslilo. Pro její výpočet se totiž použijí hodnoty průměrné míry inflace tří zemí, které v oblasti cenové stability dosahují nejlepšího výsledku, a přičte se k nim 1,5 %. Právo EU však přesně neurčuje, jak se tyto tři země vyberou. Nemusí to proto být země s nejnižšími hodnotami, pokud se jejich inflace hodně lišila od průměru a byla ovlivněna faktory, které nelze považovat za reprezentativní pro celou eurozónu. Problém je, že EK a ECB k jejich stanovení nepoužily stejnou metodiku. Zatímco ECB z referenčních zemí vyřadila pouze Finsko, EK také Belgii a Dánsko. Bulharům, kteří o vstup usilují, to mohlo být jedno, protože jejich průměrná míra inflace ve výši 5,1 % přesahovala obě referenční hodnoty. Z přístupu ke stanovení zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability ale zůstává hořká pachuť. A to přesto, že rozumné argumenty lze nalézt v hodnocení obou institucí. EK i ECB například diskutují odlišnosti v tom, jak statistické úřady zmiňovaných zemí zachycovaly dopady energetického šoku do koncových cen.
Existují i méně známá kritéria, včetně právní konvergence
Kromě známých kritérií cenové stability, kurzu, dlouhodobých úrokových sazeb a stavu veřejných financí existují i další relevantní faktory, bez jejichž splnění nelze získat vstupenku do "euro klubu" nebo jeho předsálí ve formě mechanismu ERM II. Posuzují se například postupy při makroekonomické nerovnováze, hodnotí se mezinárodní investiční pozice jednotlivých zemí, ale třeba i vývoj cen bydlení, míry nezaměstnanosti nebo kvality institucí a governance. EK tak ve své zprávě například poukazuje na rostoucí náklady výroby - v zemích střední a východní Evropy pak zejména náklady práce - a s nimi spojenou otázku konkurenceschopnosti.
O čem se ale prakticky vůbec nemluví, je povinnost sladit legislativu s právem EU, zejména pak v oblasti měnové politiky a nezávislosti centrálních bank. Toto kritérium, na rozdíl od zmiňovaných Bulharů, dlouhodobě neplníme. Vytýkaná je nám například i skutečnost, že ČNB není dostatečně nezávislá, protože na jednání její bankovní rady může dorazit ministr financí. Nesladěnost českého práva s požadavky EU sice není do doby přijetí eura problematická, avšak je dobré mít na paměti, že pokud by se ČR začala chystat na přijetí eura v konkrétním termínu, bylo by nezbytnou součástí tohoto procesu přijetí řady legislativních změn. To platí i pro případ vstupu do ERM II.
Vstup Bulharska a Chorvatska jako precedent?
Oba minulé body lze brát s mírnou nadsázkou jako neohrabaný postup úředního šimla nebo přehnaný tlak na extrémní nezávislost centrální banky, kterou svou pouhou účastí na jednání, tedy bez možnosti hlasovat, český ministr nebo ministryně těžko ovlivní. Ale o bankovní unii se již nevtipkuje. V případě Bulharska a Chorvatska byla totiž poprvé uplatněna podmínka vstoupit do bankovní unie již se vstupem do ERM II, a nikoliv až s přijetím eura, jak vyžaduje platné evropské právo. V praxi to znamená, že taková země ztrácí přímý dohled nad svým bankovním sektorem, snižuje se její vliv při případném řešení krizí a odevzdává dohledové pravomoci z národní na unijní úroveň. A to všechno ještě před plnohodnotným zavedením společné měny, takže bez možnosti v této fázi "sedět u dohledového stolu", natož použít účinné evropské záchranné mechanismy. To je něco, co logicky děsí každého regulátora.
Konvergenční zpráva EK však podmínku vstupu do bankovní unie již se vstupem do ERM II označuje za tzv. posílený přístup (reinforced approach) a uvádí, že se použije i v případě všech budoucích zájemců o vstup do ERM II. Česká republika se proti takovému postupu sice opakovaně důrazně ohrazuje, naposledy prostřednictvím jednoho z autorů tohoto textu při zasedání Hospodářského a finančního výboru EU či ministra financí na Radě ministrů hospodářství a financí ECOFIN, další postup pro budoucí následovníky Bulharska a Chorvatska ale zůstává nejistý.
