Vystoupení na Konferenci k 20. výročí České národní banky a samostatné české měny

(Peter Palečka, Komerční banka)

Vážení pánové guvernéři, vážené dámy, vážení pánové,

především bych chtěl poděkovat panu guvernérovi Singerovi za pozvání do panelu. Zároveň mi dovolte přispět do dnešní diskuse kaleidoskopem postřehů, které se pokusím zformulovat jako pohled nás, bankéřů komerčních bank s malým „k“.

Moji kolegové již plasticky popsali, co všechno bylo v české ekonomice pozitivně ovlivněno činností České národní banky a existencí samostatné české měny, ať již z makroekonomického, z historického nebo z politického hlediska. Na dnešní aktuální téma se proto pokusím podívat z trochu jiného úhlu.

Co tedy v nás, komerčních bankéřích, evokují pojmy regulátor a česká koruna?

Postřeh první:

Česká národní měna nám bezesporu dává pocit stabilního ekonomického prostředí a nezávislé měnové politiky s možností nastavovat úrokové sazby dle potřeb českého hospodářství a tím i tlumit negativní dopady případné systémové nerovnováhy. V naší bankovní praxi z dlouhodobého pohledu vnímáme českou korunu jako relativně málo volatilní, což pozitivně přispívá k předvídatelnosti ekonomických výsledků.
Tato skutečnost nám umožnila celkem přesně určovat finanční a obchodní plány a rozhodovat o byznys modelech, neboť vhodné nastavení měnových parametrů napomáhalo udržet nízkou úroveň inflace, dlouhodobě posilovalo konkurenceschopnost ekonomiky a eliminovalo také nebezpečí náhlých zhoubných propadů. Česká koruna tedy bezpochyby přispěla k celkové finanční stabilitě našich komerčních bank.
České komerční bankovnictví vstupuje do měnových operací a získává jejich prostřednictvím i jistou část výnosů. Jenom roční obrat KB v této oblasti přesáhl 800 miliard Kč a zisk z těchto operací byl téměř 2 miliardy korun.

Postřeh druhý:

Vzniká u bank střet zájmů? Mají zájem zachovat korunu jako národní měnu, aby i nadále vydělávaly na měnových operacích?
Systémově odpovědná univerzální banka má zájem na ekonomickém rozvoji země a na dobré finanční kondici klientů. Pokud by existence národní měny tento zájem ohrožovala, a to například v důsledku vysoké rizikové přirážky požadované zahraničními investory za investice do aktiv v domácí měně, projevilo by se to patrně nižším objemem investic a omezením hospodářského růstu. V takové situaci by efekt plynoucí z měnových operací pro české banky ztratil na svém sex appealu.

Postřeh třetí:

Můžeme se pochlubit tím, že žijeme v prostředí s nízkou úrovní cizoměnového zadlužení domácích subjektů, což je pro nás, komerční bankéře, rozhodně dobrá zpráva. Racionální monetární politikou České národní banky se totiž podařilo udržet úvěrování domácích subjektů dominantně v domácí měně. Úvěrování retailových segmentů dokonce probíhá skoro výhradně v české koruně, a to včetně faktické absence hypoték v cizích měnách, které jsou naopak rizikovým faktorem v Maďarsku, v Polsku anebo v Rumunsku.
Například podíl cizoměnových depozit a úvěrů v bilanci „mé“ domovské Komerční banky zůstává po léta zhruba stabilní. V roce 2001 FX depozita představovala 14% z celku a o 10 let později byl tento podíl o 3 procenta nižší. U úvěrů byl tento ukazatel v roce 2001 13% z celkového objemu, zatímco v roce 2011 pouze o procento vyšší.
Tento stav podstatně přispívá k makroekonomické stabilitě, protože nečiní stabilitu finančního sektoru závislou na kurzových změnách a na ochotě či spíše neochotě zahraničních věřitelů financovat české subjekty.

