(Bankovnictví 23.11.2000 strana 28, rubrika: Světové finančnictví)
Pohled do historie nás učí, že od doby vynálezu peněz životy lidí provázejí měnové reformy.
Ambice České republiky stát se součástí Evropské unie takovou reformu téměř s jistotou přinese.
Její scénář byl psán dlouho před tím, než jsme jej mohli jakkoli ovlivnit, vstupní podmínky byly
nastaveny s ohledem na dosažení maximální možné stability pro zavedení nové měny i pro umožnění
jejího fungování.
Trocha historie na úvod
Poválečná Evropa přitom zpočátku neměla tak vysoké ambice. Po ničivé válce až do roku 1949
probíhalo vyrovnání plateb ze vzájemného obchodu především v amerických dolarech a švýcarských
francích. Integračním cílem bylo vytvoření společného trhu; cesta vedla přes nižší integrační fáze
- pásmo volného obchodu a celní unii. V letech 1950-1958 fungovala na bázi mnohostranného zúčtování
plateb souvisejících s obchodem tak zvaná Evropská platební unie . Zanikla při návratu téměř všech
evropských měn ke směnitelnosti pro operace na běžném účtu platební bilance; kapitálové toky však
zůstaly inadále pod kontrolou. Římské smlouvy (1957) k monitorování hospodářského, měnového,
devizového a rozpočtového vývoje členských států založily společný orgán ministerstev financí,
centrálních bank a EK, tak zvaný Měnový výbor . V oblasti koordinace hospodářských politik zároveň
označily devizovou politiku za předmět společného zájmu. V roce 1964 byl v Basileji při Bance pro
mezinárodní platby založen Výbor guvernérů centrálních bank ; v roce 1968 vstoupila evropská
integrace do stadia celní unie. Ambice členských států na základě dosaženého stouply - v roce 1969
byla založena expertní skupina (tak zvaný Wernerův výbor ), jejímž úkolem bylo vypracovat zprávu o
způsobech dosažení měnové unie. Po pádu zlatého standardu amerického dolaru a kolapsu
brettonwoodského systému nejprve členské státy v roce 1971 dohodly nové fluktuační pásmo měnových
parit vůči USD na +- 2,25 %, o rok později v Basileji vznikl systém kurzové vazby nazvaný "had v
tunelu" (fluktuační pásmo +- 2,25 % mezi měnami členských států ES navzájem, +- 4,5 % vůči USD). V
roce 1979 konečně vznikla nová "zóna měnové stability" - evropský měnový systém. Jeho základem se
stal kurzový mechanismus (ERM) s výše uvedeným fluktuačním pásmem mezi měnami účastnických států
ES. Účast v něm nebyla povinná, účastníci však v zájmu udržení slabších měn uvnitř pásma byli
povinni poskytovat si navzájem takzvané intervenční půjčky. Jako zúčtovací jednotka bylo zavedeno
ECU. V roce 1993 bylo po krizi pásmo rozšířeno na +- 15 %, přesto se hovořilo o relativně pevných
kurzech. V roce 1986 byl jako první velká revize Římských smluv přijat Jednotný evropský akt s
cílem do roku 1992 završit budování společného trhu. V roce 1988 byl ustaven Delorsův výbor s
úkolem studovat a navrhnout konkrétní stadia vytvoření Evropské měnové unie . Její principy
částečně převzal z Wernerovy zprávy , došlo však k významné korekci - k vypuštění požadavku
centralizovaného rozhodování o hospodářské a rozpočtové politice a zodpovědnosti jeho nositelů
Evropskému parlamentu . V oblasti měnové unie prosazuje:
* neodvolatelný pevný devizový kurz bez fluktuačního pásma,
* jednotnou měnovou politiku řízenou nezávislou centrální měnovou institucí,
* jako základní cíl této instituce cenovou stabilitu. V oblasti hospodářské politiky je pro
více decentralizovaná řešení při dodržení:
* limitů pro národní rozpočtové deficity,
* zrušení financování deficitů veřejného sektoru centrálními bankami,
* koordinace národních rozpočtových politik na principu subsidiarity.
