Clo za clo: ekonomické důsledky obchodních válek
Zvyšování cel na dovoz vybraného zboží do Spojených států, které americká administrativa začala uplatňovat od lednového nástupu D. Trumpa do prezidentského úřadu, představuje zásadní posun v dosavadní obchodní politice USA a vyvolává obavy z rozšíření globálního protekcionismu. Tato opatření, zaměřená na omezení dovozu zboží z téměř všech zemí světa, mají dle oficiální komunikace americké administrativy chránit domácí průmysl a snížit obchodní deficit. Náš blogový příspěvek přináší souhrn publikovaných studií o makroekonomických dopadech obchodních válek, v nichž se celkově uvádí, že zvyšování cel vede zejména ve Spojených státech – ale také ve většině ostatních ekonomik – k oslabení hospodářského růstu a ke zvýšení cen. Neméně významná jsou případná odvetná opatření, která v případě evropských ekonomik vyvolávají nejvýraznější proinflační cenové tlaky, zatímco cla uvalená Spojenými státy vůči členským zemím EU mají největší negativní dopad na HDP. Protekcionistická obchodní politika Spojených států povede k omezení globálního obchodu, narušení mezinárodních dodavatelských řetězců a ke zpomalení tempa růstu světové ekonomiky.
1. Nově zavedená cla ze strany usa vůči vybraným zemím
Administrativa Spojených států dne 4. února navýšila clo na dovoz veškerého čínského zboží[1] o 10 procentních bodů nad rámec stávajících cel. Toto opatření de facto dorovnalo výši celní sazby mezi USA a Čínou, neboť do té doby byla průměrná celní sazba na dovoz čínského zboží do USA 11 %, ale průměrná celní sazba na dovoz amerického zboží do Číny 21 %. Přesto reakce Číny na sebe nenechala dlouho čekat, přestože její protiopatření mají v porovnání s americkými cly omezenější rozsah. Od 10. února tak Čína na dovoz z USA uplatňuje 15% clo na uhlí a výrobky ze zkapalněného zemního plynu a 10% clo na ropu, zemědělské stroje, pick-upy a některé sportovní automobily. Čínské ministerstvo obchodu a celní úřady dále zavedly vývozní kontroly na řadu technologií souvisejících se strategickými nerostnými surovinami, mimo jiné na wolfram, tellur, molybden a ruthenium. Současně Čína zahájila vyšetřování americké společnosti Google kvůli podezření z porušení antimonopolních zákonů, přičemž na tzv. „seznam nespolehlivých subjektů“ byly přidány další dvě americké firmy.
Následně Spojené státy od 4. března navýšily clo na veškerý dovoz čínského zboží o dalších 10 procentních bodů. V reakci na to Čína v následujícím týdnu zavedla dodatečná cla ve výši 15 % na drůbeží maso, pšenici a kukuřici a 10 % na sóju i další produkty. Od 12. března Spojené státy uvalily 25% clo na dovoz veškeré oceli, hliníku a produktů z těchto kovů ze všech zemí. Již počátkem února chtěla americká administrativa zavést 25% clo také na zboží dovážené z Mexika a Kanady, přičemž na dovoz energetických komodit z Kanady by platila výjimka zavedení cel pouze ve výši 10 %. Dané nařízení přitom obsahovalo klauzuli o dalším navýšení cel, pokud by některá z dotčených zemí přijala odvetná opatření. Přitom v rámci dohody USMCA, která v roce 2020 nahradila původní NAFTA, byla většina cel mezi USA, Kanadou a Mexikem zrušena nebo minimalizována. Na rozdíl od Číny ale Mexiko a Kanada následně získaly třicetidenní odklad, který byl v březnu prodloužen o dalších 30 dnů, tedy do začátku dubna. V porovnání s Kanadou a Mexikem je pro Spojené státy a Čínu zjevně obtížnější nalézt společnou řeč v tom, co nová americká administrativa požaduje z ekonomického i politického hlediska. Dne 20. března Evropská komise oznámila odložení účinnosti prvního kola odvetných cel na dovoz vybraného zboží z USA, které představuje 7,8 % celkového vývozu do EU, jako reakci na zavedení 25% cel na dovoz oceli a hliníku, přičemž účinnost odvetných cel byla stanovena na 13. dubna.
