Tomáš Nidetzký: Nebankovní poskytovatelé úvěrů musí mít nově licenci

(video včetně anglických titulků)

Koncem loňského roku vstoupil v platnost nový zákon o spotřebitelském úvěru. Co je jeho hlavním cílem a jakou roli v něm má ČNB? O tom si budeme povídat s Tomášem Nidetzkým, členem bankovní rady ČNB.

Co je tedy cílem nového zákona o spotřebitelském úvěru?

Cíle já osobně vidím ve třech rovinách. První cíl je hodně veřejně prezentován, je to ochrana spotřebitele. Takovým mottem nového zákona by mohlo být, že za problémy dlužníků mohou ti, kteří peníze půjčují a pak je od nich chtějí vidět zpět. Takže to je ten první cíl – ochrana spotřebitele, kde se u poskytovatelů klade větší důraz na prověření bonity klienta a zároveň na straně dlužníků jsou to výhody nebo postupy, procesy, které vedou k tomu, že klienti můžou předčasně splatit úvěr za nějakých podmínek, jsou omezeny sankce apod. Druhým cílem – a o tom se už tolik nemluví – je harmonizace evropské legislativy, protože zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí dvou směrnic. První směrnicí byla směrnice o spotřebitelském úvěru a druhou byla transpozice směrnice o úvěru na bydlení. Co to znamená pro klienty a všechny poskytovatele: v rámci evropské unie, v rámci evropského hospodářského prostoru, by klienti měli mít stejné podmínky, co se týká právě přístupu k těm úvěrům a co se týká i ochrany spotřebitele. To je harmonizace podmínek. A ten třetí cíl té nové legislativy spočívá v tom, že se vytváří jednotné prostředí, jednotné podmínky pro všechny subjekty na trhu, protože v minulosti to fungovalo tak, že jenom banky podléhaly licenčnímu procesu a následnému dohledu České národní banky, a pak tady byli nebankovní poskytovatelé úvěrů, kteří nepodstupovali žádný licenční proces, nepodléhali žádnému dohledu. A protože poskytovali taky úvěry, tak to mohlo dávat klientům pocit, že tyto subjekty jsou taky dohlíženy Českou národní bankou a že Česká národní banka garantuje nějakou kvalitu těchto poskytovatelů.

Podle odhadů uváděných v médiích se mělo před účinností tohoto zákona o úvěru živit v České republice poskytováním půjček téměř 60 tisíc osob nebo malých firem. Kolik je to ale nyní, když poskytovatele nově eviduje ČNB?

Vím, že se to často používalo v médiích, když se ten zákon diskutoval. Je to takový přesný součet nepřesných čísel, protože těch 60 tisíc nebankovních poskytovatelů úvěrů, tak na ty se přišlo tak, že se podívalo na živnostníky. Podle toho, jestli tam měl živnostník napsanou činnost poskytování nebo zprostředkování úvěrů, tak se sečetla tahle čísla a vzniklo 60 tisíc. Samozřejmě to číslo je nepřesné, protože za prvé ne všichni, kdo to měli takto zapsané, byli poskytovatelé. Řada z nich byli zprostředkovatelé, na druhé straně to bylo taky o tom, že ne všichni byli aktivní. Určitě si to řada živnostníků zapsala do živnostenského listu pro případ, že by to někdy v budoucnu dělala, ale teď to aktivně nevykonává. Česká národní banka, když se ten zákon připravoval, měla svoje vlastní odhady a propočty a my jsme počítali, že těch poskytovatelů bude něco okolo stovky. Dnes evidujeme aktuálně 108 žádostí těchto poskytovatelů. Je třeba rozlišovat tři druhy žádostí: první jsou poskytovatelé, to jsou vlastně ti nebankovní poskytovatelé, to jsou takové ty banky v uvozovkách, které skutečně ty úvěry drží ve vlastních knihách, drží to kreditní riziko, a těch je dnes 108. Pak jsou to zprostředkovatelé, to znamená ať už právnické nebo fyzické osoby, které zprostředkovávají úvěry, tedy samostatní zprostředkovatelé, kterých dnes evidujeme asi 400. K těm zprostředkovatelům se nicméně váží vázaní zprostředkovatelé, to už jsou skutečně fyzické osoby, které to prodávají, a těch evidujeme 26 tisíc. Potom to jsou akreditované osoby, to je další skupina v licenčním procesu, a to jsou vlastně organizace, které na základě námi připravených zkouškových otázek a vůbec systému zkoušek školí a následně testují zprostředkovatele. Na základě výsledků těch zkoušek zprostředkovatelům udělujeme licenci, respektive vstupují do toho registru. Ta zkouška je potvrzením o jejich odborné způsobilosti.  

