Rozhovor s T. Nidetzkým, viceguvernérem ČNB
Martin Jašminský (Seznam Zprávy 22. 9. 2021, rubrika Byznys)

• Video – 1. část (externí odkaz na web Seznam Zprávy)
• Video – 2. část (externí odkaz na web Seznam Zprávy)

Lidé očekávají mnohem vyšší inflaci, než je Česká národní banka podle slov centrálních bankéřů ochotná tolerovat. Aby se podařilo toto očekávání změnit, schyluje se k velkému úrokovému skoku.

Příští týden bude Česká národní banka rozhodovat o zpřísnění měnových podmínek. Zdá, že sáhne k mimořádnému kroku a zvýší svou základní úrokovou sazbu o 50 bazických bodů, což udělala naposledy v prosinci 1997.

K podpoře takového zvýšení se podle dosavadních vyjádření kloní členové bankovní rady Vojtěch Benda a Tomáš Holub a viceguvernéři Marek Mora a Tomáš Nidetzký. „Naším úkolem je pečovat o cenovou stabilitu a my tento mandát naplníme,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy viceguvernér Tomáš Nidetzký.

Aktuální inflace je 4,1 procenta, což je o jeden procentní bod nad vaším tolerančním pásmem o 2 procentní body nad cílem. Očekává se, že příští týden po jednání bankovní rady půjdou sazby nahoru, spíš se diskutuje o tom jak moc. K jakému zvýšení se kloníte vy?

Osobně předpokládám, že na základě i těch posledních čísel se debata mnohem víc povede o tom, jaké kroky budeme dělat do budoucna. Pořád je před námi řada nejistot a rizik, ale myslím si, že tentokrát se debata hodně povede o výši toho měnově-politického kroku. A víme, že naše odborná expertní měnová sekce doporučovala už minule zvýšení o 50 bazických bodů a my, s ohledem na rizika a nejistoty, které jsme při těch předchozích jednáních vnímali, jsme rozhodli o navýšení o 25 bazických bodů. Ale ta debata se tam vedla. Dokážu si představit, že ten tábor, který bude pro razantnější zvýšení sazeb, abychom vyslali jasný signál a ukotvili inflační očekávání, bude tentokrát větší než minule jeden hlas kolegy Bendy.

Máte v České národní bance nějaký model, kam by se inflace mohla dostat, pokud byste ty úrokové sazby nezvedali?

Úplně si nedokážu představit, co by nám přinesl model ve smyslu, kdybychom nedělali nic, jaká by byla inflace. Mandátem České národní banky je péče o cenovou stabilitu, kterou definujeme jako dvouprocentní míru inflace a usilujeme o to, abychom skutečně dlouhodobě dosahovali tohoto cíle.

Ptám se proto, že sílí politické tlaky vůči České národní bance, aby úrokové sazby nezvedala. Naposledy se tak vyjádřila ministryně financí Alena Schillerová, před ní ve stejném duchu mluvil premiér Andrej Babiš. Jak moc to vaše rozhodování ovlivňuje?

Já si zákon o České národní bance vykládám osobně dost extenzivně a to tak, že se nenechám úkolovat ani od vlastní manželky.

Ta vám taky říká, abyste nezvedali úrokové sazby?

Manželka mi dává jiné úkoly a skládá mi z nich seznam. Ale podle paragrafu 9 zákona o ČNB nemůžu přijímat úkoly od kohokoli. Když se však teď vážně vrátím k té debatě, tak o ten paragraf se skutečně opírá nezávislost centrální banky a členové bankovní rady nesmějí přijímat pokyny od vlády, prezidenta a od dalších orgánů. Druhý bod, který jsem chtěl říct, se vším respektem k panu premiérovi i paní ministryni, tak mandát pečovat o cenovou stabilitu má jen centrální banka a my ho naplníme.

Opozice kritizovala premiéra Andreje Babiše za vysokou inflaci a on reagoval, že vláda za ni nemůže, že je to záležitost centrální banky. Nemá tedy vládní fiskální politika podle vašeho názoru na současné vysoké inflaci svůj podíl?

