Marek Stoniš, Bohumil Pečinka (Reflex 29.4.2010 strana 30, rubrika: Téma)
BANKÉŘ, KTERÝ HUBNE DESÍTKY KILOGRAMŮ ZA PÁR MĚSÍCŮ, ŘÍKÁ: „I ČESKÝ DEFICIT POTŘEBUJE REDUKČNÍ DIETU.“
V době všeobecného utahování opasků v ekonomice jde VICEGUVERNÉR ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY MIROSLAV SINGER (42) příkladem a své okolí šokuje radikálním úbytkem váhy. „Vy jste přestoupili do módní rubriky?“ zeptal se nás vesele pohublý bankéř, když jsme se zajímali, jak souvisí jeho názory na hospodářskou krizi s měnícím se objemem pasu.
* Proč jste se vlastně rozhodl tak extrémně zhubnout?
Jednoduchá odpověď – byl jsem extrémně tlustý.
* Není to škoda? Patřil jste mezi typy, u nichž tloušťka nepůsobí rušivě, takový veselý pyknik.
Možná, ale už toho bylo priveľa ...
* Co znamená „priveľa“?
To si jednou stoupnete na váhu a vidíte, že číslo na ní začíná čtrnáctkou. V tu chvíli vám to dojde. Navíc nám v bance vyměnili doktora, k němuž chodíme na pravidelné manažerské prohlídky. Ten původní byl hodný pán, který mou váhu v podstatě dobromyslně přecházel slovy: Hodnoty máte v pořádku, tak hýbejte se na té své vinici. Nyní ho nahradil takový hubený lékař, o němž by se skoro dalo říci, že nás tlusté nemá moc rád. (Doufám, že si nekupuje Reflex, jinak to příště bude strašná prohlídka …) Dostal jsem od něj doporučení: Protože jsem od nástupu do České národní banky přibral třináct kilo, radí mi konzultaci s dietologem docentem Svačinou.
* Takže za vaším hubnutím stojí pan Svačina?
Ne, ne. Vůbec jsem k němu nešel, protože dvě věty, že „přibral třináct kilo“ a konzultovat s někým, kdo se jmenuje po jídle, mi připadlo jako znamení. Prostě jsem se rozhodl zhubnout i bez docenta Svačiny. Začal jsem někdy koncem ledna a zatím jsem dostal dolů zhruba pětatřicet kilo.
* Máte nějaký cíl? Ptáme se proto, že jste byl velkým kritikem minulého vedení centrální banky, které špatným cílováním podstřelovalo své odhady inflace, na což doplácela ekonomika. Nehrozí něco podobného s vaším hubnutím?
Žádný velký výhled nemám. Pokud mě to nepřestane bavit, hodlám skončit s dietou koncem června.
* Co se má stát na konci června?
Měl bych se dostat pod sto kilo.
* Je pravda, že tři dny vůbec nejíte, pak jeden den ano a pak zase následuje třídenní půst?
To už popisujete hodně masopustní týden!
* Jak tedy vypadá ten normální?
Vyjasněme si to: já žádnou dietu nedržím, já prostě nejím. Mám jídlo příliš rád na to, abych pětkrát denně jedl knäckebrot s jedním rajčetem a říkal tomu dieta. Já jsem se prostě rozhodl nejíst. Když si na to člověk zvykne, tak mu stačí dát si něco většího k jídlu jednou týdně.
* To zní fantasticky.
Na tom není nic fantastického! Odpovídám zcela vážně a přesně. Hlad je totiž stav mysli tlustého těla. A když má tělo z čeho žít, nemá žádný problém. Samozřejmě je třeba doplňovat organismus vitamíny, minerály, a především pít.
* To je váš vynález?
Tento postup jsem praktikoval už před dvaceti lety s podobnými výsledky. Kdybych o něco později nepřestal kouřit, asi bych o pět let později tak extrémně nepřibral.
* Nemáte zdravotní problémy?
To musíte posoudit sami, když se na mě podíváte.
