Když ekonomové nevidí pro stromy les

S nástupem nepříznivé ekonomické situace se vždy objevuje velké množství návodů a doporučení, jak se z ní co nejrychleji dostat ven. Není tomu jinak ani v současné koronavirové krizi. Pro centrální banku i jiné tvůrce hospodářské politiky je důležité uvědomovat si, že návody a doporučení běžně trpí jedním z nejzávažnějších omylů, kterých se ekonom může dopustit. Tím je „mylné usuzování z části na celek“ (fallacy of composition). V tomto příspěvku se snažím upozornit na některé typické příklady tohoto omylu, které jsou podstatné z hlediska měnové politiky, dohledu nad finančním trhem a makroobezřetnostní politiky.

Mylné usuzování z části na celek je nesprávný závěr, že to, co platí pro jednotlivé součásti systému, platí taktéž pro systém jako celek. Nebo že to, co je dobré pro jednotlivce či jednotlivou firmu, musí být automaticky dobré i pro celou ekonomiku. Na populární omyl tohoto typu poukazuje tradiční pořekadlo – pro stromy nevidí les. Přesto se ho při ekonomických úvahách dopouští nejenom laici, ale i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii.

V odborných ekonomických textech je tento omyl vysvětlován nejčastěji na paradoxu spořivosti. Ten říká, že když se konkrétní domácnost rozhodne zvýšit své úspory, nemusí to znamenat, že vyšších úspor dosáhne i sektor domácností jako celek. Platí to zejména ve špatných časech. Část domácností se z důvodu nárůstu nejistoty rozhodne méně spotřebovávat, tedy více ze svého příjmu uspořit. Jenže tím pádem klesá poptávka po zboží a službách, což se negativně projeví v tržbách firem, které nebudou mít na mzdy svých zaměstnanců, a klesne tak nakonec i příjem ostatních domácností, které se původně více spořit nerozhodly. Pokud se i ty nakonec z důvodu obav rozhodnou více spořit, tak se sice zvýší míra úspor (podíl úspor na příjmu), ale z celkově snížené úrovně příjmů. Ke zvýšení celkového objemu úspor domácností tak vůbec dojít nemusí, tj. v důsledku kolektivní akce dojde k poklesu ekonomické aktivity a nula od nuly pojde. Běžný výskyt tohoto omylu je dán zřejmě tím, že spořivost je v řadě společností považována za morální ctnost. Tou bezesporu je, ale paradox spořivosti nehovoří o míře úspor, ale o možném konečném důsledku kolektivní snahy tuto míru v jednom časovém okamžiku plošně zvýšit.

Mylné usuzování z části na celek se často objevuje v úvahách o bankovním sektoru. Před nástupem globální finanční krize v roce 2008 bylo široce rozšířeno přesvědčení, že stačí dohlížet na jednotlivé banky, a pokud jsou všechny v pořádku, tak je v pořádku celý bankovní sektor. A když se začaly v evropských zemích rozvíjet vysoce rizikové tendence, tak jsme z nich slyšeli: žádný problém nemáme, banky jsou pravidelně kontrolovány, mají málo špatných úvěrů a mají je dobře zajištěné. Typickým příkladem bylo Irsko, v němž v letech před krizí probíhal masivní realitní a hypoteční boom. Ještě na počátku roku 2007 byl podíl úvěrů se selháním prakticky nulový a banky vypadaly zcela zdravě. O rok později se ukázalo, že kolektivní akcí spočívající v kopírování uvolnění úvěrových standardů jiné banky ve snaze neztratit tržní podíl se všechny banky postupně vystavily ve velkém rozsahu stejnému riziku – expozicím vůči nemovitostem financovaným nestabilními zdroji – a jako celek nakonec kvůli tomu kolektivně zbankrotovaly. Podobně to bylo se zajištěním hypotečních úvěrů. Každý jednotlivý úvěr byl docela dobře zajištěn, zpravidla z 80 až 90 % nemovitostní zástavou. Jakmile však nastal problém, tak se (pře)zajištěnost ukázala být iluzorní. Pokud by se banky v zemi s 5 miliony obyvatel snažily najednou prodat vyšší desítky tisíc nemovitostí, jejich cena by se zhroutila, resp. by pro řadu z nich nebylo možné najít kupujícího. A co by se stalo s desítkami tisíc domácností, skončily by na ulici? To samozřejmě není společensko-politicky přijatelné. Takže nakonec původně zcela zdravý bankovní sektor musel kompletně zachránit stát. A jelikož podobná situace nastala v řadě zemí, byl v rámci „poučení z krizového vývoje“ systém dohledu nad finančním trhem doplněn o tzv. makroobezřetnostní politiku, která se dívá na finanční systém jako celek, tj. na „les“, zatímco mikroobezřetnostní dohled se dívá na „stromy“. Oba pohledy mají svůj nezpochybnitelný význam. Koneckonců dopady současné krize na úvěrová portfolia domácích bank pohledem splátkových moratorií ukazují, že aktivní a uvážlivá makroobezřetnostní politika je při snižování systémových rizik důležitá.