Cenová stabilita je skutečně odpovědností České národní banky. My samozřejmě musíme na fiskální politiku nějakým způsobem reagovat a tady bych se možná vrátil o více než rok zpátky. Chtěl bych pochválit reakci fiskální a měnové politiky na začátku pandemické krize. Reakce byla velmi harmonizovaná, velice rychlá, učebnicová a my jsme v té době samozřejmě nějakým způsobem upozadili cíl cenové stability a chtěli jsme společně s fiskální politikou podpořit ekonomiku. Bylo jasné, že dříve či později se naše cesty rozejdou a že centrální banka se bude věnovat tomu hlavnímu cíli, kterým je cenová stabilita.

Samozřejmě pro fiskální politiku platí podobné pravidlo, jako je základní motorkářské pravidlo, že není umění motorku ani fiskální politiku rozjet, ale umění je včas je zabrzdit. A to je někdy velmi těžké, zejména když se do fiskální politiky připlete volební období. My to respektujeme a musíme s tím počítat, ale na druhé straně to nemůže ovlivňovat naše měnově politická rozhodování.

Lze říci, že v současné době jdou měnová a fiskální politika proti sobě?

Tak určitě nejsou plně synchronizované. To je evidentní, skutečně pořád ještě dochází k fiskální podpoře ekonomiky. Na druhé straně my už jsme zahájili cestu k utahování měnových podmínek právě proto, že inflace dosahuje čísel, o kterých jsme se bavili v úvodu.

Neznamená to, že vaše reakce bude muset být tvrdší, než kdyby byla měnová a fiskální politika ve větším souladu? Rozumím, že je předvolební období, ale budeme mít rekordní deficit státního rozpočtu a z toho, co politické strany v rámci voleb slibují, to moc na stabilizací veřejných finance nevypadá.

Ideální stav je, když měnová i fiskální politika působí proticyklicky. Zatímco nezávislé centrální banky mají proticykličnost ve svém DNA, u fiskálních politik je to mnohem složitější. Já politickou realitu respektuji. Vláda skutečně nemá ten luxus jako centrální banka dělat věci, které jsou správné, ale musí dělat i věci, které jsou pouze populární. A já si myslím, že ať u vlády bude kdokoli, tak skutečně bude muset dojít k nějaké fiskální konsolidaci a všichni jsme si asi vědomi, že to bude spojeno se zvyšováním daní a se snižováním vládních výdajů. A jaká bude kombinace opatření, jak budou selektivní, nebo plošná, tak to je výsadní záležitostí vlády. Tak jako si nenecháme mluvit do měnové politiky, tak my nemluvíme do fiskální politiky.

Podle vaší poslední prognózy očekáváte letos ekonomický růst 3,5 procenta a v příštím roce dokonce 4,1 procenta. Nemůže zvyšování úrokových sazeb tento růst zbrzdit?

Prognóza naší odborné měnové sekce počítala s mnohem rychlejším utahováním měnových podmínek, takže je to v ní zohledněné. My jsme byli původně opatrnější s ohledem na řadu nejistot a rizik, které v té době panovaly. Ale potom přišla čísla jako srpnová inflace nebo vývoj HDP, u kterého se ukázalo, že byl růst rychlejší než prvotní odhad. Myslím si, že i tohle bude vstupovat do rozhodování bankovní rady a bude pokračovat postupné utahování měnových podmínek. My to nazýváme normalizací, protože je třeba si uvědomit, že reálné úrokové sazby jsou stále záporné.

U nás i ve světě se diskutuje o tom, zda jsou inflační tlaky, které vidíme v celé Evropě i Americe, dočasné, nebo dlouhodobější. Jaký názor v tomto ohledu převládá v centrální bance?

