Dichotomie reálného hospodářského vývoje v eurozóně

Zhruba od poloviny roku 2022 je pozorován zřetelný rozdíl v tempu hospodářského růstu mezi velkými ekonomikami jižní a západní eurozóny a Německem. Italské ekonomice se daří dobře, španělská dokonce exceluje, francouzská sice lehce zaostává za svými možnostmi, ale do situace německého souseda, jenž uvízl na dlouhou dobu na mělčině stagnace, má stále daleko. Tento text identifikuje hlavní příčiny popsané dichotomie, přičemž primární zdroj vidí ve výjimečné zranitelnosti německého růstového modelu a kombinaci specifických šoků, jež v posledních letech zasáhly obzvláště evropskou ekonomiku. Státy jižní eurozóny naproti tomu mají k dispozici mnohem méně napjaté trhy práce, podporují své ekonomiky výrazně uvolněnější fiskální politikou, některé masivně investovaly a navíc značně profitují i z ambiciózního plánu obnovy EU po pandemii. Do karet jim v poslední době hrály i probíhající změny v preferencích spotřebitelů, jež vyvolal externí zásah v podobě pandemie. V letošním roce se však rozdíl v tempu růstu mezi německou ekonomikou a jižními ekonomikami eurozóny již značně zmírnil. Další vývoj bude nicméně záviset především na zvládnutí strukturálních výzev.

• Vyšlo v publikaci Globální ekonomický výhled – červenec 2024 (pdf, 2,2 MB)

---

Německá ekonomika v posledních zhruba dvou letech přešlapovala na místě, zatímco ostatním velkým ekonomikám eurozóny se dařilo alespoň mírným tempem zvyšovat výkonnost svého hospodářství. Podíváme-li se na průměrné tempo růstu jejího HDP od poloviny roku 2022^[1], dostaneme čistou nulu. Druhá největší ekonomika eurozóny, Francie, přitom ve stejném období rostla průměrným tempem 0,2 %. To sice na její poměry není nijak oslnivý výkon, je to však alespoň kladný růst. Stejné tempo si držela v daném období i Itálie. Pro ni je to však mnohem lepší vizitka, jelikož tato dynamika zhruba odpovídá jejímu potenciálu. Čtvrté Španělsko je pak v poslední době jednoznačným premiantem velké čtyřky. Jeho ekonomický výkon se zvyšuje stabilním tempem půl procenta za kvartál. Pozorujeme tak zřetelnou dichotomii v reálném hospodářském vývoji germánské^[2] a románské části eurozóny (Grafy 1 a 2).

Graf 1 – Růst HDP velkých ekonomik eurozóny
(mzč. růst v %)

Zdroj: Eurostat

Graf 2 – Růst HDP velkých ekonomik eurozóny
(index 1Q2021 = 100)

Zdroj: Eurostat

Specifika německé ekonomické strategie

To, co odlišuje německou ekonomiku od těch románských, je především zvolený růstový model. Německé hospodářství se (na rozdíl od ostatních výše uvedených zemí) dlouhodobě orientuje na silnou průmyslovou výrobu v kombinaci s jasným důrazem na export. Svou konkurenční výhodu postavilo zcela zřetelně na využívání levného ruského plynu a pověstné vysoké kvalitě zpracování „Made in Germany“. V Německu tak představuje hrubá přidaná hodnota vytvořená v průmyslu a stavebnictví zhruba 27 % HDP, zatímco ve Francii je to o celých deset procentních bodů méně.^[3] Itálie a Španělsko jsou pak s podílem lehce nad 20 % jen o něco málo průmyslovější než Francie. Proexportnost německého hospodářství dokládá podíl čistého vývozu na HDP, který je v průměru dvakrát vyšší než u druhého Španělska, za nímž s mírným odstupem následuje Itálie. Francie je pak tradičně čistým importérem.^[4] Zatímco u Německa a Francie se podíl čistého exportu po výkyvu během covidové a energetické krize vrátil v poslední době zhruba na výchozí úroveň, a u Španělska ji dokonce výrazně překonal, v Itálii své předcovidové úrovně prozatím nedosáhl (Graf 3).

Graf 3 – Podíl čistého vývozu na HDP
(v %)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Poslední dostupná data za 1Q 2024, u Itálie za 4Q 2023.

Pandemie, jež ve svém důsledku načas ochromila světový obchod, zasadila německému růstovému modelu těžké rány. Problémy v dodavatelsko-odběratelských řetězcích limitující nabídkovou stranu ekonomiky i turbulentní strukturální posuny v poptávce po zboží a službách, jež přinesla covidová pandemie, měly za následek prudký propad mezinárodního obchodu (Graf 4). Zatímco celosvětově byl covidový výpadek objemu obchodu v posledních třech letech více než kompenzován, eurozóna v tomto směru výrazně zaostala. S doháněním začala o rok později, když se její objem obchodu v roce 2021 vrátil sotva na výchozí úroveň z roku 2019 a teprve během roku 2022 se objemy zřetelně zvýšily. Efekt navíc velmi rychle vyprchal.^[5] Proexportní Německo v důsledku toho utrpělo, např. ve srovnání s převážně dovážející Francií, mnohem větší škody na svém hospodářství. Vzhledem k tomu, že problémy v mezinárodním obchodě trvaly poměrně dlouho, a zároveň docházelo ve světové ekonomice k těžko předvídatelným strukturálním posunům jak ve výrobě (ať už z provozních či protekcionistických důvodů), tak ve spotřebě, a nejistota budoucího vývoje byla během covidových let obrovská, mohlo být pro mnoho průmyslových provozů v důsledku nemožné se změnám tak rychle přizpůsobit, případně po tak dlouhou dobu pouze vyčkávat, až se turbulence přeženou a výhled se vyjasní.