* Navenek vypadáte dobře, ale dovnitř vás nikdo nevidí.
Takže jinak: lidé jako živočišný druh po světě chodí možná půl miliónu let. K pravidelnému jídlu má přístup tak třetina lidstva posledních sto padesát dvě stě let. Zbytek stále existuje v režimu „většinu dne nic a mamut jednou, dvakrát týdně nebo měsíčně“. Takže tělo s tím nemá až zase takový problém. Jsme na to zvyklí, jen jsme na to v posledních sto padesáti letech zapomněli.
* Vlastníte vinice u Litoměřic. Nechybí vám například pití vína?
Chybí. To je opravdu nepříjemné. S hubnutím však pití alkoholu prostě nejde dohromady. Alkohol vzbuzuje chuť k jídlu a oslabuje vůli, takže víno si dám jedině v ty dny, kdy jím. Ale na víně jsem nikdy závislý nebyl. Tomu jsem byl schopen odolat kdykoliv, i ve svém nejrozežranějším období. To jsem řešil tak, že jsem si občas dal den hladovku a nepil jsem, protože tělo už jsem měl hrozně přejedené a unavené. A navíc každý hasič nutně nemusí být i žhář. Prostě můžete pít víno, a nemusíte být zároveň opilec. Hodně vinařů by vám řeklo, že být vinařem a zároveň opilcem většinou dopadá tragicky.
* Člověk, jemuž omezíte přísun milovaného jídla, může mít sklon k agresi. Pozorujete na sobě něco podobného? Ptáme se vás podobně jako Švejka, když byl na psychiatrickém vyšetření: Cítíte se zdráv?
Já jsem v bance znám jako člověk laskavý a mimořádně trpělivý, takže i malý ústupek z tohoto záviděníhodného stavu nevadí.
* Lidé, kteří takhle drasticky zhubli, se stali sice výkonnějšími, ale současně nesoustředěnými a těkavými.
K této otázce by se asi nejlépe vyjádřila má milovaná bytost. Ale já si myslím, že ne. To neplatí obecně. Za prvé – jakmile si zvyknete na nejedení, provázejí vás vyloženě příjemné stavy. Teď o tom někde mluvil herec Jaroslav Dušek, tedy člověk, s nímž bych se asi v mnoha věcech neshodl, který zažil něco podobného. Tělo se najednou lépe hýbe a vás provázejí příjemné, až euforické pocity. Zároveň je příjemné si ověřit, že máte ještě vůli se sebou něco pozitivního udělat.
* Jste tedy výkonnější?
To se mi špatně posuzuje. Výhodou této mé diety je, že se určitě kvalitněji vyspím, protože nechodím spát přejeden a přepit. Takže jsem produktivnější. Ale já teď více pracuji i bez diety. Moje dcera změnila na podzim školu a já ji brzy ráno do ní vozím, a tudíž v práci bývám o něco dříve.
* Takže kombinace vašeho dřívějšího příchodu do práce a diety může mít pozitivní vliv na českou korunu?
Teď vycházíte z teorie, že čím více coby centrální bankéři pracujeme, tím lépe pro ekonomiku. To možná není tak nesporné, jak to na první pohled vypadá.
* Doporučil byste podobně radikální postup, jaký jste zvolil vůči své váze, i českým veřejným financím?
My tady, v centrální bance, nejsme od toho, abychom moc něco doporučovali ...
* ... ale určitě si něco myslíte.
Dobře. V Česku se v debatách o veřejných financích směšují miliardy, desítky a stovky miliard, aniž se říká, co se za těmi čísly konkrétně skrývá. A navíc málokdo zná fakta. U nás například fůra lidí věří tomu, že máme nízkou míru zdanění. Přitom poměr daňových příjmů k hrubému domácímu produktu je u nás vyšší než v Německu, takže už nemůžeme konkurovat výhodným daňovým prostředím. Z posttransformačních zemí jsme po Maďarsku zemí s nejvyšším zdaněním. Málo si uvědomujeme, o kolik vyšší míru zdanění máme vůči Slovensku, jež nám strukturou ekonomiky přímo konkuruje.
