Euro a my: ERM II a vstup do bankovní unie

V našem seriálu „Euro a my“ jsme se nejprve podívali na kondici Česka z pohledu plnění ekonomických kritérií nutných pro vstup do skupiny zemí platících eurem (maastrichtská konvergenční kritéria^[1]) a následně jsme se ve druhém díle připojili k bilancování čtvrtstoletí existence eurozóny. V díle třetím jsme pak podrobně rozebrali aspekty účasti v mechanismu měnových kurzů (ERM II) spolu s požadavky na splnění kurzového konvergenčního kritéria. To může země splnit pouze v případě, že její měna formálně vstoupí do ERM II. Česká republika se po určitém propadu způsobeném nedávnou covidovou, bezpečnostní a energetickou krizí v plnění maastrichtských kritérií opět zlepšila. Za rok 2024 by většinu kritérií pro vstup do eurozóny mělo Česko plnit.^[2] ČR nadále neplní kurzové kritérium. To Česko ani plnit nemůže, není účastno mechanismu ERM II. Hledisko ekonomické připravenosti je však pouze nutnou i žádoucí podmínkou pro vstup do eurozóny a jejího fungování v ní. Kromě toho je však třeba brát v potaz i dodatečné podmínky v dalších oblastech. To, co stačilo eurokandidátovi splnit pro vstup v roce 2004, již zdaleka nestačí v roce 2024. Začít skutečně platit eurem totiž znamená být plnoprávným členem jak měnové, tak tzv. bankovní unie. Právě aspekty vstupu do ERM II a jeho načasování se vstupem do bankovní unie si rozebereme v tomto blogovém příspěvku.

Úvodem navážeme na naši paralelu světa ekonomického se světem fotbalovým. Ano, naši reprezentanti se lvem na prsou postoupili na EURO 2024. Možná nejen skalní fotbaloví fanoušci vědí, že cesta to nebyla jednoduchá, a to ani za situace, kdy si na fotbalovém EURU zahraje 24 mužstev oproti 16 z doby minulé. Aniž by byl snižován tento velký sportovní úspěch, tak naši současní fotbaloví reprezentanti to měli trochu lehčí než „slavná garda“ fotbalistů z 90. let. U eura ekonomického je situace opačná. Podmínky pro vstup jsou nyní komplikovanější a je jich více, než tomu bylo například při vstupu Slovenska do eurozóny v roce 2009. Za těch více než 15 let se totiž mnohé událo. Zejména v důsledku globální finanční krize odstartované pádem banky Lehman Brothers v roce 2008 a následné dluhové krize eurozóny vznikla v roce 2014 bankovní unie jako určitá pragmatická reakce na tyto krizové momenty a rizikové provázání bank a vládních dluhů v eurozóně.^[3] Co to tedy bankovní unie je a co její existence pro proces přistoupení k eurozóně pro eurokandidáty znamená?

Platit eurem = být plnoprávným členem jak měnové, tak bankovní unie! Vstup do eurozóny vyžaduje od eurokandidáta provedení několika významných úkonů. Vedle neodvolatelného zafixování kurzu domácí měny k euru a přenechání provádění měnové politiky ECB také např. doplacení podílu národní centrální banky na základním kapitálu ECB a zmíněný vstup do bankovní unie, který dle unijní legislativy^[4] musí nastat nejpozději ke dni vstupu do eurozóny.^[5]

Bankovní unie vznikla s cílem, aby byl bankovní sektor v eurozóně i v zemích EU stabilní, bezpečný a spolehlivý, a tím přispíval k zabezpečení finanční stability v EU. Takto její vznik odůvodnila sama Evropská rada. Její vznik však lze chápat jako určitou pragmatickou reakci na dluhovou krizi eurozóny a provázanost bank a vládních dluhů v eurozóně i reakci na události po globální finanční krizi odstartované pádem investiční banky Lehman Brothers v září 2008. Bankovní unie by měla ve své finální fázi stát na třech pilířích, tedy na: (i) jednotném mechanismu dohledu, (ii) jednotném mechanismu pro řešení krizí a (iii) evropském systému pojištění vkladů (ten zatím nebyl realizován a dohoda o jeho zřízení není v současnosti na dohled). Vstoupit do bankovní unie může každá země EU, i ta, kterou nečeká brzký vstup do eurozóny. Naopak to však možné není. Členská země EU nemůže vstoupit do eurozóny bez toho, aby vstoupila do bankovní unie. Delikátní otázkou však je, v  jaké fázi přesně má přistoupení nastat, resp. kdy nejpozději k němu musí dojít. Ale k tomu se dostaneme…