Graf 4 – Vývoj objemu světového obchodu
(index 2019=100)

Zdroj: World Trade Monitor
Pozn.: Poslední dostupná data za leden 2024.

Německý energeticky náročný průmysl

Následná energetická krize byla zásahem do slabin německého průmyslu. Cena zemního plynu pro dodávky průmyslovým podnikům se podle německého statistického úřadu (Destatis, 2024) zvýšila mezi březnem 2021 a zářím 2022 více než sedminásobně, cena elektřiny vzrostla ve stejném období na víc než trojnásobek a cena topných olejů se zdvojnásobila. Situace v Německu samozřejmě nebyla zdaleka ojedinělá. V jiných evropských zemích se ceny energetických komodit vyšplhaly ještě mnohem výše. Koneční spotřebitelé v průmyslu a dalších sektorech ekonomiky s výjimkou domácností platily (po odečtení daní a jiných poplatků) v Itálii ve druhé polovině roku 2022 za zemní plyn ještě o zhruba 30 % vyšší cenu než jejich němečtí kolegové, ve Španělsku pak o necelých 20 % (Graf 5).

Graf 5 – Cena zemního plynu pro ne-domácnosti
(EUR/MWh)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Pololetní data pro konečnou spotřebu mimo domácnosti (tj. průmysl, služby, úřady, zemědělství atd.) v pásmu spotřeby I5 (1–4 PJ). Ceny bez daní a poplatků.

Heterogenita cen energií však byla v eurozóně přítomna vždy. Cenu zemního plynu v jednotlivých zemích výrazně ovlivňuje jejich vzdálenost od světových nalezišť suroviny, respektive dodavatelů komodity. V návaznosti na dostupných, případně i preferovaných, alternativách nabídky disponuje také každá ekonomika vybudovanou infrastrukturou pro zajištění transportu dováženého plynu na své území. Vzhledem k tomu je poptávka většiny ekonomik po této komoditě v krátkém horizontu cenově jen velmi málo elastická. Zůstaneme-li u zemního plynu, rozdíl mezi jeho cenou pro podniky ve Španělsku a v Německu osciloval mezi lety 2012 a 2020 kolem 4 EUR/MWh (Graf 5). Německo dlouhodobě těžilo z nižších cen zemního plynu díky dovozu levnější suroviny z Ruska, přičemž mohutně investovalo do výstavby a dalšího rozšiřování přepravní infrastruktury z tohoto zdroje (např. soustava nyní již neaktivních plynovodů Nord Stream). Kromě toho má rovněž výhodnou polohu pro dodávky suroviny těžené jinými evropskými státy v Severním moři. Naproti tomu Španělsko vzhledem ke své geografické poloze pokrývá stěžejní část své spotřeby zemního plynu formou po moři přepravovaného zkapalněného LNG, jehož cena je ve srovnání s ruským plynem dlouhodobě vyšší.

Dlouhodobě nižší ceny energií vedly Německo v předchozích desetiletích k rozvoji mnohých energeticky náročných odvětví průmyslové výroby. Využívalo tím jasnou konkurenční výhodu nižších výrobních nákladů a uspokojovalo následně poptávku po finálních produktech těchto odvětví i ze zahraničních destinací, jimž taková výhoda dopřána nebyla. Naproti tomu Španělsko nebo Itálie motivaci pro hospodářskou specializaci tímto směrem nikdy neměly. Energeticky náročná průmyslová odvětví v důsledku toho zaujímají v německé ekonomice významné postavení. Průmysl byl ještě v roce 2021 tamním nejdůležitějším konečným spotřebitelem energie, když měl na svědomí 30 % celkové spotřeby energie, tj. více než domácnosti nebo sektor dopravy (AG Energiebilanzen e.V., 2023). Nejvíce přitom spotřebovával jednoznačně průmysl chemický a poté výroba a zpracování kovů (324 TWh, resp. 254 TWh spotřebovaných v roce 2021, (Destatis, 2024)). Mezi energeticky náročná odvětví pak německý statistický úřad řadí ještě koksovny a zpracování minerálních olejů, sklářství a papírenství (roční spotřeba mezi 70 a 100 TWh). Těchto pět odvětví má ve srovnání s ostatními průmyslovými odvětvími obzvláště vysokou spotřebu energie ve vztahu k jejich hrubé přidané hodnotě ve výrobních nákladech.^[6] Nejdůležitějším zdrojem energie v německém průmyslu je s přehledem zemní plyn, který tvořil v roce 2021 téměř třetinu průmyslové spotřeby energie (následovala elektřina s 21 % a uhlí s 16 %). Na zemním plynu je závislý především chemický průmysl, který jej využívá nejen jako zdroj energie, ale i jako surovinu, např. pro výrobu hnojiv.

