Pohled do bilancí a hospodaření vybraných centrálních bank
Během posledních patnácti let došlo k značnému nárůstu velikosti bilancí centrálních bank, které v řadě případů dosáhly okolo roku 2022 rekordních úrovní. Od té doby se již bilance ve většině případů zmenšují, nicméně z historického pohledu se stále nacházejí na vysokých hodnotách. Kombinace velkých bilancí a razantního zpřísnění měnové politiky vedla u většiny centrálních bank ke značnému zhoršení jejich hospodaření a v některých případech i k posunu jejich vlastního jmění do záporných hodnot. Pro centrální banky nicméně není jejich cílem tvorba zisku, ale plnění mandátu v oblasti cenové a finanční stability.
Vyšlo jako Téma pod lupou v publikaci Monitoring centrálních bank – prosinec 2024 (pdf, 723 kB).
V období od globální finanční krize přistoupila řada centrálních bank k nekonvenčním opatřením (např. kvantitativní uvolňování, různé programy poskytování likvidity, kurzové závazky, cílování výnosové křivky). Společným jmenovatelem těchto opatření byl výrazný nárůst bilancí těchto centrálních bank. K dalšímu značnému růstu bilancí centrálních bank vedla opatření přijatá po vypuknutí pandemie covidu. V posledních zhruba 2–3 letech se bilance centrální bank ve většině případů zmenšují, v historickém pohledu jsou však stále na vysokých úrovních. Kombinace velkého objemu bilancí a razantního zpřísnění měnové politiky v posledních letech vedla v řadě případů k výraznému zhoršení hospodaření centrálních bank. Tento článek se po stručném teoretickém úvodu zaměřuje na přehled vývoje bilancí vybraných centrálních bank, popisuje dopad do jejich hospodaření, věnuje se praxi v rozdělování zisků a diskutuje některá specifika jednotlivých zemí.[1]
Vliv bilancí centrálních bank na jejich hospodaření
Nastavení měnové politiky a velikost bilance centrální banky jsou s jejím hospodařením provázány několika způsoby. V případě centrálních bank, které nakoupily v minulosti velký objem státních dluhopisů (mnohdy s nízkým výnosem a dlouhodobou splatností – a tedy s vysokou citlivostí cen dluhopisů na změny úrokových sazeb), se razantní zvýšení úrokových sazeb v posledních letech projevilo v poklesu cen dluhopisů a tedy v poklesu hodnoty aktiv těchto centrálních bank. Nákupy aktiv centrálními bankami byly na straně pasiv financovány nárůstem objemu rezerv, za které v rámci provádění měnové politiky v prostředí přebytku likvidity centrální banky vyplácí komerčním bankám úroky. Růst úrokových sazeb pak při vysokém objemu rezerv znamená výrazný nárůst nákladů měnové politiky. Razantní zpřísňování měnové politiky okolo roku 2022 tak oběma těmito kanály zhoršovalo hospodaření mnoha centrálních bank. Vliv na vykázaný zisk či ztrátu mají rovněž účetní standardy, které se mezi jednotlivými zeměmi liší – některé centrální banky oceňují držená aktiva podle jejich tržní hodnoty (mark-to-market), zatímco jiné se řídí účetní hodnotou (v takovém případě pak výše zmíněný pokles cen dluhopisů způsobený nárůstem úrokových sazeb nevede k účetní ztrátě, dokud není ztráta realizována prodejem těchto dluhopisů – nicméně některé centrální banky v rámci kvantitativního utahování dluhopisy nedrží do doby splatnosti, ale postupně je prodávají a ztráty tak realizují).[2]
U centrálních bank, u nichž představují významnou část aktiv devizové rezervy, pak vysoká bilance znamená rovněž vyšší citlivost na pohyby kurzu domácí měny – v případě posílení domácí měny hodnota aktiva denominovaného v zahraniční měně po přepočtu na domácí měnu klesá. Posílení domácí měny tak působí za jinak stejných podmínek k horšímu hospodářskému výsledku centrální banky, zatímco oslabení domácí měny jej naopak zlepšuje.
