Rozhovor s M. Morou, viceguvernérem ČNB
Stanislav Šulc (Newstream.cz 15. 7. 2021, rubrika Leaders)
České banky hlídáme, hypoteční pravidla příliš neporušují. Nemovitosti jsou drahé, ale už jsou vidět signály ochlazení, říká v rozhovoru pro server newstream.cz viceguvernér České národní banky (ČNB) Marek Mora.
Jedním z nejcitlivějších ekonomických témat poslední doby jsou rostoucí ceny bytů. Česká národní banka už dříve uvedla, že reality jsou v Česku nadhodnoceny asi o 20 procent. Projeví se na tom ještě dále rostoucí vstupy?
Dlouhodobě nepříliš. Ceny jakéhokoli zboží či služeb jsou určeny nabídkou a poptávkou, to znamená, že nabídková strana sama o sobě dlouhodobě mnoho neovlivní. Ostatně už se na trhu s nemovitostmi začínají objevovat signály ochlazení a už i developeři přiznávají, že není tak snadné prodat úplně cokoli za jakoukoli cenu. K dlouhodobému růstu cen tento faktor sám o sobě tedy podle mého nepovede. Tedy stát se to může, ale jen pokud to povolí poptávka.
To samozřejmě souvisí také s dostupností hypoték, na což ČNB má vliv. Přistoupíte k nějakému dalšímu zpřísnění pravidel pro poskytování úvěrů na bydlení?
To uvidíme. Naše politika je primárně cílená na stabilitu finančního systému a z toho vyplývají naše případné kroky vedoucí k zamezení přelití případné realitní bubliny do finančního sektoru. Tedy primárně do bank. Zatím jsme přesvědčení, že banky si rizika řídí relativně dobře. Námi definovaná kritéria, tedy to doporučované LTV (podíl vlastních financí na hodnotě nemovitosti alespoň 10 procent - pozn. red.), i ta dobrovolná DTI a DSTI (výše dluhu na příjmu - pozn. red.) v zásadě plní. Ale jsou banky, které zejména ty takzvaně „íčkové ukazatele“ (DTI, DSTI) porušují, a to docela výrazně. LTV si naopak docela drží, protože díky tomu si pokrývají i vlastní rizika při případném nuceném prodeji nemovitosti.
Pro nás je důležité, že porušování kritérií, které je tak trochu predátorskou snahou urvat větší část trhu, není běžné. My na to reagujeme našimi dohledovými nástroji, třeba tím, že dané bance předepíšeme vyšší kapitál. To je současný stav. Další zasedání bankovní rady k finanční stabilitě máme na podzim a tam se ukáže, jestli na pravidlech budeme něco měnit. Už v květnu jsme docela diskutovali, jestli ukazatel LTV nezměnit a nepředepsat ještě vyšší procento vlastních zdrojů.
Nehrozí tedy realitní bublina?
Je potřeba nejdřív vysvětlit, co myslíme tím nadhodnocením o 20 procent. To neznamená, že jsou domy a byty předražené o 20 procent. Cena je dána trhem a ten my respektujeme. My však ceny různými modely hodnotíme. Jedním z nich je valuační model, kdy výnosy z investic do realit poměřujeme s tím, kolik vám vynesou jiná aktiva. A právě z tohoto pohledu se zdá, že reality již vynášejí méně.
Druhý je takzvaný obezřetnostní přístup, kdy hodnotíte, zda se průměrná rodina nezadlužuje příliš kvůli nákupu nemovitosti. Obě metody nám ukazují, že nadhodnocení je na úrovni 20 procent, někde, třeba v Praze, až 25 procent.
A co tedy pro běžného člověka taková informace znamená?
Je to signál, zda má v tuto chvíli pro něj cenu nemovitost koupit, nebo počkat a jít do nájmu. Koronavirus navíc způsobil takovou nestandardní situaci, kdy rostou ceny nemovitostí, ale klesly nájmy. Psychologicky to ale je složité, protože lidé mají pocit, že ceny realit půjdou jen nahoru, tedy když dnes nekoupíte, budete v budoucnu platit ještě víc. My toto rozhodně za nikoho hodnotit nechceme. Když to řeknu drsně, nechráníme tím spotřebitele, ale chráníme finanční stabilitu České republiky, tedy zejména to, zda banky nejdou do nadměrného rizika.
Při minulé krizi byly banky ve velmi kritické situaci. V pandemii ukázaly odolnost, přesto: nedoutná v bankovním sektoru nějaký problém? Třeba v souvislosti s vládním moratoriem?
