Rozhovor s Janem Fraitem, viceguvernérem ČNB
Marek Miler (Hospodářské noviny 20. 3. 2023 strana 11, rubrika: Rozhovor)
Máloco se na mezinárodních finančních trzích v uplynulém týdnu řešilo tolik jako pád americké Silicon Valley Bank a problémy druhé největší švýcarské banky Credit Suisse. Nejistota zasáhla též Evropu a její bankovní akcie. Výjimkou nebyla ani pražská burza, kde bankovní tituly také oslabovaly.
Tato nervozita mohla znejistit i některé klienty tuzemských bank. Viceguvernér České národní banky Jan Frait ale v rozhovoru pro HN ujišťuje, že obavy nejsou namístě. Tuzemské bankovní domy mají podle něj velký polštář kapitálu, aby ustály i případný odliv vkladů. Také by jim v takové situaci pomohla ČNB, která ze zákona na stabilitu bankovního systému dohlíží. Dodala by jim například rychle peníze odkupem jejich cenných papírů.
Podle Fraita navíc SVB ani Credit Suisse nejsou běžnými bankami, srovnatelnými s těmi v Česku – jejich problémy jsou specifické. „Jsem si zcela jist, že domácí banky nemají žádné podstatné finanční vazby na Credit Suisse v tom smyslu, že by si od této banky půjčovaly nebo k ní ukládaly peníze,“ říká Frait. „Klienti našich bank tedy nemají důvod k obavám.“
Frait měl v ČNB patnáct let na starosti oblast finanční stability, včetně zátěžových testů, kterými centrální banka měří odolnost bankovních domů v krizových situacích. V této roli byl také v době finanční krize 2008.
* Krach americké SVB a o pár dnů později hlavně problémy Credit Suisse mohly vystrašit i klienty českých bank. Jak takové riziko vnímáte?
Já to riziko vnímám jako malé, až zanedbatelné. Podobná situace tu není poprvé. Po pádu Lehman Brothers jsme měli i v Evropě velké napětí, pak při dluhové krizi eurozóny, pak po začátku pandemie covidu nebo války na Ukrajině. Vždy jsme si ale byli jistí, že bankovní systém je velmi robustní a žádný větší problém nevznikne. Dnes je to stejné. To, co se stalo v USA, nejsou žádné „černé labutě“ (tento termín zpopularizoval americký investor a autor Nassim Nicholas Taleb a označuje nepředvídatelnou událost s drtivými důsledky pro finanční trhy – pozn. red.). Bylo jasné, že jakmile půjdou úrokové sazby vzhůru někam k normálu, objeví se určité poruchy ve finančním sektoru. To proto, že se v předchozím období udělala řada riskantních obchodů. Vydalo se mnoho toxických dluhopisů, spousta aktiv se emitovala za relativně benevolentních podmínek, americké banky někdy zvolily trochu rizikovější strategie, které by v Evropě ani nebyly možné. Taková rizika se pak někde projeví a bývají z toho potíže. To mě nepřekvapilo. Co ale překvapilo, je celkem zvláštní způsob řízení rizik – to si budou muset američtí kolegové ve Fedu vyjasnit. Není to však problém Evropy, protože regulace je tu jiná a banky fungují jinak.
* Českým klientům se krach SVB v USA může zdát vzdálený, ale pak tu máme problémy s druhou největší bankou ve Švýcarsku, a to už je nám blíž…
Ano, zdánlivě je to trochu jiný případ, protože jde zaprvé o evropskou banku a pak také o globálně systémově významnou banku. Pokud se v takovém případě objeví náznaky nějaké nestability, je jasné, že se to přenese případně na velké evropské banky. Pak by se mohl objevit nějaký kanál, kterým by se problém přenesl přes zahraniční vlastníky i na naše bankovní domy. Ale uvědomme si, že Credit Suisse není běžná banka. Je to výsledek snah vytvořit i v Evropě bankovní domy, které by byly globální alternativou amerických a britských investičních bank. To se Credit Suisse úplně nepodařilo, a koneckonců se to nepodařilo ani Deutsche Bank. Tyto banky jsou předmětem silných požadavků mezinárodních i lokálních regulátorů, ale na druhou stranu je jejich model hodně o investičním bankovnictví, dělají investiční byznys u nepojištěných klientů z různých částí světa a podobně. Není to něco, co my tady v Evropě vnímáme jako standardní banku.
* Sám ale přitom říkáte, že jde o systémově důležitou banku s vazbami na jiné bankovní domy. Mohou tedy mít čeští klienti důvod k obavám?
