Klimatické riziko: výzvy při jeho analýze a hodnocení
Změny klimatu a jejich dopady představují výzvu pro řadu odvětví, včetně finančního sektoru. Přechod k uhlíkově neutrální ekonomice, který by měl vést k dosažení globálních klimatických cílů, s sebou však nese určité náklady.[1] Tyto náklady nevyplývají pouze z přijímaných klimatických politik a regulací, ale také z potřeby technologických inovací a změn spotřebitelských preferencí. Procesy spojené s těmito změnami, označované jako tranzitivní klimatická riziko, vytváří tlak především na některé nefinanční podniky.[2] Snižující se zisky a obtíže při přizpůsobování se novým podmínkám mohou zhoršit schopnost podniků splácet své dluhy, což následně může i zvýšit rizikovost úvěrových portfolií finančních institucí.
V této souvislosti se naskýtá řada zásadních otázek: Jak si v oblasti přechodu na uhlíkově neutrální ekonomiku stojí česká ekonomika? Které sektory jsou nejvíce vystavené rizikům tohoto přechodu? Jaký dopad bude mít tranzitivní riziko na bankovní sektor? A máme dostatek informací, abychom dokázali na tyto otázky spolehlivě odpovědět a byli schopni podstupovaná rizika správně vyhodnotit? Tranzitivní riziko má specifickou povahu, která ztěžuje jejich kvantifikaci, a dostupná data často postrádají potřebnou kvalitu i hloubku.[3] V tomto blogu se blíže zaměříme na současné i budoucí zdroje těchto informací a nastíníme, jakým směrem se hodnocení tranzitivního rizika bude v nejbližších letech ubírat. Pro komplexnější analýzu srovnáváme ČR se sousedními státy a hlavními obchodními partnery, jakož i se zeměmi, které již ve snížení emisí dosáhly relativně velkého pokroku.
Jak si stojí česká ekonomika: Emisní efektivita je relativně nízká
Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi patří česká ekonomika mezi ty, které produkují spíše vyšší množství skleníkových plynů. To potvrzují jak průměrné emise na obyvatele, které v ČR dosahují 11,3 tuny CO2e ročně[4], zatímco průměr EU činí 7,8 tuny (Graf 1), tak emise přepočtené na HDP, které v ČR činí 412,9 kilotuny CO2e ročně oproti průměru EU 217,9 kilotuny (Graf 2).
Graf 1 – Odvětvová produkce emisí skleníkových plynů na osobu ve vybraných zemích EU
(v tunách CO2e na obyvatele, rok 2022)
Zdroj: Eurostat
Ze srovnání je patrné, že česká ekonomika má podobnou odvětvovou strukturu emisí jako některé další postkomunistické země s historicky vysokou závislostí na uhlí a těžkém průmyslu. Hlavním zdrojem emisí je sektor energetiky[5], který výrazně překračuje průměr EU. Dalším významným zdrojem emisí je průmysl.[6] Faktory, jež vedou k rozdílům v produkci emisí mezi jednotlivými ekonomikami, jsou složení energetického mixu, tedy podíl fosilních paliv a obnovitelných zdrojů a emisní efektivita, která závisí na míře využití moderních technologií i na uplatňované národní environmentální politice.
Graf 2 – Odvětvová produkce emisí skleníkových plynů ve vztahu k HDP ve vybraných zemích EU
(v kilotunách CO2e/mil. eur HDP, za rok 2022)
Zdroj: Eurostat
Důležitým indikátorem, jak jednotlivá odvětví přispívají k emisím skleníkových plynů, je emisní efektivita (Graf 3). Vyjadřuje, kolik emisí připadá na jednotku produkce vyjádřenou hrubou přidanou hodnotou (HPH) sektoru. Vyšší emisní efektivita znamená, že daný subjekt dokáže vyprodukovat více s menším množstvím emisí, což ukazuje jeho udržitelnost. Mezi sledovanými zeměmi existují výrazné rozdíly v emisní efektivitě, zejména v sektorech zemědělství a těžby, výroby elektřiny, vody a odpadů.