Výroba v energeticky náročných odvětvích německého průmyslu začala v roce 2022 v návaznosti na výrazný růst cen energií velmi strmě klesat. Se zahájením sankcí proti Rusku od března 2022 se totiž růst cen zemního plynu, elektřiny a ropy podstatně zintenzivnil. Tempo propadu výroby v energeticky náročných odvětvích^[7] bylo obzvláště příkré během prvního roku války, objem produkce však klesal téměř nepřetržitě až do konce loňského roku (Graf 6). Od února 2022 do prosince 2023 se tak výroba v energeticky náročných odvětvích propadla téměř o pětinu (o 18,8 %). Nejvýraznější byl propad v chemickém průmyslu (Graf 7), kde najednou přestala být značná část výroby cenově konkurenceschopná. Energeticky náročné průmyslové podniky byly prudkým nárůstem cen energií logicky zasaženy více než podniky v jiných průmyslových odvětvích, vývoj objemu jejich výroby se tak zřetelně oddělil od vývoje celkové průmyslové produkce, která ve stejném období poklesla pouze o 7 %. Bez výrazně negativního dopadu energetické krize na vybranou část německého průmyslu by tak byla celková průmyslová produkce přispěla mnohem podstatněji k tvorbě hrubé přidané hodnoty německého hospodářství.

Graf 6 – Průmyslová produkce v Německu
(index 2015=100, s. o., stálé ceny)

Zdroj: Destatis

Nejnovější data však přinesla (již téměř nečekané) povzbuzení. Ceny energetických zdrojů v Německu se po opadnutí horké fáze energetické krize v Evropě koncem roku 2022 obrátily čelem k prudkému poklesu. Loni na jaře tak oproti svým maximům dosahovaly ani ne poloviční úrovně. Dlouho se však zdálo, že na vývoj produkce v německém energeticky náročného průmyslu to má pramalý vliv. Začínala panovat obava, že se odvětví z prodělaného šoku již nemusí vzpamatovat. Ztráta světových tržních podílů se nenapravuje snadno. A například obnova výroby v jednou vyhaslé huti nebo sklářské peci si žádá nemalé fixní náklady. Dále pokračující, byť již pozvolnější snižování cen energií spolu s jistým časovým odstupem, potřebným pro to, aby se výroba v těžkém průmyslu dokázala novým podmínkám přizpůsobit, ovšem nakonec přinesl ovoce. Produkce energeticky náročného průmyslu se v lednu letošního roku začala zvyšovat (Graf 6). Prozatím se objemem výroby dostala jen na hodnoty z počátku roku 2023. To se týká petrochemického průmyslu, kovovýroby a papírenství (Graf 7). Sklářský průmysl prozatím zaostává, naopak chemickému průmyslu se daří o něco lépe. Teprve čas ovšem ukáže, jak velký podíl původní energeticky náročné produkce v Německu bude znovu obnoven. Některé provozy již v mezidobí zanikly a jejich znovuotevírání nedává příliš ekonomický smysl. Budoucnost německé ekonomiky už dnes leží jinde než v těžkém průmyslu.

Graf 7 – Produkce v energeticky náročných odvětvích
(index 2015=100, s. o., stálé ceny)

Zdroj: Destatis
Pozn.: Data pro Německo. Petrochemický průmysl označuje koksovny a zpracování minerálních olejů.

Další faktory zvýhodňující v růstu románské ekonomiky

Německá ekonomika se od velkých románských ekonomik eurozóny odlišuje i v jiných ohledech než jen svou orientací na průmysl a export. Její potenciálně dostupné zdroje ekonomického růstu jsou mnohem omezenější než v případě Francie, Itálie a Španělska. Např. lidský kapitál (obzvláště pak kvalifikovaná pracovní síla) je v Německu dlouhodobě vysoce nedostatkovým zbožím. Jedná se přitom o základní ingredienci figurující v teoretických modelech hospodářského růstu. Jiný úhel představuje pohled na financování hospodářského rozvoje. Státy jižní eurozóny rostou mnohem více na dluh než Německo a jen odstup času ukáže, zda to byla moudrá strategie. Dokáží-li vypůjčené prostředky vhodně investovat do růstu produktivity, existuje naděje, že se jim nynější zadlužování v budoucnu skutečně vyplatí. Neuhlídají-li si však efektivní využití prostředků, může být konečné vysvědčení zklamáním. Samostatnou kategorií je potom solidární přerozdělování financí v rámci Evropské unie, z nějž obecně vzato opět těží více románské ekonomiky než bohatší Německo.

Jednou z bariér růstu německé ekonomiky je i nadále nedostatek pracovní síly. Příčinám rekordně nízké nezaměstnanosti v eurozóně, cyklickým i strukturálním, včetně heterogenity mnohých charakteristik trhů práce ve vybraných ekonomikách eurového bloku se podrobně věnoval článek v prosincovém Globálním ekonomickém výhledu (Růžičková, 2023). Od jeho zpracování se situace na pracovních trzích v eurozóně příliš nezměnila. Celková nezaměstnanost se stále drží na úrovni svého své historického minima (6,4 %).^[8] V některých jejích ekonomikách v posledních měsících již nepatrně roste, v jiných stále ještě klesá (Graf 8). V Německu se prozatím zvýšila jen zcela nepatrně, z 2,9 % v květnu 2023 na 3,2 % v březnu letošního roku, za nějž jsou k dispozici poslední dostupná data. Ještě o něco méně se od loňského podzimu zvýšil podíl nezaměstnaných osob ve Francii (aktuálně 7,3 %). Naproti tomu v Itálii nyní nezaměstnanost dosahuje nejnižší hodnoty od roku 2008 (6,3 %) a prozatím se nemá k tomu opustit klesající trend. Velmi podobně je na tom Španělsko (11,7 %). To má přitom s nejvyšším podílem neuspokojených žadatelů o práci stále největší prostor pro jeho další pokles v rámci popisované čtveřice ekonomik.

