Vystoupení na Konferenci k 20. výročí České národní banky a samostatné české měny

(Zdeněk Tůma, KPMG Česká republika)

Dobrý den, vážení guvernéři, dámy a pánové,

v prvé řadě bych rád poděkoval guvernéru Singerovi za pozvání, protože vždy rád zavítám do České národní banky, teď je to pro mě o to komfortnější, že už nenesu žádnou spoluodpovědnost za rozhodnutí této ctihodné instituce a dostávám se do polohy kibice, což je pozice velmi komfortní. Ještě druhý důvod k tomu poděkování je, že jsem byl požádán, abych se zamyslel nad vývojem bankovního sektoru z pohledu centrálního bankéře. To ohlédnutí zpátky je vždycky docela užitečné, protože člověk řeší problémy, které se objevují, nebo se snažíme tak trošku předvídat problémy, které mohou přijít. Tak trošku zapomínáme, jak obrovský kus cesty jsme urazili za posledních dvacet let, a ten kontext, ve kterém vznikal český bankovní sektor, byl úplně jiný, už to tady dneska zaznělo, byl to nějaký politicko-ekonomický kontext, nejde jenom o ty čistě technické otázky. Udělal jsem podobné cvičení jako Petr Dvořák, že jsem se podíval na některé starší dokumenty, a Petr Dvořák mi např. připomněl regulaci z roku 1993 o kapitálové přiměřenosti, že opravdu objevuje i termíny, které dnes již nepoužíváme. Například jeden z problémů, který se řešil i na prvních stránkách deníků, byly tzv. mezipodnikové pohledávky, opožděné. Možná, že by měli překladatelé problém. My jsme to mu říkali „inter-enterprise arrears“, čili termíny, které dnes již neznáme, a problémy, které neřešíme.

Přemýšlel jsem, co jsou asi ty dvě klíčové věci, které opravdu v polovině 90. let před vznikem českého bankovního sektoru byly klíčové. Klíčová byla podle mého soudu alokace vlastnických práv, jinými slovy také vybudování soukromého sektoru, a to jak v bankovní oblasti, tak i v ekonomice jako celku. A druhá věc, která s tím velmi úzce souvisela, byla efektivní alokace kapitálu tak, aby finanční sektor fungoval tak, jak má a jak je pro fungování tržní ekonomiky nezbytné. Přitom je specifické, a to platí nejenom pro českou ekonomiku, ale pro všechny země, které přecházely od centrálního plánování, to jsou země za prvé s velmi silnou tradicí bankovního zprostředkování, o to důležitější byla a je úloha bank; za druhé kapitálový trh prakticky neexistoval a také vznikal ještě daleko pozvolněji než bankovní sektor jako takový. Další věc, která byla problematická tady i jinde, byla velmi nízká akumulace kapitálu, a to byl problém jak pro bankovní sektor, tak pro alokaci vlastnických práv. Čili, aniž by to bylo téma, které bych tady chtěl rozvíjet, ale třeba kuponová privatizace, která vedla k nové alokaci vlastnických práv, tak vlastně nevedla k tomu, že by přinášela nový kapitál.

Co se týká bankovního sektoru, tak jaké bylo řešení? My jsme, když se vrátím trošičku ještě před ten rok 1993, kdy existovala, jak jsme říkali, monobanka, a teď jsme z toho měli vybudovat bankovní sektor. Určitě došlo k rozdělení monobanky i některé větší banky, a už to bylo zmíněné, byla tu velká poptávka po nových institucích. Věřilo se, že konkurence povede k efektivnímu bankovnímu sektoru.

Faktem je, že drtivá většina bankovních licencí, které byly vydány začátkem 90. let, skončila neúspěchem. A to je znova tím kontextem, který tady byl, a já jenom připomenu ty klíčové parametry, které přispěly k tomu neúspěchu. Už jsem zmiňoval nízkou akumulaci kapitálu, to znamená, je velmi těžké provozovat banku, což je kapitálově velmi náročný byznys, pokud nemáte dostatečné rezervy, takzvaně dostatečné equity, Další věc je, přiznejme si to, že jsme to neuměli, neměli jsme tady zkušené managementy, ať už u komerčních bank a nutno říci, že i na straně centrální banky jsme se teprve učili dohlížet bankovní sektor. Nebyla adekvátní legislativa, kterou jsme postupně překlápěli. Už jsem zmiňoval to, co tady uváděl Petr Dvořák s kapitálovou přiměřeností.