Podstatou bankovní unie je zejména přenos pravomocí v oblasti obezřetnostního dohledu a řešení krizí v oblasti bankovnictví z národní úrovně na instituce bankovní unie (ECB, SRB) a vytvoření společného financování pro výkon těchto pravomoci. Účast na projektu bankovní unie tak pro eurokandidáta znamená přenesení dohledových pravomocí u významných bank (viz definice níže) z národního orgánu na ECB, která spolu s národními orgány dohledu participujících států vytváří jednotný mechanismus dohledu (Single Supervisory Mechanism, SSM).^[6] Úkoly v oblasti dohledu nad finančními institucemi vykonává ECB v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány dohledu. Rovněž veškerá licenční činnost u bank – při členství země v bankovní unii – přechází do pravomocí ECB. Vstup do bankovní unie se rovněž dotkne oblasti sankčního řízení u významných bank, které by bylo nově vedeno z ECB. Jednotný mechanismus pro řešení krizi tvoří Jednotný výbor pro řešení krizí (Single Resolution Board, SRB) a Jednotný fond pro řešení krizí (Single Resolution Fund, SRF). Zdroje tohoto fondu pochází od příspěvků jednotlivých finančních institucí za účelem řešení krizové situace významné banky.

Pro rámcové vysvětlení přenosu pravomocí z členského státu na úroveň bankovní unie je klíčový pojem tzv. významné banky. Do této skupiny bank se řadí ty banky v zemi eurokandidáta, jež naplňují alespoň jedno z uvedených pěti kritérií.^[7] Jde o kritérium: (a) velikosti (celková hodnota aktiv banky přesahuje 30 miliard EUR), (b) hospodářského významu (pro danou zemi nebo ekonomiku EU jako celek, kdy poměr celkové hodnoty aktiv dané banky vůči HDP státu eurozóny/bankovní unie, ve kterém je usazena, je vyšší než 20 % a současně přesahuje 5 miliard EUR), (c) přeshraniční činnosti či aktivity (pokud daná banka zřídila svou dceřinou společnost ve více než jednom státě eurozóny/bankovní unie a její aktiva a závazky spojené s přeshraniční činností představují podstatnou část jejích celkových aktiv a závazků), (d) čerpání minulé přímé finanční pomoci z veřejných prostředků (banka, která si vyžádala nebo obdržela financování z Evropského mechanismu stability nebo jeho předchůdce Evropského nástroje finanční stability) a (e) národního významu (banka, která je jednou ze tří nejvýznamnějších bank usazených v konkrétní členské zemi EU). V rámci bankovní unie může také ECB rozhodnout po konzultaci s příslušným národním orgánem nebo na jeho žádost, a je-li to nezbytné k zajištění vysokých standardů dohledu, že převezme přímý dohled nad určitou bankou se sídlem v členské zemi eurozóny, resp. bankovní unie, které nespadají do výše uvedených 5 důvodů. Taková situace zatím nastala jen v několika málo případech.^[8] Zajímavý je také „případ Nordea“, kdy se finanční instituce usazená v zemi mimo bankovní unii rozhodla k přesunu svého sídla na území bankovní unie. Jednalo se o švédskou finanční skupinu Nordea, která v roce 2017 přesunula své sídlo ze Švédska do Finska.^[9] Nordea je skandinávskou bankou, kterou lze z globálního hlediska považovat za systémově důležitou a jejíž krach by mohl ohrozit stabilitu evropského finančního systému.

