Československé bankovnictví v době transformace

Moderní české bankovnictví oslaví v tomto roce spolu s Českou republikou třicet let své existence. Za tuto dobu si prošlo dynamickým vývojem, na jehož počátku stálo rozdělení československého bankovního systému nově budovaného od konce 80. let. V období pěti let (1988-1992) se formoval jeho charakter, který určily reformy připravované nejprve ještě jen s cílem zvýšit efektivitu československé centrálně plánované ekonomiky a posléze v rámci její radikální komplexní transformace do tržní podoby.

Prohlubování hospodářských problémů v tzv. východním bloku v průběhu 80. let 20. století oživilo snahy o rozsáhlou reformu socialistického ekonomického systému. V případě Československa se stal rozhodujícím impulzem XVII. sjezd KSČ v roce 1986, jenž proklamoval potřebu posílení úlohy podnikavosti v socialistickém hospodářství a rozhodl i o zvýšení významu bankovní a finanční soustavy, jež dosud v podstatě působila jen jako pasivní zdroj finančních prostředků. Jen o rok později se proto objevily názory, že je třeba podstatně zvýšit ekonomickou úlohu Státní banky, popřípadě zcela reformovat stávající bankovní systém. Pozitivně přitom působily již realizované bankovní reformy v Sovětském svazu a Maďarsku, které akcentovaly návrat k dvoustupňovému bankovnímu systému.

Dvoustupňový bankovní systém

Prvním krokem k nastoupení stejné cesty se stalo usnesení federální vlády č. 29/1988 „Směrnice k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu", které akceptovalo existenci dvou relativně oddělených linií řízení, a to pro činnosti emisní (ústřední banka) a pro úvěrové (obchodní banky a spořitelny). Na ně pak navázalo ještě usnesení č. 196/1988 „Směrnice o opatřeních k oddělení emisní a úvěrové obchodní činnosti bankovní soustavy a o pravidlech úvěrové emise", na jehož základě se měl připravit plán tzv. delimitace, tj. vynětí obchodních činností ze Státní banky československé k 1. lednu 1990. V průběhu roku 1989 pak vznikly potřebné zákony, tedy č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé a č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách.

Hned od počátku roku 1989 začali proto ve Státní bance působit tzv. vládní pověřenci, kteří organizovali práce na vzniku nových komerčních bank a na obnovení fungování Investiční banky. K delimitaci došlo 1. ledna 1990, kdy zahájily svou činnost Komerční banka, Všeobecná úvěrová banka a Investiční banka. Ve smyslu zákona č. 158/1989 Sb. se jednalo o státní peněžní ústavy, které byly koncipovány na principech univerzálního bankovnictví. Ze Státní banky jim byla přidělena příslušná aktiva a pasiva včetně nedobytných úvěrů na tzv. trvale se obracející zásoby, jež v prvních dvou letech, tedy až do jejich převzetí nově vytvořenou Konsolidační bankou, podstatně podvazovaly jejich činnost.

Nové banky začaly přibývat

Když byl k 1. lednu 1990 obnoven dvoustupňový bankovní systém, stálo v případě České socialistické republiky na pomyslné startovní čáře pět peněžních ústavů: Česká státní spořitelna, Československá obchodní banka, Investiční banka, Komerční banka a Živnostenská banka. Již krátce před tímto datem se ale začaly objevovat náměty na vznik nových bank, jako první z nich byla Agrobanka, o níž se začalo hovořit již na konci roku 1989. Zřizování nových bank totiž umožnil zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách. Na jeho základě mohly banky a spořitelny vznikat v podobě státních peněžních ústavů, akciových společností, družstevních podniků nebo tzv. společných podniků, tj. se zahraniční majetkovou účastí dle zákona č. 173/1988 Sb. K založení finančního ústavu bylo třeba získat povolení udělované Státní bankou československou po dohodě s federálním ministerstvem financí a v případě bank ještě ministerstvem financí, cen a mezd republiky, v němž měla mít své sídlo. Zpočátku byl požadavek na akciový kapitál stanoven na 50 milionů Kčs, ten byl ale o dva roky později zvýšen na 300 milionů Kčs. Po již zmíněné Agrární bance, které bylo povolení vydáno již 14. února 1990 a v polovině roku zahájila činnost, začaly rychle vznikat banky další. Na konci roku 1992 jich působilo jen v České republice 38 s kapitálem dosahujícím téměř 31 mld. Kčs.

