Sbohem padesátihaléři, sbohem dvacetikoruno! – část 7
Pátá dvacetikoruna vzoru 1926, první bankovka Národní banky Československé (NBČ), byla tištěna na papír s lokálně průběžným kombinovaným vodoznakem s opakujícími se hodnotovými čísly 20. Papír byl ke zvýšení ochrany proti padělání probarven růžovou barvou; lokalizaci, odstín a intenzitu probarvení se však výrobcům papíru nepodařilo dodržet jednotné po celou dobu výroby bankovky. Obě strany mají rámeček, líc je tištěn knihtiskem v modro-hnědo-červeném irisu, rub hlubotiskem v barvě tmavomodré. Podtisk obou stran tvoří gilošové kompozice a hodnotová čísla 20 v plochém reliéfu, který známe už z dvacetikorun rakousko-uherských. Hlavním motivem lícní strany je portrét Milana Rastislava Štefánika v zimní uniformě generála francouzské armády, vytvořený podle jedné z jeho fotografií. Hlavním motivem rubové strany je portrét Aloise Rašína, ztvárněný rovněž podle jedné z jeho portrétních fotografií, ve vynikající rytině Karla Wolfa. Bankovku podepsali guvernér Vilém Pospíšil, člen bankovní rady Vladislav Brdlík a vrchní ředitel Augustin Novák. Autorem bankovky byl profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze Alois Mudruňka, který vytvořil návrh svého nezaměnitelného stylu, který známe i z některých jeho dalších grafických prací i sgrafit domů v jeho rodné obci Uhersko na Pardubicku. Bankovku zprvu tiskla pražská tiskárna A. Haase, od 30. května 1928 přešla její výroba do právě otevřené Tiskárny bankovek NBČ v její nové budově v Růžové ulici (dnes Státní tiskárna cenin). V protektorátu Čechy a Morava platila až do konce ledna 1945, neboť vedení tiskárny s úředníky Národní banky pro Čechy a Moravu pod různými záminkami účinně zdržovali přípravu a výrobu nového protektorátního vzoru. Po osvobození byla její platnost v české a moravskoslezské zemi (nikoliv na Slovensku) ještě na dva měsíce obnovena. Definitivně skončila její platnost peněžní reformou, vyhlášenou k 1. listopadu 1945.
Dvacetikorunová bankovka Národní banky Československé vzoru 1926.
Dvacetikoruna tvořila společně s desetikorunou dvě nominální hodnoty, které nebyly v průběhu 30. let vyměněny za novější vzory. Určité skici na novou dvacetikorunu sice vznikly, pro nedostatek spolehlivých pramenů je však obtížné odlišit úřední přípravu nového vzoru, utajenou přípravu náhradního platidla a studijní, příp. soukromé práce designerů a rytců.
Ve 30. letech pečovala Národní banka o odbornou průpravu designerů, gilošérů a rytců ve specializovaném oboru bankovkové grafiky zadáváním studijních designů a rytin nejen vlastním zaměstnancům, ale také externistům formou stipendií. Takto zřejmě vznikla i skica dvacetikoruny s datem 30. června 1934. Jedná se o jednostrannou kresbu lícní strany barevnými inkousty s velkým smyslem pro bankovkový tisk, což je zřejmé z modro-hnědo-červeného přechodu hlavního obrazce napodobujícího irisový tisk, pestrobarevného ornamentu a náznaku ochranného rastru, jakož i imitace probarvení papíru. Hlavním motivem skici, jejímž autorem byl Bohumil Heinz, je portrét Jana Amose Komenského.
