Rozhovor s T. Holubem, členem bankovní rady ČNB
Ivana Pečinková (Lidové noviny 6. 6. 2022 strana 1)
České firmy ochotněji zvyšují své ceny. A to nejen ze snahy kompenzovat prudce rostoucí inflaci a tím i svoje čím dál vyšší náklady, ale také z touhy „zahojit se“ finančně ze dvou mimořádně špatných covidových let. V rozhovoru pro LN to říká ekonom Tomáš Holub, člen bankovní rady České národní banky.
„Firmy doposud viděly, že jim zákazníci neubývají, ani když zvýší svoje ceny o patnáct dvacet procent. A dokud neuvidí určitý pokles poptávky, mohli by mít jejich majitelé tendenci si skokové zdražení zopakovat,“ varuje Holub.
* Lidé říkají, že zvyšování sazeb ČNB se projevuje ihned. Zdražují nám hypotéky. Ale nevidí, že by sazby působily na ceny zboží a služeb. Ty neklesají. Proč?
Mezi změnami úrokových sazeb a dopadem na ceny, a tedy na inflaci, je zpoždění zhruba rok až rok a půl. My jsme začali zvyšovat sazby loni v červnu, takže to ještě není ani rok od prvního zvýšení. A ta první zvýšení byla drobná, o čtvrt procentního bodu. Bylo to vlastně jen sundávání nohy z plynu. Takže o nějakém zpřísňování naší politiky je možné mluvit až od loňského podzimu. A proto většina dopadů do cenového vývoje bude vidět až někdy koncem letošního a hlavně v první polovině příštího roku. Ale účinek toho, co proti inflaci děláme, už vidět je.
* Kde konkrétně?
Zvýšené sazby nepochybně pomohly koruně. Zatímco jiné měny v regionu za poslední rok až rok a půl vůči euru zhruba o pět procent oslabily, koruna o pět procent posílila. Takže rozdíl oproti měnám, s nimiž se běžně srovnáváme, je deset procentních bodů. Silnější koruna zlevňuje některé dovážené věci a tím mírní dovážené inflační tlaky. A lidé mohou silnou korunu pozitivně pocítit na své dovolené.
Lidé už také začali vnímat růst úrokových sazeb u vkladů. Na datech vidíme, jak z běžných účtů přesouvají peníze na spořicí a termínované vklady, kde už dnes banky dávají kolem čtyř procent. To je pozitivní z více důvodů. Lidí, kteří si letos budou refixovat hypotéku a na které bude zvýšení sazeb dopadat negativně, je 30 až 50 tisíc. Zatímco lidí, kteří mají úspory v bankách, jsou miliony. Tyhle argumenty a proporce mi ve veřejné debatě trochu chybí. Vždy se vezme negativní dopad, jenž se týká úzké skupiny lidí, a zapomíná se, že na poměrně širokou skupinu je dopad naopak pozitivní.
* Přesun peněz z běžných účtů na spořicí a termínované je podle vás pozitivní z více důvodů?
Z pohledu inflace, do níž se zvýšení sazeb propíše až později, je to dobré proto, že už si lidé nemusejí říkat: peníze se mi znehodnocují, nedostanu za ně žádný úrok, tak je raději utratím. Pokud by se tohle dělo, přiživovalo by to poptávku a udržovalo vysokou inflaci. Vidíme i zpomalování růstu nových hypoték. To se může s určitým zpožděním projevit ve zpomalení růstu cen nemovitostí. Ale opakuji, rok, rok a půl trvá než je vidět hlavní pozitivní efekt toho, co děláme proti inflaci. Chce to trpělivost.
* Cílem zvyšování sazeb je krocení domácích poptávkových tlaků. Spotřeba domácností, hlavní součást poptávky, už ale v prvním čtvrtletí začala klesat.
Pokles spotřeby domácností byl očekávaný a přesně se strefil do naší prognózy. A bude pokračovat i v dalších dvou čtvrtletích. Nebude to ale primárně vlivem našich sazeb. Domácnosti čelí vysokým cenám některých nezbytných statků jako potraviny a energie, takže už jim nezbývá tolik peněz na další věci. Mimochodem nikdy jsme neříkali, že je inflace jen poptávková, ale že je to tak půl na půl – půl poptávka, půl zahraniční šoky, tedy zdražování dovážených výrobních vstupů. Od ukrajinské války se to navíc vychyluje ve prospěch nabídkových faktorů. Poptávka se střetává s narušenou nabídkovou stranou ekonomiky, jež nestíhá – zjednodušeně řečeno – vyrábět a dodávat. A makroekonomické prostředí je u nás takové, že i šoky, které přicházejí ze zahraničí, se do našich cen propisují snáze než v jiných zemích. Máme napjaté trhy práce a nemovitostí. A také se zdá, že české firmy snáze zvyšují své ceny. Někdy nejen ve snaze vykompenzovat vyšší náklady, ale i ve snaze zvýšit si své ziskové marže, „zahojit se“ ze dvou špatných covidových let.
