ČNB o ... (ne)přijetí eura

Štěpán Müller, děkan Fakulty mezinárodních vztahů VŠE, se v dnešních Hospodářských novinách zapojil do – poslední dobou obzvlášť živé – debaty o přijetí eura. To, že do této na různých fórech vedené diskuse vstupuje vysoký představitel naší akademické sféry, je vítané, protože související ekonomická argumentace by se měla vést na solidní odborné úrovni. O to více zarážející a politováníhodné ale je, že ve sloupku VŠE o ... v článku s názvem „… (ne)přijetí eura“ není odborně podložené téměř NIC.¹ Ponechám stranou spekulace o průběhu schůzky v Lánech, na které pan děkan Müller nebyl, a také já z ní mám pouze zprostředkované informace, a soustředím se pouze na tři oblasti, kde lze zásadní chyby v úvahách pana děkana snadno prokázat.

Za prvé je naprosto nesprávné tvrdit, že „devizová intervence ČNB z listopadu 2013 pro nejbližší léta de facto znemožnila vstup Česka do ERM II“. V mechanismu ERM II má země stanovenou centrální paritu (střed) kurzu své měny vůči euru a povinnost udržovat jeho kolísání v pásmu ±15 procent na obě strany. To ovšem neznamená, že země nemůže mít jednostranný závazek intervenovat i uvnitř tohoto pásma; například Estonsko a Litva udržovaly svou trvalou přítomností na devizovém trhu před vstupem do eurozóny kurz svých národních měn vůči euru zcela fixní na úrovni příslušné centrální parity v ERM II, a to v rámci svého režimu zvaného „měnový výbor“ (currency board). Podobně na tom bylo Lotyšsko. Stávající kurzový závazek ČNB se tedy s případnou budoucí účastí v ERM II principiálně nijak nevylučuje. Bojí-li se navíc někdo, že by budoucí exit z kurzového závazku ČNB – pokud by hypoteticky proběhl až po vstupu do ERM II – ovlivnil vývoj koruny ve směru jejího posílení, tak i takového člověka lze uklidnit tím, že by to neznamenalo žádnou komplikaci pro případné plnění maastrichtského kritéria kurzové stability. V rámci pobytu v ERM II je totiž možné bez problémů posouvat centrální paritu na silnější úroveň, jak to dvakrát udělalo Slovensko. Jediné, co tedy v současnosti reálně brání vstupu Česka do ERM II, je ta skutečnost, že politická reprezentace – z řady dobrých důvodů – zatím nestanovila cílové datum pro přijetí eura. V souladu s vládou schválenou Strategií přistoupení ČR do eurozóny z roku 2003, resp. její aktualizací z roku 2007, tudíž nemá smysl ucházet se zatím ani o vstup do „předpokoje“ eurozóny, tedy do ERM II.

Za druhé je zcela nekorektní i tvrzení, že „pokud by čistě teoreticky mělo dojít k přijetí eura při současném kurzu zhruba 27,50 koruny za euro, znamenalo by to doslova ožebračení většiny obyvatel, závislých na mzdě nebo důchodu.“ Že jde i v tomto případě o zcela mylnou argumentaci, je evidentní u důchodů, protože náš penzijní systém je dominantně založen na průběžném státním pilíři. Ten není vůbec závislý na tom, jakým kurzem se do budoucna přepočítají jeho úspory do eur, prostě proto, že v něm žádné úspory nejsou. Naopak, tento systém je bytostně závislý na tom, kolik se každoročně vybere na odvodech zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů v rámci důchodového pojištění. A to je přímo úměrné tomu, jak se daří české ekonomice a jak se její vývoj odráží na trhu práce. Což ostatně platí i o životní úrovni lidí závislých na příjmech z mezd. Z dostupných dat je přitom zjevné, že přijetí kurzového závazku ČNB z listopadu 2013 přispělo – spolu s dalšími faktory – k nastartování robustního a vyváženého růstu domácí ekonomiky (v roce 2014 růst o 2 %, v prvním čtvrtletí letošního roku meziročně dokonce o 4,2 %, i když toto číslo je částečně vylepšeno jednorázovými vlivy), a návazně i k růstu zaměstnanosti (v prvním čtvrtletí o 1,3 %) i zvyšování objemu mezd a platů (meziročně o 4,2 %). Vláda v letošním roce valorizovala penze nad rámec zákonné povinnosti, což si mohla v prostředí rychle rostoucí ekonomiky dovolit nepochybně snáze, než kdybychom se nacházeli v recesi spojené s poměrně hlubokou deflací. Růst reálné kupní síly důchodů, mezd a úspor domácností na tuzemském trhu je navíc příznivě ovlivňován skutečností, že – i přes oslabení kurzu v listopadu 2013 – byla inflace v loňském roce nejnižší za posledních více než deset let a i letos bude v průměru jen lehce nad nulou. Ve výsledku tak spotřeba domácností v letošním prvním čtvrtletí meziročně rostla o 3 %, tedy nejvyšším tempem od konce roku 2008. Strašit v této situaci „přežíváním na hranici existenčního minima“, jak činí ve svém článku pan děkan Müller, tak považuji za krajně nezodpovědné a nepodložené.