Vliv konkrétních měnověpolitických kroků na ziskovost centrální banky nelze interpretovat jako indikátor toho, zda byly tyto kroky správné či nikoli. Například výše zmíněný výrazný nárůst sazeb v nedávném období měl viditelně negativní dopad na ziskovost centrálních bank, a pokud by centrální banky místo toho ponechaly sazby v blízkosti nuly, dosáhly by lepších hospodářských výsledků – znamenalo by to však rezignaci na boj s vysokou inflací.[3] Cílem centrálních bank je cenová a finanční stabilita (případně v některých zemích také např. nízká nezaměstnanost), nikoli dosahování zisku. Centrální banky se navíc nemohou stát nesolventními a mohou dlouhodobě fungovat i se záporným vlastním jměním (což dokazuje řada příkladů z praxe).
Na druhou stranu nelze považovat hospodářský výsledek centrální banky za zcela irelevantní. Některé centrální banky[4] v minulosti pravidelně přispívaly ze svých zisků do státního rozpočtu své země, v případě jejich posunu do ztráty státní rozpočet o tyto prostředky přichází. Další země musí na základě platné legislativy pokrýt centrální bance některé ztráty či v případě poklesu kapitálu pod stanovenou hranici centrální banku rekapitalizovat. I u zemí, v nichž v minulosti nebylo vyplácení zisků centrální banky do státního rozpočtu běžnou praxí a centrální banka nemusí být ze zákona rekapitalizována – a tedy ztrátovost centrální banky nemá na státní rozpočet bezprostřední dopad – existuje dopad dlouhodobý, jelikož i v těchto zemích by centrální banka v budoucnu potenciálně do státního rozpočtu přispívala při dosažení dostatečně vysoké úrovně vlastního jmění a současná ztráta tento budoucí okamžik oddaluje.
Ohledně toho, do jaké míry představuje nízká či záporná hodnota vlastního jmění riziko pro plnění mandátu cenové stability, se vede v odborné literatuře debata. Bell a kol. (2023) diskutují, že ztráty centrální banky neohrožují její schopnost plnit své cíle a někdy mohou naopak být nutnou cenou za jejich naplnění. Rizikové by nicméně bylo, pokud by špatná finanční pozice centrální banky vedla k politickému tlaku na centrální banku či ke snížení její důvěryhodnosti. Určité krajní případy, v nichž by (v závislosti na institucionálním nastavení finančních transferů mezi centrální bankou a vládou) udržitelnost financí centrální banky nemusela být konzistentní s plněním inflačního cíle, analyzují např. Hall a Reis (2015). Taková situace je podle autorů v teorii možná, ale v praxi vzdálená.
Bilance klíčových centrálních bank euroatlantického prostoru[5]
Před bližším pohledem do vývoje bilancí vybraných centrálních bank v posledních letech se pro zajímavost nejprve v krátkosti podívejme na vývoj velmi dlouhodobý, a to konkrétně na příkladu Bank of England. Dostupná výzkumná data totiž pro tuto instituci obsahují údaje již od roku 1697 (ačkoli statistické údaje staré několik set let je třeba pochopitelně brát se značnou rezervou). Pohled na Graf 1 ukazuje, že v minulosti již došlo k obdobím výrazného nárůstu i poklesu (alespoň v poměru k HDP) bilance BoE. Zároveň je však vidět, že rychlost i velikost nárůstu bilance BoE od globální finanční krize je bezprecedentní.[6]
Graf 1 – Bilance Bank of England 1697–2019
Pozn.: Jedná se o výzkumná data, nikoli o oficiální statistiky.
Zdroj: Bank of England research datasets
Za účelem lepšího porovnání v dalším textu uvádíme bilance jednotlivých centrálních bank v podílu k nominálnímu HDP dané ekonomiky. Tento poměrový ukazatel je vedle samotného absolutního objemu bilance z definice ovlivňován i (nominálním) ekonomickým růstem – v obdobích, kdy v minulosti docházelo k poklesu bilance jako podílu na HDP, byl tento pokles obvykle způsoben právě růstem jmenovatele (HDP), zatímco objem bilance zůstával víceméně konstantní.[7] Zejména v posledních cca 2–3 letech nicméně řada bank přistoupila i ke snižování objemu bilance v absolutním vyjádření. Ilustraci může poskytnout příklad amerického Fedu v Grafu 2, který porovnává vývoj nominální hodnoty jeho bilance a podílu bilance k HDP. Nejvíce patrný byl tento jev v letech 2014–2017, kdy Fed již (po předchozích několika vlnách QE v reakci na finanční krizi a její dopady) neprováděl čisté nákupy aktiv, jen reinvestoval splatná aktiva. Nominální hodnota bilance tak zůstávala prakticky konstantní, zatímco podíl bilance na HDP se postupně snižoval. Od konce roku 2017 do začátku pandemie covidu a zejména pak od 2022 do současnosti v důsledku kvantitativního utahování klesá velikost bilance i v absolutním objemu.