* Skokové zdražení se může opakovat?
Firmy doposud viděly, že jim zákazníci neubývají, ani když zvýší svoje ceny o 15–20 procent. A dokud neuvidí určitý pokles poptávky, mohli by mít jejich majitelé tendenci si skokové zdražení zopakovat. Obáváme se, že inflační očekávání firem už nejsou dobře ukotvená. A tím to riziko nekončí. Když zaměstnanci uvidí, jak firmy propisují růst nákladů do svých cen a zvedají si marže, budou chtít vyšší mzdy. Což je pro firmy s dobrou ziskovostí reálné. A tím už bychom se mohli ocitnout v nežádoucí spirále mezi cenami, zisky a mzdami. Jakmile se spirála roztočí, lze ji jen těžko zastavit. Snažíme se zabránit tomu, aby vůbec vznikla.
* Zasahujete proti tomu, aby firmy nepřiměřeně zvyšovaly marže? Jedna vaše studie ukazuje, že rozdíl mezi dovozními cenami a pultovými cenami oblečení a obuvi byl v zimě a na jaře asi 12 procentních bodů. To je obrovský rozdíl.
Přímé nástroje nemáme, ale je to důkaz, že inflace není pouze dovezená. Dovozní ceny rostou u oblečení a obuvi pouze mírně, zato spotřebitelské ceny dvouciferným tempem. Rychlostí, která se podle mého názoru nedá svést ani na to, že prodejcům vzrostly náklady na elektřinu a podobně. Takže evidentně nastalo zvýšení ziskových marží. Dokonce i v situaci, kdy jsou prodeje – v reálném vyjádření – stále menší než před covidem. Takže je to o neukotvených inflačních očekáváních.
* A tedy nepřímé nástroje na firmy?
Zvýšením úrokových sazeb posílí kurz koruny a oslabí růst dovozních cen. A když zvyšujeme sazby a utlumujeme domácí poptávku, prodejci oděvů a obuvi dříve či později poznají, že nejsou schopni toho tolik prodat, a budou muset začít uvažovat o snížení cen, aby udali svoje zboží. K tomu se bude muset chtě nechtě připojit konkurence, jinak by přišla o zákazníky. A tenhle proces může zafungovat jako brzda inflace.
* Kdy očekáváte inflační zlom?
Na začátku léta se inflace dostane někde nad patnáct procent. Potom bude klesat, ale zůstane dvouciferná. Začátkem příštího roku se už ale můžeme dostat na jednociferná čísla. Pak by mohly začít nastupovat příznivé psychologické efekty. Když lidé uvidí, že se vysokoinflační prostředí láme směrem dolů, mohlo by to v oblasti cenotvorby a požadavků na růst mezd působit uklidňujícím dojmem.
* Z čeho odvozujete, že bude vrchol inflace na začátku letošního léta?
Opírám to o naši prognózu. Jedním z klíčových předpokladů ale je, že bude dál proudit ruský plyn. A že ceny komodit už dál výrazně nevystřelí nahoru. Za těchto předpokladů půjde inflace dolů i díky kouzlům statistiky, efektům loňské srovnávací základny, protože se budeme již srovnávat se svižným růstem cen z loňského podzimu. Ale do vývoje inflace se bude stále víc propisovat i zpřísňování měnové politiky. Lidem se také sníží jejich reálné příjmy a kvůli zdražení energií a dalších základních životních potřeb jim zbude méně peněz na ostatní výdaje. Takže u věcí, které jsou částečně zbytné, jako třeba zmíněné oděvy a obuv, by měla poptávka začít opět více reagovat na ceny. A to by si obchodníci měli dříve či později uvědomit a přestat s tím rychlým zdražováním.
* Hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil loni řekl, že Češi jsou maniodepresivní. Důsledkem je, že obecně nemáme strategii, plány, opatření děláme nepromyšleně. V manické fázi se tak Češi například podle něj v letech 2015–2016 vrhli na trh nemovitostí, který je od té doby přehřátý. Další ekonomové tuto myšlenku rozvíjejí tak, že naše maniodepresivita přiživuje inflační očekávání. A přispívá tím k tomu, že máme vyšší inflaci než jinde.
S Davidem do značné míry souhlasím. Máme tendenci sklouzávat k černobílému vidění. A nejsou to jen domácnosti, ale i podniky. Možná je to část vysvětlení, proč nyní všechny podniky propadly zdražovací mánii. Jeden člověk z byznysu mi říkal, že teď nechce být nikdo tím posledním, kdo zvyšuje ceny. Ale zároveň si pamatuji opačný pól té „bipolární poruchy“. Od podzimu 2013 do jara 2017 jsme uplatňovali kurzový závazek, kdy jsme intervenovali proti koruně a udržovali ji v blízkosti 27 korun za euro. A vysvětlovali, že oslabení kurzu koruny se začne promítat do cen, protože firmy budou mít vyšší náklady na dovážené vstupy. A firmy nám v reakci na to říkaly: my čelíme tak brutální konkurenci, že se nikdo z nás neodváží zvýšit ceny, protože by přišel o všechny zákazníky. A teď se to přepnulo do opačného mentálního nastavení.
Vládne heslo: musíme zvyšovat ceny, a když to uděláme všichni, zákazníci nám nemají kam utéct. Což je svým způsobem pravda. Ale ve chvíli, kdy se to kolektivně „přešvihne“ a lidé mají najednou nižší reálné příjmy, firmy začnou cítit pokles poptávky. A možná se opět přepnou do módu: už nemohu zdražovat, zákazníci mi utíkají a můj konkurent zlevnil, tak musím zlevnit taky. To snadné přepínání z jednoho mentálního nastavení do druhého může být součástí vysvětlení, proč u nás inflace akcelerovala tak výrazně.
* Utrhla se tedy inflační očekávání ze své kotvy, anebo ne?
Z hlediska nastavování cen firmami se už trošku utrhla. Zatím naštěstí ne moc v tom smyslu, že by se nám dramaticky rozjel mzdový růst. To je ale riziko do budoucna. Kdybychom zůstávali v prostředí dvouciferné inflace delší dobu, nebyly by české domácnosti ochotné akceptovat výrazné snížení reálných mezd dva roky po sobě. Letos si to asi každý srovnáme v hlavě tak, že je tu poměrně blízko našich hranic válka a že ve válce se prostě chudne. Což k nám přichází přes ceny energií a potravin. Takže pro letošek jsou lidé mentálně připraveni to akceptovat. Ale kdyby měli pocit, že má vysoká inflace pokračovat i v příštím roce, a zároveň viděli, že jejich zaměstnavatel na tom není ekonomicky až tak špatně, protože vysoké ceny energií a dalších vstupů byl schopen promítnout do svých prodejních cen, tak si nedovedu představit, že by si nezačali říkat o vyšší mzdy. A to by už byl závažný krok k té cenově-mzdové spirále, jíž se chceme vyhnout.
* Mají podniky na to, aby zaměstnancům přidávaly?
My sice vidíme určitý pokles zisku na agregátní úrovni, ale zatím je zářez do zisků firem menší než do reálných mezd. Jsme v situaci, kdy jsme jako země zchudli. V tom smyslu, že energie a jiné komodity, které nezbytně potřebujeme a musíme je dovážet, jsou dražší. Pak vyvstává otázka, jak se to zchudnutí rozdělí mezi zaměstnance a podniky. A teď jsme v situaci, kdy firmy nechtějí připustit pokles svých zisků, a tak promítají vyšší náklady velmi flexibilně do cen. A mají představu, že zaměstnanci tu zátěž absorbují poklesem svých reálných mezd. Krátkodobě jsou zaměstnanci připraveni to snést. Ale dlouhodobě bude náš hodně napjatý trh práce tlačit na to, aby lidé částečnou kompenzaci za ono zchudnutí dostali v budoucím růstu mezd a aby se firmy vzdaly části svých zisků. Důležité je, aby to bylo v nějakém umírněném módu. Aby se nerozjely brutální spirály, které by znamenaly, že setrváme ve vysokoinflačním prostředí dlouhou dobu. Pak přestává být smysluplné mluvit o tom, která část inflace je poptávková a která nabídková. Protože to už je potom takový ping-pong mezi nabídkou a poptávkou v ekonomice, jenž se těžko zastavuje.
