Proč Češi omezují svoji spotřebu nejvíce v Evropě?

Spotřeba domácností tvoří zhruba polovinu hrubého domácího produktu české ekonomiky, a představuje tak jeho nejdůležitější výdajovou komponentu. S rozvolněním epidemiologických opatření během jara 2021 se výdaje spotřebitelů začaly výrazně zotavovat a o půl roku později již dosahovaly zhruba předcovidové úrovně. Realizace odložené poptávky po zboží a službách a s ní spojené rozpouštění balíku pandemických úspor^[1], značná fiskální podpora a celkově velká chuť utrácet odrážející napjatý trh práce však umožnily prodejcům rychle zvyšovat jejich ceny. Proinflační prostředí bylo dále přiživováno také na nabídkové straně. Výrobu a obchod firem započal omezovat nedostatek některých materiálů či komponent a následně i skokové zdražování energií, které eskalovalo v průběhu loňského roku vlivem invaze Ruska na Ukrajinu. Poslední rok a půl proto vstoupil do české ekonomické historie jako období extrémního vzedmutí cenové hladiny. České domácnosti začaly mít právě v tomto období hlouběji do kapsy, přičemž takřka nepřetržitý pokles jejich výdajů dosáhl od poloviny roku 2021 do třetího čtvrtletí 2022 v kumulovaném vyjádření téměř 6 %, což je nejhlubší propad v Evropě (Graf 1).^[2] Čím byl tento vývoj způsoben?

Inflace, sentiment, příjem, nebo úspory?

Nejvíce intuitivní příčinou propadu soukromé spotřeby se zdá být rychlý růst životních nákladů domácností a jejich nutnost se uskromnit. Tempo meziročního růstu harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) u nás od druhé poloviny roku 2021 pravidelně dosahuje nejvyšších evropských příček, což tuto hypotézu podporuje. Jaký je ale vztah mezi uvedenými veličinami u ostatních zemí? Z Grafu 2 je patrné, že souběžné intenzivní zdražování a velký propad spotřebních výdajů není v Evropě pravidlem. Přestože se ceny např. v Maďarsku či Lotyšsku zvýšily v uplynulém roce a půl ještě výrazněji než u nás, tamní spotřeba nikterak nezaostávala. Celkově lze mezi spotřebou a inflací najít jen slabou zápornou korelaci, což na vysvětlení velkých rozdílů ve vývoji spotřeby domácností napříč Evropou ve sledovaném období nestačí.^[3]

Novinové titulky médií občas plní teze o tom, že Češi jsou nadmíru pesimističtí v porovnání s ostatními národy.^[4] Propadly se tuzemské útraty, protože Češi mají špatnou náladu? V jaké míře dokáže sentiment vysvětlit spotřebu domácností? Z psychologických důvodů by mělo platit, že mezi sentimentem a nákupy domácností existuje kladný vztah, tj. čím horší (lepší) bude jejich spotřebitelský apetit, tím nižší (vyšší) by měla být jejich spotřeba.^[5] Graf 3 ukazuje, že tento vztah v uplynulém roce a půl skutečně platil, ačkoliv jeho síla nebyla nijak závratná. Podle zjištěné korelace by pozorovanému zhoršení českého sentimentu měl odpovídat mírný růst agregátní spotřeby, tedy zhruba na úrovni průměru eurozóny. Z tohoto úhlu pohledu se tedy můžeme považovat za opatrné spotřebitele – ačkoliv zhoršení naší nálady bylo zhruba průměrné, naše útraty se snížily mnohem více než jinde. Graf 3 však můžeme interpretovat také tak, že existuje ještě další faktor, který je potřeba vzít v úvahu pro přesvědčivé vysvětlení spotřebního chování domácností.