Evergreenem mylného usuzování z části na celek je v českém prostředí diskuse o zavedení eura. Pravidelně slýcháme názory podnikových manažerů, že je nezbytné co nejdříve zavést euro, neboť se díky tomu sníží nejistota v jejich podnikání, zredukují náklady jejich přeshraničních transakcí a zvýší jejich konkurenceschopnost. Na tom ekonomika jako celek může jen vydělat, to je přece jasné. Jenže na tom něco nesedí. Za prvé, makroekonomové jsou si dnes dobře vědomi toho, že eliminace nejistoty v ekonomice může paradoxně vést k velkým problémům. Jinými slovy, dlouhodobější stabilita bývá často zdrojem rozsáhlých krizí, neboť lidé zapomenou na riziko a ztratí schopnost s ním kalkulovat. Za druhé, a to je podstatnější, je zavedení eura přechodem z režimu plovoucího kurzu do režimu kurzu fixního. Tato změna vždy vyvolá značnou změnu v chování podniků, podnikatelů i zaměstnanců. Výsledkem jejich vzájemné interakce v novém prostředí pak může, i když samozřejmě nemusí, být v konečném důsledku zhoršení ekonomické situace. Pokud by tomu tak nebylo, tak by ve světě jednoznačně převládaly režimy fixních kurzů a měnové unie, které by ekonomicky drtily země s plovoucím kurzem. Tak tomu ale vůbec není. Vidíme úspěšné země s fixním i plovoucím kurzem a dobře fungující ekonomiky s eurem i bez něj. Kapitáni průmyslu by proto národohospodářům v této oblasti neměli do práce příliš zasahovat, neboť od národohospodářů taktéž neočekávají, že budou radit, jak mají řídit jejich podniky. To platí obzvláště v situaci, kdy přijetí eura nepředstavuje pouze výměnu národní měny za euro, ale řadu dalších institucionálních změn, které při zjevné nedokončenosti měnové unie mohou mít netušené důsledky.

Jedním z nejzávažnějších případů mylného usuzování z části na celek je velmi pochybné využití tzv. reprezentativního zástupce (representative agent) v makroekonomických modelech založených na předpokladu racionálních očekávání a teorii reálného hospodářského cyklu z poloviny 70. let 20. století. Pod reprezentativním zástupcem si v těchto modelech můžeme představit nejčastěji domácnost nebo firmu, které jsou za reprezentativní označovány proto, že každá z nich se chová naprosto stejně – každá stejně spotřebovává, spoří, vyrábí a investuje a každá formuje svá očekávání úplně stejně, racionálně a „vpředhledícně“. Noví klasičtí makroekonomové (např. Robert Lucas, Edward Prescott, Finn Kydland, Robert King nebo Charles Plosser) pak z chování reprezentativního zástupce začali odvozovat, jak se bude chovat celá ekonomika. Jedná se tak spíše o reprezentativní příklad „fallacy of composition“, u jehož zrodu stálo několik nositelů Nobelovy ceny za ekonomii.