Zřejmě v první polovině 30. let začala NBČ připravovat náhradní emisi platidel, jaké mívají připraveny centrální banky téměř v každé době v různém stupni rozpracování. Pro absenci písemných pramenů, které zřejmě nebyly úmyslně vytvářeny, a také mlčenlivosti zainteresovaných pracovníků, která znemožnila vytvoření alespoň ústní tradice, však o ní dnes nevíme téměř nic. V druhé polovině 30. let se pak hlavním motivem přípravy náhradní emise stalo nebezpečí německého nacismu a z toho plynoucí možné politické a ekonomické změny včetně nebezpečí válečného konfliktu, územní necelistvosti, tezaurace kovových platidel apod. Zřejmě k posílení národního povědomí a myšlenek vlastního státu objevují se na návrzích vedle osobností politiky, vědy a kultury také vojenští vůdcové Jan Žižka a Josef Jiří Švec či výjev z bitvy Československých legií. Jedna ze skic dvacetikoruny nese, stejně jako obíhající dvacetikoruna, portrét M. R. Štefánika a malý státní znak v bohatém rámci z rostlinných motivů. Text, který není zcela čitelný, neboť u méně pokročilých skic autoři obvykle vkládali na místa textů nahodilá písmena jen ke kompozičnímu řešení řádků, lze interpretovat jako TATO BANKOVKA VYDANA ZE DNE 20 DUEVI PODLE ZAKONA ZE DNE INIAAPTOPLTATII DVACET KORUN ČESKOSLOVENSKÝCH V PRAZE DNE 20 DUBNBA 1935. Autorství lze nejspíše připsat vedoucímu litografovi Tiskárny bankovek Bedřichu Fojtáškovi (na sklonku života se objevil jako neherec v roli pana Tautzeho ve filmu Magdaleny Pivoňkové Když v ráji pršelo).
Skica, snad studijní práce, bankovky NBČ s ilustračním datem 30. června 1934 a skica, snad pro náhradní emisi, bankovky NBČ s ilustračním datem 20. dubna 1934.
Malou výstižností portrétů, neúplností textů a smyšlenými podpisy funkcionářů banky působí některé z těchto skic amatérsky. Chybné jsou také formálně, jelikož dvacetikoruna byla v roce 1932 prohlášena státovkou, takže nový vzor by už nevydávala NBČ. Skici však nesou prvky bankovkového tisku, styl některých tehdejších designerů a obsahují grafické prvky, které nalezneme na pozdějších platidlech. Jediným skutečně hmatatelným výsledkem přípravy náhradních platidel tak jsou tzv. mobilizační státovky hodnot 1 a 5 Kč, vytištěné v roce 1938 pro případ tezaurace mincí na začátku válečného konfliktu. I když k původnímu účelu v důsledku pomnichovského vývoje nebyly použity, v roce 1940 po přetištění na státovky protektorátu Čechy a Morava posloužily jako krátkodobé oběživo. Je ovšem pravdou, že některé výsledky přípravy náhradních emisí bývají a i v tomto případě mohly být využity na pozdější vydaná platidla, aniž bychom se dozvěděli o jejich původním účelu.
Někdejší území předmnichovské Československé republiky se během několika měsíců na přelomu let 1938 a 1939 stalo součástí několika států – Česko-Slovenska (tzv. druhé republiky), Německa, Polska, Maďarska a nakonec protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenska. Tím se také stalo součástí pěti měnových území s odlišným oběživem, jelikož každý z těchto státních útvarů na nich zavedl své stávající nebo nové měny. Pro tento účel dále sledujme jen vnitřní území českých zemí, které se stalo součástí protektorátu Čechy a Morava.
Šestá dvacetikoruna vzoru 1944, státovka protektorátu Čechy a Morava, byla tištěna na papír s průběžným kombinovaným vodoznakem střídajících se soustředných kruhů a jakýchsi klínů. Obě strany mají rámeček a jsou tištěny v odstínech zelené barvy pouze offsetem, vzhledem ke stále klesající hodnotě českomoravské koruny. Dvacetikoruna zapadá do grafické koncepce protektorátních papírových platidel, je námětově chudá, ponurá, působí „šedě“ a smutně jako celá doba, v níž vznikala. I přes jednoduchý motiv a levnější druh tisku je však technicky velmi vyspělá, za zmínku stojí hustota giloší, rastrů, liniové kresby a mikropísmo, tedy prvky, díky nimž jsou protektorátní státovky a bankovky považovány za jeden z technických vrcholů naší bankovkové tvorby. Docílené efekty offsetového tisku předešly o několik desetiletí vynález sběrného tisku z výšky, ale jakost jejich tiskových linek nebyla dosud překonána. Po ozáření ultrafialovou lampou je možné odhalit na lícní straně skrytý, tzv. neviditelný tisk provedený luminiscenční barvou, který patří k prvním použitím této ochrany na světě.