Je pravda, že současná výše inflace je významným způsobem ovlivněna globálními nákladovými faktory. Bohužel tyto nákladové faktory jsou sice v okruhu zájmu centrálních bank, ale nejsou v okruhu vlivu centrálních bank. Vede se velká debata o dočasnosti těchto nákladových tlaků. Osobně jsem přesvědčen, že tyto nákladové tlaky s námi bohužel budou o něco déle, než třeba někteří jiní ekonomové předpokládají. Vidím to spíše v horizontu několika čtvrtletí než několika měsíců. Nicméně si myslím, že už počátkem příštího roku uvidíme určité korekce. Bude docházet k uklidnění nákladových tlaků spojených s dopravou logistikou, nedostatkem surovin a komponentů. A očekávám, že i spotřebitelé vyšlou signál, protože růst cen není vždy doprovázen růstem spotřeby.

Je inflace u nás víc dovezená ze zahraničí, nebo si na jejím růstu pracujeme tady sami?

Inflace není vysoká jen v České republice, ale v ostatních zemích Evropské unie a v dalších zemích ve světě. Ekonomické zpomalení bylo opravdu obrovské a samozřejmě se musí nutně propsat do celé řady makroekonomických ukazatelů. Vystihuje to anglický termín „perfect storm“, tedy „dokonalá bouře“.

Kumuluje se nám tady pět proinflačních faktorů. Kromě globálních nákladových tlaků je to nucená tvorba úspor a odložená spotřeba a třetím je napjatý trh práce. To je specifikum České republiky. Máme dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti a velice svižný růst platů a mezd jsme měli už před pandemií. Trh práce díky fiskální podpoře neochladila ani koronavirová krize a my jsme se vrátili do toho rozpáleného trhu. Když se zeptáte firem, co je nejvíc limituje, tak je to nedostatek lidí. Čtvrtým faktorem jsou náklady spojené se zelenou transformací, u které přichází první cenovky zejména v energetice. To bude silný inflační faktor do budoucna. A v neposlední řadě důležitým faktorem jsou inflační očekávání, která budou podle mě hlavním tématem bankovní rady příští týden.

Jak boj s inflací může komplikovat fakt, že Evropská centrální banka zatím měnovou politiku nezpřísňuje?

Situace Evropské centrální banky je komplikovanější, protože nastavuje měnovou politiku pro heterogenní eurozónu. My máme výhodu nezávislé měnové politiky, máme výhodu vlastní měny. Samozřejmě je tady riziko, že tím, jak budeme utahovat měnovou politiku a zvyšovat úroky rychleji než ECB, tak bude docházet ke zvětšení takzvaného úrokového diferenciálu, tedy úrokových sazeb v Česku a v eurozóně. Což by mohlo vést k rychlejšímu posilování kurzu koruny. Mimochodem rychlejší posilování kurzu na první pohled působí protiinflačně, ale je potřeba si uvědomit, že jsme otevřená ekonomika a exportujeme do zemí Evropské unie. Takže by se snižovala konkurenceschopnost našich exportérů. I tohle vedeme v patrnosti.

Nicméně koruna již historicky ukázala, že je stabilní a se zvyšováním úrokových sazeb a růstem úrokového diferenciálu nedochází k nějakému skokovému posilování kurzu. Koruna když posiluje, tak posiluje skutečně rovnoměrně a průběžně. Zároveň ukazuje, že umí reagovat i na ekonomickou situaci, protože když došlo k propadu ekonomické aktivity, tak přirozeně oslabila. Takže se v ní projevuje jak stabilita, tak schopnost reagovat na externí ekonomické stimuly.

Koruna nikam neustřelí

Koruna neposilovala tak, jak jste předpokládali. Je tam podle vás pro posílení kurzu dostatečný prostor, aby to negativně nedopadlo na naše exportéry?

Máte pravdu, že když se vrátím k inflaci před pandemií, která byla o něco vyšší než náš cíl, tak už jsem zmínil, že trh práce je druhým efektem, který se do té vyšší inflace propisoval. My jsme spoléhali na to, že koruna bude rychleji posilovat a tím odpracuje určitou část těch protiinflačních tlaků. To nenastalo a za sebe si myslím, že koruna určitě posilovat bude, ale nečekal bych, že by nám v měnové politice nějak výrazně pomohla.