Jsem si zcela jist, že domácí banky nemají žádné podstatné finanční vazby na Credit Suisse v tom smyslu, že by si od této banky půjčovaly nebo k ní ukládaly peníze. Mohou tam být nějaké derivátové pozice, ale to je tak asi vše. Když se podíváme na naše banky, tak 70 procent ze všech vkladů jsou vklady kryté, pojištěné. To jsou klienti, kteří nemají sklon utíkat ve strachu. To, že loni utíkali klienti ze Sberbank, nebylo dáno problémy samotné Sberbank, ale spíš tím, že šlo o ruskou banku. Naše banky mají velký rozsah vysoce likvidních aktiv. Téměř 30 procent těchto aktiv jsou peníze, které jsou uložené u nás v ČNB. Čili jde o velmi likvidní peníze.
* SVB doplatila na to, že velkou část depozit zainvestovala do desetiletých státních obligací. Problém nastal, když začaly růst úrokové sazby. Víme ale, že i řada českých bank si v minulosti nakoupila do portfolia státní dluhopisy s dlouhou splatností a vedou je v účetnictví jako HTM,tedy na držení do splatnosti. Mohou taková aktiva v některých případech oslabit bilanci i českých bank?
České banky drží skutečně poměrně významný objem státních dluhopisů. A je pravda, že značnou část skutečně formou HTM. Těch je asi kolem 80 procent. Větší nákupy těchto papírů se odehrály hlavně v době, kdy končil kurzový závazek, a také v poslední době. Předtím byly výnosy nulové nebo záporné, tak to nedávalo moc smysl. Banky také nekupují jen dlouhodobé dluhopisy. Když to zjednoduším: průměrná doba do splatnosti státních obligací, držených tuzemskými bankami, je kolem čtyř let. Je tedy spousta dluhopisů, které jsou celkem nedávné a už nesou relativně dobré výnosy a neztrácí tržní hodnotu. Zároveň je třeba říci, že naše banky nemají důvod s cennými papíry dělat to, co dělala SVB – shánět peníze prodejem těchto dlouhodobých papírů. Mají spousty vlastních likvidních zdrojů, spousty dluhopisů, které by mohly použít jako záruku pro mezibankovní operace. Navíc by se mohly také obrátit na nás v ČNB, abychom jim likviditu dodali.
* Když loni vypukla válka na Ukrajině, zažívaly některé banky, například Raiffeisenbank, horké chvilky. Generální ředitel Igor Vida nám například zpětně popisoval, jak banka předzásobovala bankomaty, aby se nikde nestalo, že klient své peníze nedostane. Řekl byste, že tato situace byla pro banky nejdramatičtější za posledních 20 let?
Nešlo tu ani tak o nedůvěru v kvalitu bank a jejich bilancí, problém byl spíš spojený s Ruskem. Ta situace třeba v porovnání s lety 2008 a 2009 byla velmi odlišná. V dobách finanční krize jsme čelili velké nedůvěře přicházející primárně z ciziny, museli jsme zahraniční subjekty přesvědčit, že tu je všechno v pořádku. Loni se ruská invaze dotkla na velmi krátkou dobu i domácího finančního sektoru, protože tam bylo stigma byznysu v Rusku. Pokud jde o Raiffeisenbank, byli jsme připraveni, kdyby se cokoliv dělo, velmi rychle banku komunikačně a případně i jinak podpořit. Nakonec ani reakce nebyla nutná.
* Jak vůbec může ČNB pomoci bance, kterou případně postihnou zvýšené výběry depozit? Žádná,ani sebezdravější banka takzvaný run na vklady sama neustojí…
Všechny banky mají povinnost dodržovat určitá pravidla pro likviditu. Musí mít dostatek vysoce likvidních zdrojů na to, aby si uměly poradit s nějak definovaným odlivem peněz během daného měsíce. Všechny banky také podléhají zátěžovým testům, kde je vystavujeme celkem divokým scénářům. A pak jsou situace, kdy dochází k ještě divočejším scénářům, ty by se daly označit jako „run na banku“. Pro takový případ máme různé nástroje pro dodání likvidity. Během covidu jsme dokonce vytvořili určitou speciální facilitu, ale banky ji nikdy nevyužily. Kdyby nastala nějaká krize, tak zkrátka takový nástroj existuje a banky ho mohou využít a jako kolaterál použít například státní dluhopisy nebo hypoteční zástavní listy a podobně. Byli bychom rychle schopni se s bankami sejít, tak jako jsme to udělali během covidu, a vytvořit i jiný nástroj.
* Jaký je váš vzkaz klientům bank v Česku?
České banky mají skutečně rozsáhlé vlastní zdroje prostředků a mají dobře připravenou reakci na případný odliv vkladů. Pokud by nastala nějaká panická situace – kterou jsme ale v posledních 20 letech neviděli – mají možnost získat další likviditu od centrální banky. Zatím jsme v posledních dvou dekádách něco takového ani nepotřebovali. Klienti bank tedy nemají důvod k obavám.