Nejhorší obavy se naplnily dne 2. dubna, kdy administrativa Spojených států oznámila plošná cla prakticky na veškerý dovoz do USA z více než 180 zemí světa. Základní sazba platná od 5. dubna činí 10 %, přičemž pro některé země byla stanovena vyšší cla. Tato cla nabydou účinnosti od 9. dubna, přičemž například u zboží dováženého z Evropské unie bude clo nově činit 20 %.[2] Nejvyšší celní sazbou budou zatíženi čínští vývozci do USA, když se u dováženého čínského zboží, po předchozích dvou zvýšeních o 10 procentních bodů v únoru a březnu, celková sazba zvýší o dalších 34 procentních bodů, čímž dosáhne úrovně 54 %. Čína reagovala tím, že od 10. dubna zavede na dovoz veškerého amerického zboží clo ve výši 34 % a některým firmám dokonce pozastaví dovozní povolení. Prezident D. Trump dále s okamžitou platností oznámil cla ve výši 25 % na veškerý dovoz automobilů do USA, přičemž o měsíc později, tj. 3. května, by měla vstoupit v platnost také cla na dovoz automobilových dílů do USA. Na to Kanada odpověděla zavedením cla na dovoz automobilů ze Spojených států ve výši rovněž 25 procent, přičemž nové opatření se netýká dovozu zboží splňujícího podmínky dohody o volném obchodu mezi Spojenými státy, Mexikem a Kanadou (USMCA).
Bilance vzájemného obchodu se zbožím mezi Spojenými státy a členskými zeměmi EU vykazuje dlouhodobě deficit na straně USA v oblasti obchodu se zbožím, v oblasti obchodu se službami je naopak přebytková. Celkový objem obchodu se zbožím mezi EU a USA byl v roce 2024 přibližně 866 mld. EUR, přičemž vývoz EU do USA činil 532 mld. EUR a vývoz z USA do EU pak 334 mld. EUR (přebytková bilance EU ve výši 198 mld. EUR). Celkový objem obchodu se službami byl z pohledu vzájemných obchodních vztahů rovněž velmi významný a dosáhl v roce 2023 mírně nižší hodnoty, a to 746 mld. EUR. Dovoz služeb do EU ze Spojených států byl 427 mld. EUR a vývoz služeb EU do USA byl 319 mld. EUR (deficitní bilance EU ve výši 108 mld. EUR).
Stejně tak je z pohledu Spojených států dlouhodobě deficitní bilance obchodu se zbožím s Čínou, zatímco v oblasti obchodu se službami je přebytková, v této oblasti jsou však přesné statistické údaje hůře dostupné. Podle dostupných údajů dosáhl obchodní deficit USA v roce 2024 rekordní výše, přičemž významnou část tohoto deficitu tvořil obchod s Čínou. Vývoz USA do Číny činil jen 144 mld. USD, avšak dovoz zboží z Číny do USA 439 mld. USD, tedy obchodní deficit Spojených států s Čínou činil 295 mld. USD.
2. Odhady makroekonomických dopadů obchodních válek
V rámci analýzy dopadů obchodních válek níže shrnujeme dvacet studií, které byly publikovány v posledních měsících na dané téma. Předpoklady jednotlivých simulací a odhadů se poměrně shodují v případě zavedení cel na dovoz veškerého zboží ze strany USA vůči Číně ve výši 60 % a vůči zemím EU v rozmezí 10–20 %. Některé studie navíc ve svých scénářích zohledňují možná protiopatření dotčených zemí v podobě cel na dovoz zboží z USA ve stejné či nižší výši. Odhady v rámci jednotlivých studií přitom představují určité zjednodušení reality, neboť nerozlišují konkrétní dovozní položky a pracují s předpokladem uvalení cel na veškerý dovoz, tedy s maximalistickou variantou, k níž se může budoucí vývoj případně přiblížit. Může se také stát, že ve skutečnosti dojde i k uvalení ještě vyšších cel, než se předpokládá v uvedených studiích. Dopady popisované autory v jednotlivých studiích se mohou lišit nejen v důsledku odlišných předpokladů týkajících se reakce měnové politiky a její intenzity, ale také proto, že v mnoha případech není specifikována délka platnosti navýšených cel, která má zásadní vliv na celkový dopad.