Dvojí dozor

Specifikem tehdejší doby byla existence bankovního dohledu a státního dozoru. Zatímco bankovní dohled prováděla Státní banka s ohledem na plnění obecně závazných předpisů vydaných SBČS a podmínek daných povoleními, a to i 11 právnických osob užívajících úvěrových vztahů, tak státní dozor náležel do kompetence federálního ministerstva financí (u bank) nebo republikových ministerstev financí, cen a mezd (u spořitelen). Dozor pak spočíval v kontrole hospodaření z hlediska zabezpečení plnění závazků, právních předpisů a povolení k činnosti. Dále měla ministerstva právo vyžádat si účetní závěrky a jiné doklady nebo se účastnit na jednání jejich řídících orgánů. V jejich kompetenci byla i oblast sankcí, včetně odebrání oprávnění k činnosti v celém či omezeném rozsahu. Oblast bankovního dohledu se pak dostala do kompetence Státní banky československé až v návaznosti na zákon č. 21/1992 Sb., o bankách.

Privatizace

Jestliže delimitaci vnímáme jako první krok reformy, na nějž navázal jako druhý vznik nových bank, ať již se zahraniční účastí, či bez ní, pak třetím krokem byla privatizace někdejších státních peněžních ústavů. Diskuse o privatizaci sice probíhaly již v průběhu roku 1990, ale k jejich realizaci mohlo dojít teprve až po vydání tzv. transformačního zákona (č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). V návaznosti na něj se vedení jednotlivých státem vlastněných bank a spořitelen chopilo zpracování privatizačních projektů s tím, že je měly předložit svému zakladateli, tedy SBČS či příslušnému ministerstvu financí a následně je měla schválit vláda. Při zpracování se přitom vycházelo z vládou schválených „Zásad pro privatizaci SPÚ“, které v osmi bodech shrnovaly problematiku oceňování majetku, transformace SPÚ do akciových společností, jejich velikost, podíl státu a zahraničí, podíl akcií pro kuponovou metodu, termín privatizace. První privatizační projekty, a to Komerční banky, Všeobecné úvěrové banky a Živnostenské banky schválila vláda na svém zasedání 9. ledna 1992 a ty byly následně zapsány do podnikového rejstříku jako akciové společnosti.

Počet činných komerčních bank v ČR v letech v letech 1990–1992

Pramen: Přehled o rozvoji peněžnictví a pojišťovnictví v České republice (březen 1993)

I centrální banka se musela přizpůsobit

Tak jako se obchodní banky vzniklé díky delimitaci musely rychle adaptovat na nové konkurenční prostředí, které vyplývalo z rychlého růstu počtu nových bank zpravidla univerzálního typu, tak se naopak musela v novém prostředí bezodkladně zorientovat i Státní banka československá. Vedle již zmíněných bankovních dohledových funkcí si musela vybudovat instrumentárium pro výkon měnové politiky, která nahradila dosavadní měnový plán. Klíčovými se staly nejprve povinné minimální rezervy a dále úvěrové a úrokové limity, jež však byly posléze uvolňovány ve prospěch řádného působení diskontní sazby. Stejně tak si Státní banka musela rychle vytvořit systém pro obchodování se státními cennými papíry a posléze předpoklady pro kapitálový trh (včetně jeho první organizace v podobě tzv. prozatímního sekundárního trhu cenných papírů). Důležitým krokem bylo i vytvoření systému mezibankovního platebního styku, který v roce 1992 nahradil dosavadní systém ABO. Ten umožňoval připojení jen omezeného množství finančních ústavů s tím, že další zájemci se do něj mohli zapojit jen prostřednictvím dřívějších účastníků.

A to byl jen začátek...

Obnovení demokracie a následné radikální ekonomické reformy akcelerovaly proměnu československého bankovnictví, které bylo po čtyřicet let organizováno dle sovětského vzoru. Jeho přerod přitom musel proběhnout rychle, neboť úspěch jeho transformace byl jednou z podmínek pro úspěšný přechod ekonomiky z centrálně plánované na tržní. Bankovní reforma byla v dané době o to složitější, že k ní došlo na pozadí mimo jiné souběžně se odehrávající liberalizace cen, zrušení devizového monopolu nebo státního řízení zahraničního obchodu. Bankovnictví se navíc muselo vyrovnávat s řadou problémů, jako byl zejména počáteční nedostatek finančních zdrojů, jejichž téměř výhradním pramenem byly státní spořitelny a pojišťovny, nedostatek kvalitních zaměstnanců nebo odpovídajících budov pro vznikající pobočkové sítě. I přesto se však v průběhu prvních tří let po obnovení dvoustupňového bankovního systému podařilo položit základy rozvoje českého bankovnictví v samostatné České republice.