Z těchto principů, přijatých na summitu v Madridu v roce 1989, byla vytvořena známá
Maastrichtská kritéria (klíčová novela Římských smluv nabyla účinnosti 1. 11. 1993); zrovna tak
později specifikovaný časový plán postupu k měnové unii respektuje výborem navržené členění do tří
etap.
Kodaňská, nebo Maastrichtská kritéria?
Maastrichtská neboli konvergenční kritéria nejsou spojována se vstupem země do Evropské unie
, ale s pozdější etapou integrace - s přijetím společné měny. Jde o soubor většinou měřitelných
podmínek, na jejichž splnění závisí vstup členské země do eurozóny, jejímž klíčovým definičním
znakem kromě společné měny je i společná měnová politika uplatňovaná prostřednictvím Evropského
systému centrálních bank (ESCB) při ústřední roli Evropské centrální banky (ECB) . Základní
kritéria jsou dvě v měnové oblasti (úroveň inflace nesmí o více než 1,5 % překročit inflaci měřenou
jako průměr tří zemí Evropské unie snejnižší inflací, dlouhodobé úrokové sazby nesmějí o více než 2
% překročit sazby ve stejných zemích), dvě v oblasti fiskální (schodek veřejných rozpočtů nesmí v
běžném roce přesáhnout 3 % HDP, veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP) a požadavek kurzové
stability (nejméně dvouletá bezproblémová účast v systému směnných kurzů ERM II , se stanovenou
centrální paritou měny na euro, uvnitř fluktuačního pásma +- 15 %). Za dodatečné kritérium je
považován striktní požadavek nezávislosti centrální banky a její orientace na cenovou stabilitu.
Vzhledem k politické citlivosti posledně jmenovaného požadavku a závazku přijmout později společnou
měnu je od kandidátů požadováno jeho splnění už při vstupu. Kandidátské země jsou však před vstupem
do Evropské unie povinny splnit jinou sadu podmínek - tak zvaná kodaňská kritéria . Mezi ně patří:
* dosažení stability institucionálního uspořádání země, které zajistí demokracii, fungování
právního řádu, lidských práv a respektování a ochranu menšin;
* existence fungující tržní ekonomiky, včetně schopnosti odolávat konkurenčním tlakům a
tržním silám v rámci Evropské unie , což mimo jiné vyžaduje dostatečný stupeň makroekonomické
stability, včetně odpovídající stability cen, kdy hospodářské subjekty budou moci přijímat
rozhodnutí v atmosféře stability a předvídatelnosti, a dostatečně rozvinutý finanční sektor, který
je schopen směrovat úspory do produktivních investic;
* schopnost přebírat závazky, plynoucí z členství, včetně přijetí cílů politické, hospodářské
a měnové unie.
Tento soubor byl definován v roce 1993 na zasedání Evropské rady v Kodani pro kandidátské
země tak zvané východní vlny rozšíření. U předchozích kandidátů bylo splnění řady podmínek, na
rozdíl od zemí v transformaci, považováno za automatické a důraz byl kladen především na aplikaci
komunitárního práva a institucí, tak zvaného acquis communautaire . Ta je samozřejmě jednou z
klíčových podmínek vstupu i nadále. Z toho je zřejmé, že hospodářské sbližování, které povede ke
splnění konvergenčních kritérií a ke vstupu do pásma společné měny (tedy k jejímu přijetí a vzdání
se měny národní), je záležitostí dlouhodobou a hospodářská politika by k jeho nutnosti měla
přihlížet už v období před formálním vstupem do integračního seskupení. Při všech problémech, které
nutně provázejí vývoj transformujících se ekonomik, by mělo platit, že by bylo dobré alespoň se
vyhnout divergenci hospodářského vývoje s cílovým integračním celkem. Na rozdíl od vln rozšíření
předcházejících Maastrichtu pro nové kandidáty neexistuje v otázce připojení se k jednotné měně
volba - dříve nebo později ji budou muset zavést, pokud chtějí do Evropské unie vstoupit.
