Aleš Michl (Mladá fronta DNES 19. 2. 2022, strana 11, rubrika Názory)
Covid nás nesmí nasměrovat k socialismu, kdy všichni sají zdroje, peníze a plýtvají jimi, protože neberou ohled na produktivitu a kvalitu výstupů. Pak stabilizujeme zadlužování a zabrzdíme i inflaci. Snazší cesta neexistuje.
Spotřebitelská inflace u nás v lednu meziročně dosáhla 9,9 procenta, oznámil v pondělí Český statistický úřad. Nejvyšší od roku 1998. A je rekordní nejen u nás. Pro srovnání je vhodné zvolit stejnou metodiku výpočtu. Podle Eurostatu, který do výpočtu nezahrnuje ceny nemovitostí jako ČSÚ, je v Česku inflace 8,8 procenta, na Slovensku 8,4 procenta – nejvyšší od roku 2004. V Německu je růst cen na pěti procentech, nejvyšší od roku 1992. V USA na 7,5 procenta, nejvyšší od roku 1982. V únoru, březnu a celou první polovinu roku bude inflace ještě vysoká. Až ve druhé polovině roku by měla začít postupně brzdit. (Dále popíši proč.)
Shodou okolností, když vysoká čísla o růstu cen vyšla, dorazila mi do banky nová kniha Václava Klause nazvaná Návrat inflace. Přečetl jsem ji hned ten večer. Klaus v ní má lyžařskou historku – o ceně nedělní permanentky ve Špindlerově Mlýně. Kupoval si ji na Štěpána za draho, 1 390 korun. To já byl letos v zimě na běžkách na Churáňově a za vleky jsem ušetřil.
Základní poselství Klausovy knihy však nemluví o ceně permanentky. I když se tam dále píše, že čtyřčlennou rodinu šokovalo, když za den zaplatila pět tisíc korun. Nedá mi to, běžky by byly fakt levnější i pro rodinu. Ale už vážněji.
Pozor na nárokové užívání
Základní poselství Klausovy knihy zní: V našem světě došlo k přetrhání vazby výkonu a odměny. Potřeba dostala přednost před respektem k vytváření hodnot. Klaus to definuje jako „nárokový způsob užívání“. A podle něj to snižuje i schopnost se s inflací vypořádat. S drahou permanentkou za vleky pro jednotlivce i rodiny se dalo přes substitut běžky ještě polemizovat, ale v tomto má pravdu.
Logika jeho myšlenky, v mé interpretaci, by vypadala takto – vyskytne se problém, vláda chce hned všem pomoci, na dluh, zrychluje se inflace. Jako praktický příklad postačí otázka ve třetí kapitole knihy: „Nebude Jurečka téměř maláčovský?“ A v páté kapitole na to navazuje: „Připusťme, že Babišova vláda neměla jednoduchou úlohu. Měla covid a Maláčovou.“ Podtitul knihy jako kdyby vše zarámoval: „Kluzká cesta bezstarostného zadlužování.“ Nemyslí tím ale jen Česko. I eurozónu a USA.
Dluhy a inflace jsou největší makroekonomické problémy. Dlouhodobě spolu souvisejí, dá se s nimi však vypořádat. Co se týče „bezstarostného“ zadlužování Česka, byl jsem to já, kdo v době covidu vehementně doporučoval státu, obcím investovat, nezastavovat projekty. To snad nebylo doporučení „maláčovského“ typu. Důležité bylo, že před covidem mělo Česko čtyři roky (2016–2019) přebytek veřejných financí. I Klaus to v knize nazývá „relativně úspěšné období“.
Veřejný dluh byl snížen ze 44,4 % HDP v roce 2013 na 30,2 % HDP v roce 2019. Během covidu zadlužení zase vzrostlo a je na jinou debatu, co vše mimo investic se muselo navíc platit ze státního. Ke konci roku 2021 bylo podle ministerstva financí zadlužení veřejných financí Česka 42 % HDP. Stále pod úrovní roku 2013.
Dočasnost nebude krátká
Situace je řešitelná. Nejedeme po černé sjezdovce dolů na běžkách. Předpokládejme, že letos bude deficit státního rozpočtu pod 300 miliard. Pak by na konci roku 2022 mohlo být zadlužení Česka 42,8 % HDP (aktuální prognóza ČNB).
Pro stabilizaci zadlužování je důležitá rovnice, která ve zjednodušené formě dává do vztahu rozdíl mezi úrokovou sazbou placenou z dluhu a růstem HDP. Je potřeba, aby růst HDP byl vyšší než náklady na dluh. Průměrná sazba, již platíme ze všech již vydaných dluhopisů, jsou 2 %.