A když se podíváme na tato čísla, jak jste o nich hovořil, tak můžeme už nyní zhodnotit úspěšnost tohoto zákona? 

Myslím si, že z pohledu dopadu na klienty je příliš brzo, nicméně myslím si, že co můžeme zhodnotit a co určitě proběhlo velice správně a korektně, je samotná tvorba toho zákona. Říká se, že tvorba zákonů je dost podobná výrobě párků – že lepší je nevědět, jak ten proces probíhá. Nicméně tady byl ten rozdíl, že když se zákon připravoval, tak musím pochválit komunikaci a spolupráci ministerstva financí jako té organizace, která připravuje zákon do legislativního procesu. Pak se na tom samozřejmě podílela i Česká národní banka jako standardní připomínkové místo a místo, které mělo největší zájem na tom, aby ten zákon byl správně nastaven. V neposlední řadě to byla i spolupráce se zástupci trhu, kteří se na tom podíleli, takže to vytváří předpoklady, že by tento zákon měl fungovat. Jsem přesvědčený o tom, že zákon je nastavený dobře. Určitě život pak ukáže, že tam můžou být ještě drobnosti, které by se daly udělat lépe, ale myslím si, že v následujících třech až pěti letech nebude důvod do toho zákona vstupovat. Důležité je, aby se zákon odžil v praxi. V každém případě si myslím, že to je jeden z těch zákonů, které určitě přispějí ke kultivaci trhu v České republice. 

Nemáte tedy obavy, že ten zákon by mohl mít opačný efekt, tedy že by mohly některé osoby nebo lichváři přejít na černý trh?

Ten zákon byl dobře nastavený i z toho pohledu, že tam nebyla snaha ten zákon nastavit velice striktně a nebyla tam snaha vstupovat do tržního nastavení. U některých zemí – příkladem je Slovensko – je nastaven nějaký limit na výši úroků, což samozřejmě výrazným způsobem může mít dopad do fungování právě těch nebankovních poskytovatelů, protože ti mají trošku odlišný obchodní model než standardní banky. Pracují s vyšší marží a podstupují větší rizikovost. A takový zásah by samozřejmě mohl vést k tomu, že tyto subjekty se schovají na černém trhu. To ale není situace České republiky, protože ta obchodní model nebankovních poskytovatelů neomezuje. Na druhé straně přínosem toho zákona je, že vytvořil možnost, abychom uměli rozlišit, co je ten černý trh. Dnes skutečně ten, kdo chce úvěry seriózně poskytovat, tak si projde licenčním řízením. V minulosti jsme vlastně ani nemohli černý trh zacílit.

Česká národní banka je tedy orgánem, který má ze zákona potírat ilegální zprostředkovatele a poskytovatele spotřebitelského úvěru? Děje se tak již nyní? 