Pokud by byly úroky u nás výrazně vyšší než v eurozóně, nemohlo by to nás přilákat nějaké nadměrné množství spekulativního kapitálu?

Myslím si, že investoři, kteří chtěli vstoupit do koruny, tak do koruny vstoupili. A myslím si, že řada investorů už má limity na korunu, což z ní působí stabilní měnu. Neočekával bych, že růst úrokového diferenciálu by měl znamenat nějakou nestabilitu.

Diskutuje se o tom, že by ČNB odprodávala výnosy z devizových rezerv. Nemohlo by to přispět k posílení kurzu?

Debata ohledně odprodeje výnosů devizových rezerv se vedla už dříve v rovině normalizace měnové politiky, ale pandemie rozdala karty trochu jinak a museli jsme řešit problémy v ekonomice. Normalizace měnové politiky byl ten důvod, proč jsme k tomu chtěli přistoupit. Když se prodávaly výnosy devizových rezerv v minulosti, tak se to dělalo tak, aby to mělo minimální dopad na kurz. V rámci debaty se zatím řešilo, jaký objem by se prodával, abychom skutečně do kurzu koruny nějakým způsobem nezasahovali.

Znamená to tedy, že takový plán se chystá?

Je to téma, které se vede průběžně, v souvislosti s tématem velikosti devizových rezerv. Nikdo neví, jaká je správná velikost devizových rezerv. Jsou nějaké metriky mezinárodního měnového fondu. Na druhou stranu velikost našich devizových rezerv není nic, co by nás mělo trápit. Pro případ, že bychom potřebovali korunu oslabit, tak samozřejmě máme nekonečné množství korun.

Na druhé straně dneska máme tak silné devizové rezervy, že kdyby bylo potřeba něco dělat pro posílení koruny, tak s tím také umíme pracovat. Ale v dnešní době nevidíme vůbec žádný důvod, proč bychom do kurzu koruny měli nějakým způsobem zasahovat. A ta debata, která se vede, tak ta se vede nad objemem devizových rezerv a jak vlastně s tím dál pracovat do budoucna.

Bydlení ve vlastním hypotéka na 50 let nezařídí, říká viceguvernér ČNB

Problém českého trhu s nemovitostmi nespočívá podle viceguvernéra ČNB Tomáše Nidetzkého v nedostatku peněz, ale v neschopnosti dodat na trh dostatek nových bytů.

Česko zažívá hypoteční horečku, která zatím navzdory postupně rostoucím úrokům nepolevuje. Průměrná hypotéka překročila v únoru letošního roku tři miliony korun a objem nově poskytnutých úvěrů láme rekordy.

Ceny nemovitostí však rychle rostou a vidina vlastního bydlení se mladší generaci rozplývá před očima. Jedním z nápadů, jak pomoci lidem k vlastnímu bydlení, je i prodloužení splácení třeba na 40 nebo 50 let. Viceguvernér ČNB Tomáš Nidetzký to nepovažuje za dobrý nápad.

„Dostatek úvěrů nebude znamenat dostatek bydlení. Pokud banky udělají úvěry více dostupné, nepovede to k tomu, že bude více bytů. Jen se ještě zvýší poptávka a dál to potlačí na růst cen,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys.

Domácnosti mají v hypotékách aktuálně zhruba 1,5 bilionu korun. Banky odhadují, že nových hypoték letos může přibýt za 400 miliard, což by překonalo dosavadní rekord zhruba o 150 miliard. Jak moc podle vás tento boom mohou ztlumit právě rostoucí úrokové sazby?

