Rozhovor s J. Rusnokem, guvernérem ČNB
David Klimeš (Aktualne.cz 29. 11. 2019, rubrika Rozhovory)
S guvernérem České národní banky o Armagedonu, nedostupných bytech, euru, Češích v Chorvatsku a nutnosti rychle se rozhodovat.
Zmínek o tom, že na dveře už začíná ťukat krize, v médiích přibývá. Guvernér České národní banky Jiří Rusnok ale zůstává optimistou. Čeká maximálně mírné ochlazení ekonomiky. Důvod k nějakému radikálnímu hýbání se základními úrokovými sazbami tak podle něj není.
Obhajuje kroky, jimiž se centrální banka snaží zkrotit ceny bytů i nájmů. A neodpustí si povzdech, že by se hodila i pomoc od vlády: "Náš systém zdanění realit je hloupý. Máme extrémně nízkou nemovitostní daň. Uznávám argument, že přece nejde jen tak ji zvyšovat babičce v Orlických horách. Ale ona má jednu nemovitost a má tam trvalé bydliště. Pokud má ovšem někdo pět bytů, takzvaně pro děti, nevidím žádný důvod, proč by i v takových případech měl platit extrémně nízkou, de facto sociální daň.
Ač ve státě už vystřídal všechny možné vysoké funkce, do chumlu uchazečů o Pražský hrad se Jiří Rusnok nemíní přidat: "Sbírku funkcí sice mám, ale tak to osud chtěl a řízením ČNB to končí."
Pane guvernére, dá se vůbec nyní v Česku zodpovědně dělat měnová politika? Domácí ekonomika tlačí sazby nahoru, zahraničí dolů, tuzemská inflace nahoru, eurozóna dolů. Z toho jde hlava kolem…
Určitě se dá dělat měnová politika zodpovědně, byť máte pravdu, že to teď není nijak intuitivní a snadné. Nedávno jsem zrovna o tom přemýšlel, jaký je rozdíl mezi námi a jinými nezávislými úřady v zemi. A rozdíl je podle mého v tom, že my nemůžeme nikdy nic odložit. Třeba soudci na nejvyšších místech mohou své rozhodnutí ještě chvíli promýšlet. My v daný čas musíme vyhlásit, zda se sazby zvyšují, snižují, nebo nemění.
Takže jsme v trochu dilematické situaci, kterou jste popsal. A asi nyní platí dobré pravidlo centrálních bankéřů: když není dostatek argumentů ani pro pohyb sazeb nahoru, ani dolů, nechme je, kde jsou. Jen v našem případě je i to ponechání sazeb beze změny důležitou informací, kterou nemůžeme odkládat a musíme ji vyhlásit.
To si mám tedy vykládat tak, že květnové zvýšení základní sazby na dvě procenta bude na dlouhou dobu poslední?
Nevím, opravdu nevím. V bankovní radě platí, že hlas každého člena má stejnou váhu, můj znamená něco více jen při rovnosti hlasů. Názory jsou nyní hodně vyrovnané, nikdo není výrazně vyhraněný, kolegové různě přestupují z jednoho tábora do druhého.
Takže se může stát, že sazby budou delší dobu na té "dvojce", je to jedna z možností. Nedávno jsem viděl scénář Goldman Sachs, který právě takto uvažuje, tedy trochu jinak než většina trhu - ta spíše očekává, že půjdeme se sazbami dolů.
Tady si ale nehrajeme na nějaké přesné tipování fotbalového výsledku a posun o 25 bazických bodů není nijak radikální. Dá se tedy jen říct, že pravděpodobnost setrvání sazeb na současné úrovni po několik dalších čtvrtletí je vysoká.
Nicméně na posledním zasedání dva členové bankovní rady hlasovali dokonce pro zvýšení sazeb a argumentovali inflací. Na webu ČNB máte takovou střelku, podle níž by inflace měla být kolem dvou procent a nepřekračovat tři. Nyní tu trojku ale už olizuje, je 2,7 procenta. Je to tedy problém?