2.1 Dopady do reálného HDP
Nejvýraznější negativní dopad na reálnou ekonomiku v rámci zkoumaných ekonomik se projevuje ve Spojených státech (Graf 1), který se v období dvou let odhaduje v průměru kolem -1 procentního bodu. Hloubka hospodářského útlumu pak závisí na kombinaci výše celních sazeb a rozsahu odvetných opatření obchodních partnerů. Spojené státy sice mohou zaznamenat částečný růst domácí produkce (tzv. onshoring), avšak vyšší ceny dovážených vstupů a nejistota v obchodních vztazích převáží celkový efekt směrem k nižší ekonomické aktivitě i poklesu domácí poptávky.
Graf 1 – Dopady do mzr. růstu reálného HDP (v p. b.)
Graf 2 – Dopady do mzr. růstu spotřebitelských cen (v p. b.)
Pozn.: Vodorovná čára v jednotlivých grafech označuje medián, křížek představuje aritmetický průměr odhadovaných hodnot. Hodnoty představují průměrné odchylky meziročního růstu reálného HDP a inflace spotřebitelských cen v horizontu dvou let.
Zdroj: Peterson Institute for International Economics, Bank for International Settlements, International Monetary Fund, National Institute of Economic and Social Research, German Economic Institute, Česká národní banka, Deutsche Bundesbank, European Central Bank, Oxford Economics, SUERF, London School of Economics, Dansk Industri, Fitch Ratings, Tax Foundation, Capital Economics, Ernst & Young, The Budget Lab, Allianz Research, Citigroup, Goldman Sachs.
Dopady se různí podle míry zapojení jednotlivých zemí do mezinárodního obchodu. Čína jako druhá nejvíce zasažená ekonomika, jejíž průměrný růst HDP by mohl být nižší o 0,7 procentního bodu, čelí zejména dopadům poklesu vývozů. V evropském kontextu se rovněž ukazuje, že nejvýrazněji ohrožené jsou ekonomiky s vysokou otevřeností obchodu a úzkou specializací na export průmyslového zboží typu Německa, jehož růst by mohl být nižší přibližně o 0,5 procentního bodu. V případě celé eurozóny se odhady negativního dopadu do HDP pohybují kolem 0,3 procentního bodu. Malé otevřené ekonomiky mohou být ovlivněny rozdílně dle jejich obchodní provázanosti s USA a Čínou. Některé se dočasně mohou stát náhradním exportérem (tzv. „rerouting“ obchodu či „nearshoring“), většina však pravděpodobně zaznamená negativní dopad na export i investice. Samotné zavedení amerických cel a případná odvetná opatření se v případě eurozóny projeví spíše mírně i z důvodu posílení cenové konkurenceschopnosti dané oslabením kurzu eura, což může krátkodobě zmírňovat pokles vývozu.[3] Na druhou stranu vlivem vyšší nejistoty by se mohl pokles hospodářského růstu v eurozóně ještě prohloubit, jelikož eurozóna v čele s Německem je na zahraniční obchod citlivější než americká ekonomika.
Kromě přímého vlivu na exportní výkonnost vede rostoucí protekcionismus k širší nejistotě, která brzdí dlouhodobé investice a snižuje celkovou konkurenceschopnost. S tím souvisí i pokles zaměstnanosti, kterou brzdí oslabená spotřebitelská důvěra a případně také přísnější měnová politika. Hospodářský růst je dlouhodobě ovlivněn také nižší produktivitou, neboť dochází k útlumu mezinárodního obchodu a zpomalení efektů plynoucích z mezinárodní dělby práce.