Časový plán pro zavedení eura a etapy integrace ČR do EU
Maastrichtská smlouva rozdělila dosažení hospodářské a měnové unie do tří etap, během nichž
se mělo po všech stránkách připravit zavedení společné měny - eura. V současné době se Evropská
unie nachází v etapě třetí, jejímž cílem je vlastní zavedení eura. Institucionální příprava byla
završena vznikem Evropského systému centrálních bank v čele s ECB ve Frankfurtu, v bezhotovostní
formě bylo euro zavedeno k 1. 1. 1999 v jedenácti zemích, které splnily konvergenční kritéria (k 1.
1. 2001 se k nim přidá Řecko, takže mimo eurozónu zatím zůstanou pouze Švédsko, Velká Británie a
Dánsko), a "velké finále" nastane zavedením euromincí a bankovek během prvního pololetí 2002
(původní plán společného oběhu eura a národních měn po dobu šesti měsíců byl dohodou zemí eurozóny
zkrácen na dva měsíce). Současně budou staženy z oběhu národní měny; v roce 1999 se však zavedením
eura staly jeho pouhými nesetinnými denominacemi (byly na euro navázány pevnými a neměnnými
přepočítacími koeficienty). Přestože od roku 1999 musejí obchodníci povinně uvádět dvojí ceny (v
euru a národní měně), občané členských zemí, zdá se, si ještě příliš nezvykli; účty zatím drží
stále ve "svých" měnách. I proto je rok 2002 očekáván s napětím a čas od času se dozvídáme o
projektech, při nichž malé město či vesnice "zkusmo" přešly na euro a vyhodnocují se problémy s tím
spojené. Co se týká kandidátských zemí - v našem případě České republiky - v následujícím (středním
až dlouhém) období před námi stojí následující možné integrační fáze:
* příprava na členství České republiky v Evropské unii ,
* členství České republiky v Evropské unii prozatím bez účasti v kurzovém mechanismu (ERM II)
,
* členství České republiky v Evropské unii včetně účasti v kurzovém mechanismu (ERM II) ,
* splnění konvergenčních kritérií a vstup do pásma společné měny. Každá z těchto etap bude
svým způsobem kvalitativně odlišná a na ekonomiku budou v různých etapách působit s rozdílnou
intenzitou rozdílné faktory. Druhá a třetí etapa mohou navíc v závislosti na vývoji hospodářské
situace a politickém rozhodnutí splynout. Předmětem našich úvah nebude možnost, jakou by
představoval například jednostranný závazek kurzové stability před vstupem do Evropské unie mimo
oficiální systém ERM II a jeho případné pozdější uznání ze strany institucí Evropské unie jako
splnění jednoho z konvergenčních kritérií. Dosud k takovému postupu chybí precedens a jeho
vytvoření je málo pravděpodobné. Mimo jiné i proto, že vstupní úroveň centrální parity kurzu domácí
měny na euro je v rámci ERM II určována dohodou všech zúčastněných členských zemí a ECB , jíž by
při vyhlášení jednostranného závazku zřejmě nešlo dosáhnout.
Co nás čeká?