Trochu to je problém pro nás, ale obecně pro ekonomiku momentálně ne. My máme inflační cíl dvě procenta, ten delší dobu překračujeme a to nás netěší. Nicméně to bereme jako stále akceptovatelnou výchylku. Dvouprocentní cíl znamená, že má jít o trend, a ne že tak musí inflace vypadat každý den.
Tak ale znáte Čechy, v něčem jsme němečtější než Němci. Inflace je třeba 3,5 procenta a už to máme skoro za hyperinflaci…
Proto jsou pro nás důležitá ta - pro hodně lidí poněkud abstraktní - inflační očekávání. A ta nijak neustřelují. Odborná veřejnost i domácnosti jsou se svými inflačními očekáváními někde okolo našeho cíle. Takže to problém není.
Co je zajímavé, že se asi trochu změnil náš model konvergence, tedy přibližování Západu. Před krizí jsme se přibližovali prostřednictvím posilování koruny. Teď skrze vyšší růst cen a mezd.
Je samozřejmě na velkou akademickou debatu, co je lepší, a ani to nemůže mít jednoznačný závěr. Osobně to nepovažuji za žádnou tragédii, přibližování cenových a mzdových hladin jádru eurozóny je v zásadě zdravý proces.
Je to sice skutečně na velkou akademickou debatu, ale alespoň řekněte, jakou roli v tom bude hrát koruna. Předpovědi, že s koncem kurzového závazku vystřelí nahoru, se nepotvrdily.
Čím více se přibližuje naše posttransformační ekonomika těm vyspělým, tím přirozenější je, že se tak děje spíše přes vyšší inflaci než posilováním koruny. Takže podle mě je to normální.
A vezmou Češi, že koruna neposiluje a naopak tady může být vyšší inflace? Dlouho jsme se srovnávali ze zahraničím tím, o kolik více si za posilující korunu můžeme v létě koupit v Chorvatsku…
To už ale také nějakou chvíli neplatí. A je otázka, jak dlouho nám vydrží ta trochu svižnější inflace. Pokud se ochlazení ekonomiky přelije do zpomalení mezd a ze zahraničí se přidá antiinflační vánek, budeme brzy zase u těch dvou procent.
Už jste zmínil očekávatelné ochlazení ekonomiky. Kdo otevře média, počte si tam ale spíše o nadcházející krizi. Velké krizi…
… rozumím, dobrá zpráva není zpráva, horší se lépe prodává. Vůči tomu jsme ale v ČNB dost imunní. Vycházíme z věrohodných dat a analýz. Takže ano, ochlazení nastává. Navazuje na to, které už nás předbíhá zejména v Německu. Ale zatím podle všech indicií to není žádný začátek zásadní recese, tedy žádný Armageddon.
Sami Němci jsou silně v klidu. Chápou, že je to nevyhnutelné po spoustě let růstu. K tomu se přidávají nejistoty ohledně možných obchodních sporů. A k tomu ještě strukturální změny, například v automobilovém průmyslu, který má splnit cíl čisté mobility. Nebo v energetice, kde se Němci spektakulárně odvracejí od klasických zdrojů. Řada podniků pak odkládá investice a odráží se to na růstu.
Ale přes to všechno říkáme, že růst u nás zpomalí o desetiny procentního bodu. Možná se vrátíme pod potenciál české ekonomiky, ale pořád porosteme. Z našeho pohledu bude příští rok jakési dno a pak se zase dostaneme k vyšším číslům. Takže my jsme optimisté.
Říkáte, že spousta problémů je strukturálních a ty by naopak potřebovaly značné investice. Nehrozí nám ale opakování chyby, že radši budeme za každou cenu na všem šetřit a způsobíme si zase nějakou zbytečnou recesi jako v letech 2012 a 2013, kdy kromě nás všichni v regionu už rostli?
Mentálně by to mohl být problém. Jsme neuvěřitelně opatrní ve fiskální politice. To je obecně dobře a zaplať pánbůh za to, ale není dobré vždy ztrácet nervy při první přeháňce.