Graf 8 – Míra nezaměstnanosti
(v %, s. o.)

Zdroj: Eurostat

Dalším faktorem, který výrazně podporuje hospodářský růst jižních států eurozóny je jejich fiskální politika. Ekonomiky Francie, Itálie a Španělska rostou mnohem více na dluh než Německo. Hospodaření státních rozpočtů je u nich dlouhodobě mnohem horší. Jejich rozpočtové deficity v poměru k HDP jsou v posledních několika letech více než dvojnásobné oproti těm německým (Graf 9). U všech čtyř ekonomik je přitom jasně patrná snaha o ozdravění rozpočtů po covidu. Zatímco Německo však vzorně plnilo maastrichtská 3 % už v roce 2022, ostatní tři země jich prozatím nedosáhly. Zřetelně nejlépe si v konsolidačním úsilí vede Španělsko. Naproti tomu v Itálii se deficity snižují jen velmi neochotně. Ve Francii došlo v loňském roce dokonce k jeho zhoršení.^[9]

Graf 9 – Deficit/přebytek státního rozpočtu
(% HDP)

Zdroj: Eurostat

Konsolidační úsilí spolu s reálným hospodářským vývojem bylo jedním z faktorů, které vedly k nedávnému poklesu dlouhodobých úrokových sazeb. Překvapivě pozitivnější vývoj italské ekonomiky než německé se tak například promítl do poklesu rozpětí mezi výnosy italských a německých vládních dluhopisů. V případě desetileté splatnosti rozpětí kleslo na nejnižší hodnotu od listopadu 2021 (Graf 10). Finanční trhy hodnotí pozitivně nejen výkon italské ekonomiky v loňském roce a zlepšení kreditního hodnocení země, ale též příznivé vyhlídky jejího růstu v letošním roce, zejména díky očekávanému čerpání fondů EU. Strukturu italského zadlužení pak podpořila i emise dluhopisů „BTP Valore“, zaměřených na italské drobné střadatele. Trvalejší pokles rozpětí by se v optimistickém případě mohl přetavit do vyššího růstu italské ekonomiky v rozsahu 0,1–0,2 p. b.^[10]

Graf 10 – Výnosy 10letých státních dluhopisů
(%, p. b.)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Na vedlejší ose je vyneseno rozpětí výnosů mezi italským a německým 10letým dluhopisem.

Velké ekonomiky eurozóny se liší i v tom, jak aktivně v posledních několika letech investují. Podíl investic na HDP Německa je od roku 2018 zhruba konstantní, když osciluje kolem 21 % (Graf 11). Podobně je na tom Španělsko, kde se tento ukazatel držel v blízkosti 20% úrovně, koncem roku 2022^[11] se však snížil zhruba k 19 %. Naproti tomu podíl investic na francouzském HDP je dlouhodobě vyšší než v prvních dvou jmenovaných ekonomikách a vytrvale stoupal až dokonce roku 2022, kdy dosáhl více než 25 %.^[12] Ještě pozoruhodnější je případ Itálie. Její podíl investic na HDP byl ještě před deseti lety necelých 17 %, setrvale se však zvyšoval a v době koronavirové pandemie tempo jeho růstu prudce stouplo. Nyní se tak nachází zhruba na úrovni Německa. Absolutní hodnota investic pak poskytuje ještě jiný úhel pohledu. Zatímco před covidem rostly investice v uvedených ekonomikách zhruba obdobným tempem, přičemž ze srovnání zřetelně vyčnívalo Španělsko, od roku 2020 je výše investic ve stálých cenách v Německu, Francii a Španělsku zhruba konstantní, avšak v Itálii prudce roste (Graf 12).

Graf 11 – Podíl investic na HDP
(% HDP)

Zdroj: Eurostat

Graf 12 – Vývoj investic
(index 2015=100, s. o., stálé ceny)

Zdroj: Eurostat

Investiční aktivita v posledních třech letech významně povzbuzovala hospodářský růst především v Itálii. Příspěvky investic k mezičtvrtletnímu růstu HDP byly v Itálii po celou tuto dobu zřetelně kladné. Obzvláště vysoké pak byly především v roce 2021, kdy činily v průměru 0,7 p. b. (Graf 13). Ve Španělsku a Francii přispívaly investice k výkonu ekonomiky méně výrazně. A v Německu byl dokonce jejich příspěvek zhruba každé druhé čtvrtletí záporný. Při pohledu na podrobnější členění italských investic je patrný především nadproporční příspěvek investic ve stavebnictví (Graf 14). Ten souvisí se specifickým opatřením italské vlády (tzv. Superbonus, viz Box), který měl skrze podporu modernizace staveb napomoci tamní ekonomice vymanit se z covidem vyvolané krize.