Tlumit boom hypoték úrokovými sazbami není úplně ten nejlepší nástroj, protože úrokové sazby dopadají potom i na sazby podnikatelských úvěrů. Druhá rovina je, že hypotéky již v roce 2014 překonaly objemem firemní úvěry a staly se nejvýznamnějším segmentem úvěrů v bilancích bank, takže se jimi zabýváme už dlouhodobě.

Byli jsme si vědomi rizika ohledně hypoték a už od roku 2015 jsme začali zavádět makroobezřetnostní ukazatele LTV (výše úvěru k hodnotě nemovitosti, pozn. red.) a následně DTI a DSTI (celkové zadlužení k ročnímu příjmu a celkové měsíční splátky k měsíčnímu příjmu, pozn. red.). Pracovali jsme se stresovým testováním, kdy se testují dopady jiných nebo zhoršených ekonomických podmínek do bilancí a výsledovek bank. A podle toho se bankám nastavují kapitálové požadavky tak, aby měly dostatek kapitálu pro případ ekonomického propadu a aby ten dostatek kapitálu znamenal, že banky v takové době nezastaví úvěrování ekonomiky.

Chápu, že vaším primárním cílem je stabilita bankovního sektoru. Ale nemůže se s růstem úrokových sazeb a následně s růstem splátek hypoték nějaké větší množství domácností dostat do problémů?

Nemyslím si, že by došlo k nějakému výraznému zhoršení kvality úvěrového portfolia bank s tím, že by klienti nespláceli. Skutečně ten objem nesplácených úvěrů je na velmi nízkých hodnotách. A ještě k problematice hypotečních úvěrů – není to problém finanční stability, ale všichni víme, že je problém na straně nabídky nemovitostí, která není schopná dohnat velkou poptávku. Nabídka v oblasti bydlení je strnulá, a zatímco poptávka je okamžitá, tak dodat byty na trh nějakou dobu trvá. To je i hlavní problém, který stojí za růstem cen nemovitostí.

Je podle vás realitní trh přehřátý? Vzniká tam realitní bublina?

Nejsem si úplně jist, jestli vzniká nějaká realitní bublina, ale určitě vedle přehřátého trhu práce tady máme i přehřátý realitní trh. Opět to není specifikum České republiky, i v řadě ostatních zemí jdou ceny nemovitostí nahoru. Právě proto, že byla velká poptávka po nemovitostech. Ta mohla být způsobena nějakými inflačními očekáváními do budoucna, zadrženou spotřebou a také tím, že ta fiskální podpora ekonomiky nevedla k nějakému zásadnějšímu ochlazení trhu práce.

Chystáte se opět zavést omezení, kolik musí mít klient vlastních peněz a aby banky podle daných kritérií posuzovaly celkové zadlužení a měsíční zátěž splátkami úvěrů?

Jen připomenu, proč jsme ty ukazatele zaváděli. Před pandemií jsme měli velmi dlouhé období neuvěřitelné ekonomické konjunktury. A to se projevovalo napjatým trhem práce a svižným růstem mezd. A my jsme viděli, že banky začínaly přijímat do svých bilancí mnohem větší riziko, protože měly dojem, že tyto mimořádně dobré časy budou trvat napořád. A my jsme těmi proticyklickými nástroji LTV, DTI a DSTI bankám ukázali, že ta mimořádně dobrá situace nemusí trvat věčně.

A když přišel covid, tak jedním z podpůrných opatření bylo, že jsme tyto ukazatele deaktivovali. Logika byla taková, že už jsme bankám nemuseli říkat, komu mají a nemají půjčovat. Letos v pololetí jsme měli zprávu o finanční stabilitě a zjistili jsme, že banky ty ukazatele dodržují, i když jsme je deaktivovali. Opatření v minulosti splnila svou signální roli. Osobně si počkám na další data. Už jste zmiňoval letošní boom, a pokud by se ukázalo, že dochází k nějakému systémovému porušování těch pravidel, tak budeme určitě diskutovat o jejich opětovné aktivaci.

Banky i někteří politici začínají mluvit o mezigeneračních hypotékách, které by se poskytovaly třeba na 40 i 50 let. Proč se Česká národní banka staví dlouhodobě proti?