Digitální euro jako katalyzátor diskuse?
Bez ohledu na aktuální stav české diskuse o formálním procesu přijetí eura dál v ČR probíhá spontánní euroizace. Podíl podnikových úvěrů v eurech se již několik měsíců drží nad 50 %. V důsledku opětovného sbližování českých a eurových úrokových sazeb sice čekáme pokles, návratu k 30% předcovidové úrovni už se ale zřejmě nedočkáme. Od 1. ledna 2024 zákon o účetnictví umožňuje vybraným subjektům používat pro vykazování hospodářských výsledků euro, blíží se i možnost vyplácet výplaty vybraným profesím v euru.
A do toho z Frankfurtu přichází pozitivně laděné zprávy, že ECB razantně postupuje s projektem digitálního eura, který by podle všeho měl být přístupný i zemím, které eurem neplatí. Bude to "gamechanger", který k euru přitáhne další Čechy a přesvědčí je o smyslu plnohodnotného vstupu do eurozóny? Nebo naopak půjde o projekt, kterým se celý euro klub znemožní, protože stojí na vratkých nohách a neexistující poptávce? Těžko říct, ale posun dopředu je vidět značný.
V loňském textu jsme upozorňovali, že digitální euro by mělo z pohledu uživatelů zlepšit a zefektivnit platební styk, zejména přeshraniční, a vytvořit platformu podporující inovace. První progress report ECB vydaný na konci června ale tyto obecnosti přeskakuje a zaměřuje se na několik klíčových prvků vyvíjeného systému. Na prvním místě diskutuje soukromí, například nemožnost přímo spojit jednotlivé transakce s konkrétními uživateli. Dále se zabývá jednotnými pravidly pro všechny zapojené země a plánovaným schématem poplatků, které by měly poskytnout ekonomické motivace pro všechny zúčastněné strany. Tedy nejen pro spotřebitele a banky, ale zejména pro obchodníky, na jejichž ochotě platby akceptovat bude celý systém závislý. V této souvislosti může být zajímavé uvést, že Evropská komise plánuje akceptaci plateb nacenit relativně velkoryse, aby byla zajímavá i pro malé a střední podniky obsluhující turisty či nakupující přeshraničně.
Velkým tématem je pak offline funkcionalita digitálního eura. Mimochodem, karty, kde byl zůstatek evidován přímo na čipu a platby fungovaly offline, vydávala už v 90. letech finská centrální banka. Takže zase o tak velkou inovaci nepůjde. Při placení by pak stačilo přiblížit dvě zařízení k sobě a potvrdit převod z jednoho na druhý. Protože by v takovém případě nebyla žádná citlivá data o transakci sdílena ani s provozovatelem systému, poskytovalo by takové řešení míru soukromí srovnatelnou s placením v hotovosti.
Zajímavým momentem je také fakt, že dokument nezmiňuje jen obecně téma evropské strategické autonomie, ale v textu přímo mluví o nutnosti nezávislosti na velkých, neevropských poskytovatelích služeb platebního styku dominujících evropskému prostoru, myšleno VISA a Mastercard. Nepřítele zdá se našli, nyní musí najít dostatek zákazníků. Zase trochu chytřejší budeme na podzim, kdy ECB vydá další progress report. Klíčovým předpokladem pro možnou realizaci digitálního eura ale zůstává přijetí příslušné unijní legislativy, která se nyní projednává v Radě a Evropském parlamentu. Avšak vzhledem k tomu, že ECB již začátkem tohoto roku vypsala výběrová řízení na dodavatele částí řešení v hodnotě až 1,1 mld. eur, je velice pravděpodobné, že se digitálního eura skutečně dočkáme. Na myšlence, že to i pro Čechy může být plebiscit o koruně, se tak zatím nic nemění.
Jan Procházka je člen bankovní rady ČNB, Jiří Schwarz je poradcem bankovní rady ČNB a působí na Anglo-americké vysoké škole.