* Jak velké je riziko té mzdověcenové spirály? Nezaměstnanost je 2,4 procenta, trh práce je přehřátý opravdu strašně…
Rekordně nízkou nezaměstnanost vnímáme jako známku přehřátí trhu práce, které vytváří inflační podhoubí pro to, aby se inflační šoky – i když prvotně přicházejí zvenku – propsaly do celé ekonomiky. To je ten důvod, proč jsme museli reagovat citlivěji, rychleji a razantněji na vývoj inflace než některé jiné centrální banky. Byť třeba Poláci, Maďaři a jiné centrální banky začali posléze dělat to co my. Trh práce je ale napjatý i nadále. Musíme vysílat signály, že budeme poptávku v ekonomice utlumovat tak, aby spirálové efekty nenastaly. Jakmile se spirála rozjede, je pozdě. Je třeba proti jejímu vzniku bojovat preventivně.
* Česko ale nemá vysoké platy. A říká se o nás, že ochota zaměstnavatelů dělit se se zaměstnanci o zisky je malá, že si zaměstnanci neumějí říci o vyšší plat a že máme slabé odbory.
To ano. Ale ve chvíli, kdy se ta mentalita změní, bude už na naše protispirálové zásahy dost pozdě.
* A změní se ta mentalita?
Od roku 2017 rostly mzdy o sedm osm procent, tedy velmi vysoko nad naší inflací i ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Pak růst mezd během covidu zpomalil, ale teď se zase rozběhl. Ne v míře, která by odpovídala té mzdově-cenové spirále, ale je vidět, že růst mezd na celkovou makroekonomickou situaci reaguje učebnicovým způsobem.
* Jan Švejnar, odpůrce vaší politiky růstu sazeb, řekl, že zvyšováním můžete vyvolat opačný efekt. Že si lidé mohou – k čemuž přispívá i nízká finanční gramotnost – vyložit zvyšování sazeb nikoliv jako úsilí nedovolit inflaci růst, nýbrž jako výraz vaší bezmoci růst cen zkrotit, což jen zvyšuje jejich strach a posiluje snahu utrácet.
To si nemyslím. Koneckonců – experiment tohoto druhu probíhá v Turecku. Tam se pokusili léčit inflaci nezvyšováním, nebo dokonce snižováním sazeb. A najednou jsou na 70procentní inflaci. A to jsou tam ještě velké otazníky, zda to ve skutečnosti není výš. Asi se shodneme v tom, že Češi nebudou finančně méně gramotní než Turci. Určitě to není tak, že lidé nevnímají růst cen a že si jej všimnou až v momentě, kdy slyší nebo čtou, že ČNB zvedla sazby. Spíš na ně působí uklidňujícím dojmem, když vidí, že se někdo snaží něco dělat. A že nám koruna neoslabuje vůči jiným měnám. To by pro lidi byl silný signál, kdyby viděli, že je najednou euro za 27 korun, když předtím bylo za 24. Tohle jsou věci, které standardně fungují. Nechci říkat, že v Česku je finanční gramotnost ideální. Ale investujeme dost lidských i finančních zdrojů, abychom přispívali k jejímu zlepšování. Ostatně i v minulosti, např. v 90. letech, kdy byla finanční gramotnost nižší než dnes, měnová politika fungovala správným směrem.
* Jak vnímáte jmenování Aleše Michla guvernérem?
Je to kompetence pana prezidenta a já to musím respektovat. Viděli jsme tržní reakci, která byla prudká. To je určitá zpětná vazba, již musíme brát v potaz. Zatím jsme ji ztlumili devizovými intervencemi, což je z mého pohledu ale druhé nejlepší řešení a je asi také dočasné. Teď bude hodně důležité, jak pan prezident dotáhne do konce obměnu bankovní rady z hlediska dalších jmen. Obecně platí, že v měnové politice se cení určitá míra kontinuity. Zvlášť v takto zjitřené době, kdy centrální banky bojují s vysokou inflací a dostaly se do prostředí, které jsme tady dlouho neměli. To prostředí je velmi proměnlivé a je třeba na něj umět rychle reagovat. Finanční trhy samozřejmě vnímají citlivě, zda bude centrální banka fungovat kontinuálně, či zda dojde k nějaké zásadní změně. A samozřejmě kontinuitě nejen vnímané finančními trhy, ale i kontinuitě reálné by pomohlo, kdyby pan prezident využil možnost minimálně některému z členů bankovní rady jeho mandát prodloužit. Teď to celkově vnímám tak, že finanční trhy jsou ve vyčkávacím módu. A čekají, zda dostanou signál směrem ke kontinuitě, či k výrazné změně.