Graf 2 – Bilance Fedu v nominální hodnotě a vůči HDP Spojených států
Zdroj: BIS
Fed v minulosti pravidelně posílal své zisky americkému Treasury, řádově se jednalo o desetiny procenta HDP ročně (mezi lety 2011 a 2021 se jednalo v součtu o více než 920 mld. USD, blíže viz blog na webu Fedu St. Louis). Ke změně došlo v září 2022, kdy se Fed překlopil do ztráty a přestal tak Treasury finanční prostředky posílat. Místo toho Fed ve své bilanci vytvořil tzv. odložené aktivum (deferred asset), které pokrývá dosahované ztráty. Po návratu k ziskovosti (k němuž by dle letošních projekcí mělo dojít v roce 2025) Fed nejprve pokryje toto odložené aktivum a následně bude moci obnovit platby Treasury.
Před finanční krizí Fed implementoval svou měnovou politiku v režimu s nedostatkem likvidity, po zavedení QE se však v důsledku nárůstu likvidity posunul do režimu přebytku likvidity. V něm plánuje setrvat dlouhodobě, i přes probíhající pokles bilance Fedu tedy nelze očekávat návrat až k hodnotám z počátku století. V terminologii používané americkou centrální bankou operoval před finanční krizí Fed v režimu vzácných rezerv (scarce reserves), po výrazném nárůstu likvidity v minulých letech fungoval v režimu hojných rezerv (abundant reserves) a jeho dlouhodobým záměrem je fungovat v režimu dostatečných rezerv (ample reserves), v němž množství rezerv akorát pokrývá poptávku po nich. Okolo otázky, jaký konkrétní objem rezerv (a tomu odpovídající velikost bilance Fedu) odpovídá režimu dostatečných rezerv, nicméně panuje určitá nejistota. Fed tak nemá stanovenou konkrétní cílovou velikost bilance, ale průběžně sleduje a vyhodnocuje tržní podmínky se snahou vyhnout se případným problémům s nedostatkem likvidity na trhu. Od června letošního roku Fed zmírnil měsíční tempo poklesu své bilance z maximálního objemu 95 mld. USD na 60 mld. USD.
V případě eurozóny je na místě hovořit o konsolidované bilanci Eurosystému, který tvoří ECB a národní centrální banky členských států eurozóny. Ačkoli samotné rozhodování o nákupech aktiv a dalších opatřeních je v kompetenci Rady guvernérů ECB, na jejich implementaci se podílely i jednotlivé národní centrální banky a nakupovaly aktiva do svých bilancí. Na postupný růst celkové bilance Eurosystému měla v průběhu času nezanedbatelný vliv celá řada programů – od opatření přijatých krátce po začátku globální finanční krize přes klasické kvantitativní uvolňování (od roku 2015 program APP a po roce 2020 také pandemický PEPP) až po cílené dlouhodobé refinanční operace (TLTRO). Od roku 2022 se bilance Eurosystému zmenšuje, a to nejen v podílu k HDP (viz Graf 3), ale i vlivem kvantitativního utahování a splácení TLTRO. Podobně jako v případě Fedu se předchozím nárůstem bilance Eurosystému dostala eurozóna do režimu přebytku likvidity, což vedlo mj. k tomu, že klíčovou sazbou ECB se stala depozitní sazba, za níž je většina likvidity stahována (zatímco význam dříve hlavní sazby MRO se snížil).