Graf 13 – Příspěvky investic k růstu HDP
(p. b., příspěvky k mezičtvrtletnímu růstu HDP)

Zdroj: Eurostat

Graf 14 – Příspěvky italských investic k růstu HDP – členění
(p. b., příspěvky k mezičtvrtletnímu růstu HDP)

Zdroj: Eurostat

Ke konvergenci slabších ekonomik EU k těm silnějším tradičně napomáhá solidarita rozpočtu Evropské unie. Do něj přispívají všechny členské státy a prostředky takto vybrané jsou následně v průběhu jednotlivých víceletých programových období opětovně přerozdělovány s cílem rozvíjet území a zmírňovat nerovnosti napříč jednotlivými oblastmi. Účetně pak lze jednotlivé ekonomiky EU dělit na čisté plátce do unijního rozpočtu a čisté příjemce jeho prostředků. Zdaleka nejvíce „přeplácí“ do rozpočtu EU Německo. Čistými plátci jsou, jakožto velmi vyspělé ekonomiky, také Francie a Itálie. Naproti tomu Španělsko je dosud čistým příjemcem, což je dalším z impulzů, které mu napomáhají k vyššímu hospodářskému růstu.

V poslední době význam unijního financování výrazně vzrostl. Nad rámec tradičního přerozdělování prostředků vybraných do společné pokladny totiž nyní ekonomický rozvoj vybraných států EU mohutně podporuje postpandemický plán obnovy známý jako Next Generation EU (NGEU). Ten si klade za cíl pomoci s hospodářskou obnovou po řádění pandemie covidu-19 v zemích EU. I proto jsou finance v rámci něj směřovány především do zemí, jež byly pandemií zasaženy obzvláště těžce. Z celkové částky 750 mld. EUR je zhruba 200 mld. EUR alokováno jen pro Itálii (částka odpovídá cca 11 % jejího HDP). Na Španělsko připadá přibližně 160 mld. EUR (14 % HDP). Naproti tomu Francie má nárok jen asi na 40 mld. EUR (2 % HDP) a Německo na necelých 30 mld. EUR (1 % HDP). Nástroj pro oživení a odolnost (RRF)^[13] přitom nefunguje na principu přerozdělení vlastních vybraných prostředků, jedná se o finance, jež Evropská komise jménem členských států získává emisí dluhu na mezinárodních kapitálových trzích. Část prostředků RRF bude zemím EU poskytnuto ve formě grantů, část ve formě půjček,^[14] a to na základě předložených Národních plánů obnovy. Právě garantované půjčky přitom výrazně navyšují alokace pro země, jež byly pandemií zasaženy nejkrutěji.

Jednotlivé ekonomiky se však značně liší v rychlosti implementace projektů kvalifikovaných pro čerpání prostředků z plánu obnovy NGEU. Francii a Itálii již bylo vyplaceno zhruba 60 % grantových prostředků, na něž mají nárok (Graf 15). Španělsko pak vyčerpalo již necelou polovinu dotačních peněz. Německo však prozatím ani ne čtvrtinu. Itálie pak exceluje i v čerpání garantovaných půjček, z nichž už si ukrojila zhruba polovinu. Naproti tomu Španělsko s jejich čerpáním v podstatě ani nezačalo. (Německo a Francie nárok na půjčky z NGEU nemají.) Vzhledem ke svému obrovskému objemu mají částky z postpandemického plánu obnovy nezanedbatelný vliv na hospodářský růst podporovaných zemí. Ten je v případě rychleji čerpajících zemí již dobře patrný, u ostatních představuje příležitost ve střednědobém horizontu.

Graf 15 – Alokace a čerpání z plánu obnovy NGEU
(mld. EUR)

Zdroj: Evropská komise
Pozn.: Údaje ze scoreboardu k naplňování RRF NGEU (Evropská komise, 2024).

Odlišná dynamika ekonomického růstu může odrážet též odlišné chování spotřebitelů. Různé ekonomiky jsou charakteristické různými preferencemi domácností. V jihoevropských zemích např. domácnosti upřednostňují spotřebu před úsporami více než je obvyklé ve střední a západní Evropě (Graf 16). Bez ohledu na možné důvody tohoto chování (jako je např. vyšší míra úrokových sazeb, nižší HDP per capita, mladší populace nebo odlišné socio-kulturní kořeny („katolíci vs.protestanti“)) to má dopady na hospodářský vývoj. Zatímco v Německu byla mezi lety 2015–2019 míra úspor v průměru na úrovni 18 % (přičemž se nepatrně trendově zvyšovala), v Itálii to bylo jen 10 % a ve Španělsku ještě méně. Pandemie covidu vedla k prudkému nárůstu míry úspor napříč zeměmi, přičemž tento nárůst byl výraznější v ekonomikách s nižší předchozí úrovní míry úspor. V Německu tak krátkodobě vyšplhala až ke 30 %, v Itálii překonala 20 %. Následně se pak postupně opět snižovala. S výjimkou Itálie však zůstává na vyšších úrovních než před covidem (v Německu činí rozdíl 2 p. b., ve Francii je ještě lehce vyšší). To je další z prorůstových impulzů ve prospěch italské a španělské ekonomiky ve srovnání s tou německou.

Graf 16 – Míra úspor domácností
(%, s. o.)

Zdroj: Eurostat.