Graf 3 – Srovnání produkce emisí skleníkových plynů a emisní efektivity dle odvětví ve vybraných zemích EU
(Sloupce – emise v mil. tun CO2e; body - emisní efektivita (pravá osa) tuny CO2e/mil. eur HPH, za rok 2022)
Zdroj: Eurostat
Například v zemědělství dokázalo Německo při stejném objemu emisí vytvořit dvojnásobnou hrubou přidanou hodnotu oproti Polsku. V roce 2022 připadalo na odvětví těžby, elektřiny, vody a odpadů v ČR více než 50 mil. tun CO2e, což odpovídá necelým 4 tunám CO2e na milion eur HPH. To představuje dvakrát horší emisní efektivitu ve srovnání s Německem. Zvýšení emisní efektivity je podstatné pro udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti české ekonomiky. Jinými slovy pro její udržení budou podniky muset nejen snížit emise prostřednictvím technologických inovací a čistších zdrojů energie, ale také zvyšovat produktivitu a efektivněji využívat zdroje. Cílem je dosáhnout vyššího ekonomického výkonu při stejné nebo dokonce nižší úrovni emisí. Z tohoto pohledu představuje pro českou ekonomiku tranzitivní riziko výzvu. Zaostávání v této oblasti může vést k nižšímu výkonu ekonomiky a potenciálně vést i ke ztrátám ve finančním sektoru.
Tranzitivní riziko: Energetika a zpracovatelský průmysl budou zřejmě čelit největším výzvám
Při úvahách o přechodu na emisně neutrální ekonomiku se pozornost logicky zaměřuje na sektory s vysokou produkcí emisí a nízkou emisní efektivitou. Ty budou muset projít největšími změnami, aby zmírnily negativní dopady tranzitivního rizika, kterému jsou vystaveny.
Na jedné straně jde o sektory s nízkou emisní efektivitou, například těžební průmysl, na druhé straně je třeba zmínit zpracovatelský průmysl, který je sice emisně relativně efektivní, ale vzhledem k celkovému objemu výroby generuje značné množství emisí (Graf 4). Tyto sektory čelí tlaku na snížení emisí z několika stran – rostoucí cena uhlíku v rámci systému obchodování s emisními povolenkami (ETS), přísnější environmentální legislativa, investice do nových technologií zvyšujících emisní efektivitu a změny v poptávce investorů a spotřebitelů, kteří ve zvýšené míře vyhledávají ekologicky odpovědné a udržitelné produkty.
Graf 4 – Ekonomické sektory v ČR z pohledu produkce emisí a emisní efektivity
(v mil. tun CO2e, pravá osa: tun CO2e/mil. eur HPH, za rok 2022)
Zdroj: ČSÚ, Eurostat
Sektory nejvíce vystavené tranzitivnímu riziku jsou označovány jako klimaticky relevantní sektory (Climate Policy Relevant Sector, dále CPRS).[7] Zařazení sektoru mezi CPRS se obvykle provádí na základě posouzení tří kritérií: (1) jejich přímý a nepřímý příspěvek k celkovým emisím skleníkových plynů; (2) citlivost na klimatickou politiku, například riziko přesunu emisí do jiných zemí (tzv. carbon leakage) a vliv ceny uhlíku; a (3) role ve výrobním řetězci.
Identifikace sektorů podle metodiky CPRS umožňuje vládám, finančním institucím a regulátorům lépe zaměřit své politiky, investice a alokaci kapitálu na sektory nejvíce citlivé na klimatické změny. Ačkoli jsou některé sektory univerzálně považovány za klimaticky relevantní, konkrétní zařazení závisí na struktuře každé ekonomiky. Vysokou produkci přímých emisí v ČR vykazují doprava a skladování (H), zpracovatelský průmysl (C), stavebnictví (F) a velkoobchod s maloobchodem (G). Mezi emisně nejnáročnější odvětví pak v ČR patří výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepla (D), těžba a dobývání (B), zásobování vodou a nakládání s odpady (E) a zemědělství (A). Na základě dostupných přímých emisí (tzv. „Scope 1“) a emisní efektivity (Graf 4) tak lze říci, že výše uvedených osm odvětví je v ČR nejvíce vystaveno tranzitivnímu riziku a mohou z tohoto titulu ovlivňovat i vývoj reálné ekonomiky a finanční sektor.
Pro komplexnější posouzení a přesnější klasifikaci podle metodiky CPRS je však kromě přímých emisí a emisní efektivity nutné získat i informace o nepřímých emisích z výrobních řetězců a schopnosti firem přizpůsobit se klimatickým rizikům. Tyto informace však aktuálně nejsou dostupné ani finančnímu sektoru, ani regulatorním orgánům, což brání v přesnějším vyhodnocení rizik.
Máme dostatek informací pro hodnocení klimatického rizika?
