Nerovnost neroste
Soudě podle novinových titulků je jedním z největších problémů dneška zvyšující se nerovnost v příjmech: čteme, že rostoucí nerovnost mezi lidmi je jako bomba před explozí, že nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají čím dál rychleji, že nerovnost nikdy nebyla větší. Většina z nás se asi shodne, že důležitější než statistické konstrukty nerovnosti je skutečná životní úroveň lidí (nepovažujeme-li závist za nejvyšší etické kritérium). Zároveň ale platí, že rychlý růst nerovnosti by mohl jednou ohrozit samotné základy demokracie. Nelze také zpochybnit, že například ve Spojených státech se v poslední čtvrtině 20. století mzdová nerovnost výrazně zvýšila. Je tedy užitečné podívat se, nakolik je tento problém akutní v České republice.
Nejlépe uchopitelným nástrojem zkoumání mzdové nerovnosti je srovnání průměrné a mediánové mzdy. Pro mediánovou mzdu platí, že polovina populace bere více a druhá zase méně; je to mzda střední, která lépe zachycuje skutečnou životní úroveň. To neplatí pro mzdu průměrnou, na kterou většina lidí nedosáhne, neboť oproti mediánu je průměr více tažen vysokými platy jedinců, kterých je ve společnosti menšina. Pokud roste průměrná mzda rychleji než mediánová, mzdová nerovnost stoupá – a naopak. Vývoj těchto ukazatelů za poslední dekádu ukazuje následující graf (zdroj dat je ČSÚ, starší údaje nejsou bohužel na čtvrtletní bázi k dispozici).
Je evidentní, že mzdová nerovnost v ČR neroste. Průměrná mzda stoupá někdy rychleji než mzda mediánová, někdy pomaleji, ale tento rozdíl nevykazuje jasný trend (přesněji řečeno, průměrná mzda rostla v průměru o 3,5 %, zatímco mediánová o 3,8 %, takže za toto období nerovnost trochu klesala). Zajímavé je, že tempo růstu mediánu překonává průměr zejména během konjuktury, tedy před velkou recesí a v současné době, zatímco mzdová nerovnost se zvyšuje převážně během recesí, tedy v roce 2009 a v letech 2012–2013. Je tomu tak proto, že mzdy a pracovní místa hůře placených zaměstnanců jsou více citlivé na ekonomický cyklus. Dostatečné uvolnění měnové politiky v recesi, ať už snížením úrokových sazeb či dalšími nástroji, tak tlumením intenzity krize pomáhá též snižovat mzdovou nerovnost.
Stále ale čteme, že nerovnost stoupá – musí tomu tak přece být alespoň jinde ve světě. Nedávno publikovaná studie Světové banky však přesvědčivě ukazuje, že ve většině států se od roku 2008 nerovnost ve skutečnosti snížila (vedle toho, že se snižuje nerovnost mezi státy). Hlavní expert Světové banky na výzkum chudoby Francisco Ferreira upozorňuje, že tento pozitivní trend je většinou ignorován a pozornost veřejnosti a elit se naopak soustřeďuje na vzácnější příklady rostoucí nerovnosti. Koneckonců všichni od přírody reagujeme citlivěji na hrozby než na dobré zprávy. Sám Thomas Piketty, známý ekonom zdůrazňující hrozby nerovnosti, na vlastních datech dokládá, že nerovnost v kontinentální Evropě se po roce 1945 příliš nezměnila a je nyní mnohem menší, než byla na začátku 20. století.
V současném světě tedy zdaleka neplatí, že se nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají, ačkoli nějakou dobu potrvá, než se toto zjištění dostane do novinových článků a obecného povědomí – jako titulek to samozřejmě zajímavé není. Skutečná sociální nerovnost je přitom menší, než nám napovídají čísla o mzdách a majetku, protože dodatečné zvyšování příjmů má s vyšším majetkem stále menší vliv na životní úroveň (rozdíl mezi vlastnictvím jednoho a žádného auta je větší než rozdíl mezi dvěma a jedním autem, přičemž jedno auto si může dovolit stále větší procento lidí). Žijeme také v zemi, která je podle řady měřítek nejvíce rovnostářská v Evropě a má nejnižší podíl obyvatel ohrožených chudobou. Tento podíl navíc dále klesá a se 4,8 % materiálně deprivovaných osob je nejnižší v historii.
Příjmová nerovnost tu s námi bude vždy. Rovnosti se zdaleka nepřiblížily ani komunistické země, ve kterých byla a je nerovnost ve spotřebě naopak větší, neboť určité zboží a služby jsou na prodej jen režimem privilegovaným skupinám. Přes všechny vady na kráse naší ekonomiky je ale těžké na celém světě najít zemi, ve které by byl stav a vývoj nerovnosti tak příznivý, jako je nyní v České republice.