Pandemie změnila spotřební preference domácností i tím, že část poptávky nuceně přesunula od služeb ke zboží. Do té doby patrné pozvolné zvyšování podílu služeb na konečné spotřebě domácností, typické pro bohatnoucí společnosti, bylo v roce 2020 přerušeno příchodem pandemie (Graf 17). Tvrdá proticovidová opatření uzavřela či výrazně omezila mnohá odvětví služeb a podíl sektoru na spotřebě domácností tak prudce poklesl. Na předcovidovou úroveň se do roku 2022^[15] vrátil jen ve Francii, byť Španělsko jí bylo již také velmi blízko. V Itálii pak podíl služeb na konečné spotřebě domácností překonal úroveň z roku 2019 v loňském roce. Toto všeobecné dohánění poptávky po službách přináší pozitivní body k hospodářskému růstu ekonomikám specializujícím se na export služeb. Vzhledem k tomu, že pandemie zasáhla negativně především specifické části sektoru služeb, jako např. pohostinství a dopravu, z návratu dřívějších pořádků profitovaly v poslední době především ekonomiky vyvážející tyto druhy služeb, tudíž z velkých ekonomik eurozóny právě Španělsko a Itálie. Zdá se však, že tento zdroj růstu už by mohl být vyčerpán, neboť počty návštěvníků se již navrátily na předcovidové úrovně. Navíc loňské extrémně teplé léto připravilo turistům na jihu Evropy možná více negativních než pozitivních prožitků. Někteří z nich tak po loňské zkušenosti možná letos zamíří spíš severněji, což dále umocňují objevující se varovné zprávy o tom, že přicházející La Niňa může kromě značně nestabilního počasí přinést na jih Evropy opět také teplejší počasí než je v daných místech obvyklé.^[16] A nebo pozmění načasování své dovolené. Počty turistů ve Španělsku byly v loňském čtvrtém čtvrtletí a letošním prvním bezprecedentní (Banco de España, 2024).

Graf 17 – Podíl služeb na konečné spotř. domácností
(v %)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Klasifikace výdajů domácností na spotřebu dle COICOP. Služby jsou reprezentovány skupinami CP06–CP12.

Závěr

V posledních zhruba dvou letech byl pozorován na první pohled možná překvapivý rozkol mezi růstovou dynamikou velkých jižních a západních ekonomik eurozóny a ekonomikou Německa. Španělskému hospodářství se dařilo jedním slovem skvěle, když jeho HDP stabilně roste mezičtvrtletním tempem 0,5 %, které dokonce lehce převyšuje odhady rovnovážného tempa růstu pro tuto zemi. Špatně na tom v poslední době nebyla ani Itálie, jejíž hospodářství se vyvíjelo zhruba v souladu se svými dlouhodobě obvyklými možnostmi. Francie naproti tomu za svým potenciálem v postcovidovém období zřetelně zaostávala. Samostatnou kapitolou je potom největší ekonomika eurozóny – Německo, které svou přetrvávající hospodářskou stagnací zřetelně vybočovalo z řady a táhlo dolů výsledky celého eurového bloku.

Dichotomie tempa hospodářského růstu pozorovaná po pandemii v eurozóně odráží kombinaci celé řady, často velmi specifických, vlivů. Velká část z nich přímo vychází nebo je kaskádovým důsledkem inkasovaných enormních šoků neekonomického původu – pandemie covid-19 a války na Ukrajině, jiné jsou odrazem dlouhodobějších strukturálních problémů. Pro pochopení nedávného dění v eurozóně a předpověď jeho nejbližšího vývoje je klíčová správná identifikace těchto specifik, jelikož se ze své podstaty liší ve své životnosti. Některé vlivy v současnosti již doznívají a v budoucnosti s nimi není nutné počítat v takové míře jako dosud (např. efekt vysokých cen energií, dohánění spotřeby služeb, nebo italský Superbonus), jiné ještě naberou na síle (např. efekt investic z NGEU) a všechny budou mít jistě své další vedlejší efekty chování ekonomických agentů a jejich reprezentací v zastupitelské demokracii.

V průběhu první poloviny letošního roku se popisovaná dichotomie růstu v eurozóně zřejmě snížila.^[17] Největší podíl na tomto uzavírání rozdílů má ekonomika Německa, která v prvním čtvrtletí zaznamenala zřetelně kladný hospodářský růst (0,2 % mezičtvrtletně). Ten pravděpodobně pokračoval podobným tempem i ve čtvrtletí druhém. Kromě zrychlování růstu reálných příjmů domácností a zahraniční poptávky, z nichž těží všechny ekonomiky eurozóny, je nezanedbatelným zdrojem oživení v Německu i vymaňování se z akutních dopadů energetické krize. Ostatní velké ekonomiky eurozóny se naproti nadále vyvíjejí zhruba v rámci výše popsaného příběhu posledních dvou let. Francie v letošním prvním pololetí zřejmě setrvávala zhruba na stejných tempech mezičtvrtletního růstu, jakých dosahovala v předchozích dvou letech (kolem 0,2 %). Stále jí chybí výraznější prorůstový stimul (jakým je pro Německo povzbuzení energeticky náročného průmyslu nebo pro Itálii Superbonus nebo prostředky z fondů EU). Italská ekonomika na počátku roku mírně zrychlila (0,3%), obecně však zažívá protichůdné působení mnoha dočasných efektů. Loňské výhody z pocovidového turistického boomu už zřejmě mnoho prostoru pro expanzi nenabízejí a omezování míry štědrosti Superbonusu růst HDP tlumí, ekonomika však bude dále těžit z přitékajících investic v rámci plánu obnovy EU po pandemii. Španělská ekonomika na počátku roku zopakovala stejně silný růst jako na konci toho letošního, přičemž jeho zdrojem byl zejména výrazný export služeb. Predikce počítají s tím, že 0,7% tempo růstu není dále udržitelné, a ekonomika tedy pravděpodobně v průběhu roku lehce zpomalí, byť jí nadále bude značně pomáhat vliv čerpání fondů EU. V důsledku toho se dichotomie mezi germánskou a románskou částí eurozóny v letošním roce výrazně zmírňuje a přestává být ožehavým tématem.