* A jak by se projevil signál k výrazné změně?
Jmenování holubic a jejich převaha v bankovní radě by si paradoxně mohly nakonec vynutit výraznější zvýšení sazeb, než kolik by odpovídalo našemu dosavadnímu kurzu. Trhy by totiž mohly změnu vnímat tak, že holubice nebudou tolik bojovat za cenovou stabilitu a tolik zvyšovat sazby a že koruna se tím stává méně čitelnou, méně bezpečnou měnou. Takže by mohla začít oslabovat. Naproti tomu takzvaně jestřábí měnová politika znamená krátkodobě vyšší sazby, ale rychlé zkrocení inflace a díky tomu následný rychlý pokles sazeb. Zatímco opatrná měnová politika, která by nechala rozjet nepříznivé cenové spirály, si může vynucovat vysoké úrokové sazby po výrazně delší dobu.
Lidovky.cz: Vedou se diskuse o tom, zda mzdový růst předbíhá růst produktivity práce či nikoliv.
V poslední době asi předbíhá, protože také produktivita práce byla zasažena covidovými poruchami. Ve chvíli, kdy Škoda Auto nemá čipy nebo kabelové svazky a zaměstnanci proto zůstávají doma, produktivita práce klesne. A v době, kdy tito lidé dostávali stálé a relativně vysoké mzdy, to určitý mzdově-inflační tlak vytvářelo. My teď ale vidíme tendenci, že se ty mzdově-nákladové tlaky částečně utlumují, což je správně. Je to součást toho, o co hrajeme. A snažíme se, aby to tak i zůstalo. Aby nedocházelo k tomu, že mzdy ještě zrychlí a že začnou produktivitu práce předstihovat do té míry, že se to začne promítat do setrvale vysoké inflace.
Lidovky.cz: Každoročně jste v ČNB mívali seance s velkými podniky. Vždy na podzim, před začátkem kolektivních vyjednávání. Cílem bývalo usměrňovat mzdový růst. Pokračuje to?
V listopadu či začátkem prosince máme každoročně setkání s odborovými i zaměstnavatelskými svazy. Nikdy jsme to ale nebrali tak, že na ně nějak působíme. Pouze jsme jim říkali, jaké prognózy mzdového vývoje odpovídají probíhajícímu makroekonomickému příběhu. Nikdy jsme to nebrali tak, že bychom jim říkali: Musíte snížit mzdový růst tak a tak, protože nám tím budete pomáhat s inflací. Trh práce funguje také jako trh a lidé na něm hlasují nohama. Jdou tam, kde dostanou více než ve firmě, která se snaží být mzdově zdrženlivá. Takže se také může stát, že na té schůzce firma říká, že bude přidávat málo, ale pak ji realita dotlačí k vyššímu růstu. To se samozřejmě snažíme brát v potaz a svou měnovou politiku tomu přizpůsobovat. Ale účinnější způsob, jak tohle ovlivňovat, je reálné nastavení měnové politiky a ovlivňování poptávky v ekonomice a úrovně měnového kurzu než nějakými apely. Apely jsou sice pěkná věc, ale pokud nejsou podpořeny reálnými činy, nelze spoléhat, že zafungují.
Lidovky.cz: Podnikům prý vaše zvyšování sazeb natolik zdražuje jejich financování, že raději přecházejí na úvěry v eurech. Je to tak?
I podniky mají, stejně jako lidé, po covidu v bankách více vkladů než úvěrů. Není možné se dívat jen na náklady z úvěrů, i když samozřejmě z vkladů dostávají na úrocích méně. To je ostatně princip bankovního byznysu. Ale ani podniky nemají zájem na tom, aby se reálná hodnota jejich vkladů dlouhodobě snižovala. Takže zvyšováním sazeb k obnovení cenové stability bojujeme i za podniky. Teď samozřejmě hodnotím celek, nepochybně jsou i podniky s úvěry převažujícími nad vklady. A ty to pochopitelně bolí. Ale když to vezmu makroekonomicky, tak roční náklady firem na úvěry u bank jsou v řádu kolem 50 miliard korun. To se může zdát jako obrovské číslo. Ale ve srovnání s tím, že na mzdách vyplatí přes dva biliony korun, je zřejmé, že pro podniky je daleko důležitější, abychom zabránili cenově-mzdové spirále, než to, že krátkodobě platí vyšší úroky z úvěrů. Přirozeně, firmy, které mají příjmy z exportu, si tradičně berou úvěry v eurech. Teď vidíme tendenci, že se to trochu zvyšuje, jde o 38 procent firem. Těží z toho, že v eurozóně jsou sazby nižší, byť i tam nyní rostou. ECB sice ještě nezačala své sazby zvyšovat, ale tržní úrokové sazby už rostou. Takže i u eurových úvěrů budou podnikům úrokové náklady narůstat.