Podle našich ukazatelů ne. Bankovní sektor je en bloc odolný, pandemii přestál bez výraznějších potíží, byl spíš součástí řešení než problému a bude tomu tak i nadále. Navíc si banky udržely ziskovost, byť samozřejmě nižší než před pandemií. Větší potíže podle mě čekají banky v eurozóně. Ukáže se to ve chvíli, kdy se vypnou všechny vládní podpory a začne se projevovat trh. Není úplně přirozené, že je v EU během pandemie nejnižší počet úpadků firem od války. To je důkaz síly státních podpor. Až to skončí, uvidíme. A uvidíme to pak i na bilancích bank.
Ale tam jsou většinou matky tuzemských bankovních domů a už několikrát ukázaly, že umí řešit problémy redistribucí výnosů z úspěšnějších dcer.
Však jsme také během pandemie zamezili výplatě dividend, aby se posílila kapitálová vybavenost tuzemských bank. Na to je náš dohled opravdu dost citlivý a nebudeme jim to umožňovat. Rozhodně ne na úkor finanční stability v České republice.
Krátce se zastavme u nového nástroje, který ČNB získala během pandemie, a to je možnost vykupovat dluhopisy s delší než roční splatností. Za jaké situace byste ho využili?
To je jednoduché: využili bychom ho ve chvíli, kdy bychom nabyli pocitu, že standardními nástroji měnové politiky, tzn. primárně úrokovou sazbou, nedokážeme plnit svůj primární cíl, tedy dvouprocentní inflaci. Abych byl lapidární: když sazby budou na nule a budeme mít dilema, co dál. Buď můžeme jít se sazbami do záporu, nebo bychom museli například začít intervenovat na trhu vládních dluhopisů. To nyní budeme moci lépe a výhodněji. Ale takové situaci jsme dost vzdáleni, naopak nyní jsme se vydali opačným směrem.
Takže to vlastně spíš hrozilo loni, než že by to hrozilo nyní či v blízké budoucnosti?
Přesně. Ale my jsme tento nestandardní nástroj potřebovali mít k dispozici, protože okolnosti jsou bohužel takové, že ho bude potřeba stále častěji. Navíc ho má celá řada centrálních bank včetně ECB. Ale je pravda, že tato bankovní rada ČNB by se do využití takového nástroje asi moc nehrnula. Nicméně je potřeba ho mít, protože nejde o to, co se Morovi nebo ostatním radním líbí, jde o to plnit naše cíle. A je dobré k tomu mít co nejvíce dostupných nástrojů.
Tyto nestandardní nástroje jako kvantitativní uvolňování či záporné sazby „fungují“ již více než deset let. Jistě mají nějaké očekávané dopady, ať už pozitivní, či negativní. Ale ukazují se již nějaké nezáměrné dopady, s nimiž nikdo nepočítal?
Jedním z často zmiňovaných příkladů je dlouhodobá výnosnost penzijních fondů, která je nízká. Budou mít velké potíže plnit své závazky vůči budoucím penzistům. Velká debata se vede, zda nekonvenční nástroje nemají dopady na sociální nerovnost, protože může docházet k větší diverzifikaci mezi bohatými a chudými. Jsou studie podporující tvrzení, že ano, i že ne. Studie z pera ECB tvrdí, že takové dopady nejsou.
Jiné studie tvrdí, že tyto nástroje podporují růst na kapitálových trzích, na něž mají přístup především bohatí, a naopak znevýhodňují důchodce a lidi závislé na mzdách. Ale problém je také v tom, že, jak jste říkal, ECB tyto nástroje používá více než deset let, a podle mého se příliš neukazuje jejich funkčnost. V USA to zavedli také, zafungovalo to a nebýt koronaviru, už by to přestali dělat. Fed po finanční krizi od nekonvenčních nástrojů odstoupil a už zvyšoval sazby. K tomuto bodu se ECB anebo třeba Japonsko zatím ani nepřiblížily.
A co masivní vydávání firemních dluhopisů, u kterých se v uplynulých měsících již objevily velké problémy. Nečekáte, že by se právě v souvislosti s vypínáním státních podpor a případným ochlazením objevily další potíže?
Ke konkrétním kauzám se nebudu vyjadřovat. Jen připomenu, co obecně ČNB v rámci této oblasti dělá. Když veřejně nabízíte dluhopisy v přepočtu asi milionu eur za 12 měsíců a máte minimálně 150 účastníků, tak si od nás musíte nechat schválit prospekt. Ale to neznamená, že nějak vyhodnocujeme ten projekt, riziko a výnosnost. Pouze říkáme: ano, na tomto prospektu je vše, co tam být musí. Ale bohužel jsme si vědomi toho, že řada firem to prezentuje jako dluhopis „schválený Českou národní bankou.“ Tak to ale opravdu není. My opravdu nemůžeme hodnotit, jestli je deklarovaný výnos třeba šest procent realistický. To nejde za námi.
Lidé jsou zodpovědní sami za sebe
No a za kým to tedy jde?