2.2 Dopady do spotřebitelských cen
Protekcionistická obchodní politika vede ve Spojených státech k výraznějšímu nárůstu inflačních tlaků, přičemž by meziroční růst spotřebitelských cen měl být v horizontu dvou let vyšší v průměru o 1 procentní bod (Graf 2). Zvýšená inflace je důsledkem zejména zdražení dovozů, přičemž většina těchto nákladů zpravidla bývá přenesena na spotřebitele. V kratším horizontu budou inflační tlaky v případě americké ekonomiky tlumeny silnějším kurzem amerického dolaru, v delším horizontu pak zpomalením hospodářského růstu a poklesem poptávky, neboť dovozní cla zdražují importované komponenty, což mimo jiné oslabuje kupní sílu domácích spotřebitelů.
V Číně naopak může kvůli restrikcím na vývoz a slabší zahraniční poptávce dojít v důsledku velkého přebytku zboží na domácím trhu ke snižování domácích cenových tlaků, zejména pokud by nereagovala v širší míře odvetnými cly. V případě čínské ekonomiky studie předpokládají snížení dynamiky spotřebitelské inflace v průměru o 0,5 procentního bodu. Tyto dezinflační tendence by se částečně mohly skrze případné přesměrování čínských vývozů přelít i do zemí EU, kde by tak docházelo k navýšení nabídky a konkurenčního tlaku na evropské výrobce.
V případě ekonomiky Německa, resp. eurozóny je celkový proinflační efekt celních válek slabší v rozsahu přibližně 0,3 procentního bodu, a to i přes předpokládaný slabší kurz eura dále zvyšující cenové tlaky z dovozních cen. Oslabená hospodářská aktivita i případné přesměrování obchodních toků mohou působit protiinflačně, což v konečném důsledku vytváří značnou nejistotu ohledně konečného cenového dopadu protekcionistických opatření.[4]
2.3 Dopady do měnové politiky a nastavení úrokových sazeb
Velkou nejistotou v kontextu celních obchodních válek je rovněž otázka směru a intenzity reakce měnové politiky. K otázkám patří zejména vyhodnocení výsledného dopadu daného typu šoku na celkovou inflaci, a to v tom smyslu, do jaké míry a v jakém časovém horizontu bude převažovat nákladový, proinflační cenový vliv včetně jeho sekundárních efektů doprovázený proinflačním působením nižší produktivity, oproti protiinflačnímu vlivu oslabené poptávky. Pokud by však Fed, a to i navzdory veřejně komunikovanému prohlášení amerického prezidenta D. Trumpa o potřebě na daný šok reagovat snižováním úrokových sazeb, zachoval svou nezávislost, standardně by reagoval na proinflační impulsy přechodným zvýšením úrokových sazeb, čímž by byl schopen omezit růst inflace, avšak současně by zpomalil růst hrubého domácího produktu. Naopak ztráta jeho nezávislosti by mohla vést k situaci, kdy by sazby zůstaly relativně nízké ve snaze podpořit růst, což by dále zesilovalo inflační tlaky. Politické zasahování do rozhodovacích procesů by rovněž zvyšovalo rizikovou přirážku, čímž by vyvolávalo obavy investorů z nekontrolovaného růstu cen. Výsledkem by bylo zvýšení reálných nákladů pro americké firmy a spotřebitele, oslabení dolaru a snížení dlouhodobého růstového potenciálu.
Oproti tomu čínská ekonomika se dlouhodobě vyvíjí deflačním směrem. V důsledku naplnění očekávání v podobě deflačních dopadů obchodních válek by tamní centrální banka čelila další výzvě, a to otázce, jak ještě více uvolnit měnovou politiku.
Předpokládané souhrnné cenové dopady obchodních válek na ekonomiku eurozóny, které se jeví pouze jako mírně proinflační, naznačují nutnost opatrnějšího postupu při normalizaci úrokových sazeb ECB. Přitom je nastavování sazeb dále komplikováno obavami z poklesu exportu a s tím souvisejícím oslabením ekonomické aktivity. Tento kontext vyžaduje pečlivé vyvažování mezi podporou hospodářského růstu a zachováním cenové stability, aby se předešlo nežádoucím vedlejším makroekonomickým efektům.