Vysoce racionální reprezentativní zástupce, který disponuje všemi dostupnými informacemi a permanentně přijímá optimalizující rozhodnutí, byl do makroekonomických modelů zabudován ve snaze posílit jejich mikroekonomické základy tak, aby byly konzistentní, rigorózní, a tedy „vědecké“. Nešlo o školáckou chybu vysoce inteligentních, leč možná trochu zmatených profesorů. Vznik těchto modelů byl částečně odrazem obecnějšího příklonu k (pseudo)liberalismu a individualismu, který začal v 70. letech 20. století. A také snahy modely silně zjednodušit a linearizovat, aby se daly lépe početně „provozovat“. A zřejmě také vlastních zájmů komunity teoretiků a modelářů. Oni sami přitom uvádí, že jejich cílem nebylo vytvořit přístupy, které by dobře popisovaly realitu, ale pouze modely, které by vytvářely měřítka pro srovnávání skutečného vývoje s vývojem teoretickým. To, že tyto modely začaly být po nástupu nové neoklasické syntézy (sňatek z rozumu nové klasické makroekonomie a nové keynesovské makroekonomie označovaný také za Jackson Hole Consensus) masově a nekriticky používány k předpovídání reality prostřednictvím obohacených, leč stále vysoce „stylizovaných“ DSGE modelů, je podle nich problém jiných. Jejich úkolem nebylo na toto upozorňovat. Jejich cílem se ale zároveň nemělo stát to, že na anglosaských univerzitách přestaly být po dvacet let prakticky vyučovány jiné makroekonomické pohledy než jejich vlastní.

Kritika výše popsaného z akademického sektoru se ve větším měřítku začala objevovat až po nástupu globální finanční krize, i když některé příklady lze nalézt i v dřívější literatuře (např. v článku Richarda Caballero z roku 1992). I respektovaní makroekonomové jako Robert Gordon, Willem Buiter, Charles Goothart nebo Paul Romer si najednou mohli „dovolit“ upozornit na to, že modely s reprezentativním zástupcem jsou sice mikroekonomicky rigorózní, ale zásadně selhávají v popisu makroekonomické reality. Obzvláště s nástupem silných šoků, kdy by jejich role pro pochopení situace a možného dalšího vývoje měla být klíčová. Problém spočívá v tom, že v těchto modelech jsou finanční trhy silně efektivní, netrpí žádnými poruchami, a proto zde nejsou vůbec zapotřebí. Ekonomiky s „úplnými trhy“ a bez koordinačních problémů se v těchto modelech díky tomu rychle přizpůsobují šokům a směřují hbitě zpět k rovnováze. Jenže tento skvělý výsledek je dosažen eliminováním velkého počtu prvků, které charakterizují chování moderní tržní ekonomiky. Chybí zde střídání optimismu a pesimismu, problémy s likviditou, firemní a osobní bankroty, úvěrové cykly, selhávající banky, dlouhodobé výkyvy na trzích aktiv atd. Minimálně část akademických makroekonomů tuto kritiku akceptovala a začala usilovat o zlepšení teoretického a modelového rámce, což dobře popisuje např. Narayana Kocherlakota. V praktické modelové podpoře makroekonomické politiky sice zatím zásadního pokroku dosaženo nebylo, ale její tvůrci jsou si toho, že ekonomika není prostým součtem jednotlivých domácností a podniků, vědomi mnohem více než dříve.

Mylné usuzování z části na celek se může stát problémem i v současné koronavirové krizi. V reakci na silnou recesi vytvářejí vlády většiny vyspělých zemí vysoké schodky veřejných financí a zvyšují státní dluh. Tu a tam lze zaslechnout kritiku této politiky s odkazem na přesvědčení, že to, co platí pro rodinu, by mělo logicky platit i pro celý stát. Po zkušenosti z předchozí krize, kdy domácí fiskální politika ve své nadměrné opatrnosti prohloubila recesi, většina českých komentátorů tuší, že jde o flagrantní ukázku zde popisovaného omylu. Fiskální politika je tu od toho, aby v recesi působila proticyklicky. Rovněž měnová politika v takové situaci musí přirozeně jít proti hospodářskému cyklu. Je proto normální, že se v recesi úrokové sazby sníží a koruna může trochu oslabit. Na počátku může mít řada jednotlivců pocit, že zchudli, ale na konci bude celá ekonomika bohatší, než kdyby měnová politika zůstala v národohospodářsky kritických situacích příliš opatrná či pasivní.

Autor textu Jan Frait děkuje Liboru Holubovi a Simoně Malované za diskusi, podněty a připomínky.