Musím říct, že je zvláštní, že se ta debata otevírá v dnešní době, kdy banky mají rekordní objem poskytnutých hypoték…

Mohu do toho vstoupit? Ona se otevírá proto, že dostupnost bydlení je u nás jedna z nejhorších v Evropě. Dostat se k vlastnímu bytu je nedostupné pro čím dál víc lidí a nájemních bytů není dost. Do budoucna to může být i sociální problém. Takže se hledají různé cesty, jak dostupnost bydlení zvýšit.

Dořekl bych to a vezmu to z druhé strany. Mluvíme o dostupnosti bydlení, nebo o dostupnosti úvěrů? Protože dostatek úvěrů nebude znamenat dostatek bydlení. Jsme si toho vědomi? Říkal jsem, že to je ekonomický problém. A že pokud banky udělají úvěry více dostupné, nepovede to k tomu, že bude více bytů. Jen se ještě zvýší poptávka a dál to potlačí na růst cen. Takže z pohledu makroekonomického zvýšení dostupnosti úvěrů to nebude znamenat vyšší dostupnost bydlení. Víc bytů kvůli tomu prostě nebude.

Otázka je, jak si obstarají bydlení mladší generace, když nájemních bytů není dostatek a vlastní si pořídit nebudou moci, protože prostě nebudou mít na měsíční splátku. Prodloužení splatnosti pro ně může být příležitost, že na to budou mít, i když budou splácet třeba 50 let.

Chtěl bych upozornit na to, že banky se při posuzování klientů stejně rozhodnou pro toho klienta, který jim to splatí dřív a bude bonitnější. Banky musí posoudit úvěruschopnost klienta, což je jedna z důležitých fází. Zákon o spotřebitelském úvěru totiž říká, že pokud banka řádně neposoudí úvěruschopnost klienta, tak ten nemusí platit úroky a splácí jen jistinu podle svých potřeb. A myslím, že tohle budou mít banky na paměti. Podle mě to není cesta, jak vyřešit ekonomický a sociální problém v oblasti bydlení.

Podle výkladu ČNB si mohou banky za předčasné splacení hypotéky účtovat poplatky v řádu stokorun. Banky se to snaží změnit a prosadit do zákona, aby to byla až tři procenta z předčasně splacené částky. Takže klient by platil desítky tisíc a v určitých případech i více. Bude centrální banka proti tomu, aby se tyto poplatky zvýšily?

Určitě ne a řeknu důvod. Výše nákladu předčasného splacení je určena zákonem o spotřebitelském úvěru. To je první věc. Docházelo k nedorozumění mezi bankami a klienty. Ti si stěžovali na výši poplatků i na srozumitelnost toho, jak jsou tyto náklady spočítány. Takže centrální banka, která na trhu hraje toho rozhodčího, podle nastavených pravidel udělala výklad zákona. A jak je dnes legislativa napsaná, tak si banky mohou účtovat pouze administrativní náklady a nemohou na klienty přenášet náklady na provize a finanční zdroje.

Banky se dohadují, k soudu ale nejdou

Ale to je váš výklad zákona, ve kterém se mluví o tom, že si banky mohou účtovat oprávněně vynaložené náklady.

A my se opíráme o zákon. Víme, že jsou tu dvě rebelující banky, které účtují klientům v rozporu s tím, co jsme my vydali jako výklad zákona. Je hrozně zajímavé, že když mají jít případy u finančního arbitra k soudu, tak ty banky se těmi klienty raději narovnají. To jen ukazuje, že jejich jistota, že mají pravdu, není velká. Mohli jsme mít dnes už soudně rozhodnuto o tom, zda je, či není výklad ČNB špatný, kdyby se ty banky s klienty nenarovnaly. Tak tady je něco, co mi nehraje, když někdo rozporuje náš výklad.