Vraťme se nyní k inflaci. Výše jsme konstatovali, že korelace mezi inflací a reálnou spotřebou domácností ve zkoumaném datovém vzorku je velmi slabá. Prozkoumejme však také vztah reálné spotřeby s reálnými příjmy domácností, na které má inflace zprostředkovaný vliv.^[6] Pro tento účel využíváme nominálního hrubého disponibilního důchodu domácností, který do reálného vyjádření (stálých cen) převádíme deflátorem spotřeby domácností. Graf 4 signalizuje, že minimálně pro českou ekonomiku může vzájemná pozitivní korelace existovat. Reálný hrubý disponibilní důchod se totiž ve třetím čtvrtletí loňského roku meziročně snížil velmi výrazně, přičemž jeho propad se v průběhu posledního roku prohluboval podobně, jako tomu bylo u spotřeby domácností. Graf 5 tento vztah vykresluje i pro ostatní země. Domácí ekonomika leží v blízkosti regresní přímky, což znamená, že změna reálných příjmů se v útratách spotřebitelů odráží zhruba obdobně jako v průměru ostatních evropských zemí. Stejně jako v předchozích případech není zjištěný vztah dokonalý a i zde lze nalézt odlehlá pozorování, což může identifikovanou závislost zpochybňovat. Dodejme však, že provázanost mezi celkovou reálnou spotřebou domácností a reálnými příjmy (respektive mzdami) byla nalezena – byť méně intenzivní – pro mzdy v průmyslu, maloobchodu a službách. Propad spotřeby proto lze z velké části vysvětlit propadem reálných příjmů či mezd domácností.

Graf 5 také ukazuje, že reálné příjmy domácností meziročně poklesly v drtivé většině evropských ekonomik. Platí tedy, že růst nominálních příjmů zaostával za inflací, což je mimochodem do budoucna jednou ze stěžejních, byť ne dostačujících, podmínek pro návrat inflace k nízkým a stabilním hodnotám. Graf 6 nicméně ukazuje, že míra tohoto zaostávání je v české ekonomice výraznější než ve zbytku Evropy. Bod pro domácí ekonomiku se totiž nachází viditelně pod regresní přímkou. Mzdový růst, resp. růst dalších složek běžných příjmů sektoru domácností, je u nás sice vysoký, ale na pokrytí vysoké inflace to ani tak nestačí. Příčin tohoto zaostávání dynamiky příjmů za rychlým růstem cen může být celá řada. Česká ekonomika je výrazně průmyslově orientovaná, což v podmínkách vysokého růstu nákladů na energie a další výrobní vstupy snižuje firmám v některých odvětvích prostor pro zvýšení růstu mezd. Důkazy v tomto směru poskytuje Graf 7. V odvětvích obchodu a služeb dokázali výrobci mezi létem 2021 a 2022 zdražovat produkci obdobným tempem, jakým jim rostly mzdové náklady, což dokládá přibližná stagnace reálných mezd. Naopak ve zpracovatelském průmyslu reálné mzdy poklesly, což pravděpodobně souvisí s vyšším podílem nákladů na energie než u služeb.

Výše jsme zmínili, že Češi jsou z evropského pohledu opatrnými spotřebiteli. Podívali jsme se na to, zda to souvisí i s tvorbou úspor. Z Grafu 8 vyplývá, že míra úspor se v naší ekonomice podle posledních údajů meziročně takřka nezměnila, zatímco ve zbytku Evropy převážně klesala. Graf 9 ukazuje, že mezi vývojem spotřeby a mírou úspor existuje silný záporný vztah nejen u nás. Můžeme tedy konstatovat, že relativně vysoká tvorba úspor v domácích podmínkách je další zjevnou příčinou omezování našich útrat. K tvorbě úspor dozajista motivuje i měnová politika ČNB.

Jakou roli hraje utahování měnových podmínek?