Graf 3 – Velikost bilancí vůči HDP (v %)
Zdroj: BIS
ECB část svých zisků posílá do svého rezervního fondu, zbytek rozděluje národním centrálním bankám eurozóny podle kapitálového klíče. Následná distribuce zisků národních centrálních bank jednotlivým vládám je otázkou daného státu – praxe se mezi zeměmi eurozóny liší.[8] V posledních dvou letech nicméně ECB žádné zisky nerozdělovala, respektive ani žádných nedosáhla. Ztrátu vytvořenou v roce 2022 byla schopna pokrýt uvolněním rezervy pro krytí finančních rizik, takže výsledný vykázaný zisk byl rovný nule, v roce 2023 již ale poprvé od roku 2004 skončila ve ztrátě, která dosáhla necelých 1,3 mld. EUR (přičemž bez využití 6,6 mld. EUR z rezervy pro krytí finančních rizik by byla ztráta výraznější). ECB zároveň očekává, že ve ztrátě bude i v několika dalších letech, poté by se měla navrátit k ziskovosti.
Pokud jde o aktiva nakoupená v rámci kvantitativního uvolňování, specifický systém je zavedený ve Spojeném království. Bank of England prováděla QE prostřednictvím programu Asset Purchase Facility (APF), který implementovala separátní instituce (podřízená BoE) vytvořená za tímto účelem na začátku roku 2009. BoE zároveň uzavřela dohodu (tzv. deed of indemnity)[9] s Treasury (ministerstvem financí), podle níž mají zisky z programu APF být převedeny na Treasury a ztráty má pokrýt rovněž Treasury. Původně měly být platby za tyto zisky či ztráty vypořádány jednorázově po ukončení programu APF, nicméně s tím, jak se prodlužovalo jeho pravděpodobné trvání, bylo v roce 2012 dohodnuto, že budou vypořádávány s čtvrtletní frekvencí. To v minulosti znamenalo platby z APF do státního rozpočtu,[10] nicméně od října 2022 se po nárůstu úrokových sazeb situace otočila a naopak Treasury musí pokrývat ztráty v programu APF. Dle projekcí zveřejněných letos v listopadu bude muset Treasury financovat ztráty APF i v příštích letech, přičemž odhad čisté současné hodnoty minulého i očekávaného budoucího cash flow se pohybuje v rozmezí 50–95 mld. GBP vyplacených Treasury k pokrytí ztrát z APF.
Bilance vybraných centrálních bank zemí mimo EU s režimem cílování inflace
Graf 4 – Velikost bilancí vůči HDP (v %)
Pozn.: Upozorňujeme na dvojnásobné měřítko osy y oproti grafům 3 a 5.
Zdroj: BIS
Bilance Norges Bank se dlouhodobě pohybuje poblíž 20 % norského HDP (viz Graf 4). NB neprováděla kvantitativní uvolňování a až na výjimky (devizové intervence a další opatření po vypuknutí covidu) ani další kroky s významným dopadem na velikost bilance. V roce 2022 sice zaznamenala NB ztrátu, již v následujícím roce však dosáhla několikanásobně vyššího zisku a v posledních letech (včetně zmíněného roku 2022) pravidelně přispívala do státního rozpočtu.
Klíčovým faktorem pro vývoj bilance švýcarské SNB jsou dlouhodobě její devizové intervence. V letech 2011–2015 SNB udržovala veřejně vyhlášenou minimální hodnotu kurzu franku vůči euru, což zajišťovala nákupy zahraniční měny. Na devizovém trhu však nebyla aktivní pouze v těchto letech – ve směru slabšího franku intervenovala od roku 2009 až do roku 2021, což vedlo k postupnému nárůstu bilance až téměř na jedenapůlnásobek švýcarského ročního HDP. V závěru roku 2022 začala SNB v reakci na vzedmutí inflace intervenovat naopak ve prospěch franku a zahraniční měny prodávala, což vedlo v posledních dvou letech ke zmenšení bilance, která však přesto v mezinárodním srovnání patří mezi největší. Nárůst bilance SNB znamenal rovněž větší volatilitu jejího hospodářského výsledku. SNB má bohatou historii posílání části svých zisků federální vládě a švýcarským kantonům. V roce 2022 nicméně zaznamenala rekordní ztrátu a ve ztrátě – byť již mnohem mírnější – setrvala i roce 2023,[11] platby vládě a kantonům tak musela přerušit.