Celá ekonomika byla silně zadlužená, takže non-performing loans, to znamená úvěry, které byly problematické, byly neuvěřitelně vysoké, pohybovaly se mezi 20 % až 30 %. Takže dneska, když řešíme, že to stoupne ze 4 % na 5 % a podobně, tak už je to něco, co se komentuje, co se řeší. Tehdy to bylo úplně někde jinde. Řízení rizika tehdy bylo naprosto v plenkách, dnes už je to přitom docela sofistikovaná záležitost v bankách, přitom pořád se to ještě posouvá dál. Zase, krize vytvořila nové podněty, dochází k integraci „risk culture“ do strategie řízení komerčních bank. Zmiňoval jsem supervizi, také se to za těch dvacet let ocitlo úplně jinde, nejenom z hlediska přepisové základny, i z hlediska kvalifikace a z hlediska lidí, kteří tam pracují. Přitom všem připomínám, bankovní sektor byl vlastně ten jediný zdroj, který mohl poskytnout financování ekonomiky, a teď jaké řešení. Tak buď hned očistit banky a snažit se o alokaci kapitálu, anebo s tím očištěním a restrukturalizací počkat, což se stalo, a nakonec se ty náklady na transformaci do značné míry přenesly do bankovního sektoru a určitou sanací a restrukturalizací se potom přenášely na stát. To znamená, byl to nějaký pozvolný proces, určitě to bylo learning by doing, učení se postupné. Není pochyb o tom, že na straně dohledu v centrální bance i na straně komerčních bank byla celá řada chyb, ale v těch 90. letech, v té první polovině, se tomu určitě nedalo vyhnout.

Zajímavé je, když se dneska podíváme zpátky na ty postupy, které se tvořily takřka na koleně, tak nakonec při pohledu na to, co jsme viděli v předcházejících letech ve světě během krize, to jsou de facto standardní postupy, které se tady definovaly. Byly to prostě nějaké transfery aktiv, ať už to byly fúze bank, to znamená, že to byly přesuny aktiv z jedné instituce do druhé, z té nemocnější do té zdravější, ze které se pak taky stala nemocná, tak i do specializovaných institucí typu konsolidační banky, později konsolidační agentury. Český stát se nevyhnul tomu, že musel banky nakonec rekapitalizovat, stejně tak poskytoval garance, čili zase něco, co jsme v poslední době viděli.

De facto ten proces byl podle mého soudu ukončen až koncem 90. let. Čili po tom řešení těch malých, středních bank pak nastoupily ty velké, což bylo také nejnáročnější z hlediska rozpočtu. Já jsem přesvědčen o tom, že dokončení restrukturalizace, privatizace bankovního sektoru koncem 90. let a začátkem předcházející dekády vytvořilo ten prostor, rámec pro stabilní ekonomický růst, který jsme viděli v předcházející dekádě. To znamená, konečně jsme se dostali do stavu, kdy nejenom došlo k té nové alokaci vlastnických práv, a z těch důvodů, které jsem teď uvedl, že bankovní sektory byly dominantně vlastněné zahraničním kapitálem, ale podařilo se dosáhnout efektivní alokace kapitálu. Když to porovnáme s problémy, které dnes řeší banky, a jsou tady komerční bankéři, kteří by o tom mohli mluvit daleko podrobněji, tak kromě zápolení se stále sofistikovanější a podrobnější regulací, z hlediska toho obchodního modelu dneska je to především o loajalitě klientů. Samozřejmě snaha o úsporná opatření, ale co se týká českého bankovního sektoru, tak ta největší vlna je již vyčerpána, poměr nákladů vůči příjmům, cost income ratio, je v mezinárodním srovnání na velmi slušné úrovni a určitě investice do technologií, ať už to jsou bezkontaktní platby a další věci týkající se IT.

Kdybych to měl uzavřít, také bych měl nějaké to poučení z těch předcházejících dvaceti let. Asi už jenom budu opakovat: podle mého soudu, dokončení restrukturalizace a privatizace bylo naprosto klíčové pro efektivní alokaci kapitálu, bez které moderní tržní ekonomika nemůže fungovat. A byl to proces učení se na obou stranách, jak na straně centrální banky, tak i komerčních bank, a možná se to vždycky nepovedlo, tak jak tady před chvílí říkal Mirek Singer, aby si toho nikdo nevšiml, když už nějakou chybu uděláme, některé vidět určitě byly, ale co je naprosto klíčové, že se povedlo jak na straně centrální banky, tak na straně komerčního sektoru udržet si kredibilitu, která je pro něj naprosto klíčová i do budoucna.

Děkuji.