Hledání motivů přijatelných pro okupační správu i české představitele Národní banky, která si do značné míry dokázala udržet rozhodovací pravomoc v přípravě nových platidel, bylo obtížné, a proto byly využívány nekonkrétní ideální portréty, starší neutrální výtvarná díla a osobnosti, v nichž se nekontroverzně propojovala česká a německá historie. Hlavním motivem lícní strany je portrét chlapce en face a pás s ovocnými plody. Podle dobové legendy je zobrazeným chlapcem Klaus Heydrich, nejstarší syn zastupujícího říšského protektora, který zahynul jako desetiletý po střetu s nákladním automobilem s fotbalisty SK Čechie v Panenských Břežanech 24. října 1943. Sami autoři však tuto skutečnost ani po desetiletích nikdy nepotvrdili, a tak se bude jednat o další z mnoha případů, známých z celé bankovkové historie, kdy určitá, i když nechtěná podobnost s konkrétní osobou vytvořila podobné teorie. Stejně jako ostatní protektorátní státovky nenese dvacetikoruna žádný podpis (podepsány byly jen bankovky Národní banky pro Čechy a Moravu počínaje pětisetkorunou). Autorem grafické koncepce státovky byl Bedřich Fojtášek, liniová kresba portrétu je dílem Jindřicha Schmidta. Tiskla ji Tiskárna bankovek Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze, které z kapacitních důvodů vypomáhaly dvě již osvědčené pražské obchodní tiskárny – Česká grafická unie a A. Haase. V důsledku peněžní reformy v poválečném Československu platila krátce, jen do konce října 1945.
Dvacetikorunová státovka protektorátu Čechy a Morava vzoru 1944.
Pro úplnost budiž řečeno, že na malé části území protektorátu Čechy a Morava platily ještě Quittungen (potvrzenky, stvrzenky) Bank der jüdischen Selbstverwaltung Theresienstadt (Banka židovské samosprávy Terezín), vydané jako součást propagandistické ukázky inscenované dobře fungující samosprávy v ghettu Terezín pro návštěvy z mezinárodních humanitárních organizací. Součástí soustavy těchto fakticky bezcenných platidel byla i dvacetikoruna s datem 1. ledna 1943. Blíže však o ní nepojednáváme, jelikož patří spíše mezi tzv. táborová než státní platidla.
V roce 1944 zřídila československá exilová vláda v Londýně Československý měnový úřad jako emisní ústav pro osvobozená území. V témže roce byla v Sovětském svazu vytištěna platidla označená jako poukázky Republiky československé znějící na koruny (technicky a výtvarně obdobné poukázky vznikly v téže tiskárně také pro Polsko, Maďarsko a Rumunsko). Tyto poukázky vydával Československý měnový úřad jako naše první poválečné peníze a zásoboval jimi sovětské a československé vojenské jednotky a posléze i obnovené československé úřady postupně od Podkarpatské Rusi přes Slovensko a Moravu až po Čechy. Zákonnými penězi se na osvobozených územích stávaly postupně, až 19. května 1945 byla rozšířena jejich platnost i na českou a moravskoslezskou zem, tedy bývalý protektorát a pohraniční území připojená po mnichovském diktátu k Německu.
Sedmá dvacetikoruna vzoru 1944, poukázka Československého měnového úřadu, byla tištěna na papír s průběžným kombinovaným vodoznakem hvězdicového vzoru. Obě strany jsou vzhledem k přechodnému určení a rychlosti přípravy řešeny ryze technicky bez velkých uměleckých ambic jako pouhé gilošové kompozice s texty. V nich se nachází chyba v označení hodnoty, slovenské slovo DVACAŤ namísto DVADSAŤ. Poukázka je vytištěna knihtiskem v tmavomodré barvě s okrovým podtiskem a není nikým podepsána. Autorem výtvarného návrhu byl doyen sovětského bankovkového designu Ivan Ivanovič Dubasov a poukázky vytiskl státní kombinát (spojení několika papíren, tiskáren a mincoven) GOZNAK v Moskvě a/nebo Krasnokamsku (výroba papírových platidel právě v té době přecházela podle potřeby mezi jeho dvěma výrobními závody). Tato dvacetikorunová poukázka platila, stejně jako předválečná a protektorátní dvacetikoruna, do 31. října 1945.
Dvacetikorunová poukázka Československého měnového úřadu vzoru 1944.