Budoucí vývoj pak bude do značné míry záviset na tom, jaké poučení si z covidové a energetické lekce jednotlivé ekonomiky odnesou. Uvedené šoky popostrčily na světlo celou řadu hlubších strukturálních problémů, před jejichž řešením ekonomiky, ať už všechny bez většího rozdílu nebo jen specificky některé, stojí. Paradoxně jedním z těch „jednodušších“ je nedobrý stav státních rozpočtů, který se týká především Itálie, o něco méně také Francie, ovšem zcela ušetřeno ho není ani Španělsko. Kromě akutní fáze krocení nadměrných deficitů se znovu otevírá debata nad tím, zda je třeba konečně docílit vyrovnaných financí (nedej bože vytvořit rezervu pro budoucí černé labutě) nebo je naopak třeba se do lepší budoucnosti proinvestovat na dluh. Těžším kalibrem je pak problém stárnutí populace, který s pandemií ustoupil na chvíli do pozadí, ovšem nikam nezmizel. Ještě obtížnější překážkou bude vyrovnání se se zintenzivňujícími se klimatickými změnami, nemluvě o snahách o jejich zpomalení nebo dokonce odvrácení. Kromě toho se budoucí růstové trajektorie ekonomik eurozóny budou odvíjet i od toho, jak rychle a efektivně dokáží jednotlivé země naskočit na vlnu technologického pokroku, který přináší nynější rychlý rozvoj umělé inteligence. Vzhledem k tomu, že v Německu poslední dobou narůstá všeobecná nespokojenost ekonomických aktérů s bující byrokracií, a jiné evropské státy na tom rozhodně nejsou lépe, je otázkou, co z dostupných příležitostí dokáží ekonomiky pro svůj rozvoj skutečně využít. Dosavad vzývané růstové modely obzvláště některých velkých ekonomik eurozóny se tváří v tvář (staro)novým výzvám i příležitostem budou muset redefinovat. Klíčem k budoucnosti jsou inovace, v nichž však prozatím tyto země v celosvětovém srovnání nevynikají.

Autorkou je Pavla Růžičková. Názory v tomto příspěvku jsou její vlastní a neodrážejí nezbytně oficiální pozici České národní banky. Odhad dopadu snížení rozpětí mezi výnosy italských a německých vládních dluhopisů na dynamiku italského HDP zpracovala Soňa Benecká. Cenné připomínky k cenám zemního plynu poskytl Jan Hošek a s grafické znázornění dat k plánu obnovy připravil Petr Polák. Tímto jim děkuji.

Zdroje

AG Energiebilanzen e.V. (2023). „Auswertungstabellen zur Energiebilanz 1990 bis 2022“. 30. listopadu 2023. https://ag-energiebilanzen.de/wp-content/uploads/2023/10/awt_2022_deutsch.pdf

Balmer, C. a Fonte, G. (2024). „Explainer: Why Italy's Superbonus blew a hole in state accounts“. 9. dubna 2024. https://www.reuters.com/world/europe/why-italys-superbonus-blew-hole-state-accounts-2024-04-09/

Banco de España (2024). „Macroeconomic projections and quarterly report on the Spanish economy. June 2024“. 11. června 2024.https://www.bde.es/f/webbe/SES/Secciones/Publicaciones/InformesBoletinesRevistas/BoletinEconomico/24/T2/Files/be2402-ite.pdf

Camera dei deputati (2024): „La dimensione economica del superbonus“. [Online, 11. června 2024]. https://temi.camera.it/leg19/post/la-dimensione-economica-del-superbonus.html

Destatis (2024). „Bedeutung der energieintensiven Industriezweige in Deutschland“. [Online, 18. května 2024]. https://www.destatis.de/DE/Themen/Branchen-Unternehmen/Industrie-Verarbeitendes-Gewerbe/produktionsindex-energieintensive-branchen.html

Evropská komise (2024). „Recovery and resilience scoreboard: Countryoverview.“. [Online, 18. dubna 2024]. https://ec.europa.eu/economy_finance/recovery-and-resilience-scoreboard/country_overview.html?lang=en

Istat (2023). „Indagine conoscitiva sugli effetti macroeconomici e di finanza pubblica derivanti dagli incentivi fiscali in materia edilizia“. 24. května 2023. https://www.camera.it/application/xmanager/projects/leg19/attachments/upload_file_doc_acquisiti/ pdfs/000/009/050/08_Memoria_ISTAT_DEF.pdf

Ministro dell’Economia e delle Finanze (2023). „Documento di Economia e Finanza 2023 Nota di Aggiornamento“. 27. září 2023. https://www.dt.mef.gov.it/export/sites/sitodt/modules/documenti_it/analisi_progammazione/documenti_programmatici/ nadef_2023/NADEF-2023.pdf