* Chcete tím říct, že snížit dluhy zvyšováním daní nejde?
Náš problém nespočívá v pěti miliardách, ale v částce sto miliard korun. Rozhodně to nevyřeší daňové zásahy, o kterých se mluví. Souhrnné příjmy těch tzv. bohatců, což mají být lidé s příjmem nad pětasedmdesát nebo, viděno super hrubou mzdou, sto tisíc korun měsíčně, dohromady ročně netvoří ani čtyřicet miliard korun. I kdyby se všichni bohatci zdanili stoprocentně, problém s těmi sto miliardami se nevyřeší ani z poloviny. A to při poměrně odvážném předpokladu, že tady zůstanou, respektive, že své příjmy neskryjí.
* Je ten šestiprocentní defi cit státního rozpočtu tak hrozný?
Zní to mnohem méně nebezpečně, než když řeknu, že český stát si půjčuje každou šestou až sedmou korunu, již utratí. Dokonce i bezstarostný novinář, bez urážky, možná tuší, že se dlouhodobě nedá fungovat systémem, že každou šestou až sedmou korunu, kterou utratí, si půjčí od kamarádů.
* Spojené státy se v osmdesátých letech ohromně zadlužily, mimo jiné kvůli zbrojení, ale v devadesátých letech ten dluh splatily. Je to cesta?
Američané nesplatili celý svůj dluh, ale jen výrazně snížili zadlužení do bezpečné úrovně. To je to, o čem mluvím v případě našich problematických sto miliard korun, o něž by se měl minimálně snížit náš defi cit. Spojeným státům se to podařilo. Ale nebyl to krok politicky laciný ani populární.
* Ke stomiliardovému snížení defi citu ovšem není u nás žádná politická vůle.
Atmosféra se změní ve chvíli, kdy se nám začne komplikovat a zdržovat financování dluhu. Pozitivní je, že většina českých domácností má čistá finanční aktiva; má více aktiv než dluhů. Takže není v jejich zájmu, aby došlo k infl aci a oslabování měny a hodnota jejich aktiv začala klesat.
* Co Řecko? Kdyby nevstoupilo do eurozóny a zůstalo u své drach my, dostalo by se do takových problémů se svými veřejnými financemi? Drachmu mohli devalvovat a třeba turisté, co tam jezdí, by měli levnější dovolenou a život by šel dál.
Samostatná drachma by jim pomohla, ale asi jinak, než naznačujete. Nemyslím si, že by devalvace drachmy mohla Řecku sama o sobě pomoci. Kdyby ovšem Řecko směřovalo k finanční krizi, v jaké se ocitlo dnes, a mělo by samostatnou drachmu, daleko dříve by přistoupilo ke korekcím hospodářské politiky. Zhruba už před třemi lety.
* Proč?
Pro řecké voliče by totiž nebylo přijatelné, aby jejich měna prudce klesala a stoupaly náklady na financování státního dluhu na úroveň, jakou u nich vidíme dnes. Zákony politické ekonomie by zkrátka zafungovaly dříve. Inteligentnější volič by dostal signál spočívající v tom, že drachma neklesá jen o pár procent za rok, ale najednou zažívá podobně prudký pád jako třeba slovenská koruna na konci Mečiarovy éry.
* Takže volný pád měny jako dobrý signál voličům?
Nejen jim, ale i politické reprezentaci, že tudy cesta nevede. I největší optimista si řekne: aha, oni ti analytici, co nás varovali před krizovým scénářem, možná nekecali. Pokles měny o třetinu je silná zpětná vazba, jasný signál, že se něco negativního děje. Společná evropská měna do jisté míry dokáže tyto kontrolní mechanismy nějaký čas zakrýt.
* Takže tvrdíte, že ke složitým záchranným balíčkům pro Řecko nemuselo vůbec dojít?