V reakci na nízkou kvalitu a značnou heterogenitu informací o vlivu zejména nefinančních podniků na klima byla v roce 2022 přijata Směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD, Corporate Sustainability Reporting Directive).[8] Ta zavádí nové požadavky na zveřejňování transparentních a relevantních informací v oblasti klimatického rizika, přičemž klade důraz na dostatečnou kvalitu dat a jejich srovnatelnost napříč zeměmi EU. Směrnice rovněž požaduje strojovou čitelnost zveřejňovaných údajů, což usnadní jejich zpracování a analýzu. Dále zavádí také povinný audit zveřejňovaných informací, který zajistí vyšší spolehlivost a omezí riziko klamavé prezentace ekologičnosti, tzv. greenwashing[9].
Směrnice se opírá o Standardy EU pro vykazování udržitelného rozvoje (ESRS)[10], které obsahují přesné definice ukazatelů a specifikují metody měření, jež společnosti musí při vykazování informací o udržitelnosti využívat. Požadavky jsou rozděleny na obecné a tematické standardy pokrývající tři oblasti udržitelnosti: environmentální (E, environment), sociální (S, social) a řízení podniku (G, governance), tedy tzv. ESG.
V oblasti environmentální budou společnosti povinně vykazovat informace o těchto ukazatelích a cílech:
- Cíle snížení emisí skleníkových plynů.
- Spotřeba energie a energetický mix.
- Hrubé emise skleníkových plynů, rozdělené do tří kategorií:
- Scope 1: Přímé emise z aktivit podniku, při nichž jsou uvolňovány emise přímo do ovzduší.
- Scope 2: Nepřímé emise spojené se spotřebou nakupované energie (elektřiny, tepla, páry nebo chlazení).
- Scope 3: Ostatní emise vznikající v hodnotovém řetězci, které pocházejí ze zdrojů, jež nejsou přímo pod kontrolou daného podniku.
- Interní cena uhlíku, kterou podnik používá k vyhodnocení finančních dopadů změn investičních a výrobních rozhodnutí.
- Finanční dopady klimatických rizik, ať již fyzických nebo tranzitivních.
Povinnost zveřejňovat zprávy o udržitelnosti podle směrnice CSRD bude nabíhat postupně, a to podle typu společnosti a její velikosti. Hlavními kritérii pro určení povinnosti zveřejňovat informace o udržitelnosti budou velikost účetní jednotky (objem bilance, obrat a počet zaměstnanců)[11]. Pro malé a střední podniky pak bude dodatečným kritériem emise cenných papírů přijatých k obchodování na evropském regulovaném trhu.
Společnosti budou muset zveřejňovat informace o své udržitelnosti prostřednictvím zpráv o udržitelnosti, které budou obsahovat nejen cíle v oblasti udržitelnosti, ale také klíčové ukazatele výkonnosti (KPI).[12] V případě, že je společnost součástí většího konsolidačního celku, je z této povinnosti vyňata za podmínky, že tyto informace budou zahrnuty v konsolidované zprávě o udržitelnosti jejího konsolidačního celku a společnost o této skutečnosti informuje ve své výroční zprávě. Tento systém má zajistit komplexnější a transparentnější pohled na to, jak firmy přispívají k udržitelnosti v širším kontextu, nejen na úrovni jednotlivých produktů nebo služeb.
Budeme skutečně vědět více? Směrnice CSRD se v ČR dotkne asi čtvrtiny ekonomiky
Přesný počet podniků dotčených novou vykazovací povinností není možné předem stanovit, ale lze provést rámcový odhad. Podle našeho odhadu by povinnost zveřejnit zprávu o udržitelnosti (individuální či konsolidovanou) měla celkově platit pro přibližně 2 000 firem napříč různými sektory.
První skupina, která začne vykazovat nejdříve, zahrnuje především banky a velké podniky emitující investiční cenné papíry přijaté k obchodování na evropském regulovaném trhu, které mají více než 500 zaměstnanců a splňují hraniční kritéria pro velké jednotky nebo skupiny. Druhá skupina, v ČR početně největší, zahrnuje hlavně firmy ze zpracovatelského průmyslu (Graf 5). Podniky spadající do třetí a čtvrté skupiny nelze přesně rozlišit, protože záleží na jejich rozhodnutí, zda využijí možnost přechodného dvouletého období. Nízký počet společností v těchto skupinách je dán charakteristikami domácí ekonomiky, kde podniky tradičně spoléhají spíše na bankovní financování než na využívání externího financování prostřednictvím kapitálových trhů.
