Helena Sůvová, odbor regulace finančního trhu I ČNB
(Bankovnictví 15. 11. 2024)
V Úředním věstníku EU vyšly 19. června 2024 dva důležité právní dokumenty, které završují téměř tříletý legislativní proces v EU. Konkrétně jde o novely nařízení[1] tzv. CRR3 a směrnice[2] tzv. CRD6 o kapitálových požadavcích, kterými se do unijního práva převádí poslední fáze reforem standardů Basel III a které určují obezřetnostní regulaci bankovního sektoru.
V tomto článku se budeme věnovat tzv. výstupnímu prahu (output floor), který je v CRR3 jedním ze zásadních nových prvků a který může více či méně ovlivňovat minimální kapitálový požadavek. Cílem výstupního prahu je spolu s dalšími opatřeními zabránit při použití interních modelů pro výpočet kapitálových požadavků jejich nadměrnému snížení, redukovat jejich variabilitu, a zvýšit tak vzájemnou srovnatelnost kapitálových poměrů institucí.
Důvody zavedení
Zavedení výstupního prahu vycházelo z analýzy provedené Basilejským výborem pro bankovní dohled (BCBS) po globální finanční krizi v letech 2008–2009, která odhalila, že interní modely používané pro výpočet kapitálových požadavků mají tendenci podceňovat rizika institucí, zejména u některých typů expozic a rizik, což vede k nedostatečným, tj. v průměru nižším kapitálovým požadavkům v porovnání s kapitálovými požadavky vypočtenými pomocí standardizovaných přístupů pro stejné expozice. Dopad proto výstupní práh, bude mít pouze u institucí, které používají nebo budou používat některý z interních modelových přístupů.
Historické aspekty
Připomeňme, že modely byly do obezřetnostní regulace výrazněji zavedeny v předchozím standardu (konceptu) označovaném jako Basel II, s nímž pronikly zejména do kapitálových požadavků pro úvěrové a operační riziko[3]. V EU byl Basel II implementován od roku 2007, tedy poměrně těsně před vypuknutím globální finanční krize. Jako přednost modelů se tehdy vyzdvihovala právě jejich riziková citlivost. Dnes se paradoxně ukázalo, že tato citlivost, ať již z objektivních nebo subjektivních důvodů, je až příliš vysoká. Obecně měl Basel II vnést větší flexibilitu oproti jednoduchému a příliš hrubému konceptu rizikových vah ve standardu Basel I. Již tehdy existovali skeptici, kteří na toto pojetí a přílišnou důvěru v modely z řady důvodů hleděli s obavami. Především se tehdy zmiňovaly obavy z tzv. procyklického[4] chování bank. Proto byly do konceptu Basel II vestavěny určité pojistky.
Jednou z těchto pojistek pro banky implementující modelový přístup pro úvěrové riziko (tzv. IRB přístup) byl i kapitálový práh (capital floor), resp. souběžné používání původního přístupu k výpočtu kapitálového požadavku podle standardu Basel I (označované tehdy jako parallel running). Souběh byl nastaven původně na tři roky (2007–2009), kdy kapitálový požadavek vypočítaný modelovým přístupem nemohl klesnout pod konkrétní procento kapitálového požadavku vypočítaného podle Basel I. Tato procenta byla stanovena pro dané tři roky ve výši postupně se snižující: 95, 90 a 80 procent. Naděje, že tyto počáteční tři roky budou stačit pro zdokonalení modelů a jejich užívání, se zcela nenaplnily. Existence tohoto prahu byla ve standardu Basel II i v regulatorních předpisech EU opakovaně prodlužována, i když v posledních letech se již nepoužíval. Výhodou bylo, že daný subjekt mohl pro jeho výpočet nadále používat již předtím zavedený systém výpočtu podle Basel I.
Způsob výpočtu a postupný náběh
Výstupní práh ve standardu Basel III do značné míry navázal na to, co existovalo již dříve, nejde tedy o prvek originální. Stanoví, že kapitálové požadavky v Pilíři 1 (resp. celkový objem rizikové expozice) vypočtené prostřednictvím interních modelových přístupů nemohou klesnout pod stanovené procento kapitálových požadavků stanovených standardizovanými přístupy, ale již těmi současnými podle standardu Basel III. Instituce, které budou chtít nadále používat modelové přístupy, musí současně zavést a udržovat přístupy standardizované, čímž se zvyšuje zátěž těchto institucí. Princip výstupního prahu zůstává shodný s kapitálovým prahem podle Basel II, výstupní práh působí jako dolní mez kapitálového požadavku.
Pro úplnost doplňme vzorec, kterým je to vyjádřeno v novelizovaném textu čl. 92(3) CRR.
TREA = max {U-TREA;x•S-TREA}
kde:
TREA = celkový objem rizikové expozice subjektu;
U-TREA = celkový objem rizikové expozice subjektu nepodléhající výstupnímu prahu (tj. vypočítaný standardizovanými a schválenými modelovými přístupy);
S-TREA = standardizovaný celkový objem rizikové expozice subjektu;
x = 72,5 %.
Výstupní práh se stanovuje z celkové rizikové expozice (TREA), tj. pro všechna rizika pokrytá Pilířem 1 (riziko úvěrové včetně rizika rozmělnění, úvěrové riziko protistrany, riziko tržní, riziko vypořádací, riziko úvěrové úpravy v ocenění a riziko operační). Výsledná jednotná základna celkové rizikové expozice po zohlednění vlivu výstupního prahu pak slouží pro stanovení všech rizikově odvozených kapitálových požadavků. Pokud daný subjekt začne být vázán výstupním prahem, dochází k takzvanému aritmetickému efektu, kdy právě nejen kapitálové požadavky podle Pilíře 1, ale i podle Pilíře 2 a pro kapitálové rezervy změnou základny narostou, aniž by přímo došlo k nárůstu rizik. Jde typicky například o systémové riziko pokryté kapitálovými rezervami. Proto byla zároveň upravena některá ustanovení v CRD[5], která vyžadují, aby příslušné orgány zamezily tzv. dvojímu zohlednění rizik.