Česká národní banka začala po odeznění pandemie jako jedna z prvních centrálních bank na světě zvyšovat úrokové sazby, což za jinak stejných podmínek brzdí hospodářskou aktivitu firem. Zvyšování úrokových sazeb tlumí mzdový růst, a tedy dynamiku disponibilního důchodu, vede k odkládání spotřeby a oběma těmito kanály brzdí růst výdajů domácností. Intenzitu transmisního kanálu od sazeb ke mzdám ověřujeme schopností firem zvyšovat mzdy v závislosti na jejich čisté finanční pozici, tj. rozdílem mezi objemem přijatých a poskytnutých půjček a úvěrů.^[7] Pokud by firma měla v období rostoucích sazeb zápornou čistou finanční pozici (firma je tedy dlužníkem), její náklady porostou v krátkém období znatelněji než firmám, které mají neutrální nebo kladnou čistou finanční pozici (věřitelé).^[8] Tento rychlejší růst nákladů, způsobený vyšší náročností obsluhy dluhu, pak zadluženým firmám nedovolí zvyšovat mzdy v obdobné míře jako firmám, které zadluženy nejsou.  Podkladovými daty pro tuto analýzu jsou individuální data z výkazů P6-04, P3-04 a P2-04, která pocházejí od Českého statistického úřadu. Agregátní časové řady^[9] byly nejprve z důvodu přílišné volatility upraveny pomocí centrovaných klouzavých průměrů. Vlastní korelace je pak počítána na odchylce dané kategorie od celosouborového průměru. Výsledkem je tedy odpověď na otázku, zda rostoucí náklady firem spojené s vyšší náročností obsluhy dluhu vedou k nižšímu než průměrnému růstu mezd.

V případě zadlužené firmy můžeme tvrdit, že růst mezd jejích zaměstnanců bude v případě růstu úrokových sazeb v průměru nižší, než když má firma neutrální či věřitelskou čistou finanční pozici (Graf 10 i Graf 11). Naopak u čistých věřitelů lze konstatovat, že rostoucí úrokové sazby podporují firemní příjmy ze zapůjčených prostředků, což firmě umožňuje nadprůměrně zvyšovat mzdy. Pokud bychom mezi zadluženými a nezadluženými firmami nepozorovali žádné rozdíly v mzdovém růstu jejich zaměstnanců, nabízí se hypotéza, že firmy byly schopny plné zvýšení úrokových nákladů promítnout do svých cen a udržet si tak své marže. V přetrvávajícím prostředí vysátého trhu práce a hladu po zaměstnancích by tak následně mohly dorovnat mzdový růst u konkurentů. Provedená analýza však poskytuje poznatky v opačném směru. Rychlý růst domácích úrokových sazeb od léta 2021 tak mohl být jeden z faktorů, který u nás tlumil růst celkové průměrné mzdy, neboť u zadlužených firem[10] omezoval prostor pro výraznější přidávání a tlumil agregátní poptávku.

Příjmovou situaci spotřebitelů ovlivňuje měnová politika také prostřednictvím schopnosti firem udržet si v době vysokých sazeb stálou zaměstnanost. Mělo by tedy platit, že pokud je firma více zadlužená, pak v prostoru zvyšujících se sazeb budou její úrokové náklady růst a bude pro ni obtížnější udržet si stálou zaměstnanost. Zároveň by vyšší úrokové sazby měly tlumit celkovou poptávku, která se propíše do nižších zisků firem, čímž se zvýší tlak na propouštění. Pro ověření obou popsaných vlivů úrokových sazeb byl z výše uvedených výkazů sestrojen panelový soubor dat^[11] na individuální úrovni firem. Na těchto datech byl pak proveden následující odhad pomocí metody fixních efektů:

gL_it = β₀r_it + β₁ d_it + u _it,

kde gL_it vyjadřuje meziroční růst zaměstnanosti ve firmě i v čase t, r_it značí úrokové sazby, d_it čistou finanční pozici firmy a u_it je náhodná složka. Výsledek odhadu jsou zachyceny níže (Tabulka 1).

