Konference k 20. výročí ČNB a samostatné české měny

7. února 2013 v 9:00

Zahajovací projev guvernéra Miroslava Singera

Vážený pane prezidente, vážená paní předsedkyně, vážení páni ministři, vážení páni guvernéři a viceguvernéři, vzácní a milí hosté, vážené dámy, vážení pánové,

srdečně vás vítám na konferenci věnované dvacátému výročí vzniku České národní banky a dvacetileté existenci české koruny. Je mi velkou ctí přivítat při této příležitosti významné osobnosti, které byly nejen svědky přelomových historických událostí, ale i jejími spolutvůrci. Na prvním místě bych rád jmenoval pana prezidenta Václava Klause, jehož role při vzniku české měny i během následného vytváření měnového rámce české ekonomiky byla nepopiratelná a zásadní. Vítám i své předchůdce v bankovní radě České národní banky jmenovitě Pavla Kysilku, který se velkou měrou zasloužil o hladké a bezproblémové rozdělení někdejší československé měny, a bývalého guvernéra Zdeňka Tůmu – mého předchůdce, který vedl centrální banku až do poloviny roku 2010, tedy mimo jiné i v období, kdy na naši ekonomiku dopadla finanční krize.

Nejprve si drze dovolím předpovědět, že tato konference, věnovaná nezávislé české měně, mimo jiné potvrdí moje přesvědčení, že vlastní měna je výhodou, pokud víme, jak s ní zacházet. To jistě není žádným revolučním objevem. Je však zajímavé si připomenout, jak nám tuto pravdu připomínaly události posledních dvaceti let.

Počínaje rokem 1991 se tehdy ještě československá koruna stala jedním z pilířů ekonomické transformace. Počáteční podhodnocení kurzu koruny a jeho zafixování vůči hlavním světovým měnám se stalo jednou z mála kotev v prostředí, které se na samém počátku dalekosáhlých změn vyznačovalo vším jiným, jenom ne stabilitou. Pevný kurz napomohl velmi rychle stabilizovat inflaci a jeho podhodnocení podnítilo rozvoj exportních kapacit české ekonomiky. Samostatná a stabilní měna se v první polovině devadesátých let stala makroekonomickým předpokladem úspěšného vytváření mikroekonomických základů tržního hospodářství.

Technicky precizně provedené rozdělení československé koruny v roce 1993 odstartovalo proces nikoliv už latentní, ale zjevné divergence mezi oběma nástupnickými ekonomikami bývalého Československa. Rozdíly v relativní výkonnosti obou ekonomik se poměrně rychle začaly promítat do směnného poměru nových měn. Nechce se mi spekulovat, jestli tehdejší česká a slovenská ekonomika tvořily optimální měnovou oblast. Troufám si ale tvrdit, že pokles kurzu slovenské koruny vůči koruně české, který v určitých obdobích dosahoval až 20%, mnohem lépe odpovídal tehdejším ekonomickým možnostem a potřebám slovenské ekonomiky. S výhodou zpětného pohledu považuji za zřejmé, že přetrvávání společně měny po delší čas by bývalo slovenskou ekonomiku poškozovalo a brzdilo její růst. Měnovou odluku chápu, a vždy jsem chápal, jako ekonomicky nejčistší řešení situace, jež byla determinována politickými rozhodnutími.

Uplynulá dvě desetiletí však přinesla i dvě tvrdé lekce. Vývoj v letech 1996-98 byl učebnicovou ukázkou toho, s jakými náklady může být spojeno podcenění rizik vyplývajících z podkopávání konzistentnosti kurzového a měnověpolitického rámce. Nechci rozebírat natož hodnotit míru spoluúčasti hlavních aktérů tehdejších událostí. Měnová krize spočívající v nezvládnutém opuštění režimu fixního kurzu však přesvědčivě ukázala, že vlastní měna, pokud nejsou klíčové prvky hospodářské politiky dostatečně zkoordinovány, může napomoci vzniku hospodářské krize. Stejně tak ekonomické zpomalení na počátku minulého desetiletí je učebnicovou ukázkou toho, jak přehnaná restrikce (zejména kvůli zanedbání role a především váhy kursu v celkových měnových podmínkách) může ekonomiku přibrzdit.

