Dohled se snaží nacházet problémy co nejdříve

V posledních dnech se v médiích a internetových diskuzích několikrát objevily pochybnosti o zásahu České národní banky vůči některým finančním institucím. Alespoň na počátku těchto kauz hrál významnou roli dohled nad finančním trhem. Za něj musím říci, že žádné takové pochybnosti nejsou na místě. Zkušenost je ale obtížně sdělitelná a v předložení konkrétních argumentů brání ČNB povinnost mlčenlivosti. Jak tedy veřejně reagovat?

Začal bych tím, že ČNB je kritizována za případy, v nichž zakročila vůči konkrétním institucím, nikoli za svůj pasivní postoj. ČNB je rozhodujícím aktérem při odhalování daného jednání, které by jinak mohlo zůstat poměrně dlouho skryté, než by se vynořilo jako problém systémový, v tomto stadiu již obtížně řešitelný (jak to známe z několika nedávných evropských příkladů, mimo jiné například španělských cajas neboli spořitelen či družstevních záložen). ČNB však takovou situaci evidentně nepřipustila a problémy řešila v jejich rané fázi, přestože čelila kritice, že postupuje příliš přísně vůči zavedenému a dobře fungujícímu byznysu. Debatující v internetových diskuzích se však logicky dotazují, zda by postup ČNB nemohl být ještě rychlejší, respektive zda dohled dělá opravdu vše proto, aby problémy identifikoval co nejdříve.

Obecně platí, že je téměř nemožné vytvořit takový systém dohledu, ve kterém by se „pachatele“ podařilo hned chytit za ruku. V zahraničí (například v USA) se již objevily pokusy přiblížit se této představě tím, že zaměstnanci dohledu byli ve významných institucích přítomni permanentně. Tento model však nebyl úspěšný. Zaměstnanci dohledu ztratili potřebný odstup a místo nahlížení problémům pod pokličku, propadli profesní slepotě. Tato forma dohledu byla navíc velmi nákladná. Jak jinak ale zajistit, že bude nekalé jednání co nejdříve odhaleno?

Aby nedocházelo k nežádoucím prodlevám v odhalení dílčích nebo rozsáhlejších selhání, je třeba přijmout příslušná opatření přímo u finančních institucí. Na začátku stojí několik jednoduchých pravidel, jejichž dodržování musí být zajištěno. Prvním z nich je pravidlo čtyř očí, které spočívá v tom, že každý důležitý výstup zaměstnance finanční instituce musí autorizovat také jeho kolega. Dále se k němu vyjadřuje jejich nadřízený a následně výbory specialistů, čímž je zajištěno odborné a zároveň nezávislé posouzení. Teprve poté je výstup schvalován na vyšší manažerské úrovni. Všechny uvedené procesy musí být řádně dokumentovány. Na správné nastavení procesů dohlíží interní audit a za jeho sladění se zákonem ručí útvar compliance (oddělení zajišťující soulad se zákony, vyhláškami i vnitřními pravidly firem). Finanční instituce je povinna nastavit uvedený systém pro celou řadu oblastí: zavádění nových produktů, uzavírání transakcí, sledování již existujících obchodů, zveřejňování výsledků hospodaření nebo pravidelná hlášení pro dohled. Nesplnění této povinnosti podléhá sankci, ze strany ČNB například pokutě, odebrání licence, odvolání vedení dané instituce, nebo stíhání ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Poslední dvě jmenované oblasti, tj. výsledky hospodaření a pravidelná hlášení pro dohled, jsou rovněž přezkoumávány externím auditorem, na nějž dohlíží Komora auditorů ČR a Rada pro veřejný dohled nad auditem. Výsledky hospodaření jsou dále zveřejňovány, tj. podléhají kontrole veřejnosti. Možnost vykonávat veřejnou kontrolu nad finanční institucí je významná zejména pro zákazníky, kteří jsou zároveň jejími spoluvlastníky (družstevní princip kampeliček).

Celý tento systém má předcházet nekalému jednání, identifikovat individuální i rozsáhlejší selhání v jejich počátku (tedy s minimálním časovým zpožděním), případně alespoň zajistit spolehlivý (základní) vstup pro dohled ČNB.

Pokud popsaný systém funguje správně, poskytuje včasné a relevantní informace pro dohled ČNB. Procedury ČNB jsou přitom nastaveny tak, aby dohled mohl jednat bezprostředně poté, co je obdrží. Z tohoto pohledu ČNB disponuje sofistikovanými systémy a předními experty v dané oblasti. Rychlost zásahu je proto v takovém případě pravidlem.

Přestože je selhání popsaného kontrolního systému finančních institucí eliminováno mnohočetnými kontrolami i hrozbou možné sankce, není vyloučeno, že k němu dojde. V některých případech může být systém i korumpován, tj. účelově obcházen a zneužíván. Finanční instituce pak eviduje a vykazuje nepravdivé údaje (vede dvojí účetnictví apod.).

Aby dohled snížil na minimum možnost, že bude ve své práci vycházet z nepravdivých údajů, zkoumá jejich správnost. Porovnává jejich vnitřní konzistenci, srovnává je s obdobnými údaji hlášenými jinými institucemi nebo s informacemi z různých databází. Dohled nespoléhá jen na přednastavené algoritmy, ale též na zkušenost svých zaměstnanců. Pečlivě posuzuje podněty veřejnosti nebo jiných institucí, které mohou, ať již přímo nebo nepřímo, vést k odhalení individuálního nebo rozsáhlejšího nezákonného jednání.

Další „pojistkou“, kterou dohled používá, je kontrola na místě. Protože jde o nástroj nákladný (typicky se například u úvěrových institucí prověřují tisíce stran textu, vedou pohovory s mnoha zaměstnanci, výstupy kontrol mají stovky stran), je používán v souladu se zásadou „dohledu podle rizikovosti“. Prioritu tedy mají instituce systémově významné z hlediska celé finanční soustavy. A zde se dostáváme k nejcitlivějšímu článku systému dohledu, pokud jde o možné snížení rychlosti jeho zásahu. V případech, kdy dojde k dobře promyšlené, a tudíž těžko odhalitelné korupci kontrolního systému samotnou finanční institucí, může její odhalení nastat až v rámci pravidelné (běžné) kontroly na místě.

Ačkoli v případech diskutovaných kauz finanční instituce vykazovaly zavádějící či nepravdivé údaje, dohled dokázal rychle identifikovat nesrovnalosti a zasáhl bezprostředně po zjištěních, která učinil v rámci své běžné činnosti. V některých případech odhalil nedostatky s časovým předstihem před vlastním selháním provozu finanční instituce (identifikoval slabiny jejího systému), nebo zasáhl bezprostředně po zjištěních vyplývajících z průběžných analýz. Kontroly na místě pak v daných případech sloužily především k podrobnému popisu skutečného stavu. Jejich výstupy byly dohledem ČNB neprodleně postoupeny specializovanému útvaru ČNB, který má na starosti sankce, s návrhem razantního postupu. Sekce licenčních a sankčních řízení pak konala v intencích daných právními předpisy a přijala kroky, se kterými byla následně seznámena veřejnost.