Graf 5 – Počet subjektů v ČR podléhajících směrnici CSRD v klimaticky relevantních sektorech v ČR
(orientační odhad počtu firem, k 31. 12. 2022)
Zdroj: ČNB, ČSÚ, MagnusWeb
Pro lepší představu o vlivu směrnice CSRD na domácí ekonomiku uvádíme odhad podílu dotčených podniků na hrubé přidané hodnotě (HPH) a na zaměstnanosti v klimaticky relevantních sektorech (Grafy 6 a 7). V sektorech těžby, zpracovatelského průmyslu, dopravy a zpracování vody a odpadů budou vykazovat podniky, které tvoří přibližně 30-40 % hrubého přidané hodnoty těchto odvětví. To znamená, že k podstatné části ekonomické aktivity v těchto sektorech budou zveřejněny informace, které umožní komplexnější analýzu klimatického rizika.
Pokud jde o zaměstnanost, největší pokrytí reporty bude v těžebním průmyslu a energetice, což jsou dva sektory, které jsou vysoce citlivé na tranzitivní riziko. Naopak odvětví stavebnictví a zemědělství, kde převažují menší firmy, vykazují nejnižší pokrytí jak z pohledu HPH, tak zaměstnanosti. To může v těchto sektorech snižovat transparentnost při hodnocení jejich tranzitivního rizika.
Graf 6 – Podíl subjektů podléhajících CSRD na HPH v klimaticky relevantních sektorech
(k 31. 12. 2022, odhadovaný podíl v %)
Zdroj: ČNB, ČSÚ, MagnusWeb
Graf 7 – Podíl subjektů podléhajících CSRD na zaměstnanosti v klimaticky relevantních sektorech
(k 31. 12. 2022, odhadovaný podíl v %)
Zdroj: ČNB, ČSÚ, MagnusWeb
Otevřenou otázkou zůstává, jaký může mít směrnice CSRD nepřímý vliv na další společnosti v hodnotovém řetězci, které samy nemají povinnost zveřejňovat informace o klimatickém riziku. Tyto firmy mohou být k poskytnutí relevantních údajů vyzývány odběrateli, kteří budou mít povinnost vykazovat také nepřímé emise, konkrétně emise spojené se spotřebou nakupované energie (Scope 2) a ostatní emise (Scope 3), které se vztahují k aktivitám v celém hodnotovém řetězci.
Jak tranzitivní klimatické riziko ovlivní domácí banky?
Podobně jako ve většině EU zemí jsou banky v ČR hlavním zdrojem financování reálné ekonomiky. V roce 2023 tvořily úvěry nefinančním podnikům přibližně 28 % z celkového objemu úvěrů poskytnutých bankovním sektorem, což představuje zhruba 36 % HDP. Největší objem těchto úvěrů tradičně směřuje do oblasti nemovitostí, obchodu a zpracovatelského průmyslu, přičemž právě ten je jedním z důležitých klimaticky relevantních sektorů.
V roce 2023 dosáhly úvěry pro klimaticky relevantní sektory celkového objemu 715 mld. Kč, z čehož 305 mld. Kč bylo poskytnuto podnikům podléhajícím směrnici CSRD (Graf 8). Bankovní sektor tak získá podrobnější a přesnější informace pro téměř polovinu svých expozic z klimaticky relevantních sektorů. To posílí jeho schopnost hodnotit klimatické riziko a mj. také přispěje ke kvalitnějšímu řízení úvěrových rizik. I nadále však bude bankovní sektor prozatím pracovat pravděpodobně s informační mezerou u další zhruba poloviny expozic.[13]
Graf 8 – Úvěry v klimaticky relevantních sektorech
(k 31. 12. 2023, odhadovaný objem v mld. Kč)
Zdroj: ČNB
Graf 9 – Podíl subjektů podléhajících CSRD na úvěrech v klimaticky relevantních sektorech
(k 31. 12. 2022, odhadovaný podíl v %)
Zdroj: ČNB, ČSÚ, MagnusWeb
Výzvou pro banky bude hodnocení klimatického rizika v sektorech zemědělství (úvěry ve výši 59 mld. Kč, 3 % vykazujících subjektů dle CSRD) a stavebnictví (55 mld. Kč, 9 %), kde je podíl subjektů s vykazovací povinností nízký (Graf 9). Riziko chybějících informací do určité míry snižuje relativně nízká úvěrová expozice bank vůči těmto dvěma sektorům.