Při formování makroekonomického rámce české ekonomiky sehrávala naše vlastní měna po roce 2000 stále významnější roli. Po zavedení režimu cílování inflace byl zahájen proces dezinflace, který navedl ekonomiku do nízkoinflačního prostředí a nakonec dospěl až k cenové stabilitě zcela srovnatelné s vyspělými ekonomikami. To bylo doprovázeno dlouhodobým nominálním zhodnocováním koruny. Tato nová kombinace obou veličin se stala klíčovým makroekonomickým přizpůsobovacím mechanismem ekonomiky a stabilním rámcem její nominální i reálné konvergence k vyspělým ekonomikám. Nebyl to tedy již pevný kurz, jako na počátku ekonomické transformace, ale nízká inflace i solidně ukotvená inflační očekávání, které poskytovaly ekonomice po většinu minulého desetiletí potřebnou kotvu. Ani toto poměrně dlouhé a klidné období se však neobešlo bez měnových komplikací. Vedle již zmíněné epizody z let 2001 a 2002, je třeba připomenout i apreciační bublinu v roce 2008, která rozkolísala hospodářský vývoj.

Rád konstatuji, že samostatná měna se osvědčila v době finanční a dluhové krize jako nárazník proti exogennímu šoku. Znehodnocení koruny ztlumilo výpadek exportních příjmů vyplývající z prudkého poklesu zahraniční poptávky. Konsistentní makroekonomický rámec opírající se o solidní ekonomické fundamenty a zdravý finanční sektor vytvořil mez pro nepřiměřené znehodnocení kurzu. Kurzový vývoj se tak, na rozdíl od naší měnové krize, nestal příčinou následného hospodářského poklesu.

Převážně příznivé hodnocení dvou desetiletí vlastní měny úzce souvisí s jejím institucionálním garantem – tedy s centrální bankou. Režim cílování inflace zavedený před 15 lety poskytl transparentní a spolehlivý rámec pro měnověpolitické rozhodování. Mnohaleté zdokonalování tohoto rámce a systematické úsilí o co nejvíce konsistentní a předvídatelné rozhodování napomohly České národní bance získat vedle vysokého stupně kredibility také velmi významnou schopnost prostřednictvím své komunikace ovlivňovat očekávání tržních hráčů a tím i tržní podmínky. K tomu nemalou měrou přispěl i dobrý stav finančního sektoru v České republice, nad kterým Česká národní banka vykonává bedlivý a od roku 2006 integrovaný dohled. Považuji za šťastnou historickou okolnost, že jsme k integraci dohledu přikročili před vypuknutím finanční krize. To nám umožnilo pružně a operativně reagovat na rychlý až překotný vývoj na jejím začátku.

Na závěr svého vystoupení bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že jsme si dnes mnohem více, než tomu bylo kdykoliv v minulosti, vědomi rizik vyplývajících z podcenění těsných vazeb mezi finanční stabilitou a makroekonomickými rovnováhami i z následků, které by mělo přijímání nekonzistentních politik. To mě, doufám, i opravňuje k tomu, abych konstatoval, že v České národní bance v tuto chvíli nevidíme žádné silné důvody pro to, abychom se v dohledné budoucnosti zbavovali vlastní měny. To platí o to více i proto, že dnes není dostatečně zřejmé, jak bude eurozóna za pár let vypadat a fungovat. To už jsou ale pohledy do budoucna, které vybočují ze zpět hledícího zaměření této konference. Věřím, že dnes uslyšíme řadu podnětných myšlenek, které domácím účastníkům připomenou uplynulá dvě desetiletí a našim zahraničním hostům poskytnou užitečné východisko pro srovnání s vývojem v jejich zemích.

Dámy a pánové, vážení hosté, ještě jednou vás vítám na půdě České národní banky a přeji vám zajímavou konferenci a hezký den.

Děkuji vám za pozornost a předávám slovo hlavnímu dnešnímu řečníkovi této konference prezidentovi České republiky panu Václavu Klausovi.