Závěr
Zavádění cel ze strany Spojených států, ačkoli je prezentováno jako prostředek k dosažení zlepšení obchodní bilance, představuje zásadní riziko pro americké i globální hospodářství. Zavádění cel a dalších obchodních bariér vede k útlumu produkce, ztrátám pracovních míst a narušení mezinárodních dodavatelských řetězců. Tento vývoj je zároveň projevem postupujícího geopolitického tříštění, které zvyšuje nejistotu v globálním obchodním prostředí a ohrožuje dlouhodobou ekonomickou stabilitu.
Souhrnné výsledky publikovaných analýz shodně poukazují na to, že plošné zavádění cel může výrazně zpomalit hospodářský růst, a to jak v zemi uvalující tarify, tak v zemi, na jejíž zboží jsou tarify uvaleny. Snížená mezinárodní produkční a obchodní aktivita, odkládání investic a utlumená soukromá spotřeba představují zásadní riziko.
Protekcionistická opatření mají přímý vliv na zvyšování cenové hladiny. Zavedení cel zvyšuje náklady na dovážené zboží a vstupy do produkce, což se promítá do rostoucí inflace, a to zejména v zemích silně závislých na dovozu. Případná odvetná opatření, která by dotčené země přijaly v reakci na cla uvalená ze strany USA, by tak vedla pouze k dalšímu zesílení stagflačních tendencí a zhoršení ekonomického vývoje uvnitř jejich ekonomik.
Centrální banky čelí značným výzvám v důsledku zavádění protekcionistických opatření, kdy musí najít rovnováhu mezi stabilizací inflace v blízkosti inflačního cíle v kontextu podpory hospodářského růstu. Z pohledu optimální reakce měnové politiky bude klíčové správně vyhodnotit intenzitu souběžně protisměrně působících proinflačních a protiinflačních faktorů včetně jejich rozložení v čase. To představuje pro centrální banky zásadní dilema, zda pokračovat v započatém uvolňování měnové politiky, nebo tento proces minimálně pozastavit.
[1] U dovozu služeb se celní sazby neuplatňují v tradičním smyslu jako u zboží. Důvodem je povaha služeb a pravidla mezinárodního obchodu – celní sazby jsou nástrojem aplikovaným převážně na hmotné zboží. Regulace přeshraničního obchodu se službami se řídí mezinárodními, bilaterálními nebo regionálními dohodami a národními pravidly a je zatížena DPH (resp. obdobnými nepřímými daněmi) či jinými regulačními poplatky, které mohou být uvaleny na nákup služeb ze zahraničí. Zvláštní režim může být a často je uplatněn u digitálních služeb.
[2] Průměrná celní sazba Spojených států na dovoz z Evropské unie činila v minulém roce přibližně 3,3 %, zatímco průměrná celní sazba EU na dovoz zboží z USA činila zhruba 5 %.
[3] Naopak pesimistický výhled pro americkou ekonomiku se již několik týdnů projevuje nejen výrazným propadem amerického akciového trhu, ale také oslabováním dolaru vůči euru. Tento vývoj odráží mimo jiné obavy z prudkého poklesu americké ekonomiky spojeného s rychlejším růstem cen, přičemž možnosti dalšího zvyšování úrokových sazeb Fedu se vzhledem k jejich již relativně vysoké úrovni mohou jevit jako omezené. Na druhou stranu euro v současnosti těží z oznámeného masivního fiskálního stimulu v Německu.
[4] Některé studie naznačují, že zavedení amerických cel na čínské zboží by vedlo k přesměrování čínského exportu na evropské trhy. Takový vývoj by mohl způsobit zvýšený tlak na snížení cen v Evropě. Na druhou stranu může případné zdražení některého dováženého zboží z USA motivovat evropské producenty ke zvyšování marží a k částečnému dorovnání cen vůči dražším substitutům dováženým z USA.
