Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
Young MBSA fórum
Praha, 22. března 2011
Dámy a pánové,
děkuji velmi za pozvání na tuto zajímavou akci, vážím si toho, že zde budeme mít možnost s tolika zajímavými lidmi probírat z různých úhlů fenomén úroku, úrokové sazby. Osobně nemám věru takovou příležitost často. Časování je skvělé, právě tento týden se bude bankovní rada ČNB zabývat na pravidelném zasedání tím, zda změnit či nezměnit základní úrokovou sazbu této ekonomiky, což je jen oslí můstek, kterým chci uvést své téma, které zní:
Vývoj pohledu na úrok očima ekonoma.
Pokusím se v kostce shrnout, jak si zhruba průměrný ekonom pamatuje ze svých učebnic historii diskuse o úroku, přičemž nevylučuji, že zde přítomní zástupci jiných oborů mi vzápětí vysvětlí, že to máme v učebnicích napsáno špatně, což je jistě možné.
Čili trocha historie:
1) Blízkovýchodní civilizace (Mezopotámie, Egypt, Féničané, Chetité): uplatňovali úrok u půjček jako samozřejmost.
2) Antika – klíčové učení o Aristotelovo v jeho dílech Politika a Etika Nikomachova:
Rozlišuje přirozené a nepřirozené používání peněz. Přirozené je používání peněz ke směně, nepřirozené je hromadění peněz. Nejvíce nepřirozené a zavrženíhodné je pak vydělávat „na penězích další peníze“. Jakékoli půjčování peněz na úrok je lichva - čili ne jen vysoký úrok je lichva, ale jakýkoli. Úrok sám o sobě by měl být zapovězen. Toto učení následně významně ovlivňuje středověké scholastiky, zejména sv. Tomáše Akvinského.
Raně křesťanská římská říše: Rostoucí daňová zátěž v pozdní římské říši doháněla chudnoucí rolníky čím dál častěji k půjčkám od příslušníků bohaté vrstvy. Tyto půjčky a zejména s nimi svázané úroky se tak začínaly jevit jako nespravedlivé vykořisťování chudých. Na koncilu za císaře Konstantina bylo v rámci nově ustaveného kanonického práva kněžím zakázáno poskytování půjček za úrok vyšší než údajně 1% měsíčně. Pozdější koncily přenesly tento zákaz i na laiky; výjimku měli pouze nekřesťané (zejm. židé). Dovoleny byly pouze malé poplatky k pokrytí transakčních nákladů věřitele spojených s půjčkou (latinský výraz pro „ztraceno“ je „interisse“, odtud interest).
Úročení se podobalo např. prostituci: formálně bylo zakázáno, nicméně v praxi byl tento zákaz tajně porušován.
Sv. Augustin: peníze vydělané formou úroku jsou tak zavrženíhodné, že je nelze použít ani na charitu.
sv. Tomáš Akvinský v tradici Aristotela tvrdí, že úročení je prodej něčeho, co neexistuje; úročení proto způsobuje nerovnost a nespravedlnost. Jsou ale dle něj výjimky a speciální případy:
- Je možné žádat namísto úroku jakoukoli odměnu neměřitelnou penězi, např. lásku k věřiteli.
Nebo,
- Půjčit si na úrok není hříchem tehdy, když má dlužník dobrý úmysl, jako je třeba ulehčení potřeby své nebo někoho dalšího a některé další.
Čili Akvinský není úplný protiúrokový dogmatik, jak bývá občas líčen. Ale je fakt, že jeho směs aristotelovské filosofie a křesťanské věrouky měla fatální dopad na pohled na úrok jako cosi odpudivého a má takové dozvuky koneckonců i dnes a i u nás.
Zdá se, že teprve postupem k reformaci nastává i postupná změna pohledu na úrok
Kalvín: braní přiměřeného úroku za půjčení peněz je stejně přirozené jako braní nájemného za půjčení půdy; od dob kalvínských reforem se tedy datuje chápání lichvy nikoli jako úroku obecně, nýbrž jako úroku v nějakém smyslu nepřiměřeného, neadekvátního.
Jindřich VIII: nedlouho poté, co vyhlásil vznik anglikánské církve, si vzal od londýnských měšťanů půjčku s úrokem 10% p.a., čímž úročení v podobné výši v Anglii legalizoval.
A ostrý střih – dnes: Úročení je naprostá samozřejmost (odpůrci úroku tedy říkají, že reformace způsobila legalizaci něčeho, co bylo do té doby hříchem; naproti tomu zastánci úroku tvrdí, že reformace umožnila (opětovnou) legalizaci něčeho, co bylo normální a co bylo uměle zakazováno církevními autoritami).