Postřeh čtvrtý:

Nelze si nevšimnout dlouhodobého apreciačního trendu ve vývoji kurzu české koruny. Z pohledu obyvatel České republiky jde, ve srovnání s inflací, o „příjemný“ projev žádoucího přibližování našich příjmových hladin západoevropským úrovním.
Tento dlouhodobý apreciační trend chrání úspory generované v České republice před únikem do cizoměnových aktiv. Ukazuje se, že střadatelé zabudovali očekávání postupného posilování české koruny do investičních strategií a domácí, tj. korunová aktiva pak jsou pro ně relativně atraktivnější.
Tendence k posílení české koruny zároveň zlepšuje údaje o dlouhodobé návratnosti investic pro zahraniční investory s cizí referenční měnou a atraktivita naší země, alespoň měřeno v takto definovaném úhlu, se zvyšuje.
Nelze však opomenout skutečnost, že existující měnové riziko vyžaduje odměnu ve formě dodatečné rizikové prémie, která se zvyšuje v případě vyšší volatility nebo v očekávání, že dojde k přerušení apreciačního trendu, a to například vlivem verbálních intervencí proti koruně.

Postřeh pátý:

V bankovní praxi nemůžeme zcela abstrahovat od skutečnosti, že nás svět vnímá jako relativně malou ekonomiku. I když dlouhodobé nastavení monetární a fiskální politiky patří u nás mezi konzervativnější a důvěryhodnější, z pohledu zahraničních investorů se naše ekonomika jeví jako silně integrovaná ve středoevropském prostoru a často je tudíž automaticky zahrnuta do společného „koše“ s dalšími středoevropskými ekonomikami.
V situacích, kdy roste napětí na mezinárodních trzích, se proto i na české měně a na českých dluhopisech projevuje volatilita získaná či zděděná od některých „sousedů“, což souvisí s plošným zjednodušujícím pohledem části zahraničních investorů na naši zemi i na celý region. Naopak v době relativního klidu jsou specifika české ekonomiky lépe vnímána a jsou i patřičně oceňována, a to například ve výši výnosů státních dluhopisů.
Nelze také nevidět, že náš finanční trh je relativně malý a méně likvidní. Omezený rozsah investovatelných aktiv v české koruně do jisté míry snižuje efektivnost řízení aktiv a pasiv ve finančních institucích. Mělký mezibankovní trh poskytuje omezenou cenovou informaci a tenduje k volatilitě při tržních otřesech, což zvyšuje riziko cenových distorzí, nicméně tomuto nešvaru neunikla ani eurozóna, o níž nelze tvrdit, že je mělkým trhem.

Postřeh šestý:

Jak se vlastně jeví regulace finančního systému prizmatem naší národní měny? Lze v české bankovní a finanční regulaci vystopovat nějaké výrazné milníky či zlomy reagující na problematiku měnového rizika?
Zákon o bankách měnové riziko výslovně nezmiňuje a ani v minulosti nezmiňoval a vše, co by mohlo mít tento charakter, bylo ukryto pouze za obecná ustanovení o obezřetnosti a o řízení rizik. Při určitém zjednodušení lze říct, že s výjimkou raného období nastavování devizového kurzu a liberalizace ekonomiky nebyla naše měna vlastně nikdy předmětem žádné významné ochranářské regulace.
Česká národní banka citlivě vsadila na příznivou shodu vnějších i vnitřních okolností, které ani banky ani investory nevedly k tomu, aby podstupovali neúměrné kursové riziko.

Postřeh sedmý tendující k závěru:

Česká koruna jako samostatná národní měna působila a i nadále působí jako tlumič či filtr negativních vlivů přicházejících z vnějšího prostředí. Z pohledu zahraničního platebního styku, trade finance či zahraničního obchodu bylo a je možné existenci české koruny vnímat jako určitý nárazníkový štít. V období od poloviny roku 2009 například česká koruna zůstala vysoce stabilní navzdory eskalující evropské dluhové krizi a rozbouřeným globálním trhům.

Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych na závěr suchého výčtu svých postřehů zvolil trochu jinou dikci a byl více osobní.

Jsme tady proto, abychom důstojně oslavili 20 let instituce, která se skutečně nemá za co stydět. Když mi před několika lety bylo padesát, náš rodinný přítel, pan Dr. Ivan Angelis, někdejší generální tajemník České bankovní asociace – ať je mu země lehká - mi při gratulaci vysvětlil, že padesátník je šťastný muž, který se v relativním mládí dožívá úctyhodného stáří.

Pokud bychom tuto definici přenesli do prostředí České národní banky či české koruny, myslím si, že bychom se nedopustili žádného faux pas. ČNB za oněch „svých“ 20 let úspěšně absolvovala „autoškolu“ na sněhu a na ledu za hustého provozu a často i při snížené viditelnosti.

Děkuji Vám za Vaši pozornost a ještě jednou děkuji za pozvání na konferenci.