Růžičková, P. (2023). „Nezaměstnanost v eurozóně: Proč je tak nízká a kdy začne růst?“. Globální ekonomický výhled, Vydání 12/2023, str. 14–21, Česká národní banka. https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/menova-politika/.galleries/gev/gev_2023/gev_2023_12.pdf

Svimez (2024). „Memoria SVIMEZ per la Commissione Finanze e tesoro del Senato della Repubblica in vista dell'esame dell’Atto Senato n. 1092 (d.l n. 39/2009 – agevolazioni fiscali edilizia) in relazione alla fase istruttoria“. 16. dubna 2024. https://lnx.svimez.info/svimez/wp-content/uploads/2024/04/Memoria-SVIMEZ-18-aprile-2024.pdf

Ufficio parlamentare di bilancio (2023). „Audizione della Presidente dell’Ufficio parlamentare di bilancio nell’ambito dell’indagine conoscitiva sugli effetti macroeconomici e di finanza pubblica derivanti dagli incentivi fiscali in materia edilizia“. 16. března 2023. https://www.camera.it/application/xmanager/projects/leg19/attachments/upload_file_doc_acquisiti/pdfs/000/008/420/ 01_UPB_Audizione_incentivi_fisc_edil.pdf

Vogel, L., Neumann, M., Linz, S. (2023). „Berechnung und Entwicklung des neuen Produktionsindex für energieintensive Industriezweige“. WISTA Wirtschaft und Statistik. Vydání 2/2023, str. 39–48. https://www.destatis.de/DE/Methoden/WISTA-Wirtschaft-und-Statistik/2023/02/produktionsindex-energieintensive-industriezweige-022023.pdf?__blob=publicationFile

Klíčová slova

Hospodářský růst, eurozóna, energeticky náročný průmysl, fiskální politika, investice, NGEU

JEL Klasifikace

O52, Q43, E22

---

^[1] V době zpracování textu byla poslední dostupná data za první čtvrtletí 2024. Průměr tak odpovídá posledním sedmi dostupným čtvrtletím.

^[2] Rakousko podobně jako Německo vposlední době spíše stagnuje. Kvůli výraznému propadu vloňském druhém čtvrtletí je jeho průměrný růst za posledních sedm kvartálů dokonce záporný (-0,2 %).

^[3] Průměr za období 2019–2024 (poslední dostupná data za 1Q 2024, u Itálie za 4Q 2023) činí pro Německo 27,1 %, pro Itálii 22,6 %, pro Španělsko 20,3 % a pro Francii 17,3 %

^[4] Průměr za období 2019–2024 (poslední dostupná data za 1Q 2024, u Itálie za 4Q 2023) činí pro Německo 4,7 %, pro Španělsko 2,3 %, pro Itálii 1,8 % a pro Francii -2,1 %.

^[5] Na tom již měla nezanedbatelný podíl eskalující energetická krize v Evropě vyvolaná válkou na Ukrajině.

^[6] Ta činila vroce 2021 17 %. Jmenovaná odvětví však ve srovnání s tím konzumovala před příchodem energetické krize celých 77 % veškeré spotřeby energie v německém průmyslu (Destatis, 2024).

^[7] Index produkce za energeticky náročná odvětví se počítá jako vážený průměr indexů průmyslové výroby za příslušná hospodářská odvětví. Váhy odpovídají relativní hrubé přidané hodnotě k nákladům na výrobní faktory v základním roce 2015. Více informací viz Vogel a kol. (2023).

^[8] Údaj za březen 2024. Vdůsledku častých revizí a zpřesnění časové řady se však konkrétní hodnota reportovaného historického minima může vdaném okamžiku nepatrně lišit, obvykle však pouze v řádu desetiny procentního bodu.

^[9] Hodnocení zůstává kvalitativně stejné i v případě deficitů vabsolutním vyjádření.

^[10] Pokusili jsme se odhadnout velikost dopadu aktuálního snížení rozpětí na dynamiku italského HDP pomocí modelu Oxford Economics (OE). Pokud by se rozpětí udrželo na aktuálně nižších hodnotách okolo 120 b.b. do konce roku, mělo by to podle toho modelu dopad v řádu 0,1 p.b. Očekávaný dopad je nižší než odhad analytiků Bloomberg, podle jejichž modelu by mohlo snížení spreadu v rozsahu 40 b.b. přidat až 0,2 p.b. k růstu v roce 2024. Vzhledem k různým metodologiím je vhlavním textu uveden odhad dopadu ve formě intervalu.

^[11] Tehdy započala Evropská centrální banka s historicky nejintenzivnějším zpřísňováním měnové politiky. Hlavní úroková sazba vzrostla mezi červencem 2022 a zářím 2023 o 4,5 p. b. Konec období levných peněz vedl ke zhoršení návratnosti investic prováděných na dluh, a tím následně i k omezení investiční aktivity v eurozóně.

^[12] Od té doby klesl zhruba na 24%.

^[13] Recovery and resilience facility.

^[14] Z celkové částky 750mld. EUR připadá na granty 390 mld. EUR a na úvěry 360mld. EUR.

^[15] Do nějž jsou dostupná data pro všechny čtyři země.

^[16] https://www.i-meteo.cz/predpoved-pocasi-pro-leto-2024-ocekavame-vliv-el-nina-na-evropu

^[17] V době zpracování textu byla poslední dostupná data o vývoji HDP za první čtvrtletí 2024.