Uvědomme si navíc, že úročení je nejen legální, ale měnová politika dnešního státu je na něm dokonce přímo založena. V jistém smyslu je úrok základní regulovanou cenou v ekonomice. Státní měnové autority nastavováním základního úroku ovlivňují ostatní úrokové sazby v ekonomice a snaží se tak ovlivňovat vývoj všech cen v ekonomice. Čili z kdysi zapovídaného úroku je dnes základní nástroj hospodářské politiky státu. To je proměna, viďte.
Proč se dnes dívají ekonomové na úrok jako na něco zcela běžného a normálního? Tři základní důvody:
1. Význam času v ekonomice:
Věřitel si bere úrok jako kompenzaci za obětovanou příležitost. Mohl spotřebovávat dnes. Pokud půjčuje, chce logicky kompenzaci za to, že se dnešní spotřeby vzdává směrem ke spotřebě budoucí. Půjčka poskytnutá na investici navíc znamená, že příjem dlužníka se díky investici v budoucnosti zvýší o výnos z investice. Proč by měl věřitel pomáhat k takovému zvýšení životní úrovně dlužníka bez náležité kompenzace za svou obětovanou příležitost? V dobrovolné směně je takovou kompenzací úrok. Tady Aristoteles dle ekonomů chybil, protože nerozlišoval „peníze“ a „investice“.
2. Peníze jako úložiště hodnoty:
Je správné, aby výše uvedená úroková sazba byla dále zvýšena o případnou inflaci, tj. o nárůst obecné cenové hladiny během trvání půjčky. Tento úrok si věřitel bere proto, aby dostal reálně to, co půjčil, tj. částku se stejnou kupní hodnotou.
3. Věřitelské riziko:
Je správné, aby úroková sazba byla navíc zvýšena o případnou rizikovou prémii, protože dlužník dohodnutý splátkový kalendář nemusí dodržet. Plnění tohoto slibu záleží totiž na nejistých událostech, které teprve nastanou.
Toto vše samozřejmě liberální ekonomy vede nejen k závěru, že úrok je normální součástí směny. Ale také ke zpochybnění toho, jestli úrok jako součást dobrovolného kontraktu vůbec má být nějak dále regulován. Vede to k otázkám, zda vůbec má logiku jakoukoli výší úrokové sazby označovat za tzv. lichvu. Pokud je kontrakt dobrovolný, není uzavírán pod nátlakem, v tísni, při záměrně nedostatečném informování jedné ze stran, pak těžko říci, která sazba je, a která není přijatelná.
I o tom zřejmě povedeme zde diskuse. A měli bychom ji vést i jedné nepřesnosti, která se s úrokem pojí a je obecně rozšířená a i ekonomové na ni málo poukazují. Často slyšíte, že úroková sazba je „cenou peněz“. To není přesné. Cenou peněz je jejich kupní síla. Cenou stokoruny je počet bochníků chleba, které za stokorunu směníte. Úrok je cenou za nakládání s penězi. Třeba se nám podaří i tuto drobnou, ale zásadní nepřesnost někdy z veřejných diskusí vymýtit.
A perlička z oblasti měnové politiky: V nedávných letech možná mnozí z vás zachytili v médiích zmínky o tom, že měnová politika v některých zemích málem narazila na nepřekonatelný mantinel v podobě nulové úrokové sazby - pokud chce centrální banka podpořit skomírající hospodářství, může tlačit na pokles úrokových sazeb tak, aby lidé a firmy méně ukládali do bank a více utráceli, nicméně pokud by centrální banka zatlačila úrokové sazby pod nulu vliv na chování lidí a firem vymizí, protože všichni přece můžeme namísto utrácení ukládat peníze do šuplíku a bude to pořád výhodnější, než je ukládat na záporný úrok. Mohu vás tedy uklidnit, měnová politika může jakžtakž fungovat i v těchto případech; stačí zavést režim tzv. rychle se kazících se peněz, tj. peněz, které v tom šuplíku budou ztrácet hodnotu ještě víc než v bance při záporném úroku. Mimochodem, například Švédové to v krizi zkusili, skutečně jednu ze sazeb centrální banky nastavili jako zápornou.
Toť vše, děkuji za pozornost, předpokládám, že někteří kolegové mé leckdy provokativní teze budou komentovat či vyvracet, a že to nám, zde přítomným ekonomům, vrátí – i s úrokem.