V odvětvích zpracovatelského průmyslu a obchodu zůstane informačně nepokryto úvěrové portfolio v relativně významné hodnotě 120 mld. Kč (resp. 116 mld. Kč), přestože subjekty s vykazovací povinností tvoří 52, resp. 44 % podíl na celkovém objemu úvěrů. Informace budou chybět především od malých a středních podniků. Je však možné, že v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů s partnery s vykazovací povinností začnou tyto společnosti některé z důležitých údajů rovněž zveřejňovat.
Hlubší porozumění tranzitivnímu riziku přispěje k plnění cíle finanční stability ČNB
Směrnice CSRD zvyšuje nároky na subjekty v oblasti povinného zveřejňování informací. Tento krok je však nezbytný k tomu, aby mohlo být hodnocení a řízení klimatických rizik úvěrového portfolia bank podloženo relevantními daty.
I když nejistota spojená s klimatickými změnami zůstane nadále významná vzhledem k jejich komplexnímu a globálnímu charakteru, nově dostupná data umožní finančním institucím lépe porozumět souvisejícím rizikům a účinněji je řídit. Klimatické riziko se tak vedle tradičních finančních rizik stává nedílnou součástí systému řízení rizik. Z pohledu tržního rizika mohou klimatické změny ovlivnit ceny finančních aktiv, vývoj trhů a volatilitu. V případě úvěrového rizika banky již nyní vyhodnocují, jak mohou fyzická rizika, jako jsou například povodně, mrazy či sucha, ovlivnit schopnost klientů splácet úvěry. Zároveň budou stále více sledovat, jak na ziskovost a dlouhodobou konkurenceschopnost nefinančních podniků dopadne tranzitivní riziko.
Banky předpokládají, že pro hodnocení klimatických rizik budou využívat pokročilé nástroje, jako jsou citlivostní analýzy a zátěžové testy s využitím různých scénářů, které jim umožní lépe odhadnout dopady různých klimatických událostí a tranzitivních scénářů na jejich úvěrové portfolio.[14] Kromě sledování dat o emisích bude nezbytné analyzovat také plány a strategie podniků pro přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku. Tyto plány budou klíčové pro posouzení, zda jejich obchodní modely zůstanou životaschopné. Očekává se, že se klimatické riziko stane jedním z významných faktorů při posuzování úvěrové způsobilosti firem, zejména v klimaticky relevantních sektorech.
České národní bance umožní nová data lépe analyzovat klimatická rizika zejména v bilancích bank a jejich možné důsledky pro celkovou finanční stabilitu v ČR. Směrnice CSRD v tomto kontextu přináší možnost posunu od analýz na úrovni celých odvětví směrem k detailnějším a přesnějším datům za jednotlivé nefinanční podniky. Tato data budou využívána v rámci pravidelných ročních hodnocení úvěrových institucí (SREP) a zpřesní také zátěžové testy odolnosti finančních institucí. To umožní přesnější zacílení a kalibraci nástrojů mikroobezřetnostní a makroobezřetnostní politiky ČNB určených k omezování identifikovaných rizik.
[1] V roce 2019 schválily členské země EU Zelenou dohodu pro Evropu, ambiciózní plán zaměřený na dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Tento plán mimo jiné zahrnuje závazek snížit emise skleníkových plynů alespoň o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní z roku 1990. Tím přispívá ke splnění cílů Pařížské dohody z roku 2015, která usiluje o omezení globálního oteplování na maximálně 1,5 °C nad předindustriální úroveň.
[2] Za klimatické riziko je označováno riziko jakéhokoliv negativního dopadu vyplývajícího z klimatických změn. Rozděluje se na dvě hlavní kategorie: fyzické riziko, které zahrnuje dopady přímých účinků změn klimatu, jako jsou extrémní počasí, povodně nebo sucha, a tranzitivní riziko, u kterého dopady vyplývají z přechodu na uhlíkově neutrální ekonomiku, včetně změn v politice, regulacích a trhu.
[3] Na to poukazuje například bývalý guvernér BoE Resolving the climate paradox (2016) nebo report BIS The green swan (2020).
[4] CO2e (ekvivalent oxidu uhličitého) je jednotka umožňující převést množství různých skleníkových plynů na ekvivalentní množství CO2 na základě jejich globálního oteplovacího potenciálu (GWP, global warming potential).