Jak je to v případě Česka? Bankovní sektor v ČR je dohlížen ČNB. Avšak zhruba 95% část českého bankovního sektoru byla privatizována a je ve vlastnictví zahraničních bank. Tyto zahraniční banky podléhají dohledu ECB a vystupují jako „matky“ ve vztahu k tuzemským „dcerám“ dohlíženým ČNB. Vstup ČR do bankovní unie by se týkal především těchto dcer zahraničních bank působících na území naší země (dcery zahraničních mateřských bank), respektive těch z nich, které jsou dle výše uvedených kritérií  bankami významnými. Dle dnešní situace by šlo o ČSOB (100% vlastnictví belgické KBC Bank), Českou spořitelnu (100% vlastnictví rakouské Erste Group), Komerční banku (60,4% vlastnictví francouzské Société Générale), UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia (100% vlastnictví italské UniCredit) a zřejmě i Raiffeisenbank (75% vlastnictví rakouské Raiffeisen CEE Region Holding). To by byla běžná realita fungování dohledu po vstupu do bankovní unie (pilíř I.). Vedle toho by se země přistoupivší do bankovní unie, resp. finanční instituce se na jejím území vyskytující, staly součástí zmíněného mechanismu řešení krizí (pilíř II.)^[10] a někdy v budoucnu i součástí prozatím nedokončeného jednotného evropského systému pojištění vkladů (pilíř III.), pokud vznikne. S účastí v těchto pilířích je spojeno i společné financování při řešení krizí bank v celé bankovní unii, včetně nutné fiskální výpomoci z úrovně jednotlivých států, pokud by fondy tvořené příspěvky bank byly vyčerpány. 

Jak to vidí „zastánci“ a „odpůrci“ vstupu do bankovní unie? Pokud bychom se pokusili jen velmi stručně a rámcově takto kategorizovat a shrnout, tak příznivci ponechání dohledu na národní úrovni připomínají, krom jiného, že tento dohled hraje důležitou roli při aplikaci evropské regulace tak, aby byla zajištěna dostatečná kapitálová a likviditní vybavenost jednotlivých tuzemských institucí i finanční stabilita sektoru jako celku. Rovněž se domnívají, že jsou národním dohledem uspokojivěji zohledněna specifika finančního trhu dané země, včetně schopnosti dohledu rozlišovat rozdíly v rizikových profilech jednotlivých finančních institucí působících v dané zemi. Jinak řečeno, národní dohled je dohlíženým bankám blíže, což platí i pro případ řešení případných krizí. Příznivci vstupu do bankovní unie zmiňují, že zohledňování lokálních (národních) specifik z evropského centra probíhá a centralizovaný výkon dohledu a řešení krizí je umí solidně zohlednit. Rovněž provádění pravidelných důkladných kontrol finančního zdraví bank probíhá na základě pravidel, která jsou shodná pro všechny členské země EU.^[11] Posuzování výhod a nevýhod vstupu do bankovní unie a jejich implikací a nákladů představuje samostatnou a komplexní problematiku, která přesahuje záběr tohoto blogového příspěvku. Pro podrobnější argumentaci a diskusi o výhodnosti či nevýhodnosti takového kroku lze čtenáře odkázat např. na Studii dopadu účasti či neúčasti České republiky v bankovní unii, jejíž pravidelné aktualizace zpracovává Ministerstvo financí ve spolupráci s MZV, Úřadem vlády a Českou národní bankou.^[12]

Vstup do bankovní unie a eurozóny bude však vyžadovat zajištění slučitelnosti dotčených právních předpisů eurokandidáta. To se bude týkat nemalého počtu zákonů, včetně zohlednění ve statutu národní centrální banky. Příprava právního prostředí pro vstup do bankovní unie a eurozóny je pro Česko samozřejmě splnitelný úkol, musí se však připravit a to zabere určitý čas. Jak víme nejen ze sportu, příprava je pro konečný výsledek extrémně důležitá, a tak by bylo vhodné jasně stanovit cílové datum a realistický časový plán pro přistoupení k euru. Pokud toto cílové datum není stanoveno, lze rozumět argumentaci, že příprava právních norem v takové situaci by byla jen zbytečným právním cvičením s nemalými náklady v legislativním procesu.