Pořád máme kapitalismus, nemůžeme lidi vodit za ručičku a říkat jim, do čeho mají investovat a do čeho ne. Je to jejich zodpovědnost. Totéž ostatně jsou například kryptoaktiva. My je na rozdíl od jiných centrálních bankéřů nijak nehaníme, nekritizujeme, nezakazujeme, ale zároveň každému říkáme, že to je riziko každého investora, pokud do toho chce jít.
Když zmiňujete krypto, jak by vypadal jejich proces potenciálního přijetí?
My jsme v tomto velmi liberální, tady lze bitcoiny platit, máte tu bankomaty. My jen trváme na tom, že všude, kde se něco prodává, musí dotyčný přijímat i platbu korunami, tedy bankovkami a mincemi, protože to je u nás legální platidlo. Jsou tu podniky, kde se snaží to obejít, ale my jim opakujeme, že hotovost prostě přijímat musejí. Jestli k tomu chtějí přijímat jako platidlo třeba putny uhlí, klidně mohou.
Z čeho mají centrální banky na světě strach, ale není bitcoin. Bojí se spíš takzvaného Diemu, což je ta původní facebooková Libra (takzvaný stablecoin, tedy kryptoaktivum navázané na oficiální měnu – pozn. red.). Ten potenciální problém pro centrální banky je, že by lidé začali počítat v Diemech a původní měny, třeba koruna, by se jim již zcela vykouřily z hlav. Ale myslím si, že od toho jsme ještě hodně vzdáleni.
Povinná otázka: kdy podle vás Česká republika vstoupí do eurozóny?
To vůbec nedokážu odhadnout. A situace u nás by se změnila snad jedině ve chvíli, kdy by eurozóna prokázala, že jde o funkční celek, který svým členům pomáhá k ekonomické prosperitě. Při sledování dnešní struktury a fungování eurozóny mám dojem, že její sexappeal z velké části zmizel.
Společný dluh EU spíše rozděluje, než že by ji spojoval
Může to změnit společný dluh, který je převratnou novinkou posledních měsíců?
Záleží, jak se na to díváte. V mých očích to přitažlivost eura spíš dál snižuje, protože dluh podle mě nemůžete vnímat jako projev vyšší prosperity. Vyšší dluh přeci není větší bohatství. Toto uvažování nikdy nepochopím. Přeci když půjdete do banky a půjčíte si milion, tak si nebudete myslet, že jste o milion bohatší, ne? Dluh vnímám jako stabilizační nástroj, který ale takto může fungovat pouze tehdy, že se někdy zvýší, ale jindy zase sníží.
Bohužel v eurozóně zadlužení pouze narůstá, a proto tam tu stabilizační funkci nevidím. Uvedu pár čísel: státy tvořící 50 procent HDP eurozóny mají průměrné zadlužení 120 procent HDP, přitom původní kritérium pro přijetí eura bylo 60 procent. Dlouhodobě tak porušují vlastní pravidla. A jako problém vnímám také to, že se společné dluhy EU statisticky nikde nevykazují. Ale spotřeba a investice, financované z těchto dluhů, se ve statistikách odrazí. To je hodně zvláštní.
A zvláštní je i to, že zatím není jasné, jak se bude ten společný dluh splácet.
Dluh se bude splácet z budoucích příjmů EU, které jsou ale generovány v členských státech. A to souvisí s druhou věcí, s níž mám problém, a to je ten integrační efekt. Společný dluh by měl vést, podle některých názorů, k vytvoření nějaké unijní daně a tím pádem i k hlubší integraci. Tak ale může dluh fungovat jen tam, kde máte silnou politickou legitimitu, která společný dluh zaštítí. Nemůže to fungovat tam, kde na dluh každý kouká trochu jinak, což je případ eurozóny. Německo vnímá dluh jinak než třeba Itálie. Myslet si, že společný dluh může vést ke stmelení, je velice zvláštní uvažování. Ono to může být přesně naopak...
Ale bylo tomu tak u Alexandera Hamiltona v počátcích Spojených států amerických.
Ano, ale v USA nakonec po různých peripetiích, včetně občanské války, vznikla centrální politická reprezentace. To v eurozóně nemáte a hned tak ji – podle mého názoru – vzhledem k historickým, kulturním a jazykovým odlišnostem mezi jednotlivými státy EU nevytvoříte. Tady se zkrátka jde úplně opačně, než by se jít mělo. Nejprve dluh a pak doufáte, že vznikne ten zbytek. Nebo přesněji: začínáme měnovou unií, pak doufáme ve fiskální unii a věříme, že na konci bude i ta politická unie. Bohužel to ale celé může dost narazit a je to velká škoda, protože projekt společné Evropy je velice dobrý. A vede to i k tomu, že na tom vydělávají v rámci Německa, Nizozemí i dalších zemí nejrůznější protisystémová hnutí. Je to zkrátka celé dost nebezpečné.