[5] Největší podíl energetiky na celkových emisích mělo za rok 2022 v EU Estonsko, Bulharsko, Polsko a Česko.
[6] Největší podíl průmyslu na celkových emisích mělo za rok 2022 v EU Norsko, Slovensko, Rakousko; Česko bylo na 12. pozici.
[7] Rozřazení ekonomických aktivit do klimaticky relevantních sektorů použili Battiston et al. (2017) k identifikaci sektorů nejvíce vystavených rizikům spojeným s klimatickou politikou. Využívání tohoto přístupu následně doporučila rovněž NGFS (Network for Greening the Financial System), tak aby finanční instituce lépe porozuměly klimatickým rizikům a začlenily je do svého hodnocení rizik a finančních strategií.
[8] Směrnice 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022 nabyla účinnosti 5. ledna 2023. K transpozici směrnice CSRD do českého právního řádu došlo zatím částečně prostřednictvím zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, který ve vztahu k transpozici směrnice CSRD provedl změny zákona o účetnictví a změny zákona o podnikání na kapitálovém trhu a zavedl povinnost vyhotovovat zprávu o udržitelnosti resp. konsolidovanou zprávu o udržitelnosti ve vztahu k velkým podnikům veřejného zájmu s více jak 500 zaměstnanci. Transpozice směrnice CSRD ve vztahu ke zbývajícím subjektům je v legislativním procesu, viz sněmovní tisk 783 obsahující návrh zákona, kterým se ve vztahu k dokončení transpozice směrnice CSRD mění zákon o účetnictví a zákon o auditorech. Tento návrh zákona obsahuje i transpozici Směrnice Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2775, kterou se mění účetní směrnice 2013/34/EU, pokud jde o úpravy kritérií velikosti pro mikropodniky a malé, střední a velké podniky nebo skupiny. Odhad počtu podniků dotčených povinnostmi podle směrnice CSRD dále v textu byl učiněn již na základě upravených kritérií velikosti včetně těch pro malé a střední podniky nebo skupiny.
[9] Papadopoulos (2023) ve své studii naznačuje, že externí ověřování uhlíkových výkazů evropských firem poukazuje na možné podhodnocení jimi hlášených emisí. CSRD zavádějící přísnější požadavky na zveřejňování informací, včetně emisí uhlíku, tak může mít na kvalitu dat významný dopad – externí ověření sníží prostor pro podhodnocení emisí a poskytování podrobnějších informací postupně omezí rozdíly mezi vykazovanými a skutečnými emisemi.
[10] Evropské standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti (ESRS)
[11] Klasifikace účetních jednotek je definována zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Navrhovaná novela tohoto zákona, která mimo jiné upravuje prahové hodnoty pro klasifikaci účetních jednotek, ještě nebyla schválená a ovlivní kolika účetních jednotek se CSRD dotkne.
[12] Zprávy o udržitelnosti budou obsahovat rovněž přehled o společenské odpovědnosti v rámci celého hodnotového řetězce, který zahrnuje všechny fáze životního cyklu produktu nebo služby. To znamená, že bude pokrývat vše od počátečního návrhu, přes zajištění surovin a výrobu, až po marketing, prodej, dodávku zákazníkovi a poprodejní servis. Tento přístup představuje výrazně širší pohled na podnikové aktivity ve srovnání s tradičním výrobním řetězcem zachyceným v účetnictví.
[13] Tuto mezeru se však banky budou muset snažit zaplnit i proto, aby mohly dostát svým povinnostem, týkajícím se informování o rizicích ESG, včetně tranzitivního rizika, které jim ukládá novelizovaný obezřetnostní rámec (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1623 ze dne 31. května 2024). Dále komise plánuje zavést dobrovolné a nezávazné standardy pro ESG reporting malých a středních podniků. Je možné, že je využijí i firmy mimo působnost směrnice CSRD.
[14] Dřívější analýzy klimatického rizika provedené ČNB např. Klimatické riziko z pohledu zveřejňování informací o udržitelnosti (viz Zpráva o finanční stabilitě – jaro 2024, Box 1), Dopad vybraných dlouhodobých klimatických scénářů na českou ekonomiku (Tematický článek o finanční stabilitě – 1/2023), Řízení environmentálních rizik finančními institucemi působícími v ČR a vykazování informací (viz Zpráva o finanční stabilitě – jaro 2022, Box 7), Klimatický makrozátěžový test (viz Zpráva o finanční stabilitě – podzim 2022, kapitola III.4).