Ale chci říci, že my souhlasíme s bankami, že pokud klient využívá nějakou opci v podobě fixace úrokové sazby, tak by banka měla mít právo naúčtovat si náklady, které s tím souvisí. Ale k tomu je třeba změnit zákon. A myslím, že ten současný návrh je srozumitelný a panuje shoda ministerstva financí, bankovního sektoru i České národní banky v tom, aby se legislativa změnila. A jestli to bude nějaké procento ze zůstatku úvěru a bude to ukotveno legislativně, tak si myslím, že je to v pořádku.

Přiznám se, že mi není úplně jasné, proč jste to do toho svého výkladu nezahrnuli už teď? Zákon přece mluví o účelně vynaložených nákladech.

Jedna věc je, že jde o účelně vynaložené náklady související se splacením úvěru, ale něco jiného jsou účelně vynaložené náklady související s poskytnutím úvěru. Je to skutečně o terminologii a my se nebráníme a byli bychom rádi, kdyby to prošlo soudním testem. Ale my jsme si skutečně jisti, že současná legislativa nám jiný výklad neumožňuje.

V České republice působí více než 300 takzvaných alternativních fondů. Ke konci roku 2020 v nich bylo necelých 10 miliard korun a lze předpokládat, že během letoška do nich další miliardy přitekly. Je podle vás správné, že si tyto alternativní fondy může založit prakticky kdokoli?

Česká národní banka hraje roli rozhodčího a nemůžeme vytvářet nějaká vlastní pravidla. A platná legislativa toto skutečně umožňuje. Není to nějaká nedomykavost zákona o podnikání na kapitálovém trhu nebo zákona o investičních společnostech a fondech. Jde o transpozici evropské legislativy, jde o chtěný stav. Ten vlastně rozděluje investiční fondy na ty tradiční, které potřebují souhlas s podnikáním, musí pravidelně reportovat a jsou pod dohledem. Je to regulovaný byznys. A pak je možné, aby pro omezený okruh lidí existoval podobný systém obhospodařování majetku, ale to už nezastřešuje regulace. Takové alternativní fondy se mohou poskytovat omezenému okruhu retailových klientů. Ten dobrý záměr asi byl v tom, že třeba nějaký okruh investorů nebo rodina si mohou takový fond vytvořit. Jednou za rok musí poslat report o tom, kolik mají peněz, protože v zákoně je objemový limit a také abychom to evidovali. Dohled vůči nim funguje pouze jako registrační místo. Takže zda je to správné, neumím posoudit, ale rozhodně to je legální.

Aktuálně rezonuje případ fondu Growing Way pana Ondřeje Janaty, kterého policie obvinila a jeho fond označila za letadlo, v němž bylo 1,5 miliardy korun. V případě tohoto fondu vyplývá, že ho nabízeli finanční poradci, že v tom fondu určitě bylo víc lidí, než kolik říká limit. Neměla tady Česká národní banka nějak zasáhnout?

Opakuji znovu, že tahle část kapitálového trhu není regulovaná.

Ale oni porušovali pravidla i v rámci té minimální regulace. Například to nabízeli více lidem, nabízeli to finanční poradci za provize jako investiční příležitost. Kdo to tedy má kontrolovat?

Kontrolovat to můžeme my jako Česká národní banka na základě dat, která nám pošlou. Dostáváme jednou ročně data o objemu majetku, který by neměl překročit 100 nebo 500 milionů eur v závislosti na tom, jestli jsou tam ty transakce dělány na páku, nebo ne. Ale nechci to komplikovat. Česká republika má jedno specifikum, které jsme si zavedli sami. V Evropě se klienti rozdělují na profesionální a retailové.

U těch drobných, retailových se takové fondy mohou nabízet omezené skupině, v Česku je to do 20 osob. Ale pozor. V Česku může být výjimka, pokud se takový investor prohlásí za kvalifikovaného investora, tak jich může být nekonečně. A co znamená prohlásit se za kvalifikovaného investora? Že dobrovolně odevzdá deštník ochrany regulace. Myslím, že kdybychom šli do těch konkrétních případů, o kterých jste mluvil, tak bychom zjistili, že řada těch investorů se za kvalifikovaného investora prohlásila, i když kvalifikovaní nejsou. A tím se to vlastně obejde. Ale opakuji znovu – tahle část trhu je opravdu neregulovaná, my na to upozorňujeme i na našich internetových stránkách.