Novozélandská RBNZ i kanadská BoC sice po roce 2020 prováděly kvantitativní uvolňování, jejich bilance přesto patří v mezinárodním srovnání mezi ty menší. Obě banky mají zároveň podobně jako BoE vyjednánu dohodu o pokrytí ztrát plynoucích z programu nákupu aktiv (indemnity). Na Novém Zélandu o výplatě zisků do státního rozpočtu rozhoduje ministr financí, ovšem na základě návrhu RBNZ. Po dvou letech bez výplaty zisků odvedla v účetním roce 2023/2024 RBNZ do státního rozpočtu necelých 600 mld. NZD. Bank of Canada v posledních letech do státního rozpočtu nepřispívala, jelikož se v roce 2022 dostalo její vlastní jmění do záporných hodnot a na konci roku 2023 dosáhlo cca -5,8 mld. CAD.
Pro srovnání se zeměmi pravidelně sledovanými v Monitoringu centrálních bank je v Grafu 4 uvedena i bilance japonské BoJ, jelikož právě Japonsko bylo průkopníkem nekonvenční měnové politiky. BoJ v roce 2001, tedy ještě před globální finanční krizí, jako první centrální banka spustila kvantitativní uvolňování a od roku 2016 až do letošního roku prováděla také politiku cílování výnosové křivky. V důsledku toho se objem bilance BoJ v poměru k HDP nachází na velmi vysokých hodnotách – ty se dlouhodobě zásadně neliší od bilance švýcarské SNB, oproti ostatním sledovaným centrálním bankám je však bilance BoJ i SNB více než dvojnásobná. BoJ se na rozdíl od řady jiných centrálních bank nepotýkala v posledních letech se ztrátovostí, své zisky pravidelně posílá vládě.
Vybrané centrální banky zemí EU cílující inflaci
Švédská Riksbank prováděla QE po roce 2015 a poté znovu po začátku covidové pandemie. Její bilance nicméně narostla oproti řadě jiných centrálních bank méně výrazně a v důsledku probíhajícího kvantitativního utahování se od roku 2022 postupně zmenšuje (viz Graf 5). Přesto však měly uskutečněné nákupy aktiv zřetelný dopad do hospodaření Riksbank, která po nárůstu úrokových sazeb a přecenění držených dluhopisů zaznamenala v roce 2022 ztrátu cca 80 mld. SEK, čímž se její vlastní jmění dostalo do záporných hodnot. Podle zákona účinného od loňského roku musí Riksbank při poklesu vlastního jmění pod určitou hranici podat žádost parlamentu o rekapitalizaci, což učinila letos v dubnu a zároveň upozornila, že její hospodářské výsledky za rok 2024 budou velmi citlivé na další vývoj úrokových sazeb a měnového kurzu a hodnota vlastního jmění tak může brzy znovu poklesnout. Kapitálovou injekci Riksbank následně v září obdržela, ačkoli v nižší než původně požadované výši.[12]
Graf 5 – Velikost bilancí vůči HDP (v %)
Zdroj: BIS
Bilance maďarské MNB se v uplynulých dekádách vyvíjela poměrně volatilně, přičemž k výraznějším nárůstům došlo v období finanční krize a poté v důsledku kvantitativního uvolňování po počátku covidové pandemie. MNB byla v letech 2021–2023 ve ztrátě, což vedlo k postupnému poklesu vlastního jmění, které se v roce 2023 dostalo do záporných hodnot. V minulosti by to znamenalo nutnost rekapitalizace centrální banky, ovšem po loňské úpravě zákona je situace posuzována z dlouhodobějšího hlediska, přičemž současná situace byla vyhodnocena tak, že rekapitalizace prozatím není nutná, a žádné prostředky ze státního rozpočtu tak centrální bance poskytnuty nebyly.
Velikost bilance polské NBP je ve srovnání s jinými zeměmi poměrně stabilní, ačkoli určitý nárůst v roce 2020 způsobený kvantitativním uvolňováním pozorovat lze. Vzhledem k významné roli cizoměnových aktiv má na hospodaření NBP podstatný vliv kurz zlotého. Právě jeho posílení bylo hlavním faktorem stojícím za poklesem vlastního jmění NBP do záporných hodnot v roce 2023.