Za třetí, zcela odtržené od reálných dat je rovněž mluvit o opatření ČNB jako o „experimentu, který negativně zasáhl většinu ekonomiky.“ Shodou okolností právě včera zveřejnil Eurostat údaje srovnávající vývoj ekonomické výkonnosti všech zemí Evropské unie v roce 2014 na hlavu v tzv. paritě kupní síly.² To je obecně uznávané měřítko pro mezinárodní srovnání mimo jiné proto, že tato data odrážejí kupní sílu obyvatel na domácím trhu, kde se odehrává většina jejich nákupů, a zároveň nepodléhají krátkodobým výkyvům nominálních měnových kurzů, které mají s životní úrovní lidí pramálo do činění.³ A uvedená data jasně dokládají, že jsme se loni vrátili k příznivému ekonomickému vývoji. Náš hrubý domácí produkt se zvýšil na 84 % průměru EU a poprvé se tak v tomto vyjádření vrátil na předkrizovou úroveň. Ze zemí eurozóny jsme nově předstihli Slovinsko a doslova na dostřel se přiblížili Kypru. Zároveň jsme mírně zvýšili i svůj tradiční náskok před sousedním Slovenskem.

Aktuální data o vývoji české ekonomiky i prognózy na příští dva roky navíc naznačují, že minulý rok nebyl jen jednorázovým příznivým výkyvem, ale že se jednalo o počátek obnoveného procesu dlouhodobého reálného dohánění vyspělých evropských zemí. Právě jeho tempo přitom rozhodne o tom, v jakém (reálném) kurzu budeme moci jednou přijmout euro, aniž by to podvazovalo českou ekonomiku. Rozhodně ale není správnou cestou usilovat o to, aby k přijetí eura došlo v kurzu nadhodnoceném vůči fundamentům. Stačí se podívat na historickou zkušenost bývalé NDR po sjednocení Německa nebo na aktuální vývoj v Řecku. Možná by na toto téma mohl na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE napsat někdo třeba pěknou diplomovou práci. Taková práce by nám jistě o (ne)přijetí eura neřekla VŠE, ale jistě by přinesla více nežli NIC sepsané panem děkanem.

______________

¹S výjimkou pravdivého konstatování, že „přijetí eura je výsostně politickou záležitostí“ a že „zafixování kurzu koruny k euru na optimální úrovni je pro budoucí vývoj české ekonomiky klíčové“ (ovšem s dovětkem, že „optimální“ neznamená co nejsilnější).
²http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/GDP_per_capita,_consumption_per_capita_and_price_level_indices
³Pro připomenutí, v období let 2008–2009 koruna nejprve spontánně posílila pod 23 CZK/EUR, ale zhruba půl roku poté oslabila k 29 CZK/EUR. Přitom si troufám tvrdit, že naprostá většina občanů naší země nepociťovala, že by nejprve skokově zbohatla a poté ještě o to více zchudla. Negativní ekonomická nálada se v ČR začala rozvíjet až v souvislosti s dlouhodobou recesí domácí ekonomiky a zhoršující se situací na trhu práce.