Nerad bych, aby to vyznělo, že všechny alternativní fondy, které vzniknou podle toho paragrafu 15, jsou podezřelé.

Ne ne, to jsem chtěl říct, děkuji za připomínku. Co je pravda, v roce 2016 těch fondů bylo 28. Dneska, v roce 2021, jich je zhruba 320, takže to o něčem svědčí. O té popularitě. Ale jak vy jste mi připomněl, chtěl jsem říct, že ne všechny fondy do toho vstupují s tím záměrem, že chtějí skutečně ty klienty okrást. Ale když se vrátím k tomuto nešťastnému případu, tak podle policie byl ten podnikatelský záměr od začátku založen na tom, že tato osoba chce klienty okrást. Ale v té dohledové činnosti, tak jak jsou nastavena ta pravidla, to nemůžeme zajistit a ty klienty ochránit.

A to říkáte na základě znalostí toho případu, že od začátku měl tenhle plán?

O tom rozhodne samozřejmě orgán činný v trestním řízení, to nespadá nám jako České národní bance. Ale tím, že už to posuzuje policie, tak to – a nechci předbíhat – indikuje, že záměr skutečně do začátku nebyl postaven na tom konstruktu, který umožňuje legislativa.

Zákon není všechno, pomůže finanční vzdělávání

Jak se vlastně v tom lidé mohou orientovat, jestli jsou nějaké indikace, kdy by se měla rozsvítit červená kontrolka? Myslím, když někdo za někým přijde a nabízí mu takový fond jako výhodnou investici. Na základě čeho by si mohli investoři uvědomit, že to riziko je vysoké?

Jako centrální banka jsme vydali investiční desatero. Myslím si, že velice dobrým indikátorem v této oblasti je, pokud vám ten prodejce nebo ten poskytovatel bude argumentovat tím, že fond je registrovaný nebo podléhá dohledu České národní banky. To si myslím, že je první indikace. Pokud toto má být skutečně ta přidaná hodnota pro investici, tak to by měla být první indikace pro investora, aby skutečně od takové investice dal ruce pryč.

Bylo by žádoucí ve vztahu k těmto fondům iniciovat nějakou legislativní změnu, která by třeba zvýšila ochranu? Nebo je to skutečně jen o edukaci těch lidí, a když někdo naletí, tak je to holt jeho problém?

Dvě nebo tři poznámky k této problematice. První poznámka. Myslím si, že i stabilita právního regulatorního prostředí má svoji hodnotu, a zažil jsem to v byznysu, že časté změny regulace prostě skutečně upozaďují třeba i některé proklientské inovace. Pokud se ta pravidla mění velmi často, tak je to špatně pro dohled i všechny subjekty.

Druhá poznámka, jsem bytostně přesvědčen, že regulace není ten nejvhodnější nástroj, jak chránit klienty. Skutečně je to o tom dlouhodobém finančním vzdělávání, že se o těch případech, jako se spolu bavíme, budou lidé bavit. Že se bude na veřejnosti upozorňovat na rizika, která plynou z takových investic. A to si myslím, že je mnohem lepší cesta.

Je pravda, už jsem to tady zmínil, že my máme určitou odchylku v té české legislativě právě v oblasti těch kvalifikovaných investorů. Možná kdybychom následovali, a to je můj osobní názor, tu evropskou legislativu a měli bychom jen profesionální investory a retailové investory – a těm retailovým investorům bychom vůbec nedávali možnost, aby se prohlásili za kvalifikované. Ale znovu říkám – tohle je můj názor, co by se v tom možná dalo udělat, aby se ta situace o něco zlepšila.