Otázku co nastane po vstupu České republiky do Evropské unie si zjednoduším na dvě hlediska:
suverenity hospodářské politiky a institucionální. Nebudu tedy rozebírat souvislosti dokončení
liberalizace kapitálových toků (k němuž stačí jen velmi málo), harmonizace práva (až na řídké
výjimky bude dovršena před vstupem) či řešení strukturálních problémů. Po vstupu České republiky do
Evropské unie dojde v oblasti hospodářské a měnové politiky k určitému omezení suverenity
rozhodování národních orgánů, která se bude při postupu do dalších integračních fází stále více
vytrácet. Schematicky řečeno:
* kurzová politika se stane "věcí společného zájmu" s ostatními státy Evropské unie (alespoň
co se týká možného jednostranného znehodnocení kurzu domácí měny),
* konvergenční plány se stanou závaznými a budou se zaměřovat na plnění maastrichtských
kritérií ,
* jakmile se domácí autority rozhodnou vstoupit do kurzového systému ERM II , budou muset
dohodnout s ostatními zúčastněnými členskými zeměmi, Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou
vstupní úroveň centrální parity,
* toto rozhodnutí může být učiněno jak v okamžiku vstupu do Evropské unie , tak později;
proto platí, že podle stávajících pravidel je nejkratší možný interval mezi vstupem do Evropské
unie a zavedením eura dva roky,
* centrální banka se stane relativně autonomní součástí Evropského systému centrálních bank a
budou se na ni vztahovat práva a povinnosti členských bank mimo eurozónu,
* po splnění konvergenčních kritérií ztratí v klíčových otázkách (měnová politika) svou
národní autonomii, bude se naopak aktivně účastnit rozhodování o měnové politice eurozóny. Z
institucionálního hlediska bude každý další posun do vyšších pater integrace znamenat předání
dalšího dílu národní suverenity na nadnárodní úroveň. Stručně a zjednodušeně lze říci, že:
* Česká národní banka se stane součástí Evropského systému centrálních bank sprvotním cílem
cenové stability, bude se účastnit těch zasedání jejích orgánů, kam budou mít přístup členské země
mimo oblast eurozóny,
* Česká republika bude mít zatím svou měnu, rozhodování o jejím kurzu k ostatním měnám
členských zemí však bude věcí společného zájmu, jíž se budou mimo jiné zabývat ministři financí na
svých vrcholných schůzkách (Ecofin) ,
* po proklamaci členství v ERM II a dohodě o centrální paritě bude tato vazba dále
formalizována; bez rezignace na splnění konvergenčních kritérií ji nebude možné porušit,
* vláda bude vypracovávat a ke společnému posouzení ostatním členským zemím předkládat
závazné konvergenční plány - bude tedy muset odpovídajícím způsobem dotvořit svou institucionální
strukturu,
* před přijetím společné měny bude mimo jiné nutné znovu novelizovat Zákon o ČNB a Ústavu,
aby bylo možné předat měnovou suverenitu na nadnárodní orgány,
* po jejím přijetí bude centrální banka plně integrována do ESCB a stane se jeho výkonným
orgánem, podílejícím se "pouhým" jedním hlasem na rozhodování o měnových záležitostech - měna se
tedy vůči národní ekonomice stane exogenní veličinou,
* konvergenční plány budou nahrazeny plány stability a růstu, u nichž bude možné nedodržení
přijatých kritérií penalizovat.
Bude zavedení jednotné měny pro ČR výhodné?
Relevantní otázky, které by si měly národní autority položit při rozhodování o optimálním
načasování jednotlivých etap, jsou nejméně dvě:
* Do jaké míry - v podmínkách malé otevřené ekonomiky s liberalizovanými toky kapitálu -
suverenitu vlastně ztrácíme a do jaké míry tuto ztrátu kompenzuje spoluúčast na rozhodování o
celoevropských záležitostech?
* Za jakých podmínek - míra dosažené makroekonomické stability, sladěnosti hospodářského
cyklu, ale i institucionálního rámce, legislativního ukotvení a relativní ekonomické vyspělosti -
si můžeme dovolit "postoupit" do dalšího "integračního patra"?