A ani si nemyslím, že to na to nyní vypadá. Státní rozpočet je ve výdajích robustní. Jistě se můžeme bavit o jejich struktuře, ale pro celkový růst jsou užitečné i spotřební výdaje. A vláda zatím deklaruje, že chce dál investovat. Problémem nejsou ani tak peníze, ale naše tradiční česká bolest nějakou investici připravit a také dokončit.
ČNB má sice nezávislou měnovou politiku, ale nemůže nehledět na politiku Evropské centrální banky a ignorovat dění v eurozóně. Ta se integruje, což vytváří tlak na okolo postávající. Chystá se společné pojištění vkladů v bankovní unii, k euru chtějí Bulhaři, Chorvati. Nerýsují se nám červené linie, za kterými už nebude výhodné držet měnovou samostatnost?
Ty zatím nevidím ani na horizontu. Jsem samozřejmě rád, že se eurozóna posouvá dál. Jsem rád za dotváření bankovní unie, protože takto nedodělaná není dobrá ani pro nás. Stabilita bank a finančního trhu je nutná i v našem okolí.
Podrobně to budeme sledovat. Stabilita Česka ovšem neplyne z vnějšku, ale ze síly domácí ekonomiky a zdraví tuzemských bank, finančního sektoru a jejich silného dohledu.
Takže ani když se rozroste euro o Bulhary či Chorvaty, nic by to neměnilo?
Technicky ne. Z hlediska vnímání to ale možná bude posun a další impulz pro naši domácí debatu o euru. Bulhaři a Chorvati jsou ovšem ve výrazně jiné situaci než my. De facto nemají vlastní měnovou politiku, mají pevně svázané kurzy s eurem. Inkasují rozhodnutí z eurozóny, ale nemohou je jakkoliv ovlivnit. V Chorvatsku k tomu připočtěte ještě výraznou euroizaci celého finančního sektoru, většinu vkladů mají v eurech.
Nemají tedy co ztratit a mohou něco získat. Hodně se bavím s chorvatským guvernérem centrální banky Borisem Vujčičem a na jejich místě bych postupoval zcela stejně.
Náš případ je ale jiný. Že se zatím nepřipojujeme k euru, někdo označuje za černé pasažérství. Já to tak nevidím. Bez eura nejsme sami. Euro dnes není dostavěný dům. Počkejme, jak dopadne rekonstrukce. To mi přijde systémově logické a zbytek debaty o euru, to je už pro politiky.
Všechny nové impulzy, které jste zmínil, jsou zatím strašně zárodečné. Počkejme, až to bude v nějaké fázi "těhotenství".
Čeští centrální bankéři se moc nechtějí pouštět do hodnocení kroků vlády, ale kondice českého finančního sektoru se teď mnohé z nich dotýkají. Co si myslíte o chystaném zdanění technických rezerv pojišťoven?
Naše stanovisko je, že jde o věc daňovou, takže do toho vládě nemluvíme. Pojišťovny jistě přežijí i s nějakou mírou zdanění technických rezerv. Jen říkáme, že to mělo být rozloženo do delšího časového úseku. Učinit to v pouhých dvou letech, je podle našeho názoru krok, který představuje zbytečnou diskontinuitu, která není dobrá. Určitě to ale není věc, kvůli které se pojišťovny položí.
Další věcí, která vás musí zajímat, je bydlení. ČNB jediná něco reálného dělá, což je už vidět na hypotékách. Jak by mohla pomoci vláda?
Svět nabízí dobré příklady, jak obezřetnostní vládní opatření zafungovala. Třeba Kanadě pomohlo řešit potíže s bydlením i vyšší zdanění nemovitostí.
A já to řeknu, mně to nevadí: náš systém zdanění realit je hloupý. Máme zbytečně vysokou daň z nabytí nemovitostí. Ta by nemusela být skoro vůbec, protože zbytečně blokuje trh a to je vždy špatně. A naopak máme extrémně nízkou nemovitostní daň, což je dědictví romantické politiky devadesátých let.
