(HN 23.11.2004 strana: 9, rubrika: Názory)
Měnová politika v eurozóně potřebuje mít oporu a protihráče v politice fiskální. A protože v Evropské unii není společná fiskální politika a protože ji nemá ani eurozóna, došlo k dohodě o respektování alespoň jistých pravidel, která byla před několika lety vtělena do Paktu stability a růstu. Nyní se ukazuje, že se pakt porouchává, a debatuje se, jak jej opravit.
Názorů je řada, a tak vznikají nápady, které vyhovují tu jedněm, tu druhým a zatím jen málokdy všem. Tato situace nahrává formulaci kanonických principů a zásadových stanovisek.
Čtyři principy
Třeba následujících čtyř. Za prvé: pravidla by měla být dodržována. Za druhé: mají-li být pravidla pravidly, musí být pro všechny stejná. Za třetí: jsou-li pravidla špatná či zastaralá, měla by být upravena a poté dodržována. Za čtvrté: než měnit pravidla, byť špatná či zastaralá, ještě k horšímu nebo z nich udělat "nepravidla", raději je ponechat, byť jsou špatná či již zastaralá.
Nebylo by nic jednoduššího než vzít těchto několik představ, zformulovat hypotézu, co se stane, když Pakt stability a růstu padne, a vyrazit do diskuse. To by ovšem nemohla být řeč o natolik zapeklité oblasti, jakou je právě fiskální politika.
Tady se totiž kanonická pravidla dostávají do konfrontace s tím, že fiskál je kategorií nanejvýše politickou, oblastí, kterou politika potřebuje, kterou se zhmotňuje a kde potřebuje mít hodně volné ruce. Čím extenzívnější a čím přísnější je pravidlo, tím užší je manévrovací prostor, který fiskální politika potřebuje, aby ještě byla politikou.
Proč by tedy politici měli souhlasit s omezením tohoto prostoru? Podíváme-li se na historii eurozóny, vidíme odpověď v tom, že dohoda o jejím vytvoření a následná příprava byly natolik silným politickým tématem, že politikům stálo za to se vzdát části rozpočtové autonomie, přijmout pravidlo a dokonce mírou jeho dodržování poměřovat svou úspěšnost.
Změnila se motivace
Nemálo lidí si klade otázku, jak je možné, že když to šlo při přípravě měnové unie, proč to nejde nyní, když je unie realitou. Odpověď je v posunech motivací.
Porovnejme situaci před a po vzniku eura - splnění maastrichtských kritérií bylo politickou prioritou pro úspěšné završení měnové integrace, mělo tedy silný politický náboj. Měnová unie je realitou, a tak dodržování paktu náboj ztratilo. Proto je konfrontováno s dalšími cíli fiskální politiky, které mají momentálně náboj silnější a které jsou přirozeně národní povahy - například s poskytováním veřejných služeb a sociální ochrany.
Když chybí odměna
Zatímco splnění maastrichtských kritérií bylo podmínkou pro vstup do třetí fáze unie, dodržení pravidel paktu není ničím "odměněno" a navíc již ani není jisté, jak je jeho porušení vlastně sankcionováno.
Nemůže být tedy překvapením, že se otázka nové definice pravidel paktu objevila na stole. Nemůže být ani překvapením, že se hraje o nalezení většího prostoru pro prosazení "tuzemského" rozměru fiskální politiky.
A především nemůže být překvapením, že tu kartu rozehrávají ti, kterým se rámec paktu stává těsný, a že s nesouhlasem se tato hra setkává u těch, kterým těsný není.
Bylo by s podivem, kdyby centrální banky, ať už evropská či národní, těch zemí, které se na převzetí eura teprve připravují, nebily na poplach. Oprávněně se totiž obávají, že nová interpretace paktu povede k jeho rozostření, a tedy k oslabení, a že fiskální politiky budou měnové unii menší oporou, než by potřebovala. Uvolnění fiskální disciplíny, pokud k němu dojde, oslabí tlak na strukturální rozpočtové reformy a přinese riziko zpomalení konvergence ekonomik eurozóny.
Debata o Paktu stability a růstu nebude snadná a ve vedlejším, ale v žádném případě
zanedbatelném plánu, poslouží k tomu, aby se "protřepaly" integrační mechanismy a otestovalo se,
jakou a čím podloženou váhu má toho či jiného slovo v případě, že se názory liší. K dohodě nakonec
nejspíše dojde a pakt bude reinterpretován.
Otázkou je, na jak dlouho, protože dojednané pravidlo bude vždy jen dojednaným pravidlem a
bude vždy někomu vyhovovat více, někomu méně, ale nikdy všem stejně.
Nejde jen o pravidla
U nás debata teprve začíná. Byla by škoda, kdyby argumenty jen kopírovaly názory tu Evropské komise, tam Rady ministrů financí nebo zase Evropské centrální banky.
Otázka by spíše měla stát tak, zda chceme, aby se pořádek do fiskálu vnášel působením vnějšího pravidla, nebo zda by nebylo lepší, aby fiskál byl v pořádku bez ohledu na to, jak je pravidlo zformulováno.