Jedno z prvních vážných rozhodnutí souvisejících se vstupem do Evropské unie bude na autority
čekat záhy - připojí se Česká republika zároveň se vstupem i ke kurzovému mechanismu ERM II , nebo
vyčká na pozdější, příhodnější okamžik? Na první pohled se zdá, že vazba české měny na euro s
fluktuačním pásmem 15 % na obě strany je dostatečně volná (přestože jde o podmínku kurzové
stability!), aby na jedné straně nepůsobila problémy z hlediska udržitelnosti a tedy kredibility,
na druhé straně aby demonstrovala připravenost přejít do další fáze integrace a podpořila celkovou
makroekonomickou stabilitu. Ačkoli v rámci ERM II je závazek měnových autorit ke společné
intervenci ve prospěch ohrožené měny proti předchozí praxi oslaben (pouze, pokud neohrozí cenovou
stabilitu v eurozóně), přece jen je pro ekonomiku naší velikosti zřejmě dostatečný. Přesto
vzpomínka na měnový útok z roku 1997 zůstává živá - existuje-li pevná kurzová vazba měny malé
otevřené ekonomiky v prostředí volného pohybu kapitálu, jsou možnosti měnové politiky velmi
omezené. Politika fiskální - byť by reagovala sebelépe přiměřenou mírou restrikce - ovlivní reálné
procesy s relativně velkým zpožděním. Klíčovým faktorem ovlivňujícím míru ztrát na HDP se pak stává
síla finančního sektoru. Je možný i pohled z opačné strany - na korunu lze útočit pouze pokud
existuje. Volnost kurzové politiky v malé otevřené ekonomice je vzhledem k síle mezinárodních toků
kapitálu iluzí, období mezi vstupem do Evropské unie a přijetím společné měny (tedy zánikem měny
domácí) by proto bylo dobré minimalizovat, aby se zkrátila doba, po níž by ekonomika mohla být
vystavena nebezpečí "přestřelení" reakce měnového kurzu na spekulativní pohyb kapitálu a z toho
plynoucích ztrát na HDP. Póly akademické diskuse jsou tedy celkem jasné; spíše nastává čas na
střízlivou analýzu různých scénářů oproštěnou od apriorních soudů a politických postojů. Co je dnes
zřejmé je fakt, že kandidátské země se dříve nebo později stanou zeměmi členskými (do diskuse,
nakolik jsou reálné ty či ony termíny, se nepouštějme; závazek České republiky dokončit své
přípravy na vstup do začátku roku 2003 je však jasný a jednoznačný) a že časování této události
závisí i na reformách stávající podoby Evropské unie . Hospodářská politika České republiky se ale
už dnes stává díky našim integračním snahám předvídatelnější a transparentnější vzhledem k tomu, že
cíle jsou poměrně jasně definovány a s ohledem na postup od kodaňských k maastrichtským kritériím
je itrajektorie do značné míry předurčena. Vzhledem k bezpodmínečnému přijetí cílů evropské
integrace jako k jedné ze vstupních podmínek nás v budoucnu čeká měnová reforma, jejímž výsledkem
bude nahrazení koruny eurem. Jako členové Evropské unie budeme spolurozhodovat o osudu starého
kontinentu, na rozhodování o vývoji jeho měny se však budeme plně podílet až při vstupu do
eurozóny. Vstup na společný trh bude na jedné straně pro výrobce a poskytovatele služeb znamenat
nárůst konkurence (spotřebitelé těchto statků to ovšem uvítají), na straně druhé i nezanedbatelné
šance na expanzi. Pro občany nejenom zjednoduší turistika po Evropě, budou mít i příležitost snáze
cestovat za prací. S maximální výhodou úspory transakčních nákladů tyto šance však bude možné
využít teprve po zavedení eura i u nás. Jako malá otevřená a plně liberalizovaná ekonomika budeme
mít unikátní možnost pokusit se je co nejlépe zhodnotit.
Článek vznikl jako podklad pro autorovo vystoupení na mezinárodní konferenci k 700. výročí
vydání Královského horního zákoníku "Ius regale montanorum" a měnové reformy krále Václava II. v
Kutné Hoře 5. října 2000 a byl publikován ve sborníku z konference. Ing. Petr Procházka, CSc.,
(1960) absolvoval VŠE v Praze, fakultu národohospodářskou, v roce 1991 ukončil vědeckou aspiranturu
v oboru mezinárodní finance v ÚÚNV UK. V letech 1983-1990 pracoval v Ústředním ústavu
národohospodářského výzkumu. Od roku 1990 pracoval ve SBČS v oddělení mezinárodních institucí a v
oddělení zahraničních úvěrů, též jako ředitel PMU PHARE (bankovní sektor). Od roku 1993 působí v
ČNB jako ředitel zahraničního odboru, od roku 1998 je ředitelem sekce Evropské unie a mezinárodních
organizací, rovněž členem negociačního týmu České republiky. Je autorem dvou knih a mnoha článků
pro odborný i denní tisk.