V naší situaci se přitom nabízí zvýšit daň z nemovitosti, a to především u druhé a další vlastněné. Uznávám argument, že přece nejde jen tak zvyšovat daň babičce v Orlických horách. Ale ona má jednu nemovitost a má tam trvalé bydliště. Pokud má ovšem někdo pět bytů, takzvaně "pro děti", nevidím žádný důvod, proč by i v takových případech měl platit extrémně nízkou, de facto "sociální" nemovitostní daň.
V běžných demokraciích jako Švýcarsko, Německo, Británie je jejich úroveň úplně jiná. Její zvýšení by asi prospělo i likviditě trhu v oblastech, kde se dá těžko sehnat nájemní bydlení.
Nicméně to je politikum a já můžu jen říct, že my budeme využívat svých nástrojů k mírnému chlazení určité realitní bubliny. Myslím, že fungují, ale palcové titulky, že se hroutí trh hypoték, určitě nejsou namístě.
Na závěr jsem si nechal penze, protože vy jste před premiérováním a vedením ČNB byl mimo jiné i šéfem asociace penzijních fondů. Jak se díváte na nápad ministerstva práce dát do "penzijka" nový státní fond?
To je úlet. Vyvolává to jen zdání, že existují nějaká ideální řešení. Máme zavedený model doplňkového spoření, který se posléze podařilo i docela dobře zregulovat. Systém je transparentní, poplatky jsou limitované.
Co by státní fond uměl více? Že by vydělal více peněz? Jak? Vždyť bude investovat stejně jako ty penzijní fondy. Takže před tím varuji, je to jen vytváření iluze.
Před pár měsíci někde premiér Andrej Babiš prohlásil, že on si představuje velkou důchodovou reformu podle vašeho starého plánu z roku 2004, který by výrazně na penzi odměnil ty, kdo mají děti. Jak jste to tehdy myslel? Řešil to s vámi premiér?
Jen jsem mu poslal odkaz na ten materiál, jehož jsem byl pouhým spoluautorem. Dál to nepokračovalo. Ale dosud jsem přesvědčen, že pokud někdy někdo bude dělat velkou reformu penzí, tak toto je cesta.
Principem je rovný důchod podle počtu dětí a povinné spoření. Právě jen tato kombinace funguje a je dlouhodobě udržitelná. Buď je dost dětí a je dost na penze, nebo není a musí být vyšší povinné úspory. Jedno, nebo druhé dohromady tvoří balanc.
Je to ale samozřejmě revoluční změna, protože přechod na tento systém má své náklady. A možná ještě větší změna by musela být mentální: že rovný důchod nemá co dělat ani tak s tím, kolik jste v aktivním životě vydělali, ale kolik z těch dětí, co dospěje, tady bude zrovna pracovat na tu vaši penzi. Což se ale strašně těžko vysvětluje.
Jestli se nepletu, jste dnes vlastně jedinou vysoce postavenou osobností, která si dokázala udržet dobré vztahy s prezidentem, premiérem i jejich nejrůznějšími kritiky. Jaký je recept na to, prosadit si své a zůstat přitom se všemi partnery konsenzuální? Jako by to tu už nikdo v poslední době neuměl…
Nepřeceňoval bych to, ale hledání konsenzu je vždy lepší než bouchání dveřmi, které nikdy k ničemu není - to je moje zkušenost. Voliči někoho vyberou do politických funkcí a ti lidé pak mají pravomoc jmenovat další. Beru to tedy tak, že mám jen dočasně svěřenu nějakou úlohu a tu se snažím splnit.
A nemyslím si, že bychom v Česku byli nějak fatálně neschopni kompromisu, byť takový dojem z četby médií můžete získat.
V roce 2022 vám končí guvernérský mandát. O rok později budou prezidentské volby. Neuvažujete o tom, že byste se také zařadil mezi zájemce? Všechny ostatní vysoké funkce ve státě od ministra přes premiéra po guvernéra jste totiž už postupně získal…
Tak to vás mohu ubezpečit, že neuvažuji. Každý má vnímat své možnosti. Pokud jde za ně, jsou z toho jen potíže pro dotyčného i pro okolí. Sbírku funkcí sice mám, ale tak to osud chtěl a guvernérováním to končí.