Lidovky.cz: Nakolik citlivě reagují úroky u podnikových úvěrů na zvyšování sazeb ČNB?
Tyto úvěry jsou navázány na vývoj peněžního trhu, takže přenos našeho zvyšování sazeb do jejich sazeb je poměrně rychlý, přímočarý a v podstatě jedna ku jedné. Ale samozřejmě platí, že u velkých podnikových úvěrů je průměrná sazba vždy cca o procentní bod nižší než u malých a středních podniků.
Lidovky.cz: Co vlastně s českou ekonomikou udělá zvýšení sazeb ECB, které by mohlo nastat už možná v červenci?
V delším horizontu je vedle ECB důležité také chování Fedu. Ten už se zvyšováním začal a čeká se, že v něm bude poměrně rychle pokračovat. Tyto velké centrální banky mají potenciál tlumit světovou globální poptávku. A ten současný inflační problém je o tom, že globální poptávka je vyšší než narušená globální nabídka, což vytváří nerovnováhy vedoucí k růstu cen. Třeba cena ropy není jen nabídková věc, ale i otázka toho, na jaké úrovni cen se na světovém trhu ropy vyrovná poptávka s nabídkou. A když je poptávka vysoká, ropa zdražuje. My to vnímáme jako nabídkový šok, ale v tom celosvětovém kontextu to může být i šok poptávkový. A když budou velké světové banky tu poptávku tlumit, budou na globální úrovni nepochybně přispívat ke zmírnění inflačního prostředí. A tím nám budou pomáhat. Ale může trvat až dva roky, než se takový příznivý efekt přenese až k nám, protože převodní mechanismus kroků velkých centrálních bank do ekonomiky je o něco delší než u nás.
To je ten dlouhodobější vliv. Krátkodobý vliv je o tom, že jakmile budou úrokové sazby velkých centrálních bank s rezervními měnami růst a my zůstaneme se svými sazbami na nějakých úrovních a případně je už dál nebudeme zvyšovat, může vznikat tlak na oslabení koruny. A to by mohlo inflaci krátkodobě zhoršovat. Pokud samozřejmě nebudeme ECB a Fed následovat a sazby dále zvyšovat i my.
Lidovky.cz: Skupina PPF před pár dny oznámila, že odstupuje od záměru spojit svou Air Bank a její dceřiné firmy s Moneta Money Bank. Doslova uvedla, že hlavním důvodem je zvýšení proticyklické kapitálové rezervy, snižující v konečném důsledku ziskovost bank, kterou jste v poslední době postupně zvýšili o dva procentní body, a že vadí také vysoké úrokové sazby. Co tomu říkáte?
Nejsem si jistý, zda tohle byly ty zásadní faktory. Myslím, že když někdo plánuje fúzi dvou institucí, tak se musí dívat na dlouhou perspektivu napříč celým ekonomickým cyklem. A být připraven na to, že někdy jsou v ekonomice úrokové sazby vysoko a někdy nízko. Stejně tak i proticyklická kapitálová rezerva. My jsme ji v zásadě vrátili tam, kde byla před covidem. Není to nic, co by mělo byznys zaskočit tak, že by přehodnocoval plány. Já to spíš čtu tak, že ve skupině PPF dochází ke změně vedení a že si to nové nastavilo byznysové priority jinak.
Lidovky.cz: Bude to mít nějaký vliv na bankovní nebo finanční trh?
Vliv to bude mít v tom smyslu, že se čekalo, že vznikne další velký hráč bankovního trhu, nová a relativně dravá skupina. Ta nakonec nevznikne. Struktura bankovního trhu, tedy jeho rozdělení na segment velkých, středních a malých bank, zůstane tak, jak je.
Lidovky.cz: Změní se něco pro zákazníky bank?
Nový subjekt by býval do jisté míry zvýšil konkurenci na trhu. Ale zda by to bylo tak významné, že by to pocítili lidé, to si netroufám odhadnout.