Jaké právní normy bude tedy nutné v ČR upravit v procesu před vstupem do bankovní unie a zavedením eura? Zajisté půjde o zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a zákon č. 2/1969 Sb., kompetenční zákon. Tyto zákony je nutné před vstupem do eurozóny upravit primárně z hlediska úpravy určitých aspektů týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a otázek integrace ČNB do Eurosystému.^[13] Dále bude nutné zanést vstup do bankovní unie do v současnosti připravovaného zákona o úvěrových institucích (bude-li přijat), který by měl nahradit stávající zákon o bankách. Nicméně přesah úprav spojený s přípravou vstupu do bankovní unie by se dotkl řady jiných zákonů, které musí být před oficiálním vstupem do eurozóny změněny. Bez ambice na úplný výčet půjde o zákon č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí, zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, zákon č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu, zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zákon č. 277/22013 Sb., o směnárenské činnosti, a zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Kompletní výčet zákonů a všech nutných legislativních úprav jde však určitě nad rámec tohoto blogového příspěvku.

Před vznikem bankovní unie byla situace pro eurokandidáta jednoznačná a vlastně jednodušší. Před vstupem do eurozóny bylo potřeba „jen“ vstoupit do ERM II a splnit kurzové konvergenční kritérium. Tedy země eurokandidáta po neformálních konzultacích s evropskými institucemi (ECB a Evropskou komisí) podala přihlášku do ERM II u Rady EU ve formátu členských států eurozóny a Dánska (později u Rady ministrů financí eurozóny, tzv. Euroskupiny). Po příznivém hodnocení ze strany Evropské komise a ECB a na žádost uchazečského státu stanovili členské státy eurozóny, členové ERM II a zástupce ECB (tzv. strany ERM II) centrální paritu měnového kurzu (obvykle blízkou tržnímu kurzu) při vstupu do ERM II. Země vstupující do ERM II se svůj měnový kurz následně snažila mít bez aktivních intervenčních a netržních zásahů v pásmu ⟨-15 %; +2,25 %)^[14] od centrální parity po dobu minimálně 2 let, aby byla s jistotou vyhodnocena, že splnila maastrichtské kurzové kritérium. Libovolný pohyb kurzu v celém pásmu ERM II, tj. ⟨-15 %; +15%⟩ od centrální parity totiž nemusí vést ke splnění kurzového kritéria.^[15] I u „vzorných členů“ ERM II je v realitě jejich pobyt v ERM II delší než dvouletý, protože bude vždy existovat rozdíl v datu oficiálního vyhodnocování maastrichtských kritérií v Konvergenční zprávě (tedy i kurzového kritéria) a oficiálním datu vstupu do eurozóny.^[16] Podle vývoje měnového kurzu v pásmu a podmínek pro pobyt v ERM II se následně vyhodnotí, zda kurzový test byl eurokandidátem splněn, nebo nikoliv. To byl například případ Slovenska (Graf, varianta I.), které vstupovalo do eurozóny před vznikem bankovní unie.

Graf – (Ne)jasná posloupnost kroků a požadavků pro současný vstup eurokandidáta do eurozóny

Pozn.: T – datum vstupu do eurozóny (zafixování národní měny k euru ve stanoveném konverzním poměru), Min (T-2R) vyjadřuje minimálně dvouletou účast v ERM II (z minulých zkušeností je skoro jisté, že tato doba je v realitě delší než 2 roky), Min (T-2R-xM) vyjadřuje dobu před vstupem do ERM II, kdy bude zaslána přihláška do tohoto kurzového mechanismu. Doba mezi podáním přihlášky a samotným vstupem do ERM II může být relativně krátká, ale také poměrně dlouhá. Závisí to na podmínkách, které od evropských institucí a členů ERM II eurokandidát obdrží.
Zdroj: autor.