Já si nemyslím, že Česká republika měla problém s tím, že by tady fungoval nějaký černý trh nebankovních poskytovatelů. Vstup do toho odvětví byl tak jednoduchý, že pro to nebyl žádný důvod. Druhá věc, co bych k tomu chtěl říct: já si nemyslím, že ani systémově by Česká republika měla problém s černým odvětvím jako takovým. Byla tady řada institucí, která poskytovala úvěry subjektům, které z nějakého důvodu úvěry nedostaly nebo neprošly scoringem komerčních bank s malým k nebo z nějakého důvodu ti klienti nedokázali předložit příjem. Nebyl to žádný systémový a zásadní dopad do fungování finančního systému v České republice. Samozřejmě, ty případy se vyskytovaly, ale byly to spíše jednotky desítek kusů, než že by to byla nějaká systémová záležitost. Co se týká dnešní situace, tak dnes evidujeme skutečně jednotky podání klientů, kteří nás upozorňují na možné ilegální poskytovatele bankovních nebo nebankovních úvěrů.

Jak prověřujete tyto firmy? Jakým způsobem probíhá regulace podmínek poskytování úvěru. Můžete nám vysvětlit, jak Česká národní banka tohle sleduje? Jak moc do toho může zasahovat?

Tak asi neočekáváte, že vás pustíme do dohledové kuchyně, ale v dnešní době to probíhá tak, že sbíráme podání klientů, anebo se díváme do veřejného prostoru, například přes internet, kde firmy tyto úvěry nabízejí. Prověřujeme, jestli ty subjekty mají licenci, jestli skutečně nabízejí nebankovní úvěry. Samozřejmě, pro tyto subjekty dnes díky tomu zákonu není žádná motivace tyto úvěry poskytovat, protože pokud se zjistí, že by ty úvěry poskytovaly nelegálně, tak to povede k tomu, že v takových případech ti dlužníci neplatí žádnou úrokovou sazbu, dokonce se jim vrací i úroky zaplacené a navíc pak můžou i ten úvěr, tu jistinu splatit podle toho, jaké mají ekonomické podmínky. Samozřejmě k tomu musíme přičíst i nějakou sankci.

Jaké jsou sankce při nedodržení těchto podmínek?

Sankce se samozřejmě liší podle přestupků. Jsou tam tři kategorie – pět, deset a dvacet milionů plus ta sankce nejvyšší, a to odnětí licence. Já bych tady ale chtěl zdůraznit, že úkolem České národní banky není ukládání sankcí. Nakonec je to taky jeden z mýtů o České národní bance, že sankce jsou naším příjmem. Ne, sankce my odvádíme do státního rozpočtu, nejsme motivovaní k tomu, abychom ukládali sankce, ale naším cílem je bezpečné fungování finančního trhu. Když se ale vrátím k těm sankcím, tak se to nedá takto paušálně říct. Liší se to samozřejmě podle přestupků a taky podle ekonomické síly daného subjektu, což se zohledňuje v té sankci. 

Co tento zákon, tyto všechny změny znamenají pro samotného spotřebitele? Když si půjčím peníze od subjektu, který není registrován u České národní banky, na koho se mohu obrátit a jaký je další postup?

Můžete se obrátit na Českou národní banku nebo na finančního arbitra, se kterým Česká národní banka úzce spolupracuje. Nicméně bych chtěl říct, že k tomu, když si půjčíte od ilegálního nebankovního poskytovatele, by vůbec nemělo dojít. Jeden z těch důvodů, proč ten zákon vznikl, tak aby vlastně dal klientům šanci se podívat, co je to za instituci, která takový úvěr poskytuje. Dnes na internetových stránkách České národní banky najdete všechny licencované subjekty v této kategorii, takže si můžete jednoduše zkontrolovat, jestli ten subjekt má, nebo nemá licenci, což bych vždy doporučoval všem klientům. Pokud by k této situaci došlo, ten zákon je napsaný ve prospěch klientů, zákazníků. Pro vás to neznamená žádnou sankci, žádný postih. Naopak – zákon je napsaný tak, aby sankcí a postihem i ekonomickým demotivoval nebankovní poskytovatele těchto úvěrů.

Tak to je pro spotřebitele  určitě dobrá zpráva. Děkuji vám za rozhovor a budu se těšit někdy příště na shledanou.

Na shledanou.