V případě ČNB došlo k výraznému nárůstu bilance v období kurzového závazku v letech 2013–2017, a to zejména v jeho závěru. V roce 2022 opačným směrem působily prodeje devizových rezerv, kterými ČNB bránila nadměrným výkyvům kurzu koruny. V srpnu 2023 pak byl obnoven program odprodeje části výnosů z devizových rezerv, který zpomaluje nárůst bilance. Jelikož naprostou většinu aktiv ČNB tvoří devizové rezervy, vývoj kurzu koruny má dlouhodobě podstatný vliv i na její hospodářský výsledek. ČNB dlouhodobě funguje se záporným vlastním jměním – v kladných hodnotách se vlastní jmění od roku 2000 pohybovalo jen v letech 2014–2016. Podobně jako u řady ostatních centrálních bank v roce 2022 ČNB zaznamenala výraznou ztrátu, zatímco v roce 2023 hospodařila se ziskem cca 55 mld. CZK, čímž se vlastní kapitál posunul na zhruba -426 mld. CZK. Vzhledem k zápornému vlastnímu jmění ČNB neposílá prostředky do státního rozpočtu. Z budoucích zisků bude nejprve uhrazena kumulovaná ztráta z předchozích období, po jejím uhrazení by další vytvořený zisk ČNB použila nejprve k doplnění rezervního fondu a zbývající zisk by byl odveden do státního rozpočtu.
Závěr
Rychlé zpřísnění měnové politiky okolo roku 2022 se v kombinaci s historicky vysokými bilancemi negativně projevilo na hospodaření sledovaných centrálních bank. Většina z nich se dostala do ztráty a ty banky, které v minulosti ze svých zisků posílaly transfery do státního rozpočtu, je musely pozastavit. Několik centrálních bank nyní operuje se záporným vlastním jměním. To nicméně nepředstavuje překážku pro provádění jejich měnové politiky, jak tyto banky zdůrazňují, a tyto kumulované ztráty postupně uhradí ze svých budoucích zisků. Pokud jde o samotnou velikost bilancí, ta se u většiny sledovaných centrálních bank v posledních zhruba 2 letech postupně snižuje, a to jak v poměru k HDP, tak i v absolutních číslech. K tomu u řady centrálních bank přispívá probíhající kvantitativní utahování, v několika případech hrály roli devizové intervence ve směru posílení vlastní měny. Z historického pohledu se však bilance stále nacházejí na vysokých úrovních. Jak velikost bilancí, tak i hospodaření centrálních bank nicméně nejsou cílem, nýbrž vedlejším důsledkem činností centrálních bank usilujících o plnění svých zákonných mandátů.
Literatura
BIS: „Long series on central bank total assets“, dokumentace k použitému datovému souboru (naposledy aktualizováno 20. 8. 2024). (externí odkaz)
Bell, S., Chui, M, Gomes, T., Moser-Boehm, P. & Pierres Tejada, A. (2023): „Why are central banks reporting lossess? Does it matter?“, BIS Bulletin No. 68, Bank for International Settlements. (externí odkaz)
Chaboud, A. & Leahy, M. (2013): „Foreign Central Bank Remittance Practices“, The Federal Reserve Board, Division on International Finance. (externí odkaz)
Hall, R. & Reis, R. (2015): „Maintaining Central-Bank Financial Stability under New-Style Central Banking“, NBER Working Paper 21173. (externí odkaz)
Long, J. & Fisher, P. (2024): „Central bank profit distribution and recapitalisation“, Staff Working paper No. 1069, Bank of England. (externí odkaz)
Rule, G. (2015): „Understanding the central bank balance sheet“, Centre for Central Banking Studies, Bank of England. (externí odkaz)
Webové stránky a výroční zprávy centrálních bank.
[1] Téma bilancí centrálních bank je poměrně široké a pokrýt všechny relevantní aspekty je nad rámec tohoto článku – související témata jako například detailní struktura bilancí centrálních bank či konkrétní průběh kvantitativního uvolňování a utahování v posledních letech zde nejsou podrobně diskutovány. Jednotlivé programy kvantitativního uvolňování a následně přístup ke kvantitativnímu utahování, stejně jako transmisi těchto kroků, popisovalo např. Téma pod lupou v Monitoringu centrálních bank, březen 2022. Strukturu bilance centrálních bank popisuje např. Rule (2015).