Klíčová slova pro současné eurokandidáty: bankovní unie a možný bulharsko-chorvatský precedent. Poslední zkušenosti eurokandidátů ukazují, že evropské instituce (ECB a Evropská komise) a zejména členské státy eurozóny požadují, aby země vstoupila do bankovní unie již mnohem dříve než se vstupem ^[17] do eurozóny, jak vyplývá z unijní legislativy, resp. aby země navázala úzkou spolupráci s ECB a vstoupila do bankovní unie již se vstupem do ERM II.^[18] Nejen pro Česko, ale i ostatní eurokandidátské země EU (Maďarsko, Polsko, Rumunsko, ale i Švédsko) vyvstala v procesu případného plánování dílčích kroků pro budoucí vstup do eurozóny nová a z praktického pohledu významná nejistota. Ta souvisí s procedurou vstupu Chorvatska a Bulharska do bankovní unie. V čem tato nejistota spočívá? Její podstata tkví v tom, zda bude pro Česko a další eurokandidáty nezbytné vstoupit do ERM II a paralelně s tím do bankovní unie (Graf, varianta II.), kterážto podmínka byla vztažena na Bulharsko a Chorvatsko, či zda do bankovní unie vstoupí až se samotným vstupem do eurozóny, jak požaduje platná unijní legislativa (Graf, varianta III.). Pokud bude v případě hypotetického úsilí ČR o přijetí eura vůči ČR uplatněn obdobný přístup, jak tomu bylo v případě Bulharska a Chorvatska, přičemž precedenční povahu tohoto postupu potvrdilo stanovisko Právní služby Rady, bude to rovněž znamenat mít připravenou podstatnou část legislativy již pro vstup do ERM II, neboť se vstupem do ERM II by ČR vstoupila také do bankovní unie a významné banky ČR by přešly pod přímý dohled ECB. Česku a zdravé kondici jeho bankovního sektoru by určitě více slušela přístupová cesta mající oporu v platné unijní legislativě, tedy vstoupit do bankovní unie souběžně se vstupem do eurozóny nebo jen těsně před ním (Graf 1, varianta III.). Související otázkou však je, jak velký seznam dalších „domácích úkolů“, resp. nařízených či dobrovolných závazků od evropských institucí, bude muset Česká republika splnit.^[19] Daný seznam bude jistě pro každého eurokandidáta odlišný, šitý jemu na míru a případně vycházet i z výsledků jeho předchozího neformálního vyjednávání s Evropskou komisí, ECB a ostatními státy eurozóny a ERM II.

Jak se pokusit vše shrnout? V případě Česka není vstup do bankovní unie z jiných důvodů než v souvislosti s procesem přijímání eura potřebný, a to i s ohledem na velmi dobrou kondici českého bankovního sektoru a kvality národního dohledu. K tomuto celkovému závěru opakovaně došly i aktualizace studie dopadů účasti či neúčasti České republiky v bankovní unii. Pro vstup do bankovní unie motivovaný započatým procesem přijímání eura je rovněž čas, protože není pro ČR stanoveno cílové datum vstupu do eurozóny, natož jeho podrobnější časový plán. Stanovení cílového data pro vstup do eurozóny lze vnímat jako opravdu klíčové. První důvodem je, že by jeho existence umožnila Česku aktivně na evropských fórech prosazovat pozici, která je v souladu s platnou unijní legislativou, tj. že by do bankovní unie vstoupila ČR co nejblíže (ideálně v okamžiku) vstupu do eurozóny samotné. Jinak řečeno, příprava na vstup do bankovní unie by mohla probíhat v rámci pobytu v ERM II (tuto délku nelze dopředu přesně odhadnout, minimálně u „vzorné země“ jde o dobu mírně přesahující dvouletou povinnou účast) a nemusela by být připravena před samotným vstupem do ERM II, jak se stalo v případě Bulharska a Chorvatska, kterým tento postup nevadil. Druhým důvodem je pak to, že příprava právních norem pro vstup do eurozóny by dostala do daného procesu potřebnou motivaci a nebyla by tedy jen možná zbytečným právním cvičením s nemalými náklady v legislativním procesu. Zcela na závěr je vhodné zopakovat, že zahájení vstupu přistoupení k eurozóně je politickým rozhodnutím, které však má pochopitelné související ekonomické dopady.