Vysvětlím vám to takto: máte dvě kola spojená jednou osou. To přední si sviští po hladké silnici, ale druhé je píchnuté a jede bahnem. Nějakou chvíli se obě kola budou valit stejně rychle, ale dříve nebo později praskne osa, která je spojuje. Což je větší průšvih než mít kola spojená volně.
* Takže kdyby Řekové měli své drachmy ...
... tak by dostali při náznacích ekonomických potíží jasný signál, že hrozí pád měny. To je přesně situace, kdy jde ministr financí za premiérem a varuje ho: Jestli chceme být ještě někdy zvoleni, proboha, něco udělejte, protože pád měny by mohl být pro vaše voličstvo problém. Takže se snažte především něco udělat s defi citem státního rozpočtu.
* Řekl jste, že český stát si půjčuje každou šestou až sedmou korunu. Jak je na tom dnes Řecko?
Řecko má 12,7 procenta defi citu k hrubému domácímu produktu, což znamená, že si půjčuje každé třetí až čtvrté euro, jež utratí. To je neudržitelný stav.
* Je kvůli potížím Řecka v ohrožení celá eurozóna?
Řecko není tak velká země, aby mohlo ohrozit stabilitu celé eurozóny.
* Hovoří se o potížích dalších států, například Španělska nebo Itálie.
Když vyslovíte tezi, že se velké ekonomiky dostanou do potíží, tak eurozóna nakonec v problémech bude. To je metoda, kterou prokážete všechno. Země, o nichž mluvíte, jsou na tom poměrně lépe než Řecko. Jednak přijaly protikrizová opatření před Řeckem, takže si půjčují zhruba už jen třeba každé sedmé euro, a navíc jim na financování dluhu půjčuje jejich domácí obyvatelstvo. To je příklad třeba Španělska. Když obyvatelstvo spoří, a ještě navíc ve svých vlastních bankách, je celá situace jednodušší.
* Kdy začnou České republice přicházet varovné signály podobné řeckým?
To se špatně říká. My jsme žili tři čtyři roky v období, kdy se dlužníkům tolerovalo více, protože na celém světě byl dostatek likvidity. Teď se vracíme do opatrnějšího období, kdy ony signály můžou přijít docela brzo – v podobě oslabení měny, výrazných zvýšení úroků, jež budou požadovat investoři, aby financovali náš dluh nebo aby nám půjčili.
* Dá se to určit nějak přesně?
Argentina tuto situaci zažila se státním dluhem ve výši zhruba šedesáti procent HDP. Není to tedy rozhodně tak, že musíme překročit hranici sta procent. Navíc každá země je ovšem v jiné situaci. Jsou státy, které v defi citním režimu fungují dlouho, mají své investory vychované a dokáží těch svých sto procent udržet dlouhou dobu. To je příklad Itálie. Nejhorší je, když se všechny ukazatele pár let po sobě zhoršují a stát se tváří, že se nic neděje. Pak může vzniknout krátkodobá panika, kdy žádný investor nechce kupovat státní dluhopisy, protože ví, že je od něj následně nikdo nekoupí. Důsledky mohou být fatální. Do toho se může obyvatelstvo rozhodnout, že bezpečná mu připadá jiná než domácí měna, začne na ni převádět své vlastní vklady a nastanou vážné problémy.
* Jsou Češi ochotni půjčovat svému státu?
Myslím, že v pohodě. My jsme spořivý národ a máme více aktiv než dluhů. U nás není možné, aby prošla extrémní politika vyššího růstu cen nebo dramatického zadlužování, jež by vedlo k propadu cen státního dluhu a následně k propadu investic domácností či jejich znejistění vůči bankovnímu systému. Taková politika prostě nemůže být populární. My jsme zkrátka malí středoevropští spořilové.
* Ovšem kdyby všichni Češi omezili spotřebu jídla, jako jste ji omezil vy, naše ekonomika by se mohla dostat do opravdu vážného problému.
To ne, protože by začali utrácet za obleky. Já, co teď neprojím, utrácím za hadry stále menších čísel.