Zavedení výstupního prahu bude v EU postupné během pětiletého přechodného období (čl. 465 CRR). Výstupní práh se má uplatňovat od roku 2025 ve výši 50 procent a bude se postupně zvyšovat. Od roku 2030 bude jeho hodnota stanovena na konečných 72,5 procenta. Souběžně s tím jsou zavedeny přechodné ochrany či diskrece, které zabraňují skokovému dopadu na dané subjekty. Lze proto očekávat, že zejména v prvních letech od implementace CRR3 by dopad prahu neměl být tak zásadní.
Pokud jde o konkrétní číselnou úroveň výstupního prahu, BCBS neposkytl podrobné odůvodnění. Nicméně předtím prováděl kvantitativní dopadové studie a ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že na základě získaných dat a spolu s expertním posouzením byla hodnota 72,5 procenta stanovena jako vhodný kompromis, který by zajistil dostatečný kapitál a zároveň nadměrně neomezoval modely bank citlivé na riziko. Jinými slovy banky mají stále prostor 27,5 procenta pro odchylku, což je považováno za dostatečný prostor pro motivaci nadále používat modely pro výpočet kapitálových požadavků.
Úroveň aplikace
Po celou dobu legislativního procesu v EU představoval výstupní práh jednu z politicky nejcitlivějších záležitostí zejména z hlediska zachování dosavadní rovnováhy ve vztahu domovských a hostitelských zemí. Šlo totiž o to, na které úrovni bude tento požadavek stanoven. Na základě politického vyjednávání se dospělo ke kompromisu, že výstupní práh bude udržován na všech úrovních konsolidace, nikoli pouze na úrovni nejvyšší mateřské společnosti v EU. Tím je dosaženo souladu i s ostatními kapitálovými požadavky podle Pilíře 1. Kapitálové požadavky mají tím pádem být přiměřeně rozděleny napříč skupinou, takže v případě potřeby jsou v příslušných entitách k dispozici na ochranu vkladů. Nevýhodou pro bankovní či finanční skupiny je, že nebudou moci využít interní diverzifikaci, kterou by případně kompenzovaly tvrdší dopad výstupního prahu na některé kategorie expozic, jsou-li koncentrovány v některých jednotkách skupiny. Členský stát má ale možnost rozhodnout (diskrece), že od požadavku na výstupní práh na individuální nebo subkonsolidované úrovni upustí, pokud mateřská společnost na nejvyšší úrovni konsolidace v daném členském státě bude výstupní práh dodržovat.
Revizní klauzule
Do CRR je nově vložena revizní klauzule (čl. 518c CRR), která představuje mandát Evropské komise ve spolupráci s Evropským orgánem pro bankovnictví a Evropskou centrální bankou do konce roku 2028 zhodnotit celkovou situaci bankovního systému na jednotném trhu a posoudit na základě toho přiměřenost regulatorního a dohledového rámce v EU. Ačkoli některé návrhy chtěly revizní klauzuli zaměřit pouze na výstupní práh, prosadilo se nakonec její holistické pojetí. Zahrnuje posouzení celkové ochrany spotřebitele a pojistek pro finanční stabilitu na úrovni členského státu, bankovní unie a celé EU. Příslušný bod preambule CRR6 revizní klauzuli ještě doplňuje a zdůrazňuje zohlednění různých typů korporátních forem, struktur a podnikatelských modelů v EU, jakož i vzájemné interakce výstupního prahu s dalšími požadavky na kapitál a likviditu.
Závěr
Dopad zavedení výstupního prahu bude postupný a vzhledem k přechodnému období nemusí být v prvních letech implementace významný. Bude ovlivňovat hlavně velké banky, které používají modely. Specializované banky nebo specializovaná portfolia mohou být v některých případech více postiženy, pokud jejich interní modely výrazně podhodnocují riziko ve srovnání se standardizovaným přístupem. Výstupní práh není jediným omezením pro modelování v CRR3, spolu s ním se též zavádějí například takzvané vstupní prahy pro některé rizikové parametry. Celkový dopad proto může mít kombinované příčiny.
Zavedení, respektive znovuzavedení výstupního prahu jistě podpoří další debaty o tom, do jaké míry mohou být interní modely důvěryhodné a vhodné pro řízení rizik v bankovnictví. Kritici mohou argumentovat, že pokud jsou modely omezeny výstupním prahem, jejich přidaná hodnota je snížená, a tím pádem mohou být méně relevantní a nevhodné pro interní řízení rizik. Obhájci modelů budou zdůrazňovat, že i přes výstupní práh interní modely zvyšují citlivost na rizika a poskytují důležité informace o rizikových profilech, které nejsou dostupné ve standardizovaných přístupech.
Názor autorky nevyjadřuje oficiální pozici ČNB.
[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012
[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES
[3] Modely v oblasti tržního rizika byly akceptovány již v aktualizaci standardu Basel I v 2. polovině 90. let.
[4] Jde o nadměrně optimistický přístup a s tím spojený vznik i více rizikových expozic v příznivých fázích ekonomického cyklu, který pak vyvolá potíže v nepříznivých fázích cyklu (typicky s nesplácenými úvěry) a může tak způsobit i obecnější potíže v ekonomice.
[5] Článek 104a odst. 6 a odst. 8, článek 104b odst. 4a, článek 131 odst. 6, článek 133 odst. 8 CRD.