Tomáš Adam, Jiří Schwarz (ihned.cz 22. 2. 2024)
Napříč Evropou byla spuštěna opona. Tentokrát nerozděluje kontinent na dva bloky podle ideologie, ale inflace: vyššího cenového růstu v posledních dvou letech dosahovaly země na východě, zatímco země na západě měly inflaci nižší. Platí to bez ohledu na to, zda mají vlastní měnu, nebo přijaly euro. Hranice přitom prochází podobnými místy jako ta, kterou pojmenoval Churchill ve svém slavném projevu téměř před 80 lety.
Železná opona rozdělila Evropu nejen politicky, ale i ekonomicky. Země na východě byly odříznuty od svých hospodářských vazeb na západ a soustředily se především na energeticky náročnou výrobu závislou na levném ruském plynu a ropě. Centrálně plánované ekonomiky byly charakteristické neefektivitou a pomalým růstem, a tak byly země na východě výrazně chudší, když se na počátku 90. let opona zvedla. Přestože se životní úroveň ve střední a východní Evropě za posledních 30 let výrazně zvýšila, za Západem stále zaostává.
V důsledku jiné startovací pozice byla v roce 2021, než došlo k nejhoršímu energetickému šoku v historii, cenová hladina v zemích střední a východní Evropy přibližně 30 % pod průměrem EU. Cenové rozdíly byly nejvýraznější v sektoru služeb, které byly asi o 40 % levnější. Do velké míry to odráželo mzdy, které tvoří významnou část ceny služeb a třeba v Česku za evropským průměrem zaostávají také o 40 %.
Nižší ceny služeb společně s nižšími příjmy znamenají, že za energie, potraviny a jiné nezbytné zboží utratíme větší část svého rozpočtu než lidé na Západě. Cena položek, jako jsou energie a potraviny, přitom v posledních letech rostla rychleji, což se přes větší váhu na spotřebě projevilo i ve vyšší celkové inflaci. Na tom není nic překvapivého.
Rozdíly v cenách a mzdách ale pomáhají vysvětlovat v posledních dvou letech i rozdílné hodnoty jádrové inflace, tedy inflace bez cen potravin a energií. Ta v roce 2023 dosahovala v průměru devět procent v zemích CEE, pět procent v Německu a čtyři procenta ve Francii. Není to ale překvapivé, když si uvědomíme, že inflace je procentní změna cenové hladiny a její hodnota tedy závisí na výchozích cenách. To znamená, že pokud například náklady na potraviny a energie na jeden oběd v restauraci vzrostou všude o jedno euro, dopad na inflaci bude větší v zemích, kde oběd zdraží z pěti eur na šest eur (+ 20 %), než v zemích, kde cena vzroste z deseti eur na 11 eur (+ 10 %). Totéž platí pro všechny komodity, jejichž cena je stejně jako u potravin a energií na celém světě prakticky stejná.
Dalším faktorem, který je často opomíjen, je již zmíněná vysoká energetická náročnost ekonomik zemí střední a východní Evropy. Pokud potřebujete více jednotek elektřiny nebo plynu k produkci jedné jednotky výstupu, musí se to promítnout do vyšší inflace, i když by vstupní náklady rostly stejným tempem.
Co tyto přehlížené faktory znamenají pro měnovou politiku? Za prvé, po silném nákladovém šoku nemusí platit obvyklý předpoklad, že vyšší jádrová inflace signalizuje přehřátější ekonomiku. Pro výši inflace svou roli samozřejmě hrají i další faktory: napjatost trhu práce, fiskální podpora, míra konkurence mezi účastníky trhu. Všechny tyto faktory ovlivnily, do jaké míry byly firmy a obchodníci schopni přenést zvýšené náklady na spotřebitele. Rozdíly v cenových hladinách však důležité jsou.
V nedávné analýze ukazujeme, že po velkých nákladových šocích například v letech 2008 a 2022 výchozí cenová hladina vysvětluje téměř 50 % z rozdílu v jádrových inflacích napříč Evropou. V ostatních letech pak je její vypovídací schopnost mizivá. Jak nyní efekt nákladového šoku z inflace vyprchává, začala jádrová inflace opět odrážet sílu domácí ekonomiky. Vidíme to již na nově publikovaných datech lednové inflace. Rozdílná cenová hladina a energetická náročnost přestaly být důležité a jádrová inflace zemí střední a východní Evropy se přiblížila průměru EU. V lednu loňského roku prvních deset míst v žebříčku jádrové inflace obsadily země střední a východní Evropy, zatímco letos v top 10 vidíme i Rakousko, Švédsko a Belgii. Česká republika, která se v lednu minulého roku umístila v jádrové inflaci na nelichotivém druhém místě, klesla letos na jedenáctou příčku.
Protože jádrová inflace nutně neodráží sílu poptávky, nemusí být měnová restrikce potřebná ke zkrocení inflace po velkém nákladovém šoku tak silná jako v případě čistě poptávkové inflace. To se potvrzuje například u pobaltských států, kde jádrová inflace začala klesat již na podzim 2022, tedy ještě předtím, než se mohly projevit dopady utažení měnové politiky ECB (připomínáme, že depozitní sazba ECB byla ještě v červenci 2022 na nule).
Měnová politika samozřejmě pomáhá tlumit inflační dopady způsobené nákladovými šoky, avšak neřeší základní důvod, proč je ekonomika vůči těmto šokům tak zranitelná. Tím je v zemích střední a východní Evropy nízká energetická efektivita a nedostatečné investice do modernizace průmyslu. Stále drahé energie proces změny určitě urychlí a pomůže, doufejme, i obnovení cenové stability a postupné snižování nejistot dalšího vývoje.
A konečně, role rozdílných cenových hladin bude časem slábnout, protože země CEE budou Západ postupně dohánět. Vyšší inflaci v zemích s nižšími příjmy, kterou jsme v posledních dvou letech pozorovali, lze považovat za známku konvergence urychlené nákladovými šoky. Očekáváme, že vysoká inflace uplynulých dvou let bude doznívat v podobě tlaku na růst mezd i v blízké budoucnosti. Ostatně proto ČNB signalizuje, že bude s uvolněním měnových podmínek opatrná. Vyšší mzdy a ceny služeb pak do určité míry fungují jako nárazník, který chrání inflaci před nákladovými šoky. Stačí se podívat na loňskou míru inflace ve Švýcarsku, která nepřesáhla čtyři procenta. Významnou roli hrál právě velký podíl mezd na celkových nákladech. I když je nepravděpodobné, že se mzdy v zemích střední a východní Evropy v dohledné době plně vyrovnají mzdám ve Švýcarsku či jiných bohatých západních ekonomikách, věříme, že významné ekonomické dědictví železné opony v podobě inflačních rozdílů nakonec z mapy Evropy zmizí.