Luboš Komárek – Česká národní banka (lubos.komarek@cnb.cz) a Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, kde přednáší kurzy European Economic Integration a European Economic Policies. Názory v příspěvku jsou autorovy vlastní a nemusí odrážet oficiální pozici České národní banky nebo Univerzity Karlovy. Za cenné připomínky děkuji mnoha kolegům z ČNB, ale i akademické sféry.

Literatura:

Čech, Z. – Komárek, L. (2002): Kurzová konvergence a vstup do eurozóny (I) - Existuje možnost volby pro kandidátské země? Finance a úvěr, 52 (6), s. 322–337

Čech, Z. – Komárek, L. (2002): Kurzová konvergence a vstup do eurozóny (II) – Komparace zkušeností členských zemí EU. Finance a úvěr, 52(10), 10/2002,  s. 522–538.

Čech, Z. – Komárek, L. – Horváth, R. (2005): Kurzová konvergence a vstup do eurozóny (III) – Komparace zkušeností nových členských zemí EU. Finance a úvěr, 55(9-10), s. 483–505.

Česká národní banka (2023): Analýzy stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou 2023.

Česká národní banka a Ministerstvo financí ČR (2023): Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou.

European Central Bank (2022): Convergence Report.

Komárek, L. a kol. (2005): Kurzové aspekty v procesu přistoupení České republiky k eurozóně. Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, Praha, s. 93.

Komárek, L. (2024): Euro a my: Jak plníme ekonomická kritéria? čnBlog 19. 1. 2024.

Komárek, L. (2024): Euro a my: několik poznámek ke čtvrtstoletí eurozóny, čnBlog 12. 3. 2024

Komárek, L. (2024): Euro a my: ERM II – malý předpokoj, či dlouhá chodba před vstupem do eurozóny?, čnBlog 3. 4. 2024.

Komárek, L. (2024): Dvacet let ČR v EU: jak jsme si vedli a co nás čeká po porcelánové svatbě. Česká společnost ekonomická (17. 1. 2024).

Ministerstvo financí ČR (2021): Aktualizace studie dopadu účasti či neúčasti České republiky v bankovní unii.

Mora, M. – Vojta, M. (2019): Mění eurozóna v tichosti podmínky pro přijetí eura? čnBlog 13. 12. 2019.

^[1] Ta se budou před vstupem do eurozóny „na ostro“ vyhodnocovat v tzv. Konvergenční zprávě.

^[2] Oficiální hodnocení Česka bude uvedeno v Konvergenční zprávě za rok 2024, která nebude zahrnovat údaje za celý letošní rok (rozhodné období je převážně do května 2024) a ČR v něm tak úspěšná v plnění kritérií ještě nebude.

^[3] Členy bankovní unie jsou v současnosti všechny členské země eurozóny a Bulharsko. Naposledy se rozšířila 1. října 2020, kdy do ní vstoupilo Bulharsko a Chorvatsko, které se 1. ledna 2023 stalo zatím poslední zemí přistoupivší do eurozóny.

^[4] Viz nařízení Rady EU č. 1024/2013 k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi a nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 806/2014 k pravidlům a postupu při řešení krizí. 

^[5] Poté, co Rada EU rozhodne o přijetí nového člena eurozóny, požádá nově přijatá země o vstup také do  Evropského mechanismu stability (ESM), který není přímo součástí práva EU a jeho fungování je upraveno zvláštní mezivládní vícestrannou dohodou všech zúčastněných států. ESM ale podobně jako bankovní unie vznikl v reakci na dluhovou krizi eurozóny, kdy do Smlouvy o fungování EU byla zanesena pro členské státy eurozóny možnost zřídit si takovýto mechanismus pro zajištění stability měnové unie jako celku. Zapojení do ESM tedy není právní podmínkou pro přijetí eura. Předpokládá se však, že s přijetím eura členský stát o členství v ESM požádá,  ratifikuje zmíněnou vícestrannou dohodu, čímž přijme závazky a práva s tím spojené.