[2] Pro podrobnější diskusi odlišných účetních standardů mezi centrálními bankami – a rovněž rozdílů mezi jednotlivými zeměmi v posílání zisků centrální banky do státního rozpočtu – viz Chaboud a Leahy (2013).
[3] V případě konvergujících ekonomik s vysokým objemem devizových rezerv v bilanci centrální banky zároveň platí, že pokud se dané ekonomice bude dařit, bude docházet ke konvergenci k vyspělejším zemím a centrální banka bude úspěšná v zajišťování cenové stability, lze očekávat posilování nominálního kurzu a tedy negativní dopad do ziskovosti centrální banky. Naopak případná špatná ekonomická situace vedoucí k oslabení domácí měny by vedla k vyššímu zisku centrální banky – z pohledu ekonomiky jako celku by však nešlo o pozitivní stav.
[4] Konkrétní příklady centrálních bank jsou diskutovány v další části článku.
[5] Ve zbytku článku se zaměřujeme na centrální banky pravidelně sledované v Monitoringu centrálních bank, přičemž se pro snazší orientaci držíme rozdělení těchto bank používaného v první kapitole této publikace. Tento standardní výběr centrálních bank je pro srovnání doplněn Bank of Japan, která dlouhodobě patří mezi centrální banky s největší bilancí v poměru k HDP na světě.
[6] Tento historický datový soubor navíc končí rokem 2019 a nezahrnuje proto další nárůst bilance BoE nad 45 % HDP po roce 2020 – viz Graf 3. Hodnoty uvedené v obou grafech se od sebe mírně liší v důsledku metodologických odlišností (ačkoli přibližně si odpovídají).
[7] V případě bank s významnou rolí devizových rezerv hraje roli rovněž hodnota měnového kurzu, za nějž se cizoměnová aktiva přepočtou do domácí měny – viz diskuse výše.
[8] Pro přehled institucionálního nastavení transferů mezi centrální bankou a vládou 70 centrálních bank včetně jednotlivých členských zemí eurozóny viz Long a Fisher (2024).
[9] Ačkoli základní principy této dohody byly od počátku známé, její přesné znění bylo až donedávna neveřejné. Po rozhodnutí britského úřadu zabývajícího se ochranou dat a právem na informace však Treasury muselo v listopadu letošního roku zveřejnit znění dohody s Bank of England, které je dostupné zde (byť některé citlivé informace zpřístupněny nebyly).
[10] Od roku 2009 do září 2022 se jednalo v součtu přibližně o 124 mld. GBP.
[11] Za roky 2020 a 2021 zaslala SNB federální vládě a kantonům každý rok 6 mld. CHF, čímž pokryla zhruba 3 % jejich příjmů. Ztráta SNB v roce 2022 dosáhla cca 132 mld. CHF (tedy několikanásobně více než předchozí rekordní ztráta 23 mld. CHF z roku 2015), v roce 2023 se jednalo o asi 3 mld. CHF. Viz také projev tehdejšího místopředsedy (současného předsedy) Rady guvernérů SNB M. Schlegela.
[12] Současný zákon stanovuje tři hranice (které jsou valorizovány o inflaci) pro hodnotu kapitálu Riksbank – cílová hodnota (nyní 62,6 mld. SEK), základní hodnota (na úrovni dvou třetin cílové hodnoty) a minimální hodnota (jedna třetina cílové hodnoty). Při poklesu pod minimální hodnotu musí Riksbank podat žádost o rekapitalizaci. Riksbank v dubnu požádala o kapitálovou injekci přes 40 mld. SEK, což by její vlastní jmění dostalo na základní hodnotu, nakonec v září obdržela 25 mld. SEK, čímž se z lehce záporného vlastního jmění dostala mírně nad minimální hodnotu. Vláda zároveň v září přišla s návrhem úpravy zákona, který by mj. z povinnosti Riksbank požádat o rekapitalizaci učinil pouze možnost.