Tabulka 1 – Vliv úrokových sazeb a čisté pozice na zaměstnanost ve firmách

Z výsledků odhadu je patrné, že rostoucí úrokové sazby mají tlumící efekt na meziroční růst zaměstnanosti na úrovni firmy. Zároveň platí, že s rostoucí čistou finanční pozicí firmy je pravděpodobný i vyšší meziroční růst zaměstnanosti, ač je tento efekt poměrně slabý. Naopak při jinak stejných podmínkách (neměnné úrokové sazby) je klesající čistá finanční pozice firmy (rostoucí zadlužení) důvodem nižšího meziročního růstu zaměstnanosti. Úrokové sazby tak ovlivňují dynamiku zaměstnanosti přímo a skutečnost, zda je firma dlužník či věřitel, efekt úrokových sazeb zesiluje. Dopad úrokových sazeb do meziročního růstu zaměstnanosti tedy může být dalším důvodem, proč je v České republice, kde jsou delší dobu přísnější měnové podmínky ve srovnání se zahraničím, nižší ochota spotřebovávat než jinde v Evropě, resp. pozorujeme nižší růst zdrojů, které takovou spotřebu financují (objem mezd a platů jako součin zaměstnanosti a průměrné mzdy).

Shrnutí

Spotřebitelské výdaje u nás od předloňského léta zaostávají za Evropou hlavně kvůli hlubokému propadu reálných příjmů (mezd) domácností, který se řadí k největším v Evropě. V nominálním vyjádření sice růst příjmů českých spotřebitelů patří k nejvyšším v Evropě, avšak při zohlednění inflace za zbytkem Evropy Česko výrazně pokulhává. To pravděpodobně souvisí se silnou průmyslovou orientací české ekonomiky, která po pandemické ráně dostává další zásah v podobě extrémního zdražování energií a přetrvávajících problémů ve výrobních a dodavatelsko-odběratelských řetězcích. Právě v energeticky náročných odvětvích (zpracovatelský průmysl a stavebnictví) je útlum reálných mezd mnohem výraznější než ve službách. Spotřeba domácností v ČR pokulhává i kvůli aktuální negativní společenské náladě. Češi se uskromnili ve svých útratách mnohem více než průměrní Evropané, přestože se sentiment obou skupin zhoršil obdobně. Svou roli sehrála také včas a rychle se zpřísňující měnová politika, která brzdí mzdový růst a současně motivuje – spolu s tvorbou opatrnostních úspor – k odkládání spotřeby do budoucna. To v souhrnu vede k útlumu spotřebitelské poptávky. Její pokles bude jednou z hlavních příčin odeznívání domácích inflačních tlaků.

^[1] Způsob zachycení, kvantifikaci a dopad vynucených úspor v prognózách ČNB popisuje box Pandemie dramaticky zvýšila míru úspor domácností v ZoMP jaro 2021.

^[2] V analýze je kromě Turecka pro každou veličinu využit maximálně dostupný vzorek zemí.

^[3] Prokázání uvedeného vztahu je navíc obtížné kvůli možné endogenitě, tedy působení spotřeby domácností na inflaci i inflace na spotřebu domácností.

^[4] Např. zde, zde, zde či zde. V příznivých dobách naopak často platí, že Češi jsou až přehnaně optimističtí.

^[5] Stejně jako u vztahu spotřeby domácností a inflace je nutné výsledky interpretovat s opatrností, neboť u obou veličin dochází k vzájemnému ovlivňování.

^[6] U vztahu reálné spotřeby a příjmů navíc nelze očekávat opačnou kauzalitu, protože změna spotřeby nezpůsobí změnu příjmů.

^[7] Objem půjček, resp. úvěrů je v našem souboru dat spočítán jako součet jak krátkodobých, tak dlouhodobých přijatých, resp. poskytnutých úvěrů, půjček a finančních výpomocí.

^[8] V krátkém období tedy za jinak stejných podmínek vede tento transmisní kanál sám o sobě ke zvýšení inflace. Uvedený efekt je však výrazně převážen ostatními protiinflačními dopady zvýšení sazeb z titulu mj. snížení poptávky.

^[9] Data jsou dostupná od 1Q2008 do 3Q2022.

^[10] V rámci užívaného souboru dat je v každém období celková čistá finanční pozice napříč všemi firmami i průměrná čistá finanční pozice napříč firmami záporná. Zároveň také platí, že je v každém období mezi firmami v souboru dat více dlužníků než věřitelů, nejedná se tedy o vliv obrovského zadlužení malého počtu firem, které by vychylovalo celý soubor dat.  

^[11] Panelová data pokrývají 598 firem v časovém rozmezí od 1Q2009 do 3Q2022.