^[6] Oblast makroobezřetnostní politiky by měla být dotčena vstupem do eurozóny spíše okrajově, tomuto tématu se budeme samostatně věnovat v některých z dalších dílů našeho seriálu.

^[7] Viz článek 6 nařízení Rady EU č. 1024/2013.

^[8] Viz ECB, List of supervised entities, který uvádí důvody dohlížení banky ECB. Mimo klasifikaci významné banky šlo o tři případy (viz Article 6(5)(b) of Regulation (EU) No 1024/2013), tedy o „lotyšskou“ Revolut Holdings Europe UAB, „nizozemskou“ RBS Holdings N.V. a „německou“ NatWest Bank Europe GmbH.

^[9] Dle tehdejšího generálního ředitele Nordea Caspera von Koskulla přesun sídla do bankovní unie je v nejlepším zájmu klientů, akcionářů a zaměstnanců.  Nicméně je vhodné dodat, že přesun sídla mohl být motivován snížením „nároku“ u ukazatele kapitálové přiměřenosti Tier 1 (poměr základního kapitálu banky k jejím rizikově váženým aktivům), který byl nižší pro centralizovaný dohled v rámci bankovní unie než pro dohled švédský.

^[10] Podrobněji k otázkám pilíře II viz Aktualizace studie dopadu účasti či neúčasti ČR v bankovní unii (2021), kde jsou popsány např. nuance otázky rozdílných mandátů a priorit ECB, ESRB a ČNB.

^[11] Obsahují však i určité národní diskrece, které mohou, ale nemusí jednotlivé státy využít. Část pravidel je také obsažena ve formě směrnic, které je nutno transponovat do národního práva.

^[12] Nejnovější aktualizaci studie vzala vláda ČR na vědomí 14. února letošního roku.

^[13] Požadavky v tomto směru shrnuje Konvergenční zpráva ECB (2022, s. 159–165).

^[14] Interval vyjadřuje pohyb kurzu od centrální parity v plném apreciačním pásmu (tj. do -15 %), v depreciačním pásmu pak jen do výše 2,25 %.

^[15] Viz blogový příspěvek: Euro a my: ERM II – malý předpokoj, či dlouhá chodba před vstupem do eurozóny? detailně popisující fungování země v ERM II a vyhodnocení maastrichtského kurzového kritéria.

^[16] Zpravidla se totiž do eurozóny vstupuje k 1. lednu nového kalendářního roku. Nicméně tyto „vzorné“ země (Slovinsko, Kypr, Malta, Chorvatsko) měly po dvou letech od přijetí do ERM II k dispozici rozhodnutí Rady EU a doporučení členských států eurozóny (včetně posvěcení lídrů členských států v Evropské radě a pléna Evropského parlamentu), že se mohou stát novými členy eurozóny.

^[17] Zde je nutné rozlišovat mezi plnohodnotným vstupem země do eurozóny a tím, že země pouze bude používat euro jako svoji měnu. To je příklad Černé Hory, která euro používá jako svoji měnu, ale není ani členem Evropské unie, je jen její kandidátskou zemí.

^[18] Bulharsko a Chorvatsko shodně vstoupily do ERM II dne 10. července 2020, přičemž ECB se přímého dohledu nad jejich významnými bankami ujala k 1. říjnu 2020 a od stejného data také relevantní bankovní instituce podléhají SRB coby autoritě v oblasti řešení krizí, čímž se obě země staly plnoprávnými členy bankovní unie. Proces jejich přistupování do bankovní unie byl však úzce navázán na jejich vstup do ERM II, přičemž Rada guvernérů ECB konstatovala splnění podmínek ze strany Bulharska a Chorvatska pro vstup do bankovní unie (tzv. navázání úzké spolupráce) již 24. června 2020 na svém neveřejném jednání, na kterém také schválila rozhodnutí o navázání úzké spolupráce s těmito státy k 1. říjnu 2020. Tisková zpráva o tomto rozhodnutí ECB byla zveřejněna dne 10. července 2020, kdy byly Bulharsko a Chorvatsko přijaty do ERM II.