Jiří Rusnok, guvernér ČNB (Lidové noviny 11. 11. 2021 strana 9, rubrika Názory)
Guvernér ČNB Jiří Rusnok reaguje v Lidových novinách na článek premiéra Andreje Babiše ke zvyšování úrokových sazeb ČNB.
Centrální banky se obvykle drží nepsaného pravidla pokud možno nereagovat na výroky politiků. Aby však česká veřejnost nebyla v otázce současné měnové politiky České národní banky uváděna v omyl, cítím coby její guvernér povinnost vyvrátit alespoň některá ze silně emotivně zabarvených tvrzení v komentáři premiéra Andreje Babiše otištěném v Lidových novinách 9. listopadu. Pokusím se o to v centrálně-bankovním duchu, tedy pomocí věcných argumentů.
Termíny jako „posedlost“ a „ideologie“, použité ve zmíněném článku panem premiérem ve vztahu k ČNB, bych nahradil pojmy „respektování zákonného mandátu“ a „praxí prověřené fungování měnové politiky“. Ke zvyšování základních úrokových sazeb by letos musela přistoupit každá centrální banka, jejímž hlavním úkolem je zajistit cenovou stabilitu a jejíž ekonomika již několik let vykazuje přehřátí trhů práce a nemovitostí jako ta česká. Naše centrální banka a s ní celá veřejnost navíc pro několik nejbližších čtvrtletí čelí výhledu více než trojnásobné inflace, než je její 2% cíl.
Pan premiér nazývá návrat úrokových sazeb téměř z nuly na podobnou úroveň, jakou jsme měli před covidem, za „drastický, sebepoškozující a destruktivní“. Já bych naopak tyto přívlastky použil pro situaci, kdy bychom i nadále přiživovali poptávku po penězích úrokovými sazbami, které by byly po odečtení inflace v čím dál tím hlubším záporu.
Ano, ECB může (zatím) vyčkávat, protože inflace v eurozóně je (zatím) skutečně dominantně tažena nákladovými faktory a inflační očekávání domácností a firem se (zatím) stále drží cíle ECB. To ale pro českou ekonomiku neplatí. ČNB zvyšováním úrokových sazeb nebojuje proti globálním nákladovým šokům, ale proti té části inflace, která má silný základ v domácí poptávce. V té poptávce, kterou zažehla už před covidem mimořádně dobrá ekonomická situace a dlouhodobý růst mezd. V té poptávce, kterou vyvolal napjatý trh práce, kde firmy nemohou najít zaměstnance a předhání se, kdo je zaplatí více. V té poptávce, kterou podpořil mimořádně štědrý fiskální stimul v době covidové krize – a nutno korektně dodat – i stimul v podobě dočasného preventivního či signálního uvolnění měnové a makroobezřetnostní politiky ze strany ČNB loni na jaře. V té poptávce, kterou živí strach z inflace a žene lidi do překotných investic do nemovitostí a nákupů typu „rychle to kup teď, protože to bude ještě dražší.“ Takové myšlení se dá zlomit jedině tím, že centrální banka svými činy ujistí veřejnost, že nepřipustí, aby se inflace nad jejím cílem stala dlouhodobou normou.
Tyto domácí poptávkové faktory, které tvoří zhruba polovinu našich inflačních tlaků, však pan premiér nezmiňuje. Zdá se, jako by chtěl vidět jen polovinu pravdy – příběh dovezené inflace, která nebolí nositele dluhů. ČNB je ale institucí pro všechny, která má na starost cenovou stabilitu coby podmínku nutnou pro dlouhodobou prosperitu této země a která nesmí upřednostňovat dílčí zájmy. Proto je ze zákona nezávislá, ale zřejmě také proto je ostřelována některými ekonomickými zájmovými skupinami. Velká část tuzemské populace však nemá dluhy, ale naopak úspory, které jsou inflací znehodnocovány. Věřím, že oč méně je tato část populace hlasitá, o to více oceňuje boj proti inflaci.
Pokud by platila další teze, která vyplývá z komentáře pana premiéra, a sice že by ČNB měla de facto pouze kopírovat měnovou politiku velkých centrálních bank, pak by nemělo smysl mít vlastní měnu a nezávislou měnovou politiku „šitou na míru“ podmínkám české ekonomiky. Za osm let, kdy byl Andrej Babiš ministrem financí nebo premiérem, jsem přitom nezaznamenal jakoukoli aktivitu směřující k přijetí eura. Věřím, že pro to měl pan premiér dobré důvody.
Na závěr si dovoluji polemizovat s výrokem, že současné zvyšování sazeb je projevem exhibicionismu ČNB. Při znalosti kvality analytického aparátu ČNB a současně při vědomí si odpovědnosti, kterou má bankovní rada za ekonomický vývoj této země, bych to naopak označil za odvahu dělat – v očích mnohých – nepopulární, ale nutná opatření. Ta jsou prověřená roky praxe měnové politiky doma i v zahraničí. ČNB nepřichází s nějakým experimentem, který má zadusit ekonomiku, ale chce pouze zchladit její přehřívající se části. Vyšší úrokové sazby vedou k silnějšímu kurzu koruny, čímž zlevňují dovážené zboží. Lidem i firmám začnou více vynášet jejich úspory, čímž budou motivováni, aby si odkládali větší část svých příjmů stranou. Budou tak přispívat ke snížení tlaku na růst cen. Tento recept funguje. Jen je potřeba, aby ČNB neseděla s rukama v klíně. Jinak bychom riskovali, že se ceny usadí na vyšších hodnotách nejen na cenovkách, ale i v myslích lidí. Náklady na její sražení by pak byly pro nás pro všechny nesrovnatelně – a nebojím se použít slovo drasticky – vyšší.