Nejlepší kombinace pro Česko, která plyne z rovnice, je, aby HDP rostl nejlépe reálně okolo 3–4 %. Plus je nutné mít příští rok saldo veřejných financí do 150 miliard. Pak se Česku letos i příští rok podaří stabilizovat zadlužení na úrovni 43 % HDP. Na poloviční úrovni, než je v Evropě. Ano, v EU je průměrný veřejný dluh 90 % HDP, v Eurozóně 98 % HDP, ve Spojených státech 123 % HDP.
Co ale v dalších letech? A co ten nárokový způsob užívání si peněz ze státního? A co ta inflace?
Inflaci jde definovat šířeji, než to dělají statistici, když srovnávají vývoj cen v čase u nějakých osmi set druhů zboží a služeb, respektive ve spotřebitelském koši. Lze ji definovat přes vydané množství peněz, přes růst cen nemovitostí, dluhopisů, akcií. Zůstanu pro jednoduchost u té tradiční inflace spotřebitelské, kterou oznamuje vždy ČSÚ (koho to zajímá, doporučuji můj odborný článek Peníze a inflace z roku 2019 v akademickém časopise Politická ekonomie).
Klaus v knize konstatuje: „I když nám centrální bankéři dlouho sebevědomě tvrdili, že bude inflace jen dočasná, dnes už většina ekonomů předpovídá, že ona dočasnost nebude krátká.“ Přičemž uvádí, že slovo dočasnost má u nás svůj kontext. „Mnozí vzpomínáme na dočasnost pobytu sovětských vojsk na našem území po srpnu 1968.“
Podle mě je u spotřebitelské inflace vhodné rozlišit mezi krátkým (1) a dlouhým obdobím (2). Inflace má v sobě složku dočasnou, která v krátkém období, do roka, odezní. A složku dlouhodobou.
1. Inflaci v krátkém období ovlivnily jevy, které byly spuštěny lockdowny – například nedostatek dílů, extrémní zdražení surovin nebo přesun poptávky lidí ze služeb (necestovalo se) na zboží.
Od léta 2021 se kvůli tomu zvedl růst cen všude na světě – viz lednové rekordy. V Česku se nestalo nic, co by vybočovalo z dění ve světě. Velká část současné inflace, ale nikdo neví přesně jak velká, je dána těmito efekty.
S touhle inflací v krátkém období nehnete přes zvyšování úrokových sazeb (viz náš článek s kolegou z bankovní rady ČNB profesorem Dědkem Krotitelé nákladové inflace v MF DNES). Až tyto, vesměs nákladové efekty pominou, nebude již růst cen tak drsný jako dnes. Čekám, že koncem roku.
Proto píši, druhá polovina roku bude příznivější. To neznamená, že nad inflací můžeme mávnout rukou. Ani náhodou.
2. V dlouhém období, pět a více let, způsobuje inflaci zadlužování státu, lidí, firem nebo růst mezd převyšující produktivitu – prostě nadměrný růst peněz v oběhu. Proto v dlouhém období mají být vyšší úrokové sazby a lidé mají spořit. Respektive pracovat a spořit, jak řekl ministr Alois Rašín v projevu na sjezdu Československé národní demokracie v březnu 1919.
Nutná změna myšlení
A sem sedne i ta Klausova myšlenka o nutnosti změny myšlení a ustoupení od nárokového uvažovaní soudobé společnosti. Že prostě peníze budou adekvátní vykonané práci a nebudou se rozdávat na dluh. Že nespadneme zpátky do socialismu.
Tehdy, za socialismu, bylo motivací vedení podniku, aby byl velký. Aby měl od centrály povoleno co nejvíce zaměstnanců a zdrojů a dodržoval nařízený plán. Podniky se nesnažily o maximalizaci zisku a produktivity, ale maximalizovaly vstupy a zdroje ve stylu, co je doma, to se počítá. Maďarský ekonom János Kornai to tehdy nazýval sacím reflexem.
Nejde sát donekonečna a přetáčet se tak zpět k socialistické ekonomice. Covid umocnil sání a spoléhání se na stát všude. Správná jednorázová pomoc lidem a podnikatelům při centrálně nařízeném lockdownu se nesmí stát vynuceným standardem při každém problému v chodu ekonomiky. Je nesmysl například platit ze státní pokladny jakousi „pomoc“ lidem nebo firmám při růstu ceny elektřiny.
Firmy musí začít cítit, že mohou zkrachovat. Lidé, že mohou přijít o místo. A ministerstva, úřady, státní sféra, že na svůj provoz nemusí dostávat stále více a více peněz. Stejně tak u sebe musíme začít i my v České národní bance, rostou nám neúměrně výdaje na provoz i počet zaměstnanců – přitom bychom dnes měli být reprezentanty mzdové zdrženlivosti.
Covid nás nesmí nasměrovat k socialismu, kdy všichni sají zdroje, peníze a plýtvají jimi, protože neberou ohled na produktivitu a kvalitu výstupu. Pak stabilizujeme zadlužování a zabrzdíme i inflaci. Snazší cesta neexistuje.